Klasická sonátová forma

1. a) 1) sonátová expozice (uvádí)
2. b) 2) sonátové provedení (zpracovává)

3) sonátová repríza (shrnuje)

 

 

expozice                             – podle počtu témat je členíme na takzvané oblasti

1. a) oblast hl.tématu
2. b) oblast vedl. tématu
3. c) oblast závěrečná

 

ad a) oblast hlavního tématu:             – patří sem hl. téma (i několika témat), mezivěty – (důležitá je mezivěta spojovací oddíl – úsek,

který spojuje hl. téma s oblastí vedlejšího tématu, moduluje do tóniny V.T., čerpá motivický

z hlavního tématu nebo je to nová hudba. Hlavní téma je v hlavní tónině . Vedlejší téma v

dominantní tónině. Spojovací oddíl moduluje.

 

ad b) oblast vedlejšího tématu:          – obsahuje vedlejší téma (i několik témat), obsahuje i spojky, mezivěty

ad c) závěrečná oblast:                        – závěrečné téma (bývá jen jedno) může též zcela chybět

 

 

provedení                                               – podle charakteru lze rozlišit na mírné a ostré. V tomto úseku skladatel pracuje s tématy, vyhýbá

se tónině hlavní a dominantní (ty byly v expozice), moduluje: do poměrně vzdálených tónin,

je evoluční, nemusí pracovat se všemi tématy, části modulace, pohyb, neklid

1. a) vstup – nejdůležitější nebo nejbližší téma z expozice tématu mohou být v tónině hlavní nebo dominantní
2. b) vlastní provedení – hlavní oddíl nejdelší úsek – zde se témata kumulují, témata z expozice, práce – dělení témat,

diminuce, augmentace, imitace

1. c) příprava reprízy – připravuje návrat hlavní tóniny, častá je prodleva na dominantní hlavní tónině

 

repríza  

1. a) reexpozice – opakuje všechna témata expozice, ale témata jsou v hlavní tónině
2. b) klasická repríza – (úplná, doslovná) – je-li vedlejší téma v moll, může být v repríze ve stejnojmenné dur, je možné

zavést i nový tématický materiál

1. c) zvláštní reprízy

1) neúplná repríza – nějaké téma schází (např. hl. téma, málokdy schází vedlejší téma)

2) zlomková repríza – zhuštěná témata – všechna, ale pouze části, připomenutí

3) zrcadlová repríza – opačné pořadí

 

– po repríze může na závěr přijít coda

coda                                                        – může být malá, velká, tématická, netematická

– rekapituluje

– v rámci kódy se může znovu zpracovávat jakékoliv téma (většinou téma, kterému předtím

nevěnoval pozornost), někdy se může koda rozvést až v druhém provedení, čímž to ale                                                                                   může skončit, proto musí přijít alespoň náznak reprízy – s oblibou užívá Beethoven (Beethove-

novská 5 dílná sonátová forma (expozice, provedení, repríza, coda, repríza2)

 

Sonátová forma může být monotématická a polytématická

 

1. a) monotématická – témata vycházejí z jednoho motivického materiálu, jsou si velmi podobná
2. b) polytématická – velmi kontrastní, 2-3 témata

 

hl.téma   – bývá rytmicky výrazné, energické, rázné (mužské)

v.téma   – je kontrastní, melodické, zpěvné (ženské)

závěrečné – není tak výrazné jako hl. a vedlejší téma

 

1. c) starosonátová forma – (scarlatiovská) – dvojdílná forma

díl a – moduluje z hlavní tóniny do dominantní

díl b – z dominantní do hlavní tóniny

– díly jsou opatřeny repeticí, hudba je monotématická

– okolo r. 1720 nacházíme prvek 3 dílnosti – vliv na vytvoření prostředního dílu má neapolská arie (aba)

– na vývoji se podíleli Bachovi synové, Haydn, Manheimská škola

– ustáleno v období vrcholného klasicismu

 

 

1. d) sonátová forma – se často vyskytuje jako jedna věta nějaké cyklické formy – zejména v koncertu, nebo sonátovém

cyklu, ve kterém být musí

– může být skladbou pro sólový nástroj, pro komorní soubor (duo, trio..)

– sonátový cyklus pro orchestr se nazývá symfonie

– v koncertu bývá sonátová forma v první větě a ovlivnila ho svojí třídílností (koncert je 3větý)

– v sonátovém cyklu bává také v 1.větě, ale objevuje se i v poslední (méně často, spíše je tam

rondo)

 

 

1. e) – nové rysy získává forma u Beethovena

– v 19. století mohutné provedení, které přesahuje expozici, repríza bývá zkrácena, evoluční

rysy ve všech částech

– ve 20. století – návrat k jednoduchosti ranného klasicismu (neoklasicimus), zkracují reprízu

(zlomková repríza)