Kubismus

Název malířského směru který založili P. Picasso a C. Braque kolem 1910 V Paříži, pochází od přezdívky, jíž kritik Louis Vauxcelles uži1 k odsouzení nových obrazů Braqueových; 1908 recenzi první Braqueovy výstavy v Kahnweilerově galerii poprvé použi1 slova ,,kubus“ a následujícího roku hovořil opět v souvislosti s Braquem o ,,kubistických bizarnostech“. Malíři záhy přijali jak tomu v moderním umění bývá – přezdívku jako programové heslo. Kubismus ve vlastním slova smyslu dělíme na dvě období: analytický kubismus (1910-12) a syntetický kubismus (1913-14); někdy se do kubismu zahrnuje i předcházející přípravné období, kdy Picasso s Braquem tvořili pod vlivem P. Cézanna a černošského sochařství (tzv. negerské období 1907-10). Důležité podněty pro vznik nového způsobu zobrazovaní přineslo „objevení“ negerské skulptury kolem 1905 V Paříži uměleckou avantgardou (M. Vlaminck, A. Derain, H. Matisse) a souborná výstava Cézannova díla v Podzimním salónu 1907. Na jaře 1907 maluje Picasso slavný obraz Avignonské slečny, v jehož pravé části provádí po příkladu negerské skulptury deformaci tvaru a jeho redukci na rudimentální geometrické prvky. Téhož roku se setkávají Picasso s Braquem, aby v příštích letech spolupracovali při vyřešení stejných výtvarných problémů, k nimž oba zároveň dospěli nezávisle na sobě. Jejich oporou byl D. H. Kahnweiler, jenž na podzim 1907 otevřel svou galerii v Rue Vignon. Střediskem příští kubistické skupiny se stane pověstný Bateau-Lavoir, dům č. 13 v Rue Ravignan na Montmartru, kde žili od 1908 Picasso, J. Gris a M. Jacob v poměrech více než skromných a kam za nimi často docházeli jejich přátelé Apollinaire, A. Salmon, M. Raynal a G. a L. Steinovi. Analytický kubismus předcházejí krajiny, jež Picasso maloval v Rue des Bois (1908) a v Horta de Ebro (1909) a Braque v L’Estaque a v la Roche-Guyon (1909), zjednodušující předměty na elementární geometrické tvary, vylučující prostor, perspektivu lineární a vzdušnou a omezující kolorit na několik tónů hnědi a šedi.

1910 vzniká analytický kubismus; místo redukce tvaru na základní geometrické prvky nebo jeho deformace dochází k rozbití, rozložení předmětu na jeho části tím, že tyto části nazírané po sobě a z různých pohledů jsou na obraze zobrazeny najednou a vedle sebe v ploše. Mění se námět: krajiny nahradila zátiší s lahvemi, sklenicemi a ovocem, s kytarou nebo houslemi; kolorit zůstává stále potlačen, aby nerušil jediný cíl malířů, převést plastický volumen v dvojrozměrnou plochu obrazu. Od 1922 vnášejí do obrazu nové napětí mezi realitou a uměleckou fikcí předměty ze skutečnosti, vlepované části novin, látek, skla apod. V létě 1913 se na vytvoření syntetického kubismu podílel vedle Picassa a Braqua intenzivně i J. Gris; proti analytickému kubismu nejde o rozklad předmětu, ale jeho znovuvystavění z jednoduchých výtvarných prvků, linií, ploch a také barev. Předmět se stává zase souvislým znakem, ale neiluzivním; nejde o napodobování viděného, ale vytváření věci podle vlastních zákonů obrazové skladby; malířské výtvarné prvky přestaly záviset na vnějším světle a získaly autonomii. Malířství dospělo k bodu, kde přestává vázanost na svět jevů a tvůrčí imaginaci se otvírá volný prostor; V tomto bodě se kubismus dotkl hranice abstraktního umění, kterou však jeho zakladatelé, Picasso a Braque, nikdy nepřekročili. Zato mnozí přívrženci kubismu došli záhy k abstrakci (P. Mondrian, Section d’or atd.).

„Heroické“ období kubismu ukončila první světová válka, i když se s jeho různými modifikacemi setkáváme až do dvacátých let. Kubismus silně působil na mnoho moderních umělců, ať se potom dali na nejrůznější směry; jím teprve byl ukončen vývojový cyklus, vycházející z renesančního iluzivně perspektivního pojetí obrazu, proti němuž vystupovalo moderní malířství od osmdesátých let 19. století. Kromě francouzské skupiny Section d’or ovlivnil kubismus Braqueův a Picassův směrodatně i českou skupinou Osmi. Z kubismu vyšli italští futuristé, z reakce na něj vznikli purismus, klasicismus, nová věčnost a nakonec i směr zdůrazňující psychický obsah umění, surrealismus.

Georges Braque
1882 (Argenteuil-sur-Seine-FRA) – 1963 (Paříž-FRA)

Zařazení: Kubismus, Fauvismus
Země: Francie

Francouzský malíř; jeho otec byl malířem dekorací. Navštěvoval večerní kurs na umělecké škole v Le Havru a rok se učil natěračem, než 1900 odjel do Paříže, aby se věnoval umění. Bydlel na Montmartru a chodil do večerního kursu kreslení. 1902—4 studoval na Académie Humbert, dva měsíce na École des Beaux-Arts. Spřátelil se s M. Laurencinovou a F. Picabiou. V Louvru ho zaujalo zejména řecké a egyptské sochařství, u Durand-Ruda poznal malbu impresionistů a post-impresionistů (C. Monet, A. Renoir, P. Cézanne, G. Seurat, V. van Gogh), jež ovlivnila jeho první obrazy. 1903 se prostřednictvím svých krajanů R. Dufyho a O. Friesse seznámil se skupinou fauvistů. Na podzim 1906 maloval v L‘Estaque u Marseille.

1907 vystavil v Salónu nezávislých šest fauvistických obrazů; na Podzimním salóně se seznámil s G. Apollinairem, jenž ho uvedl do Picassova ateliéru, kde viděl nedokončený obraz Slečny z Avignonu. 1908 maloval s Dufym v L‘Estaque; v obraze Stromy u L‘Estaque poprvé přetvářel přírodní předměty do geometrických forem. Když jury Podzimního salónu odmítla pět ze sedmi Braqueových obrazů, vystavil celý soubor v Kahnweilerově galerii. Když kritik L. Vauzcelles užil v odsuzující kritice Braqueových obrazů, vystavených 1909 v Salónu nezávislých, slov „kubické bizarnosti“, dal podnět ke vzniku názvu nového uměleckého směru. Až do první světové války spolupracoval Braque úzce s Picassem; společně, ve vzájemném ovlivňování, prošli obdobím analytického (1909-12) a syntetického kubismu (1912-14); Braqueovým přínosem bylo imitování textury dřeva a použití sádry v obraze. 1912 vytvořil Braque první koláž, Mísu ovoce. 1914 byl Braque odveden na frontu, kde byl 1915 těžce raněn do hlavy; podrobil se trepanaci, ale po propuštění do civilu se mohl vrátit k malování teprve 1917. 1922 vystavil na Podzimním salónu v samostatné místnosti 18 obrazů a všechny se mu podařilo prodat. Místo s Picassem se stýká s J. Grisem a sochařem H. Laurensem. 1923—25 navrhoval kostýmy a výpravy pro Ďagilevův Ruský balet. 1932 provedl ilustrace Hesiodovy Theogonie pro Vollarda. V třicátých letech prošel obdobím neoklasicismu. 1948 vyšla sbírka Braqueových aforismů a litografií Cahier de Georges Braque. V pozdních obrazech Ateliérů z padesátých let se jako hlavní motiv objevuje bílý pták. 1953 provedl nástropní malbu v Etruské galerii v Louvru, 1954 dokončil vitráže v kostele ve Varengeville u Dieppe.

Braque byl spolu s Picassem zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem kubismu. Braque stál dlouho ve stínu Picassovy slávy; jednou z příčin byla jeho zdrženlivá povaha, jež mu ani nedovolila účastnit se života uměleckých skupin. Teprve po druhé světové válce začal být oceňován jako jeden z největších moderních malířů. Proti Picassovi s jeho výbušným španělským temperamentem ztělesňuje Braque ctnosti francouzského ducha: racionalismus, uměřenost, harmonii. Ty se projevují ve všech jeho obdobích v přísné a dokonale vyvážené kompozici, zdrženlivé a noblesní barevnosti a kultivovanosti malířského přednesu. Své záměry neuskutečňoval geniálními výpady, ale soustředěnou vytrvalostí. Většinu svých nejranějších impresionistických děl později sám zničil. Braqueovy fauvistické obrazy se na rozdíl od ostatních malířů vyznačují lomenými barvami, z nichž převládá fialová a růžová. V období analytického kubismu podobně jako Picasso používal bohaté škály šedých a hnědých, jimiž usiloval vyjádřit přesné prostorové vztahy; hlavními tématy byly zátiší a figura (Muž s kytarou, Muž s houslemi, oba 1911). V období syntetického kubismu spojoval v abstraktní kompozici reálné a namalované předměty (Žena s kytarou, 1913 a Hudební formy, 1918). Téma zátiší tvořilo osu i jeho poválečného období; za druhé světové války vytvořil cyklus Kulečníků. Syntézu celého dosavadního Braqueova vývoje tvoří jeho pozdní kompozice s bílým ptákem, v nichž dosáhl nové harmonie předmětných i abstraktních forem s obrazovým prostorem.

Marc Chagall
1887 (Vitegsk-RUS) – 1985 (St. Paul de Vence-FRA)

Zařazení: Kubismus, Fauvismus
Země: Rusko, Francie

Ruský malíř židovského původu. Žil ve Francii. Přední představitel pařížské školy. V jeho díle je znát poučení analytickým kubismem, orfismem a lidovým uměním. Zobrazoval fantastické výjevy snové atmosféry s prvky z umělcova života a především z ruského folklóru (vesnice Vitebsk, židovská kultura, domácí zvířata). V roce 1916 vystavoval s Malevičem se skupinou Kulový spodek. Po roce 1917 vykonával funkci komisaře pro výtvarné umění ve Vitebsku, kde založil malířskou školu. V Moskvě vyzdobil nástěnnou malbou Židovské divadlo, 1922 se usadil ve Francii. Významnou součástí jeho tvorby jsou ilustrace, divadelní výpravy, vitráže francouzských katedrál a nástěnné malby (pařížská Opera). Z díla: Já a vesnice, Zelený houslista, Bílé ukřižování, Čas je řeka bez břehu.

Pablo Picasso
1881 (Málage-ŠPA) – 1973

Zařazení: Kubismus, Expresionismus
Země: Španělsko

Španělský malíř, grafik a sochař; jeho otec baskického původu, učitel kreslení v Malaze, podporoval malířské sklony svého syna, který 1895 vstoupil na akademii v Barceloně a za několik měsíců na Uměleckou školu v Madridu, kde již 1897 poprvé vystavoval. 1900 publikoval kresby v časopise Joventut, v nichž se inspiroval Sžeinlenovým příkladem; téhož roku byl poprvé v Paříži, kde na něho zapůsobila díla V. van Gogha a H. Toulouse-Lautreca. 1901 založil se svými přáteli v Madridě časopis Arte Joven (Mladé umění). 1902 strávil půl roku opět v Paříži, kde Vollard uspořádal první výstavu jeho obrazů; začal užívat jména Picasso po matce; tehdy uzavřel intimní přátelství s Max Jacobem; žil téměř bez prostředků. Sám později vykládal, že tzv. „modré období“ vzniklo proto, že měl tehdy ve své domácnosti pouze jediný modrý hrnec. Za model ke svým kompozicím si vybíral chudáky, artisty a cirkusáky. 1902 se vrátil k rodičům do Barcelony; 1904 se natrvalo usadil v Paříži, kde bydlel na Montmartru v slavném Bateau Lavoir. 1905 začal své tzv. „růžové období“; seznámil se s Apollinairem, H. Matissem a Gertrudou Steinovou; ruský sběratel Ščukin zakoupil četné jeho obrazy; téhož roku podnikl cestu do Holandska.

V zimě 1906-7, začal malovat obraz Slečny avignonské; poznal D. H. Kahnweilera, jenž se stal jeho obchodníkem, a G. Braqua, s nímž se důvěrně spřátelil; společně vytvořili kubismus: 1910-12 „analytický“, 1912-14 „syntetický“. 1908 uspořádal se svými přáteli večírek na počest Celníka H. Rousseaua; stýkal se s H. Matissem a A. Derainem. 1920 maloval spolu s Derainem v Cadaqués ve Španělsku, 1911-13 v Céret s Braquem a J. Grisem. 1912 se přestěhoval z Montmartru na Montparnasse; 1912 se v Picassových a Braquových obrazech objevily první koláže. 1927 navrhl pro Ďagilevův Ruský balet scénu s kostýmy pro Parádu Erika Satieho; na provedení baletu odjel do Říma.

Zážitek z antiky se odrazil v jeho klasicistickém stylu ze začátku dvacátých let. 1925-27 na Picassa působil surrealismus. 1934 cestoval po Španělsku, odkud vytěžil cyklus Tauromachie. Ve španělské občanské válce stál Picasso rozhodně na republikánské straně; 1937 namaloval po bombardování španělského městečka Guernici fašisty monumentální obraz Guernica, který téhož roku vystavil v pavilónu republikánského Španělska na světové výstavě v Paříži. 1946 se usadil ve Vallauris na Cóte d‘Azur, kde tvořil obrazy, litografie a keramiku; část těchto děl věnoval muzeu v Antibes. Vstoupil do komunistické strany a podporoval světové hnutí obránců míru, pro něž vytvořil slavný plakát s holubicí. 1952 namaloval obrazy Válka a Mír pro zrušenou kapli ve Vallauris.

Rané Picassovo dílo poznamenal vliv velkých španělských mistrů (D. R. Velázquez, F. de Zurbarána, F. Goyi), francouzských impresionistů (E. Maneta a E. Degase), Gogha a především Toulouse-Lautreca; rozeznáváme tzv. modré (1901-4) a růžové období (1905-6) podle převládající barevnosti obrazů; tematika a kompozice zůstává však shodná, typy a žánrové výjevy z music-hallů, výčepů a cirků Barcelony a Paříže. Jednotlivé postavy a skupiny zachycuje precizní kresbou a aby zdůraznil jejich tragický výraz, protahuje proporce. Barva má symbolický smysl; modř je barvou mystérií, noci, smrti.

V tzv. negerském období (1906-7) se Picasso inspiruje negerskou skulpturou, jež se tehdy začala uznávat. Vrcholným dílem je slavný obraz Slečny avignonské (1906-7); plošnou kompozici tvoří pět aktů a jejich vlající drapérie; kontury těl a záhyby drapérií jsou ostře lomené, stíny jsou zdůrazněny, aby byl podtržen geometrický účinek, obličeje dívek jsou konglomerátem negerských masek. V řadě zátiší 1907-8 a krajin (1908-9) lze sledovat postupné tvarové zjednodušování, jdoucí až k úplné geometričnosti. Picasso vyšel ze Cézannova výroku, že všechny předměty v přírodě lze rozložit na válec, kouli a kužel, a přesvědčil se, že základní stereometrické útvary jsou samy o sobě předměty umělecky působivé a že může z nich vytvořit kompozici, jež má uměleckou účinnost, vlastní jakémukoliv obrazu. 1910-12 provedl spolu s Braquem destrukci plastického tvaru a jeho rozložení na plošné znaky, skládající vedle sebe na obraze pohledy z různých stran; barva je omezena na několik neutrálních tónů hnědé a šedé, aby nerušily řešení nového vztahu tvaru a prostoru. 1912-14 staví ze základních plošných obrazových prvků kompozice, v nichž předměty nabývají opět celkové podoby; kromě barvy jako samostatného činitele, vytvářejícího prostor, se začínají v obrazech uplatňovat cizí materiály, vlepené barevné nebo potištěné papíry, textilie apod., čímž vzniká do obrazu svět moderní civilizace.

Návštěva Říma probudila v Picassovi smysl pro ideální krásu klasické antiky; kolem 1920 začíná jeho klasicistické období, v němž se vrátil k figurálnímu způsobu malby a k tradičním námětům. Zvláště v kresbách a leptech tato tvorba nápadně připomíná malby na řeckých vázách a ryté kresby na zadních stranách řeckých zrcadel; příležitostně se vyskytují i současná témata, například portréty jeho ženy a dítěte, jeho přátel a současníků.

Po krátkém období romantismu (1923-1925), kdy Picassa poutaly dramatické výjevy z býčích zápasů, působí na něho surrealismus; na jeho obrazech se setkáváme s nezvykle deformovanými ženskými tvary, v nichž je možno rozeznat rozšklebená ústa nebo znetvořené poprsí, gigantickými skulpturálními figurami s kostmi, jež se podobají ušním kůstkám, nebo s podivnými embryonálními útvary. Picasso nespokojen s omezenými možnostmi malby, začal modelovat plastiky nebo je konstruovat z kovu a z jakéhokoliv materiálu, který byl právě po ruce. Vrcholným dílem Picassova expresívního období, jež začíná kolem 1935, je proslulý obraz Guernica, nejvýznamnější dílo politicky angažovaného malířství 20. století; podnětem k němu byl barbarský nálet nacistického letectva na vesničku Guernica za španělské občanské války; . vzrušenými motivy, disparátními znaky a symboly s tragickými tóny černé, bílé a okrové barvy vyjádřil Picasso hrůzu z nesmyslného ničení v předvečer druhé světové války.

Po 1945 Picasso v stále nových variacích obměňuje vlastní výrazové prostředky v oscilaci mezi realismem, expresionismem a klasicismem; věnuje se také intenzívně grafice a keramice; paralelně se vyjadřuje klasicky přesnou kresbou, expresívní deformací nebo impresivní zkratkou. Od konce padesátých let maluje osobité parafráze na známé kompozice starých mistrů a stále se vrací k věčnému tématu malíře a jeho modelu.

Picasso patřil bezesporu k největším malířům 20. století, i když v době po druhé světové válce nestál v popředí světového umění jako v předcházejících desetiletích.

Futurismus
Literární a výtvarný umělecký směr 1. čtvrtiny 20. stol.; jeden z hlavních avantgardních směrů (název z italského futuro, tj. budoucnost). Vznik futurismu je spojen s Futuristickým manifestem F. T. Marinettiho (vydán 1909 v Paříži). V roce 1910 publikovali G. Balla, U. Boccioni, C. Carrŕ, Gino Severini (1883 – 1966) několik manifestů o malířství; 1912 a 1914 v Itálii vydány další manifesty o architektuře a sochařství. Futurismus programově neguje dosavadní estetické konvence a literární formy (zvláště v poezii), oslavuje dynamiku technického světa a industriální společnost a za projev této dynamiky považuje i sociální revoluci se všemi nezbytnými rysy militarismu. Nejvýrazněji se futurismus projevil v Itálii a v Rusku po 1. světové válce. Ovlivnil dadaismus a surrealismus. Samostatnou modifikací původních podnětů futurismu je kubofuturismus, soustředěný na princip “osvobozování skutečnosti“ prostřednictvím nové skladebnosti uměleckého díla.

Umberto Boccioni
1882 (Reggio di Calabria-ITA) – 1916 (Verona-ITA)

Zařazení: Futurismus
Země: Itálie

Italský malíř, 1898-1902 studoval v Římě, kde se spřátelil se G. Severinim a G. Ballou, který ho seznámil s francouzským impresionismem. 1902 odjel do Paříže, 1903 do Petrohradu, 1906-08 pobýval v Padově a Benátkách, 1908-11 v Miláně. S Ballou, C. Carrou, L. Russolem a Severinim napsal 1910 Manifest futuristické malby a podílel se na dalších futuristických manifestech, např. Technický manifest futuristického sochařství, 1910. Se Severinim odjel 1911 do Paříže, kde poznal P. Picassa, G. Braqua a R. Dufyho. Boccioni měl významný podíl na první futuristické výstavě v galerii Bernheima ml. v Paříži 1912, jež putovala do Londýna, Bruselu a Berlína. 1913 vystavil v Galerie de la Boetie v Paříži své futuristické skulptury. Obrazy z posledních let před válkou ukazují vliv P. Cézanna. 1914 vydal v Miláně knihu Pittura scultura futuriste: dinamismo plastico, vynikající studii o novém uměleckém směru. 1914 odešel jako dobrovolník na frontu, kde zemřel 1916 na následky zranění při pádu s koně.

Boccioni byl nejvýznamnější umělecká osobnost italského futurismu a hlavní teoretik skupiny. Jeho rané obrazy do 1910 ovlivnil impresionismus, v Paříži přešel přes kubismus velmi rychle k futuristickým kompozicím, oslavujícím pohyb a rychlost. (Dynamismus cyklisty, 1913). Dynamickou a barevnou expresí své malby, v níž mizí význam předmětu, se Boccioni přiblížil abstraktnímu malířství.