Ludwig van Beethoven – život a dílo

Narodil se dne 17. prosince 1770 v Bonnu. Jeho děd byl dvorním kapelníkem ve službách bonnského kurfiřta Maximiliána Friedricha a požíval vždy nejlepší pověsti. Totéž nedalo se bohužel říci o Johannu Beethovenovi, otci malého Ludvíka, dvorním tenoristovi. Nebyl rozumným a umírněným člověkem. Když u syna Ludvíka zjistil nadprůměrné hudební nadání, pojal myšlenku udělat z něho zázračné dítě, automat na slávu a peníze. Nemilosrdně a zároveň nesystematicky jej mořil hudebním výcvikem.

Naštěstí, když mu bylo devět let, přišel do Bonnu Christian Gottlob Neefe, který se stal hudebním vedoucím kurfiřtského divadla. Také Neefe poznal velké chlapcovo nadání a ochotně jej vyučoval hru na klavír, na varhany, kontrapunktu a zasvěcoval ho do kompozice. Dovedl ve svém žákovi vzbudit zájem, neboť jej seznamoval s hudbou velkých skladatelů, především Johanna Sebastiana Bacha a s díly jeho syna Philippa Emanuela. Takového učitele si Beethoven vážil a vždy s vděčností vzpomínal, s jakou vřelostí se mu tento vzdělaný muž věnoval. Neefe upozornil na chlapcův talent kurfiřta Maxe Františka, který jeho vývoj se zájmem sledoval, a vymohl mu dokonce roku 1787 studijní cestu do Vídně k Mozartovi.

Beethoven byl ve Vídni jen čtrnáct dní a hned musel zpátky do Bonnu, protože mu náhle onemocněla matka. Právě v těchto dnech byl Mozart silně zatížený finančními starostmi, předběžnými pracemi na Donu Giovannim, dáváním hodin a neměl čas přijmout nesmělého šestnáctiletého chlapce a ještě ho vyučovat! Mozart a Beethoven se pravděpodobně nikdy nesetkali. Když Beethoven příště přijel do Vídně, byl Mozart už po smrti.
Po smrti ženy propadl Johann Beethoven pití natolik, že jeho plat vypláceli raději sedmnáctiletému Ludvíkovi, aby rodina měla být z čeho živa. Hrdý a citlivý, trpěl nesmírně, když viděl útrpné i opovržlivé pohledy okolí nad vlastním otcem. Obrnil se nepřístupností a uzavřel se sám do sebe. A přece taková povaha mu nebyla vrozena. Sám říká, že se narodil s živým a ohnivým temperamentem a že měl rád společnost. Přátelé byli ostatně kromě hudby jediným světlým bodem jeho pobytu v Bonnu. Zvláště pevné vztahy jej vázaly k rodině Breuningů. Paní Breuningová se stala téměř jeho druhou matkou. Mladý Stephan Breuning a jeho sestra Eleonora patřili nejprve k jeho žákům, později k nejdůvěrnějším přátelům. V tomto prostředí se teprve mohla projevit veselá a společenská stránka jeho bytosti. Hrával jim často své skladby a výměnou si odnášel všechno to, co dává styk s kultivovaným, vzdělaným a jemným prostředím. Neudiví nás, že za podmínek, v nichž vyrůstal, nebyla jeho všeobecnému vzdělání věnována dostatečná péče. Mladý muž byl si nedostatků vědom a snažil se usilovnou četbou filosofických spisů dohnat nejen co zameškal, ale získat široký rozhled o kulturních, politických a sociálních otázkách, hýbajících světem.

Roku 1792 podnikl Beethoven novou studijní cestu do Vídně. Mozart nebyl již naživu, obrátil se tedy na Josefa Haydna, jak mu doporučil jeden z jeho bonnských přátel, hrabě Ferdinand Waldstein. Vyučování, probíhající spíše formou rozhovorů než puntičkářských rozborů, nebylo přesně to, co Beethoven hledal. Vyčítal svému učiteli, trochu nevděčně, že je příliš zaměstnán – Haydn byl tehdy na vrcholu své významnosti – což je prý na závadu výuce. Oba umělci vycházeli spolu sice dobře, žádná ostrá slova mezi nimi nepadla, ale povahově byli si zřejmě příliš vzdáleni. Nějaký čas studoval Beethoven také u Salieriho, ale teprve v osobě Johanna Georga Albrechtsbergra dostal, co hledal – učitele, jehož přísnosti se všichni ostatní obávali.
Beethoven, jemuž tu a tam bylo třeba odpustit ve společnosti nějakou neobratnost, byl na pódiu nekorunovaným králem. Jeho temná pleť, charakteristicky modelovaná hlava, jeho zjev, podmanivý a zajímavý, to vše spoluvytvářelo mocný dojem silné osobnosti, takže byl považován za největšího současného pianistu. Ba, byly mu předem odpuštěny i všechny řeči, příliš otevřené a naplněné revolučními myšlenkami, znějící ne zrovna lahodně uším urozených pánů a dam. Kníže Lichnowsky si považoval za čest, že tento mladý hudebník je jeho stálým hostem. Vyhradil mu ve svém paláci několik pokojů.

Také skladby Beethovenovy poutaly pozornost. Byla jich už řada. Několik klavírních sonát, klavírní tria, smyčcové kvartety, houslové a violoncellové sonáty. Kníže Lichnowsky mu zajistil značnou rentu. Také kompozice vynášely. Objednávek na skladby bylo víc než času k jejich napsání. A nakladatelé? Snad poprvé se stalo, že si podmínky kladl skladatel a nakladatelé platili.
Byla to ztráta sluchu, ohlašující se už před třicátým rokem, zhoršujícím se nezadržitelně přes všechnu lékařskou péči. Zpočátku ovšem Beethoven doufal. Pokud to bylo možné, snažil se neštěstí utajit. Vždyť co mohl od světa očekávat hudebník, který neslyší?

Ženy hrály v jeho životě důležitou úlohu. Inspirovaly ho. Nejvřelejší přátelství, ba lásku chovala k němu právě Tereza Brunswiková. Zdá se, že byla svým založením nevšední bytostí, schopná pochopit Beethovena v jeho umělecké i lidské velikosti a složitosti. Nebylo ovšem možno pomýšlet na opravdové spojení v manželství. Již pro rozdílnost původu. Ale i pro jeho zdravotní stav. A tak zůstalo jen při trvalém, hlubokém přátelství. Když se objevila krásná sestřenice sester Brunswikových, hraběnka Giulietta Guiccaiardiová, zaujala Beethovena nejen svým zjevem, ale i životstí svého temperamentu. Jen nakrátko prožíval ještě dny šťastného okouzlení, neboť tato šestnáctiletá dívka věnovala brzy s lehkým srdcem náklonnost hraběti Gallanbergovi, za něhož se pak provdala. Jí byla věnována jedna z nejznámějších klavírních skladeb, „Měsíční“ sonáta, op.27.

Duševní krize vrcholí. Skladatel se obává, že ztráta sluchu může věstit konec života. Účtuje sám se sebou, s lidmi, s nadějemi. Ale není přemožen. Je třeba překonat řadu krizí, než se podaří nalézt rovnováhu. Symfonie C moll, „Osudová“, je takovým zápasem s osudem bušícím na dveře, zápasem vyhraným.

Z těžkých bojů vlastního nitra vychází jako vítěz. Lidský duch, vítězící nad jakýmkoliv protivenstvím, je symbolem jeho života a je též základním kamenem jeho tvůrčí moudrosti. Odtud síla každého jeho tématu a způsobu, jak je dále dramaticky rozvádí. Beethoven naznačuje, vždy se vyjadřuje jasně, konečně. Nezná lomených barev. Navazuje sice na odkaz předchůdců, zachovává formální rozvrh skladeb, ale vše cítí ve velkých, volných rozměrech. Malé a slabé bylo mu cizí. Nepsal, aby pobavil, ale aby dal průchod myšlenkám. A jeho myšlenky byly silné.

Svůj život prožil a dožil Beethoven ve Vídni. Rodný Bonn, milovaný Rýn, kraj dětství a mládí si zachoval ve vzpomínkách až do posledního dne. Vzpomínky mu nikdo nemohl vzít. S lidmi se pro přibývající hluchotu dorozumíval čím dál tím hůře. Jeho vrozená podezřívavost se stávala stále chorobnější, společnosti se téměř stranil, takže působil dojmem člověka mrzutého, nepřístupného. Rozptýlení a klid nacházel už jenom na venkově v přírodě. Přírodu miloval nade vše. A ve všech podobách. Bouřlivou, s jejímiž živly člověk marně měří své síly, i klidnou, přívětivou, konejšivou. Přírodě věnoval jednu ze svých nejkrásnějších skladeb, symfonii F dur, „Pastorální“.

Koncem roku 1826, právě při pobytu na venkově, onemocněl zánětem pohrudnice v důsledku nachlazení z neopatrnosti. Přidružila se choroba jater. Těžce nemocný Beethoven umírá dne 26. března 1827. Celá Vídeň přišla se s ním rozloučit na poslední cestě. Bylo nutno povolat vojsko, aby udržovalo pořádek, jinak by se byl dvacetitisícový průvod nepohnul kupředu.

1. do r. 1800- navazuje na Haydna, Mozarta
2. 1817-19 vypořádává se s ušní chorobou
3. 1827 – vyrovnává se se svým osudem, vrcholná tvorba

3. symfonie Es dur, Eroica (hrdinská) – původně ji chtěl věnovat Napoleonovi, ale po dokončení se Napoleon sám prohlásil za císaře – zradil revoluční myšlenku

5. symfonie C moll, Osudová

6. symfonie F dur, Pastorální – pastyřská píseň, opěvuje venkovskou přírodu, vzpomíná na svůj pobyt !!! má 5 vět !!! RPR alegreto R, vedle tempových označení vět i názvy co hudba zpodobňuje. Užití zvukomalby (potok, vítr, hřmění).
7. věta Nečas a bouře

9. symfonie D moll, S ódou na radost, Báseň Fridrich Schiller

4-větá, ale v poslední větě kromě orchestru sólo a sbor (o sbratření všech lidí). Touto symfonií končí festival Pražské jaro (12.5. začíná skladbou Má vlast)