1. Kořeny, osobnosti (angličtí krajináři, barbizonská škola)

 

Barbizon School
Kolem roku 1848, jedna z ranných skupin francouzských umělců začala tvořit mimo akademii. Theodore Rousseau a Jean-Francois Millet spolu s dalšími opustili revolucionářskou Paříž té doby a vydali se do klidného okolí malé vesnice zvané Barbizon. Inspirováni Constablem se v jeho stylu přesném zobrazení přírody, Barbizonští malíři usilovali o malbu přírody čistě. Malíři Barbizonské školy pomohli při prosazení přírodních a venkovských témat v práci ostatních francouzských malířů. Pomohli také při znovuzrození viditelné reality, jež nabírala svou důležitost v dobách pozdějšího jak realismu tak impresionismu.

 

Jean Francois Millet
1814 (Gruchy u Cherbourgu-FRA) – 1875 (Barbizon-FRA)

Francouzský malíř a grafik; pocházel ze starého normandského selského rodu a v mládí sedlačil; jako dvacetiletý se učil v Cherbourgu několik měsíců malbě u bezvýznamných umělců, ale po otcově smrti se vrátil na statek. 1837 dostal malé stipendium a vstoupil do ateliéru k E. Delacroixovi v Paříži, nesblížil se však ani s jeho romantismem, ani s Ingresovým klasicismem. Zpočátku se živil malováním galantních žánrů podle rokokových malířů 18. st. 1849 se přestěhoval se ženou a pěti dětmi z Paříže do Barbizonu u Fontainebleau; zde uslyšel „cri de la terre“, hlas země, jejž se snažil vyjádřit ve svém malířském díle. Dlouho zůstal zneuznán; žil s rodinou v takové nouzi, že musel přijímat pomoc svých uměleckých přátel, T. Rousseaua, Diaze de la Peňa aj. V padesátých letech byly jeho obrazy v Salónu odmítány, v šedesátých letech začal být oceňován a po smrti se ceny jeho děl až ztisícinásobily; většina z nich byla zakoupena do USA.

Milletovou zásluhou se poprvé v moderním malířství objevuje sedlák bez sentimentální nebo humoristické pointy, nazírán s pravdivostí a klidnou monumentalitou; jeho obrazy mají epickou šíři lidového vyprávění, realismus vyloučil z nich všechno malé a zbytečné, takže zůstala jen harmonie mezi člověkem a krajinou, dělníkem a prací. Ve svých dopisech vyjádřil Millet své umělecké přesvědčení, že krása je ve všem, co je pravdivé, účelné, charakteristické, že spočívá v živé a plné přítomnosti. Millet patřil k zakladatelům slavné barbizonské školy a otcům moderního malířství; jeho dílo působilo na generaci impresionistů a zvláště na V. van Gogha.

 

Jean-Baptisme Camille Corot
1796 (Paříž-FRA) – 1875 (tamtéž)

Francouzský malíř. Vyučil se příručím v obchodě s látkami; teprve ve svých šestadvaceti letech, když dostal od rodičů roční rentu, se rozhodl, že se věnuje malířství. Učil se krátce A.E. Miehallona a pak v krajinářské škole V. Bertina, u něhož se seznámil s klasicistní poussinovskou krajinou. Přímo před motivem v plenéru prováděl své „studie“ v okolí Paříže, Rouenu a ve Ville d‘Avray, kam jezdil za otcem. Přitom kopíroval holandské krajináře a především N. Poussina a C. Lorraina.

Nejranější Corotův obraz, který se zachoval, je Brána v Bois-Guillaume (1822). Protože chtěl zůstat nezávislým, neúčastnil se soutěže o Římskou cenu, ale 1825 podnikl se svým spolužákem Behrem soukromou cestu do Říma, kde maloval pohledy na město a partie z římské Campagny (Colosseum, Forum Romanum, oba 1826); jeho oblíbeným motivem byla Villa d‘Este v Tivoli. 1828 odjel do Neapole a přes Benátky, kde vznikl Pohled na Canale Grande z Riva degli Schiavone, se vrátil do Paříže. Svým uměleckým cítěním klasicista, dosáhl v malířském podání, pracujícím s jemnou škálou půltónů, nebývalé svobody a svěžesti. Vedle krajin vznikají studie italských lidových typů (Italka s mandolínou, 1826-28); tato malá mistrovská díla však Corot považoval za pouhé studie pro příští kompozice. Corot žil u rodičů, kteří neradi viděli, že se rozhodl — aby si zachoval nezávislost — zůstat starým mládencem. V zimě pracoval v ateliéru, v létě ve Ville D‘Avray, v Normandii a ve Fontainebleau, kam chodili za motivy klasicisté i romantici; pro potěšení si maloval podobizny blízkých známých.

1834 podnikl se svým přítelem malířem Ch. Grandjeanem druhou cestu do Itálie; navštívili Janov, Florencii, Volterru, Benátky a Comské jezero, kde Corota zaujal motiv jemného mlžného oparu, vystupujícího z vody, k němuž se bude neustále vracet. 1836 maloval v Provenci a Languedocu. V Salónu vystavoval pravidelně každý rok mytologické nebo biblické výjevy v krajině, komponované v Poussinově stylu, a krajinomalby malované v ateliéru podle skic provedených v přírodě (např. Krajina u Neapole, 1841). Při poslední cestě do Itálie (1843), na níž ho doprovázel opět jeden přítel, pobýval Římě, kde pracoval hlavně ve Villa Borghese a Vatikánu. Ve čtyřicátých letech jezdil do Švýcarska k Ženevskému jezeru, do Normandie a Bretaně. Když byl 1846 vyznamenán řádem čestné legie, byli jeho rodiče velmi překvapeni. Po jejich smrti žil u malíře a litografa C. Dutilleuze, jehož zeť se stal později Corotovým biografem. Teprve 1849 vystavil v Salóně první studii z plenéru (Colosseum). Jeho dílo získávalo stále větší pozornost a uznání; Corot se stal členem poroty Salónu a jeho obrazy se začaly kupovat. 1854 podnikl cestu do Belgie a Holandska. Na světové výstavě v Paříži byl vyznamenán medailí a císař Napoleon III. zakoupil jeden jeho obraz; na světové výstavě 1867 byl jmenován rytířem čestné legie. Po vyhlášení Pařížské komuny prchl do Arrasu a věnoval 10 000 franků na osvobození Francie od okupace. I ve stáří ještě cestoval po Francii a navštěvoval své přátele, kteří mu díky jeho družné povaze nikdy nescházeli. Corot patří k nejvýznamnějším krajinářům 19. století; začal jako klasicista, vyznávající poussinovskou ideální krajinu s mytologickou stafáží, a takto vystupoval na oficiálních Salónech až do padesátých let; vedle oficiálního Corota však paralelně tvořil intimní Corot před motivem v plenéru nebo před modelem drobné krajiny a podobizny, jež sám nepovažoval za definitivní díla. Svým uměním postihnout nejjemnější nuance přírodního osvětlení se Corot stal zakladatelem moderní intimní krajinomalby. Jestliže v raném období kontrasty světla a stínu modelují plasticky tvary, ve svém vrcholném období, v padesátých letech 19. století, obrysy předmětů se rozplývají a krajinu zahaluje stříbřitý opar, který vytvářejí světelně odstupňované barevné skvrny. Svým řešením vztahu světla a barvy působil Corot na impresionisty, přestože nikdy nedošel k impresionistické analýze světla na čisté barevné tóny; Corot šel opačnou cestou od lorrainovské barokní světelné malby k modernímu podání přírodního osvětlení; přestože vlastně neopustil valérovou malbu, přiblížil se však impresionistickým obrazům svým koloristickým citem a volným skvrnovitým malířským rukopisem. V pozdním období produkoval množství obrazů, při nichž mu pomáhali četní žáci; poměrná snadnost, s níž je lze napodobit, a stoupající poptávka po Corotovi způsobily, že se od osmdesátých let minulého století začala množit falza.

 

 

 

 

 

 

1. Impresionismus; francouzští a čeští impresionisté, díla

 

Vznikl na konci 60. let 19. st. ve franc. malířství (v La Grenouillere, malých lázních na Seině, kde se Monet s Renoirem soustředili na pozorování odlesků a zrcadlení světla ve vodě).V pol. 80. let vystupují v opozici proti impre. různé směry postimpresionismu.

– imprese = dojem (umělcovy obrazy jsou pouhé náčrty v počátečním stavu tvoření, které

vypadají jako vedle sebe ležící bar. skvrny)

– přesnost zobrazení proměňujících se světelných a atmosférických stavů přírody

– pojem impresionisté vytvořil novinář Louis Leroy článkem Výstava impresionistů

v časopise Charivari (inspiroval se obrazem Clauda Moneta – Dojem, východ slunce –

pohled z umělcova okna v Le Havru na moře, slunce zrcadlící se ve vodě a lodě v popředí)

– nový pojem naturalismus – umění se má stát výrazem života a jeho cílem je podat obraz

přírody v plné síle a pronikavosti, obsáhnout všechny formy viditelného světa a obnovit

přerušené vztahy člověka a přírody (Émile Zola)

– hlavní střed zájmu: světlo a osvětlení

– krajináři Claude Monet, Auguste Renoir, Camille Pissarro a Alfred Sisley zpozorovali, že

partie ve stínu nejsou nikdy úplně beze světla a jsou stejně bohaté na barevné tóny

(především modrou) à zachycením těchto bar. tónů se pokoušeli vyjádřit hloubku prostoru

v krajině bez použití tmavého asfaltu

– tyto poznatky jsou nejlépe poznat na zimních motivech

– obrazy jsou malovány krátkými a lehkými bar. čárkami nebo pouze tečkami à pohyb vody,

odlesky světla a mihotání vzduchu à skutečný život v krajině

– zjasnění koloritu, snaha podat celkový dojem, „neukončenost“ malby

– na plátně zmizely obrysové linie

– impre. znamená malbu v plenéru, užívajících čistých barev. skvrn, jež se spojují ve výsledný

obraz až na divákově sítnici

– popření místního barevného tónu, černé barvy, šedých valérů a obrysové kresby

– snažili se vyjádřit působení odražených světelných paprsků à umožňují vidění vnějšího

světa

– omezili se na barevnou stupnici slunečního spektra a soustřeďovali se na zobrazování světel.

reflexů

– vybírali si zvláště krajiny s vodními plochami (partie u Seiny nebo u moře)

– rozšířili škálu realistických námětů o město, o svět divadla, baletu a cirkusu i o svět moderní

techniky (železnice)

– impresionisté jsou pozitivisté à paměť a fantazii nechali stranou

– usilovali postihnout dojem, chtěli zobrazit pravdu okamžiku, postihnout prchavost dojmů z

přírody

– osm malířů, kteří tvoří jádro skupiny: Škola krásných umění (Claude Monet, Auguste 

   Renoir, Alfred Sisley) + Académie Suisse (Camille Pissarro, Paul Cézane) + Édouard  

   Manet, Edgar Degas, Bertha Morisotová

                                   – všechny spojil Monet

Výstavy:

1. 1874 (Akciová společnost malířů, sochařů, rytců, atd.)
2. 1876
3. 1877 (Výstava impresionistů přes odpor E. Degase)
4. 1879 (skupina nezávislých umělců)
5. 1880 (nebyl zastoupen Monet)
6. 1881
7. 1882
8. 1886

 

Po roce 1886 se skupina rozešla.

 

 

Claud Monet (1840 – 1926)

– vzory mu byli G. Courbet a É. Manet – pod jejich vlivem maloval figurální kompozice,

v nichž realistické pozorování spojoval se studiem světla v plenéru.

– od konce 60. let usiloval ve svých krajinomalbách podat zrakový dojem, jímž působí výsek

krajiny v určité situaci, dané ročním obdobím, dnem a hodinou práce à tento dojem se

snažil vyjádřit světel. barev. tóny

– od r. 1872 pobýval v Argenteuil – maloval zde cykly obrazů s pohledy na město, řeku a

okolní krajinu – klasická díla impresionismu, v nichž vyjádřil jemné odstíny světelných a

atmosférických proměn

– roku 1886 se usadil v Giverny, kde mu rybníček s lekníny na zahradě jeho domu poskytl

námět k slavnému cyklu Leknínů

– v pozdním období zvyšoval barevnost, svítivost a velikost barevných skvrn a dospíval

k volnější kompozici, v níž optický dojem ustupuje subjektivnímu výrazu

– ke konci života byl slepý a vtvářel jen vize

– nebylo u něj důl. co, ale jak maluje à došel až k abstrakci

– témata: moře, voda (pohrává si s vlnkama); čím dál víc rozmělňoval – pastelovější barvy

– maloval v plenéru, plátno má předem podmalované bělobou a na něj nanáší čisté barvy

– připravoval si plátno à šepsování

– cykly katedrály v různých počasí

– Východ slunce

– více zaujat lidskou figurou

 

Édouard Manet (1832 – 1883)

– nepřijal impres. názor (nevzdal se valérové malby, černé a šedivé barvy) a nikdy

s impresionisty nevystavoval

– proslul skandály obrazy Snídaně v trávě, Olympia

– publikum šokovala aktualizace – pařížská spol. se na Manetových obrazech objevila

v neuhlazené realitě – a převaha formálních zřetelů nad obsahem

– navázal na renesanční vzory

– postupně užíval stále světlejěí kolorit a volnější rukopis – tím se přibližoval impresionistům

– vstoupil do ateliéru T. Coutura (odešel kvůli konfliktu s učitelem – začal studovat Tiziana,

Tintoretta a Velázqueze)

– v raném období byl zaujat Španěly (španělští kytaristé, baletky a tanečnice – Lola

  z Valencie)

– Snídaně v trávě (idea obrazu od Giorgiona), Olympia (variace Tizianovy Venuše)

– vázal barvy valérem, ale nikdo před ním nedosáhl takové svítivosti a jasnosti jejich odstínů

– posl. období – Bar ve Folies-Bergere – oduševnělé podobizny svých přátel, spisovatelů,

básníků, kritiků a malířů; zátiší a květiny, začal užívat pastelu

– pokračovatel Courbetova realistického názoru

– používal plošných barevných skvrn, spojil malířskou tradici baroka s moderním mlířstvím

– lidé na obrazech ustrnulí v určitých pózách

Auguste Renoir (1841 – 1919)

– v mládí se učil malbě porcelánu a vějířů

– sklon k vychutnávání smyslových požitků

– s Monetem a Sisleym začal malovat v plenéru v Chailly

– účastnil se první výstavy (i dalších)

– navštěvoval zahradní tančírny à okouzlovalo ho veselí lid. zábav (Tanec v Moulin de la

  Galette)

– jeho klasicistní období se nesetkalo s kladným ohlasem

– v pozdním období zaujat půvabem ženského těla; také se zabýval sochařstvím (sám

vymodeloval pouze podobiznu svého syna)

– dával si přivazovat ve stáří štětec k ruce – byl ochrnut

– působením Moneta začal na konci 60. let prosvětlovat paletu, rozkládat lokální tón na

skvrny čistých barev a pozorovat změny barev při růz. osvětlení a za různé atmosféry

– maloval krajiny a figurální obrazy v plném slunečním světle, využíval kontrasty teplých

světel a studeně modrých stínů (Milenci)

– podobizny

– cesta do Itálie urychlyla jeho stylovou proměnu

– Koupání – snažil se dosáhnout chladného tónu pompejských fresek

– černou považoval za barvu a nikdy se jí nevzdal

– hl. motiv jeho pozdního období – ženský akt (hřejivé tóny červené, smaragdové, rumělka,

odstíny hnědé, kobaltová modř)

– Snídaně veslařů, Deštník, Turecká lázeň, Lože

– zájem o figuru, opakoval stále stejné typy, ale pokaždé s novým zaujetím pro barevný půvab

 

Alfred Sisley (1839 – 1899)

– seznámil se s Monetem a Renoirem

– maloval v plenéru náladové krajiny (hodně zelené)

– nejdříve ovlivněn Courbetem a Corotem

– motivy z povodí Seiny (Most v Sevre)

– uznán až po smrti

 

Camille Pissarro (1830 – 1903)

– nejprve ovlivněn Corotem

– v 60. letech žil v Louveciennes – motivy pro své krajinomalby

– jeho obrazy názorně ukazují rozdíl mezi real. a impres. pojetím

– patřil k nejhorlivějším impresionistům (účastnil se všech výstav)

– zabýval se soc. postavením umělce, byla ateista, vyznával zásady anarch. soc.

– maloval pohledy z okna svého bytu (stromy, ..)

– pastózní způsob malby (přejal ho od něj Cézanne)

– Cézanne: „Pissarro se ze všech malířů přiblížil přírodě nejblíže.“

 

Berthe Morisotová (1841 – 1895)

– malovala spol. s Corotem

– působil na ni E. Manet (vdala se za jeho bratra)

– nepřevzala divizi bar. tónů, ale pracovala s velkými bar. plochami jemně harmonizovaně

– rodinné výjevy v přírodě nebo interiéru – olejomalby, dále akvarely a pastely

– neuznána

 

Edgar Degas (1834 – 1917)

– právník, hodně cestoval – Itálie (Řím, Florencie, Neapol) – kopíroval zde ren. mistry

– ve Francii se seznamuje s Manetem

– ovlivněn japonským uměním

– „fotky – momentky“, koně, dostihy, baletky

– kresby „klíčovou dírkou“

– Spartské dívky vyzývající hochy k zápasu, Rodina Bellelli, Před startem, Kancelář

  bavlnářského závodu, Absint

– řada podobizen a real. žánrů z velkoměstského života, náměty žen při toaletě

– malířské vyjádření pohybu, nestřežené okamžiky, kavárny a cirkusy (Miss Lola v cirkusu)

– výraznější barevnost a dělenější rukopis, stále více užíval techniku pastelu

– Sled ženských aktů, jež se koupají, myjí, suší, utírají, češou nebo se dávají česat

– téměř oslepl, potom se věnoval sochařství (z vosku – tanečnice, ženské akty, koně)

– zabýval se i grafikou (monotypie)

– snaha o postižení okamžiku, rozšířil nové stránky velkoměstského života, nové kompoziční

způsoby

– byl první z malířů, kteří k tomu využili fotografii

 

Paul Cézanne (1839 – 1906)

– učil se na městské škole krásných umění, studoval práva

– několik barokizujících kompozicí na mytologická a náb. témata, řada podobizen členů

rodiny a přátel, první zátiší a krajiny malované v ateliéru podle skic v plenéru – pastózní

technikou

– pod Pissarrovým vlivem přejal impres. světlou malbu barevnými skvrnami a začal malovat

v plenéru před motivem

– Dům oběšencův

– jeho obrazy se nesetkaly s pochopením

– usadil se v Provenci

– vytvořil si svůj osobitý postimpresionistický sloh

– „otec moderního malířství“

 

Gustave Caillebotte (1848 – 1894)

– realistické náměty ze současného života (Parketáři), pohledy na Paříž a výjevy

z veslařského prostředí

– Monetovi pomáhal postavit loď, na níž pozoroval (Monet) efekty světla na vodě

 

Mary Cassatová (1845 – 1926)

– řád Čestné legie

– malovala podobizny a zejména matky s dětmi, vynikla i jako grafička a sběratelka moder.

umění

 

Paul Gauguin (1848 – 1903)

– sbíral obrazy impresionistů, vstoupil do Akademie Colarossi, kde se spřátelil s C. Pissarrem

(maloval s ním krajiny na břehu Seiny a v Pontoise)

– založil nový mal. směr – cloisonismus (patří do skupiny postimpres. směrů)

 

 

 

 

1. Postimpresionismus a umělci

 

V pol. 80. let 19. st. Kriticky reaguje na impresionismus.Hlavní předstvitelé jsou Georgese Seurat, Paul Gauguin, Vincent van Gogh, Henri de Toulouse-Lautrec, Paul Cézanne a Celník Henri Rousseau.

Postimpresionismus = hist. následnost vůči impresionismu, ale i opozičnost a protikladnost k němu.

Vznik v roce 1884 – vznikla Společnost nezávislých umělců, která vydávala Revue indépendante a pořádala každoročně Salón nezávislých.

 

Společné obecné rysy:

• všechny postimpres. směry (s vyjímkou naivního umění Celníka Rousseaua) vznikly jako reakce na impresionismus
• snaha najít pevnější a trvalejší základnu než zrakový dojem (vnitřní uměl. představa, idea, symbol)
• umění má odpovídat modernímu psychickému a spol. ustrojení člověka a jeho postavení ve spol. a v přírodě
• místo důrazu na instinkt a intuici se klade důraz na metodu, intelekt a uměl. program; uměl. tvorba je provázena teoriemi a manifesty
• umění se staví do opozice prosti spol., vznikly tzv. „prokletí umělci“
• přes vzájemné rozpory a neshody byli postimpresionisté spjati vlivem a společnými motivy

 

 

 

Život Paula Gaugina Eugene-Henri-Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 v Paříži. Jeho otec Clovis byl liberálním novinářem z Orleansu, jeho matka Aline Chazalová byla dcerou Flory Tristanové, militantní socialistky a spisovatelky původem z Peru. Když byly Gauginovi tři roky, jeho politicky pronásledovaný otec se rozhodl vypravit společně s manželkou a dvěma dětmi na cestu do Peru, kde chtěl s pomocí vlivných příbuzných jeho ženy začít nový život. Madame Gauguin však v Peru přistává sama, neboť její manžel umírá na cestě. Po příjezdu do Limy pobývá s dětmi v domě svého strýce Dona Pia Tristana Moscosy, veterána války o nezávislost Peru a tchána presidenta republiky Jose Rufina Echeniqua. V roce 1855 Moscoso umírá a madame Gauguin se vrací s dětmi zpět do Francie a usazuje se v Orleans, kde žije s rodinou strýce Isidora. Gaugin navštěvuje katolickou školu v Orleans, zatímco jeho matka zakládá v Paříži živnost švadleny. V sedmnácti letech se Gauguin rozhoduje vstoupit do námořnictva, přijímací zkoušky však neskládá a tak se stává pomocným kormidelníkem na obchodní lodi. Plaví se do Ria de Janeira a do Chile. V roce 1867 umírá jeho matka a tak je jeho poručníkem ustanoven Gustave Arosa, rodinný přítel a sběratel umění. Rok po matčině smrti se Gauguin opět uchází o práci u námořnictva, je přijat a po vypuknutí frankopruských válek se dokonce účastní otevřeného boje v Severním moři. Po odchodu z námořnictva v dubnu 1871 Gaugin s pomocí Arosy získává práci u firmy Bertin na pařížské burze. Obchodováním na burze získává mnoho peněz a tak se může plně věnovat umění. Prostřednictvím Arosy se seznamuje s prácemi impresionistů. 22. listopadu 1873 se Gauguin žení s Mette-Sophie Gaad z Dánska, se kterou se seznámil na jaře předchozího roku. Gauguin se také zapisuje jako student umění ve studiu malíře Colarossiho a Salon přijímá jeden z jeho obrazů již v roce 1876. Gauguin se věnuje sochařství a sběratelství umění. V roce 1879 je představen Pissarovi, který ho seznamuje s ostatními impresionisty. O rok později se už Gauguin jednou sochou a sedmi obrazy účastní Impresionistické výstavy. V dalších dvou letech se účastní výstav s celkem třemi sochami a dvaceti plátny, je však tvrdě kritizován Renoirem a Monetem. V lednu 1883 se Gauguin ocitá bez práce. V předtuše finančních obtíží posílá manželku s dětmi v listopadu 1884 do Kodaně, kde by byla poblíž své rodině. Gauguin za ní odchází o několik měsíců později a pracuje u jedné skandinávské firmy. Rodina jeho ženy neprojevuje žádné nadšení nad jeho příjezdem, pohrdá jeho uměním a jeho neschopností zajistit manželku a děti. Také jeho první samostatná výstava končí fiaskem a tak se v červnu vrací úplně bez peněz do Paříže. O dva roky později se Gauguin účastní osmé Impresionistické výstavy a v listopadu téhož roku se seznamuje s Van Goghem, se kterým tráví říjen a prosinec roku 1888 v Arles. Po tom, co si Van Gogh 24. prosince po vzájemné potyčce uřezává ucho, se Gauguin vrací zpět do Paříže. Prvn cestu na Tahiti Gauguin podniká v červnu 1891. Do Paříže se vrací až v roce 1893 po smrti strýce Isidora, který mu zanechává poměrně velké dědictví. Gauguin pronajímá studio na Rue Vercingetorix, kde maluje svá díla ovlivněná pobytem na Tahiti. V lednu 1894 také naposledy navštěvuje ženu a děti v Kodani. Po návratu zase odjíždí na Tahiti, kde však propadá depresím z osamění a v roce 1898 se dokonce pokouší o sebevraždu. Po zotavení se pracuje s nebývalou intenzitou a nadšením. Jeho zdravotní problémy mu však v roce 1900 přinášejí těžkosti, neboť nemá peníze na léčbu. V tomto roce také Gauguin nenamaluje ani jeden obraz. V dubnu 1903 Gauguin protestuje nad tím, jak se francouzské autority chovají k tahitským domorodcům, je však odsouzen na tři měsíce pobytu ve vězení, kde 8. května ve stáří 55 let také umírá.

 

 

 

 

 

 

 

 

Život Paula Cézanna Paul Cézanne (1838, Aix-en-Provence – 1906, Aix-en-Provence) Paul Cézanne se setkal s Pissarem a Monetem v Academie Suisse, kde společně studovali umění. Monet ho považoval za jednoho z největších umělců doby a Pissaro byl vždy hrdý na to, že se s ním setkal jako první. Nenáviděn Degasem, odmítnut Salonem a odvržen otcem, Cézanne byl ihned obdivován svými kolegy impresionisty a srdečně mezi ně přijat. Jeho umění bylo počátkem pro nejdůležitější z uměleckých objevů. Své obrazy maloval základními barvami – jemnou fialovou, odstíny modré, žluté, zelené a šedé. Spíše než aby měnil tóny barev v závislosti na změnách světla a stínu, Cézanne přetvářel barvy samy o sobě. Jeho krajiny byly zjednodušeny do základních geometrických tvarů a vybarveny nečekanými odstíny. Výsledkem jeho snažení pak nebyl obraz, který by věrně zachycoval přírodu, ale dílo, které probouzelo její tóny a objemy skrze hru světel a stínu. Cézanne přímo kombinoval svou studii krajinářství s klasickým smyslem pro formu. Oblíbeným předmětem Cézannových obrazů byla hora Mont Sainte-Victoire poblíž jeho rodného města Aix-en-Provence. Vracel se tam po celou svou kariéru, malujíce plátna, která byla převratná v tom, jak chápal přírodu kolem sebe. Cézannovo zjednodušení přírody do geometrických tvarů a jeho ničím neomezené užití barev později inspirovalo kubismus a fauvismus.

 

 

Život Vincenta Van Gogha Vincent Van Gogh se narodil 30. března 1853 v Groot-Zundertu, v Brabantské provincii Holandska v rodině knězů a zlatníků. Jeho život, stejně jako jeho umění, jsou opředeny tajemstvím mýtu a šílenství. Van Gogh byl celý život pronásledován nezastavitelnou hrozbou a kletbou osudu. Van Goghovo dětsví a dospívání probíhaly zcela obyčejně. S uměním starých mistrů se mladý Van Gogh poprve setkavá v šestnácti letech, kdy byl zaměstnán v kanceláři obchodníka s obrazy. Obchodní záležitosti ho zavedly do Haagu a později do Londýna, kde Van Gogh zažívá první milostné zklamání – jeho láska Ursula Leeger, dcera jeho paní domácí, odmítá Van Goghovu nabídku k sňatku. Toto drobné milostné zklamání pomyslně předznamenává další fázi jeho života – hledání smyslu života vlastní existence, jehož výsledkem se později stává Van Goghův příklon k náboženství. V této snaze byl však Van Gogh stíhán smůlou, nesložil přijímací zkoušky na Fakultu teologie na universitě v Amsterdamu a stejný výsledek ho čekal i při přijímacím řízení na Školu praktického náboženství v Bruselu v roce 1878. Neúspěch však Van Gogha neodradil. V letech 1880 až 1885 Van Gogh bydlí v hornickém městečku Borinage, kde se stává kazatelem. Tvrdohlavě zamítá vlastnictví jakéhokoliv majetku, je pokorný a trpící, odmítající jakýkoliv kompromis. Právě zimní pobyt v tomto prostředí plním chudoby a citového nátlaku hluboce oblivnil jeho umělecké cítění a Van Gogh zde našel své pravé poslání v umění. V Borinage se také Van Gogh zabírá do intenzivního studia severských mistrů. Jeho vlastní obrazy jsou potom také jako přímý odkaz vlámských mistrů sedmnáctého století tmavé a plné barev země. Zachycují jeho hledání pravdy a společenské podmínky nejchudších dělníků v nejjemnějších dotycích s osobnímí pocity, jako prostředek pro přímé sdílení reality. Van Gogh věnuje pozornost detailům, neobyčejným rysům tváře, rukám a lidským výrazům, hluboce si uvědomuje problémy světa a společnosti. Léta 1886 – 1887 tráví Van Gogh v Paříži, kde láme svoje poslední pouta k realismu. Rebelská Paříž ho naplňuje nadšením, Van Gogh objevuje rozdílné techniky francouzských impresionistů a japonské grafické listy. V japonském umění našel cestu k přiblížení symbolu a barev s novou perspektivou, se svou jemnou přirozeností úplným protikladem klasických pravidel západního světa. Jeho plátna se stala jasnější, atmosféra lehčí a nánosy barvy nebyly v jeho dílech z tohoto období tak výrazné. Van Gogh v této době vytvořil nepřeberné množství obrazů se studiemi květin, japonského umění a scén Paříže. Jako výsledek svého nadšení také přivádí do svého domu starou prostitutku a jejich pět dětí s úmyslem zachránit je od jejich nešťastného osudu, což se mu však samozřejmě nepodaří a tak Van Gogh opět upadá do hluboké deprese. V roce 1888 se Van Gogh uchyluje do ústraní v Arles. Smiřuje se se svým nezastavitelným osudem a zároveň tak vytřibuje svůj vlastní výrazový svět. Jeho život je pln napětí, stejně jako jeho obrazy hýřící jedinečným rytmem světa, s přírodou jako základní jednotkou hmoty, pulsujicím pohybem povrchu třpytivých symfonií orchestru barev a linií v silných symbolických dynamických tazích štětce. Koncem roku 1888 tráví čas v Arles s Gauginem. Po jednom z jejich prudkých argumentů, téměř jako gesto proti sobě, jako trest za svoji opozici proti příteli, který utekl před jeho slabou osobností, si Van Gogh odřezal břitvou ucho, umyl ho a zabalil do kapesníku. Následně ho pak předal vrátnému nevěstince jako dar pro jednu z prostitutek. Jedinou podporu a útěchu v jeho temném životě naplněném utrpením mu dával bratr Theo. Van Gogh mu napsal nespočetně osobnách dopisů, naplněných silnými city, nehasnoucím nadšením a neobyčejnou láskou hraničící s mýtickou oslavou života a umění. Dopisy Theovi se stávají Van Goghovým deníkem, jeho přímým oslovením světa. V letech 1889 až 1890 Van Gogh přebývá v útulku v Saint-Remy a v Auvers. Podléhá tam neúprosnému napětí, potřeba překonat vlastní osobnost se pro něj stává nejvyšší posedlostí – to vše však bylo nezbytně nutné k tomu, aby se Van Gogh stal symbolem a legendou sebevyjádření na plátně. Zmatek, nepokoj a jeho zlomená osobnost poznamenává hluboce jeho obrazy – každý kámen, každý lísteček a klas je v jeho obrazech připomenutí utrpení a zoufalé lidské existence. Mystický symbolismus jeho myšlenek obsahuje impulsy k vymámení se z okovu starých konvencí. Jeho plátna jsou naplněna chaosem planet a těžkého ducha, chvěním listů topolu v dynamických pohybech štětce, jako tajemný náznak tragického konce v životě plném bolesti a smutku. Smutnou ironií však je, že za Van Goghova života bylo prodáno pouze jediné plátno – Červené víno, a to pouhý rok před jeho smrtí. Van Gogh našel v Auvers vítězství sebevyjádření, jehož cenou byl jeho vlastní život. Nikdy sám sebe nelitoval ani nešetřil svoje zdraví, nekompromisní touha zničila jeho lidskou osobnost a vedla ho do jeho posledního pečlivě naplánovaného gesta násilného zničení. Vincent Van Gogh se po dlouhém uvažování 27. července 1890 zastřelil v osamělých polích u Auvers ranou do prsou.