Počátky křesťanského umění – Řím a Byzanc
Křesťanskou antikou nazýváme rozvoj kultury a umění v 1. až 6.st n. l. na území římské říše pod vlivem nového křesťanského náboženství. Někdy též raně křesťanské nebo starokřesťanské uměni. Je to tedy část římské kultury, lišící se jedinou ideologií. Tato ideologie byla po dlouholetém pronásledování nakonec prosazena ve 4. st. n. l. a stala se státním náboženstvím.
Křesťanství (= příznivci Kristovi) vzniklo v 1. pol. 4. st. jako jeden z východních kultů, který se nespokojoval s tehdejší situací ve světě, konkrétně svým postavením v Římě (chudina, otroci). Prosazovali rovnost všech lidí před bohem a právo na spravedlivý život. Mezi další nové kulty této doby se řadili i tzv. gnostikové; příznivci boha Mithry či židovští essejci.
Evangelia (popisují život, působení a umučení Ježíše Krista), Skutky apoštolské (popisují životy apoštolů), epištoly (skutky apoštolů po Kristově nanebevzetí) a Zjevení Jana Křtitele (Apokalypsa) tvoří dohromady knihy Nového zákona a též základní program křesťanství.
Pomluvy a časté pronásledování byly příčinou, že vzdělaní křesťané začali psát obrany svého učení, tzv. apologie. Až za císaře Konstantina se Milánským ediktem z roku 313 prohlašuje křesťanství za právoplatné. Náboženstvím římského státu se křesťanství stává až později na Níkajském koncilu. V 5. st. byli pohané postaveni mimo zákon a pronásledováni, jako dříve křesťané. Vzniká tzv. patristická literatura (spisy církevních otců), ta se stává základem politologie a filozofie až do konce středověku.
Nejstarší umělecké památky křesťanů nacházíme v několika patrových katakombách v Římě, Palestině, Alexandrii a Sicílii. Kromě pohřbívání podle vzoru Ježíše Krista, sloužily také jako útočiště křesťanům v době pronásledování. Nacházíme v nich první projevy křesťanského nástěnného malířství. Stěny katakomb pokrývaly ornamenty a figurální obrazy, odrážející křesťanskou ideologii. Technika byla stejná jako u soudobých římských maleb. Rozkvět ve 2.-4. století.
Dochází k odklonu od ilusionismu a do popředí se dostává schematizmus a linearismus, které se staly předpokladem pro vznik křesťanské ikonografie.
Zprvu se symboly kreseb nijak nelišily od římských motivů. Postupně však dostávaly nový význam a začali se objevovat zcela nové náměty a symboly (palma, beránek,oliva kotva, pastýři nesoucí ovečku). Od 2. století se začali zobrazovat postavy Krista a P. Marie, náměty z nového zákona, apoštolové, proroci a mučedníci.
Sochařství
Křesťané se obávali obvinění z modloslužby a proto se volné sochy natvořily. Vyjímkou byly sochy dobrého pastýře, který znázorňoval Krista.
Hlavním druhem skulptury byl sarkofág, jehož typ i výzdoba byly převzaty z římské antiky (domek se sedlovou střechou, figurky v arkádách). Od plastického reliéfu se stále více přecházelo k lineárnímu pojetí. Od antického realismu ke stylizaci.
Architektura
V domech bohatých křesťanů vznikala tajná shromaždiště. Byl zde také umístěn bazének s vodou pro křest. Na těchto místech později vznikají první kostely (S. Mario ai Monti – dvojlodí 14x6m).
K rozvoji monumentálního stavitelství došlo ve 4. století, kdy bylo křesťanství uznáno právoplatným. Hlavním typem kostela se stala bazilika. Vznikla z římské tržnice a skládala se ze tří částí: atria, nartexu (místnost pro nepokřtěné), a vlastní basiliky. Vlastní bazilika obsahovala lichý počet lodí. Uprostřed byla nejvyšší hlavní loď se zaklenutou apsidou, okny a sedlovou střechou. Tu protínala příčná loď (transept). Apsidu odděloval triumfální oblouk, před nímž byl oltář s baldachýnem. Křesťanský kostel byl určen pro všechny věřící, kteří absolvovali křest. (Nejznámější baziliky: sv. Petra ve Vatikánu, sv. Pavla za hradbami, sv. Jana v Lateránu, S. Marie Maggiore, sv, Anežky v Římě a množství bazilik v Palestině.)
Druhým typem křesťanské stavby byly centrály. Měly půdorys oktogonu nebo řeckého kříže. Sloužily jako kostely nebo baptisteria (křtící kaple).
Důležitou úloho zde hraje severovýchodní římské město Ravena. Zde se vyvinula specifická architektura, která dovršila římskou antiku navázáním na křesťanskou a zároveň položila základy románskému slohu.
Malířství
Malířství se začíná plně rozvíjet až po křesťanském uznání. Tvorbu můžeme rozdělit na monumentální a knižní či pergamenové. Dále se rozvíjí i malby v katakombách s přibývajícím vlivem mozaiky. Na malířství čím dál více působila teologie a dogmatismus. To se odrazilo hlavně v ikonografii. Objevily se nové náměty jako sedící Kristus, svatozář, alegorické postavy, kříž či Kristův monogram. Vytvořily se tzv. prototypy podporující ideologii (plošnost, strnulost, schematičnost, mozaiky), podle nichž se malířství řídilo až do gotiky.
Památky: Mozaiky Nebeský Jeruzalém v bazilice sv. Pudenziana, biblické výjevy na stěnách baziliky S. Marie Maggiore; křest Kristův na klenbě baptisterií v Raveně, klanění tří králů, postavy mučedníků. Z dochovaných kodexů: Vídeňský Genesis, Rossandský kodex, syrský evangeliář mnicha Rabuly či Josuův svitek.
Užité umění
Rozvoj křesťanského užitého umění nastal až v 5. a 6. století, kdy vedoucí úlohu získala byzantská říše. Vynikající řezby do slonoviny zdobily množství církevních předmětů. Dokladem je Maxmiliánův trůn, pokrytý reliéfy se sv. Janem křtitelem, evangelisty a výjevy ze života Krista, P. Marie a Josefa. Podle perských vzorů se v Byzanci vyrábělo hedvábí. Rozvinuté zlatnictví sloužilo jak liturgii, tak světským potřebám.
Byzanc
Jedná se o středověkou říši východořímskou s hlavním městem Byzantion, později Konstantinopol. V čele stojí despotický císař. Opírá se o církev.
Ikonoklasmus: hnutí, vzniklé jako protest proti zakázání čtení obrazů císařem Lvem III.
Za Konstantina VII. dochází k byzantské renesanci. Z této doby se nám dochovali důležité zprávy o Slovanech.
Umění pokračovalo v tradici pozdního antického helénismu. Stále více se ale projevovali orientální vlivy. Byzantská kultura nebyla poznamenaná ani ovlivněná germánskými vlivy.
Největší rozkvět zaznamenává Byzanc za Justiniána I. (chrám Boží Moudrosti), chrám sv. Ireny, chrám sv. Apoštolů, aj…)
Byla též rozvinuta mozaiková tvorby.
Ze světské arch. vzniká obrovský Justiniánův palác, který byl jakýmsi vnitřním městem.
Sochařství – hlavně reliéf. Podpora stylizace a schematizace.
Malířství – ikony, mozaika, knižní ilustrace pergamenových kodexů.
Předkarolínské období
Po zániku římské říše se výtvarná kultura rozdělila na čtyři okruhy: langobardsko-italský; vizigótsko-španělský; franko-merovejský a ostrovní (Británie, Irsko). Do antické umělecké tradice se začali přimíchávat vlivy jednotlivých národů.
Germáni přinesli hlavně své umění dekorativní. Užité u uměleckého řemesla. Z antiky převzali monumentální arch. (kostel). Měly však tendence zjednodušovat stavbu. Nepoužívali volnou sochu, pouze plošný, nízký reliéf (Sigwaldův reliéf čtyř evangelistů a merovejské sarkofágy v jižní Francii).
Již od této doby dostal půdorys kostela tvar latinského kříže a ustálila se též forma klášterů (kolem rajského dvora).
Malířství
Z malířství byla nejpozoruhodnější knižní iluminace. Zde vzniká iniciála zdobená miniaturou, geometrickými a zoomorfními tvary (vliv východního zvěrného stylu).
Velký vliv mělo na malířství irská tvorba, která byla původní, tedy keltská (závitnicové tvary, plošnost postav..). Naproti tomu Británie podléhala benediktýnským klášterů a při střetu s keltskou tvorbou vznikají významné a bohatě zdobené rukopisy (Book of Kells). Vliv irské knižní malby zasáhl i do karolínského období.
Umělecké řemeslo
Zlatnictví kombinovalo prehistorické a barbarské techniky s římskými a orientálními. Oblíbené bylo vkládání barevných kamenů do zlatých přihrádek.
Památky: Childerichův meč, Tassilův kalich, vizigótské votivní koruny.
Karolínské období
Neboli karolínská renesance doby Karla Velikého. Měla dvě příčiny: 1.Na území Galie mělo velký vliv antické dědictví. 2. K. Veliký se považoval za právoplatného dědice římské říše.
Snaha o jednotný umělecký styl dala základy výtvarným oborům pro další vývoj středověkého umění.
Architektura
Rozvíjela se jak světská (císařské hrady, falce, opevněné dvorce, užitkové stavby), tak církevní. V církevní arch. se uplatňoval bazilikální i centrální typ (palácová kaple Karlovy falce v Cáchách). Bazilika navazovala na křesťanskou a byla obohacena o nové prvky (latinský kříž, ochoz kolem chóru, aj.). Klášter se stává hospodářskou jednotkou s hlavním střediskem vzdělanosti.
Sochařství
Znovu se objevuje lidská postava, ale jako projev uměleckého řemesla. Hlavně tepané zlatnické práce a řezba do slonoviny (bronzová soška Karla Velikého).
Malířství
Rozvíjela se monumentální i knižní malba. Uplatnily se náměty náboženské i světské (alegorie, historie). Oblíbená byla i mozaika (cášská kaple).
Z různých klášterů a skriptorií se dochoval poměrně velký počet iluminací (knižní malby). Malované pergameny vázané do desek. Byly to knihy náboženské, ale i reprezentativní (vyobrazení panovníka..).
Otonské období
Otonská renesance představuje přechodné stádium mezi karolínským a románským uměním. Byla záležitostí převážně Německou.
Architektura
Navazuje na dobu karolínskou ( baziliky i centrály). Klášterní kostel sv. Cyraika v Gernrode se stal předlohou pro kostel sv. Jiří na Pražském hradě.
Sochařství
Svého významu dosáhlo kovolitectví. Bronzový krucifix se svícny, dveře hildesheimského dómu a sloup hildesheimský (napodobující trajánův) se staly mistrovskými kousky z dílny biskupa Bernwarda.
Malířství
Abstraktní chápání obrazového prostoru, náznaková charakteristika prostředí, kolorizující funkce barvy, plošné lineární zobrazení lidské postavy. To vše dává základy vznikajícímu románskému umění.
Památky: evangeliář Kodex Egberti a evangeliář Oty III.