Nefigurativní malířství

Neoplasticismus

Neoplasticismus vznikl se založením výtvarné revue De Stijl v roce 1917 Theo van Doesburgem. K němu se připojili Antony Kok, Jacobus Johannes Pieter Oud, Piet Mondrian a Vilmós Huszar a revue se stala orgánem kolektivního stylu. První manifest pak společně sepsali roku 1918. Jeho hlavním bodem byla snaha o abstrakci a geometričnost: „Dnešní umělci, puzení touž snahou po uvědomělosti, se na světovém duchovním poli účastnili velkého boje proti nadvládě individualismu a nahodilosti.“

Neoplasticismus je definován čistou geometričností, schopnou vyjádřit podstatu reality, jeho učením je úplná abstrakce – vyloučení jakýchkoliv odkazů na vnímatelnou realitu – a omezení výtvarného slovníku na přímku, pravý úhel a tři základní barvy – červenou, modrou a žlutou, které představují předmět; a bílou, černou a šedou, které jako nebarvy definují prázdný prostor. V pravoúhlé harmonii se střídají základní horizontály a vertikální linie, jejich rovnovážné členění svou jednoduchostí seznamuje s čistou realitou bez jakéhokoliv subjektu. Všechny nedokonalé křivky jsou eliminovány, vzniká harmonická síť a díla tak představují samou podstatu skutečnosti. Nahodilost přírody je redukována až na čisté a neměnné poměry a každá linie získává maximální důležitost sama o sobě.

 

Pieter Cornelius Mondriaan

Pieter Cornelius Mondriaan se narodil 7. března 1872 v Amersfoortu v Holandsku. Všechny okolnosti jeho mládí předvídají ve zpětném pohledu geometričnost jeho tvorby – přísné krajiny uspořádaných pastvin s pasoucími se stády černobíle strakatých krav, pravoúhlé stužky kanálů, malá modrá jezírka s odrazy slunečních paprsků i červená cihlová městečka a vesnice.
S malířstvím se Mondrian seznámil prostřednictvím svého strýce Fritse Mondriana, známého krajináře. Původně se Mondrian chtěl stát knězem, jeho tužba malovat však nakonec zvítězila. V roce 1892 odejel studovat na Akademii Umění do Amsterdamu, kde se zdokonalil v krajinářsví, portrétech a zátiší.

Mondrianova ranná tvorba byla ovlivněna školou francouzských impresionistů, později však Mondrian začíná experimentovat s kubismem. Záhy ho ale paradoxně zavrhuje pro úplnou abstrakci a zjednodušení útvarů. Nicméně, seznámení se s kubismem se stalo jedním ze základních bodů Mondrianova malířského vývoje. Mondrian začal opakovat předměty ve snaze zachytit jejich pravou podstatu. Tato snaha je zpočátku podvědomá, nicméně je základem pro všechny následné teorie a díla. Kolem roku 1904 předměty Mondrianových obrazů ztrácejí svou jedinečnost a získávají symbolickou hodnotu v jedinečném harmonickém geometrickém uspořádání. Všechny jeho počáteční zátiší a krajiny, každý se svou vlastní definicí, postupně přecházejí do jednoduchého typu struktury, který představuje vztah mezi lidskou a absolutní realitou. Je zde nepochybně zřetelné, jak Mondrianův post-impresionistický naturalismus a tmavý expresionismus přechází do zcela nového odvětví abstraktního realismu. Zobrazené předměty jsou postupně očišťovány od všech nedůležitostí barev a křivek a každý objekt na plátně má maximálné důležitost. Realita je zdůrazněna strukturou linií.

Svá dila Mondrian vyjadřoval ve všeobecně pochopitelných racionálních formách, a tak byl kritiky neúprosně pronásledován. Mondrianův styl byl ve své době unikátní a autentický. Jeho vztah k umění se zrodil z jeho vztahu k realitě a reprezentoval pro něj morální volbu a znovuzrození formy.

V roce 1915 se Mondrian setkává s Theo van Doesburgem, následující rok s Bartem van der Leckem. Společně s nimi a Vilmosem Huszarem, Georgesem Vantongerlooem, architekty J.J.P. Oudem, Robertem van’t Hoffem, Janem Wilsem a básníkem Antoniem Kokem zakládá literární revui ‚De Stijl‘. Tento časopis obsahoval články a eseje čisté abstrakce a formuloval novou poetickou teorii neoplasticismu uzavírajíci propast mezi uměním a životem. ‚De Stijl‘ vycházel do roku 1924, kdy se Mondrian rozešel s van Doesburgem.

V roce 1926 byla jedna z jeho maleb vystavena v New Yorku v Brooklynském Muzeu, kde ihned vyvolala nevídaný zájem. Mondrian se poté stal uznávanou osobností moderního umění a jeho studio bylo střediskem pro setkávání malířů a kritiků ze všech zemí světa. Konec života Mondrian strávil v New Yorku, kde i 1. února 1944 zemřel.

 

Orfismus

Orfismus oficiálně vznikl odštěpěním od ortodoxního kubismu v roce 1913 s berlínskou výstavou malíře Roberta Delaunaye. Umělci orfismu čerpali inspiraci z analogie o metodice linií a barev a vytvářeli tak jakousi polyfonii – harmonie obrazu se odpoutala od umělcova temperamentu a podřídila se zákonům autonomní kompozice podobně jako v hudební skladbě. Byl kladen důraz na rytmus a díla byla bohatě prostoupena hudebností na základě vizuálního dynamismu. Francouzský básník Apollinaire pojmenoval tento nefigurativní směr jako básnickou metaforu pro skladbu hudebních dojmů z abstraktních obrazů barevných ploch.

Jednoduché a výstižné kompozice orfismu působí pohybem a vibrací, výřivým barevným rytmem světla a zvuku v odstupňovaných barvách točících se spirál a kruhů, mluví mistrovskou formulací nového symfonického výtvarného jazyka v často chromaticky odstupňovaných barvách. Každá barva a odstín mají na plátně zvláštní úlohu, která je včleněna do geometrických forem jako noty do osnovy hudební partitury. Vyvolává dojem dynamického pohybu postupujícího v čase ve zdánlivé rotaci, jako kdyby se její prstence točily a vyluzovaly na obrazové ploše melodii přehlušující účinek geometricky vymezených segmentů. Orfismus byl tedy celkovým výrazem úsilí o vytříbení principu harmonie a číslovaného basu v malířství.

 

Robert Delaunay

Robert Delaunay se seznámil s uměním prostřednictvím své práce jako malíř divadelních dekorací. Od počátečního kubismu přešel k abstrakci a založil nový směr, který byl postaven na jeho teoriích rytmických možností barvy a pohybu. Jeho zájem o efekty barev na plátně měl výrazný dopad na vývoj abstraktního umění.

 

Suprematismus

Cílem suprematismu bylo očistit umění od předmětného vnímání reality, docílit čistých uměleckých pocitů forem a barev a najít cestu k „bezpředmětnému světu“ (Die Gegenstandlose Welt, jak hlavní mluvčí suprematismu Malevič nazval svou teoretickou knihu vydanou v Mnichově v edici Bauhausu v roce 1927). Toto umění se vyznačovalo výlučným užíváním strohého geometrického jazyka s představou světa bez předmětů, osvobozeného od gravitační síly a pozemských podmínek. Jeho tvary působí nehmotně, jakoby směřovaly přes rám obrazu dál do nekonečna, dosažení čehož bylo dávnou Malevičovou touhou.

Legendárním se stal Malevičův obraz ‚Černý čtverec na bílém pozadí‘, který byl první výrazovou formou pocitů nevázaných na předměty. Vše, co tradiční svět miloval a obdivoval, bylo potlačeno do krajních mezí nulového bodu abstrakce – černý čtverec představoval pocit, bílá plocha nic. Absolutní konec všech abstrakcí však znamenal obraz ‚Bílá na bílé‘ a suprematismus v něm dosáhl naprosté dokonalosti vyjádření a harmonie a další pokračování v suprematistické tvorbě by bylo v jeho názorové ideologii krokem zpět.

 

Alberto Giacometti

Alberto Giacometti, švýcarský sochař a malíř žijící v Paříži, byl ovlivněn jak neoimpresionismem, tak kubismem a surrealismem, nejdůležitější z jeho tvorby je však jeho období suprematismu. Giacometti se výlučně snažil o zachování nekonečna v prostoru. Jeho sochy často stojí v osamění a zdůrazňují izolaci jednice, čehož Giacometti dosahuje především výrazným smrštěním proporcí.

Pozměněné figury, někdy osamělé, někdy stojící ve skupinkách, vyjadřují bolestivou zranitelnost. Tento prvek osamělosti vedl spisovatele Jeana-Paula Sartra k tomu, aby Giacomettiho označil za jednoho z nejdůležitějších existencialistických umělců.

 

Akční malba

Action painting vznikl v USA v druhé polovině 40. let. Americké umění se tak poprvé osvobozuje od vlivu evropského umění a zakládá tak zcela unikátní styl. Malba se poprvé stává fyzickou záležitostí, sám akt malování nabývá nových hodnot. Rozměrná abstraktní plátna jsou výsledkem nejvyššího duševního prožitku a umění je motivováno nadsmyslově. Barvy jsou nanášeny přímo z tuby nebo plechovky, vše jako výsledek umělcova impulzivního pohroužení se do obrazu.

Action painting je tedy vlastně uměním dělat na plátně barevné skvrny. Akční malba rozeznává dvě základní techniky malování: Dripping – lití barvy na plátno přímo z plechovky, a Slash Painting – cákání barvy štětcem, obojí však ne ve smyslu bezmyšlenkovitého mechanického malování, nýbrž jako nejvyšší možný pocit z malování samého.

 

 

Jackson Pollock

„Jsem-li uvnitř obrazu, neuvědomuji si, co dělám. Teprve po prvním údobí, kdy se s ním seznámím, vidím, co jsem vlastně chtěl vytvořit. Potřebuji vnímat rezistenci země – potřebuji cítit, že jsem součástí malby a skutečně se do ní pohroužit. Chci vyjádřit své pocity spíše než je jen popsat… Mohu kontrolovat proud barvy, nic ale není náhoda a nikde není začátek ani konec.“

Jackson Pollock zcela změnil historii umění tím, že veřejnosti vylil kbelík barvy do tváře. Jack the Dripper objevil akční malbu i malířský požitek vnitřní dynamiky samotného aktu malování, hutnosti barvy, sílu rychlosti i dopadu barvy na plátno. Pollock sám jako malíř spoutal sílu tvůrčí energie, aby ji využil ve frentické psychofyzikální akci. Svá díla pak maloval každou buňkou v těle, vynakládal tak úžasnou energii, která jistě stála za objevení.

Pollockovy radikální prvky malování jako například úplné odmítnutí palety a chybějící tradiční perspektiva staví jeho dílo do pozice důležitého mezníku ve světovém poválečném umění. Pollockovy malby však nejsou jen nahodilé cákance barev na plátně, jak by se na první pohled zdálo – rozměrná abstraktní plátna jsou výsledkem nejvyššího duševního prožitku a umění je motivováno nadsmyslově. Jackson Pollock zemřel při autonehodě v roce 1956.

 

Willem de Kooninga

I když byl de Kooning původem z Nizozemí, patřil mezi nejvýznamnější členy amerického abstraktního expresionismu. Tento směr dynamicky objevoval hloubku a napětí emocí na plátně a jeho charakteristickým rysem bylo přijímání umělce jako nekonformní individuality.

De Kooningův styl se měnil mnohokrát během jeho kariéry – z jeho ranných portrétů přes figurální obrazy ve stylu Picassa až k jeho abstraktním krajinám. Malba u de Kooninga představovala silné vrstvy barvy energeticky rozetřené po plátně postupně ve vyváženosti figurace i abstrakce. V sedmdesátých letech se de Kooning obrátil k figurativnímu sochařství.

 

Lee Krasnerové

I když byl abstrakní expresionismus i akční malba především záležitostí syrového mužství a živočišnosti, podařilo se Lee Krasnerové v tomto směru vyniknout a dokonce se stát jednou z jeho nejvýznamnějších osobností. Tvorba Krasnerové si zachovává precismí hranici mezi naprostým zničením a duchovním znovuzrozením. Narozdíl od většiny akčních malířů Krasnerová nikdy nezavrhla pomoc štětce.

Jako manželka Jacksona Pollocka byla Krasnerová ovlivněna jeho prací, i když se vždy snažila vystoupit z jeho stínu. Často měnila techniky a dokonce zničila většinu své prvotiny. Po Pollockově smrti při autonehodě v roce 1956 následovala jeho nové učení a v abstraktní alční malbě představila figurální prvky a přitom se jí podařilo zachovat automatičnost a ryzost akce.

 

 

Informel

Informel je umění netvárnosti – silné vrstvy barvy s kousky omítky, rozdrceným mramorem, pískem i sádrou působí hrůzným napětím. Umělec pracuje s barvou jako s blátem, všemožně ji míchá a kupí vrstvy na povrchu plátna v hrůzné životnosti. Barevná hmota pak na plátně zobrazuje širokou škálu pocitů, vidin samoty, odcizení, hnevu, hrůzy a zničení časem. Informel si nade vše cení svou bezprostřednost, vitalitu a nezkaženost, a tak jsou často jako umělecká díla vystavovány obrazy šílenců.

 

Antonio Tapies

(1923 – Barcelona, Španělsko)

Rodák ze Śpanělska Antoni Tápies se přímo účastnil španělské občanské války, která měla hluboký vliv na vývoj jeho práce a díla, dávajíce jim rozměry síly a často i politický podtón. Tápiesovo užití každodenních materiálů odráží nauky mimovolného uspořádání informelu, který se inspiroval vedením umělcova podvědomí.

Tápies experimentuje s rozmanitými materiály, kombinuje olejové barvy s rozdrceným mramorem, práškovým pigmentem i latexem, aby tak vytvořil rozměrná díla s výrazným povrchem, které pak dodatečně zdobí detailními doplňujícími prvky. Tápiesova tvorba je obdivována pro svou hrůzyplnou krásu a pro zpracování, které vzbuzuje dojem, jakoby obraz prošel dlouhým časovým obdobím, které se podepsalo na jeho povrchu. V současnosti se Tápies zabývá vytvářením velkých napodobenin keramických předmětů každodenního života, jako například van a křesel.

 

Jean Dubuffet

Jean Dubuffet jako představitel hnutí Art Informel věřil, že nejvíce pravdy je obsaženo v nezkaženém kreativním umění šílenců, amatérů a dětí v porovnání s uměním profesionálního umělce. Pro svůj osobní styl si zvolil označení Art Brut (syrové umění), které mělo vyjádřit jeho blízké spojení s tvorbou čistých duší. Ve svých dílech Dubuffet užíval rozmanité nevšední materiály – polystyrén, beton, lávu, textil, kůže a uschlé větve a často měnil svoje techniky.

Dubuffetovy obrazy byly často zavrhovány laiky i kritiky, Dubuffet byl také dokonce jednou fyzicky napaden, a to na výstavě v Paříži v roce 1946.

 

Abstraktní expresionismus a lyrická abstrakce

Obrazy abstraktních a lyrických expresionistů působí vnitřním jasem a mlžnou magickou citovou bezprostředností, vyjadřují základní lidské pocity v objevování abstrakce ve vztahu mezi barvou a formou. Plátna vznikají jako konečná odpověd po dlouhé meditaci, chladné a systematické uvažování je zcela zatlačeno ze světa mystiky, tichá a tajemství zen-buddhismu.

 

Hans Hartung

Hans Hartung se narodil v Německu, kde studoval filosofii a historii umění na universitě. Před vypuknutím války uprchl z Německa do Paříže, kde se stal jedním z nejvýznamnějších abstraktních malířů. Po vstupu Francie do války vstoupil do Francouzské cizinecké legie a v roce 1944 ztratil v boji nohu.

Hartungovo silné a výrazné podání je typickým příkladem spontanní a intuitivní práce známe pod jménem Art Informel. Princip Hartungova umění spočívá v tom, že ani malíř sám po začátku práce nevěděl, jak bude vypadat konečné dílo, a nechal se zcela unášet hlubokými emocemi, které tak vlastně v obraze popisovaly umělcův duševní stav.

 

 

Tachismus

Tachismus vznikl v Pařížzi po druhé světové válce. Malíři vytvářeli barevné skvrny v širokých tazích štětce, barva byla nanášena na plátna přímo z tub a rozmazávána ve spontánnich tvořivých impulsech. Obrazy mluví novým uměleckým jazykem, zachycují náhlou dynamiku a bezprostřednost. Tachismus se tak vlastně stává evropskou obdobou americké akční malby.

 

Wols

Wols, vlastním jménem Wolfgang Schulze, původně studoval hudbu. V roce 1930 odjel do Paříže, kde se trvale usadil a začal se věnovat umění. Zpočátku se věnoval fotografii, za války však začal tvořit pod vlivem surrealismu. Po skončení války se stal význačným představitelem a iniciátorem evropské lyrické abstrakce.

Wols se později začal věnovat Informelu – jeho díla jsou typická svými prudkými tahy štětce, nemíchanou barvou přímo z tuby, dávající celému obrazu dojem neklidu a dynamiky a spontánních tvořivých impulsů. Jeho díla byla inspirována děním v podvědomí i v přírodě a okolním světě.

 

Op-Art

Žádné z umění nepočítá tolik s nedokonalostmi lidského oka jako Op-Art. Op-Art útočí na zornici, dráždí a rozbolestňuje ji. Oko nevinného diváka pak podléhá optické iluzi, s plátnem se točí a vlní přímo do nitra obrazu. Často jen jednoduché černobílé lineárně uspořádané geometrické útvary nahrazují dynamické pohyby štětcem a vytvářejá tak dojem pohybu a prostoru. Statický obraz se pak svou jednoduchostí stává v lidském oku magickou smyslovou hrou.

 

Bridget Rileyová

Bridget Rileyová vystudovala Royal Academy v Londýně, vystavovala poprvé v roce 1963. Mezinárodní uznání přišlo pro Rileyovou poměrně brzy v její umělecké kariéře, a to když byla oceněna Velkou cenou za malování na festivalu Biennale v Benátkách v roce 1968.

Příslišnost Rileyové k Op-Artu je zřejmá ze hry jejích barev a linií, které vytvářejí monumentální optickou iluzi. Práce Rileyové má hluboké kořeny ve studiu tradice umění, ukazuje širokou škálu vlivů – od barev pointilismu až do futuristického dynamismu. První obrazy Rileyové byly jen v černé a bílé, její styl však v proměnách času došel změn – dnes Rileyová používá barvu, aby dosáhla barevných kompozic vytvářejících dojem hudby.

 

Josef Albers

Josef Albers studoval umění v letech 1920 až 1923 na známé škole Bauhaus, kde od roku 1923 začal pracovat jako profesor. Po rozpuštění Bauhausu se v roce 1933 přestěhoval do USA, kde vyučoval mladé umělce na vlivné Black Mountain College a na Universitě v Yale. V roce 1963 mimo jiné vydal svou knihu Interakce Barvy (The Interaction of Color), která hluboce ovlivnila tvorbu nastupující generace. V této knize se Albers zabýval vnímáním barev, což bylo dominantním tématem celé jeho životní tvorby.

Nejznámnější a nejrozsáhlejší serie obrazů z tvorby Josefa Alberse zachycují soustředné čtverce vytvořené čistými barvami, přičemž barva na plátna je nanášena nožem přímo z tuby. Albersovy série čtverců nabízely meditativní potenciál mezihry barev přesně v souznění s jeho barevnými teoriemi. Albers užíval barvy jakožto metaforu pro lidské vztahy, chtěl, aby bylo jeho dílo vnímáno na informativním a intuitivním základě a ne jen jako strohá geometrická cvičení. Optické iluze a experimenty vytvořené na Albersových obrazech ho zařazují k hnutí Op Artu, ale způsob, jakým aplikoval barvy na plátno ho přiřazuje spíše do abstraktního hnutí. Josef Albers se zabýval také navrhováním nábytku a skla a také fotografoval.