Fauvismus a expresionismus

Fauvismus

Název fauvisté (le fauve -šelma) dal skupině malířů, vystavujících společně na pařížském Podzimním salónu 1905 a na Salónu nezávis1ých 1906, kritik Louis Vauxcelles. Ve skupině se spojili žáci z ateliéru G. Moreau a z Académie Carriére (H. Matisse, A. Marquet aj.) s mladými ma1íři, kteří přišli do Paříže z Chatou (A. Derain, M. Vlaminck) nebo z Le Havru (O. Friesz, R. Dufy a G. Braque). Vedoucí osobností skupiny, k níž přibyli ještě K. van Dongen a G. Rouault, byl Matisse. 19o1 vystavoval Matisse společně s Marquetem na Salónu nezávislých obrazy ovlivněné P. Cézannem; zde seznámil Derain před díly V. van Gogha Matisse s Vlaminckem. 1902-3 malovali Matisse a Marquet obrazy interiérů a pařížských ulic v tmavém tónu pod Manetovým vlivem, zatímco Vlaminck podle vzoru van Gogha zača1 používat ohnivých barev. Skupina vystavovala v pařížské galerii Berthy Weilové 1902-4, na Salónu nezávislých a Podzimním salónu 1903, kde měl soubornou výstavu P. Gauguin. 1904 uspořádal Vollard samostatnou výstavu Matissových obrazů, malovaných v pointilistické technice. Matissův obraz Luxe, calme et volupté (Rozmařilost, klid a rozkoš) na Salónu nezávislých 1905 přiměl Friesze a Dufyho, že přešli od impresionismu k barevné expresivní malbě. První fauvistické obrazy namalovali Matisse s Derainem v Collioure a vystavili je na Podzimním salónu 1905 spolu s díly Marqueta, Vlamincka, Friesze, Dufyho aj. Na Salónu nezávislých 1906 vystavoval se skupinou take Braque a na Podzimním salónu téhož roku van Dongen.

Fauvisté nevytvořili žádný program. Šlo jim o čistou barvu a jednoduchou zkratku, o konstrukci obrazového prostoru bez modelace a stínování, o dokonalou harmonii mezi emocionálním výrazem a dekorativní kompozicí. Výrazová síla obrazu má vycházet z barevné plochy, kterou vnímá divák „ve svém nitru“. Fauvismus představuje dynamický senzualismus, podřízený kompozičním zákonitostem obrazu. Po 1907 se skupina fauvistů rozpadla a její členové hledali vlastní cesty. Jen Matisse a Dufy se v příštím vývoji příliš nevzdálili od svých fauvistických počátků.

 

 

Georges Braque
1882 (Argenteuil-sur-Seine-FRA) – 1963 (Paříž-FRA)

Zařazení: Kubismus, Fauvismus
Země: Francie

Francouzský malíř; jeho otec byl malířem dekorací. Navštěvoval večerní kurs na umělecké škole v Le Havru a rok se učil natěračem, než 1900 odjel do Paříže, aby se věnoval umění. Bydlel na Montmartru a chodil do večerního kursu kreslení. 1902—4 studoval na Académie Humbert, dva měsíce na École des Beaux-Arts. Spřátelil se s M. Laurencinovou a F. Picabiou. V Louvru ho zaujalo zejména řecké a egyptské sochařství, u Durand-Ruda poznal malbu impresionistů a post-impresionistů (C. Monet, A. Renoir, P. Cézanne, G. Seurat, V. van Gogh), jež ovlivnila jeho první obrazy. 1903 se prostřednictvím svých krajanů R. Dufyho a O. Friesse seznámil se skupinou fauvistů. Na podzim 1906 maloval v L‘Estaque u Marseille.

1907 vystavil v Salónu nezávislých šest fauvistických obrazů; na Podzimním salóně se seznámil s G. Apollinairem, jenž ho uvedl do Picassova ateliéru, kde viděl nedokončený obraz Slečny z Avignonu. 1908 maloval s Dufym v L‘Estaque; v obraze Stromy u L‘Estaque poprvé přetvářel přírodní předměty do geometrických forem. Když jury Podzimního salónu odmítla pět ze sedmi Braqueových obrazů, vystavil celý soubor v Kahnweilerově galerii. Když kritik L. Vauzcelles užil v odsuzující kritice Braqueových obrazů, vystavených 1909 v Salónu nezávislých, slov „kubické bizarnosti“, dal podnět ke vzniku názvu nového uměleckého směru. Až do první světové války spolupracoval Braque úzce s Picassem; společně, ve vzájemném ovlivňování, prošli obdobím analytického (1909-12) a syntetického kubismu (1912-14); Braqueovým přínosem bylo imitování textury dřeva a použití sádry v obraze. 1912 vytvořil Braque první koláž, Mísu ovoce. 1914 byl Braque odveden na frontu, kde byl 1915 těžce raněn do hlavy; podrobil se trepanaci, ale po propuštění do civilu se mohl vrátit k malování teprve 1917. 1922 vystavil na Podzimním salónu v samostatné místnosti 18 obrazů a všechny se mu podařilo prodat. Místo s Picassem se stýká s J. Grisem a sochařem H. Laurensem. 1923—25 navrhoval kostýmy a výpravy pro Ďagilevův Ruský balet. 1932 provedl ilustrace Hesiodovy Theogonie pro Vollarda. V třicátých letech prošel obdobím neoklasicismu. 1948 vyšla sbírka Braqueových aforismů a litografií Cahier de Georges Braque. V pozdních obrazech Ateliérů z padesátých let se jako hlavní motiv objevuje bílý pták. 1953 provedl nástropní malbu v Etruské galerii v Louvru, 1954 dokončil vitráže v kostele ve Varengeville u Dieppe.

Braque byl spolu s Picassem zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem kubismu. Braque stál dlouho ve stínu Picassovy slávy; jednou z příčin byla jeho zdrženlivá povaha, jež mu ani nedovolila účastnit se života uměleckých skupin. Teprve po druhé světové válce začal být oceňován jako jeden z největších moderních malířů. Proti Picassovi s jeho výbušným španělským temperamentem ztělesňuje Braque ctnosti francouzského ducha: racionalismus, uměřenost, harmonii. Ty se projevují ve všech jeho obdobích v přísné a dokonale vyvážené kompozici, zdrženlivé a noblesní barevnosti a kultivovanosti malířského přednesu. Své záměry neuskutečňoval geniálními výpady, ale soustředěnou vytrvalostí. Většinu svých nejranějších impresionistických děl později sám zničil. Braqueovy fauvistické obrazy se na rozdíl od ostatních malířů vyznačují lomenými barvami, z nichž převládá fialová a růžová. V období analytického kubismu podobně jako Picasso používal bohaté škály šedých a hnědých, jimiž usiloval vyjádřit přesné prostorové vztahy; hlavními tématy byly zátiší a figura (Muž s kytarou, Muž s houslemi, oba 1911). V období syntetického kubismu spojoval v abstraktní kompozici reálné a namalované předměty (Žena s kytarou, 1913 a Hudební formy, 1918). Téma zátiší tvořilo osu i jeho poválečného období; za druhé světové války vytvořil cyklus Kulečníků. Syntézu celého dosavadního Braqueova vývoje tvoří jeho pozdní kompozice s bílým ptákem, v nichž dosáhl nové harmonie předmětných i abstraktních forem s obrazovým prostorem.

 

 

Henri-Émile-Benoit Matisse
1869 (Le Cateau-Cambrésis-FRA) – 1954 (Cimiez u Nizzy-ITA)

Zařazení: Fauvismus
Země: Francie

Francouzský malíř a sochař; 1890 odjel do Paříže, aby studoval práva. Teprve při rekonvalescenci po operaci slepého střeva začínal kopírovat laciné barevné pohlednice. Po návratu z nemocnice ho upoutalo malířství do té míry, že zanechal právnické kariéry a věnoval se umění. 1892 navštěvoval Académie Julian, 1893 vstoupil na Ecole des Beauz Arts ke G. Moreaziovi, kde se setkal s G. Rouaultem a později s A. Marquetem, Camoinem, Manguinem a O. Friesem vytvořil jádro skupiny fauvistů. 1896 vystavoval v Salonu de la Société Nationale. 1900 navrhl s Marquetem dekorativní malby pro světovou výstavu. 1901 mu A. Derain na van Goghově výstavě u Bernheima představil M. Vlamincka. 1902 vystavoval u Berthy Weilové, 1903 na Podzimním salónu. První samostatnou výstavu mu uspořádal 1904 A. Vollard. Na Podzimním salónu 1905 vystavil v Cage des Fauves plošně podané krajiny malované čistými barevnými tóny. 1906 se seznámil u Gertrudy Steinové s P. Picassem. 1907 otevřel v bývalém klášteře vyhledávanou malířskou školu; v témž roce vystavoval v Berlíně u Cassirera. 1910 měl samostatnou výstavu v pařížské Bernheimově galerii. 1911 odjel na Ščukinovo pozvání do Moskvy, kde se setkal s místními umělci, navštívil divadlo i balet a studoval byzantské a staré ruské malířství. 1911-12 podnikl dvě cesty do Maroka; začal se zabývat sochařstvím. 1917 se usadil v Cimiez u Nizzy a namaloval první obraz z cyklu Odalisky; navrhl scénu pro Ďagilevův balet k Stravinskému Slavičímu zpěvu. 1932 odjel do USA, kde na objednávku Barnes Foundation vymaloval sál v muzeu v Menonu (1933). 1939 se usadil ve Vence. 1943 začal tvořit cyklus Papiers découpés. Po druhé světové válce se spolu s Picassem staví za mírové hnutí. Posledním Matissovým velkým dílem byla malířská výzdoba kaple ve Vence (1949 až 1951). 1952 bylo otevřeno v Cateau Matissovo muzeum.

Rané Matissovo období (1896-1904) poznamenal vliv Cézannova díla; postupně zbavuje paletu tmavých tónů a vytváří kresebnou a barevnou zkratku, až dojde na konci periody k malbě zářícími pastami v čistých barevných tónech. Ve fauvistických obrazech (1904-7) jasné nelomené barevné skvrny svým rytmem a kontrastem vytvářejí tvar a prostor. 1907-11 se začíná uplatňovat vedle barvy i linie; rytmus kresby bývá zvýrazněn rytmem barevných ploch. Pobyt v Maroku 1912 obohatil Matissův kolorit o nové nebývalé tóny. 1913-18 usiloval o „vnitřní vyrovnanost zjednodušením myšlenek a plastických forem“ a snil o umění, jež by bylo „čímsi podobným dobrému křeslu, v němž si člověk odpočine po tělesné námaze“. Maloval figurální kompozice podobizny, zátiší a interiéry,v nichž sleduje především dekorativní účinek v rytmu kresebné arabesky a zářícího koloritu. Šťastná pohoda a radostná lehkost vyznívá z Matissových obrazů z dvacátých let. Od té doby rozvíjí svůj osobní sloh v stále nových variacích, zjednodušuje kresbu a zvýrazňuje barvu.

Matissovo malířské dílo doprovází bohatá činnost kreslíře, dekoratéra, ilustrátora a sochaře; ilustroval poezii P. Reverdyho, S. Mallarméa, Baudelaira, P. de Ronsarda a J. Joyce.

Matissovo malířské dílo představuje ryzí projev francouzského moderního kolorismu; jeho obrazy jsou malé slavnosti barev, určené k potěšení oka a povznesení ducha; jeho kultura barvy a vytříbená, suverénně „psaná“ kresba působily v širším okruhu na moderní malíře 20. století.

 

Kees van Dongen
1877 (Delfshaven-NIZ) – 1968 (Monako)

Zařazení: Fauvismus
Země: Nizozemí

Nizozemský malíř a grafik. Od fauvismu, kdy používal uvolněný rukopis a zářivé barvy, přešel k expresionismu. Maloval obrazy s groteskními náměty z měšťáckého prostředí. Účastnil se výstav skupiny Die Brücke. Hlavním tématem byla žena-akt a portrét.

 

 

Marc Chagall
1887 (Vitegsk-RUS) – 1985 (St. Paul de Vence-FRA)

Zařazení: Kubismus, Fauvismus
Země: Rusko, Francie

Ruský malíř židovského původu. Žil ve Francii. Přední představitel pařížské školy. V jeho díle je znát poučení analytickým kubismem, orfismem a lidovým uměním. Zobrazoval fantastické výjevy snové atmosféry s prvky z umělcova života a především z ruského folklóru (vesnice Vitebsk, židovská kultura, domácí zvířata). V roce 1916 vystavoval s Malevičem se skupinou Kulový spodek. Po roce 1917 vykonával funkci komisaře pro výtvarné umění ve Vitebsku, kde založil malířskou školu. V Moskvě vyzdobil nástěnnou malbou Židovské divadlo, 1922 se usadil ve Francii. Významnou součástí jeho tvorby jsou ilustrace, divadelní výpravy, vitráže francouzských katedrál a nástěnné malby (pařížská Opera). Z díla: Já a vesnice, Zelený houslista, Bílé ukřižování, Čas je řeka bez břehu.

 

 

Expresionismus
Termín pochází od H.Waldena, vydavatele berlínského časopisu Der Sturm, který jím 1911 ozančil všecny tehdejší moderní umělecké směry jako kubismus, futurismus a abstraktní umění. V dějiných umění označujeme expresionismem tendenci, zdůrazňující psychické momenty tvorby, pokládající umělecké dílo především za projev umělcovy duše a usilující i za cenu deformace tvaru o stupňování výrazu; tato tendence se projevila zejména v německém umění. Nejde tedy o stylový pojem jako například kubismus nebo futurismus; do expresionismu v širším smyslu řadíme umělecká díla různého slohového zaměření.

V užším smyslu dělíme expresionismus na tři období. První období expresionismu (1885-1900) vyjadřuje reakci na naturalismus a impresionismus 19. století i na dílo Cézannovo a neoimpresionistů a projevují se v něm vlivy symbolismu a Jegendstilu; jeho hlavní přestavitelé jsou V.van Gogh, H.Toulouse.Lautrec, J.Ensor, E.Munch a F.Hodler; charakteristické znaku: akcentovaná precizní kresebnost, přechází až do karikatury a prudká barevnost.
Druhé období zaujímá činnost drážďanské skupiny Die Brücke, ovlivňována francouzskými fauvisty, kteří však nikdy nedošli ke tvarové deformaci a koloristické zvůli německým expresionistů; do tohoto období náleží také tvorba skupiny Neue Künstlervereinigung a skupiny Der blaue Reiter.
Expresionismus se stal módou v prvních letech po 1918 před nástupem klasicismu a nové věcnosti; k třetí expresionistické gemeraci, která prošla první světovou válku, patří, O.Dix, G.Grosz a M.Gromaire.

 

Edvard Munch
1863 (Loten v Hedmark-NOR) – 1944 (Oslo-NOR)

Zařazení: Expresionismus, Die Brücke, Symbolismus
Země: Norsko

Norský malíř; jeho matka zemřela na souchotiny, když mu bylo pět let; stejné chorobě podlehly i obě jeho sestry. Malovat se učil u Heyerdahla a Ch. Krogha v Oslo. 1885 pobyl tři týdny v Paříži; 1889 podnikl druhou cestu do Paříže. Celkem dvě desetiletí pobýval v cizině, v jižní Francii, v Itálii a v Německu, v létě se často vracel do Norska, kde se definitivně usídlil po překonání těžké nervové krize. V úzkostlivě střežené osamělosti tvořil na svých sídlech v Aagaardstrand, Kragero, Ramme a Ekely.

Munch patřil k průkopníkům a hlavním představitelům expresionismu; podobně jako tehdejší skandinávští spisovatelé (Isben, Strindberg) usiloval o výraz psychických dojmů a pocitů; již 1889 prohlásil, že „není třeba malovat interiéry, muže kteří čtou, a ženy, které pletou, ale je třeba zobrazovat živé lidi, kteří dýchají, cítí, trpí a milují“. Nešlo mu proto o popis, ale o expresi. Munch jevil skryté vášně lidského nitra, jeho tragické propasti a temné kouty, úzkost ze života a hrůzu před smrtí. Stále se vracel k několika základním tématům, jimiž symbolicky vyjadřoval svůj životní postoj k tématu smrti, kterou poznal jako chlapec, osamělosti, melancholie, úzkosti z nepřátelské přírody a trýzně lásky. Poémou o životě, lásce a smrti nazval svůj slavný cyklus obrazů Vlys života, vrcholící Tancem života. Munch měl pronikavý vliv na moderní umění zejména ve střední Evropě. Na jeho první zahraniční výstavě v Berlíně 1892 došlo ke skandálu a rozdělení berlínských umělců, což nakonec vedlo k založení berlínské Secese. Munchovo dílo působilo stejně na drážďanské expresionisty skupiny Die Brücke jako na českou avantgardní skupinu Osmi. Expresionistický román polského spisovatele St. Przybyszewského Křik byl přímo inspirován Munchovou litografií (1895). 1963 bylo v Oslo u příležitosti stého výročí umělcova narození otevřeno Munchovo muzeum, v němž jsou shromážděna jeho nejvýznamnější díla.

 

Egon Schiele
1890 (Tulln u Vídně-RAK) – 1918 (Vídeň-RAK)

Zařazení: Expresionismus
Země: Rakousko

Rakouský malíř, žák vídeňské malířské akademie (1906-9). 1907 se seznámil s G. Klimtem a jeho prostřednictvím se secesním uměním. 1909 založil s třemi rakouskými malíři „NeukunstGruppe“, 1911 maloval v Českém Krumlově, odkud pocházela jeho matka. 1912 byl potrestán čtyřiadvacetidenním vězením, protože jeho akty byly odsouzeny jako pornografie. Zemřel několik dní po skončení první světové války na španělskou chřipku.

Schiele patří k předním rakouským expresionistům; vyšel z vídeňské secese a již před první světovou válkou vytvořil osobité expresívní krajiny a města (Č. Krumlov), silně erotické akty, symbolické autoportréty a vizinářské kompozice s personifikací smrti. Ačkoli zemřel v pouhých osmadvaceti letech, zanechal úctyhodné dílo, na 250 obrazů a na 2000 kreseb.

 

Paul Klee
1879 (Münchenbuchsee-NĚM) – 1940 (Muralto u Locarna)

Zařazení: Expresionismus, Bauhaus, Der Blaue Reiter
Země: Německo, Švýcarsko

Pocházel z hudební rodiny. Otec – Němec – byl učitelem hudby, matka – Švýcarka jihofrancouzského původu – klavíristkou. Svůj zájem od dětství dělil mezi hudbu a literaturu (oblíbenou knihou mu byl Voltairův Candide, jejž 1911 ilustroval). V Mnichově žil v letech 1898-1901; rok studoval na akademii u F. v. Stucka. 1901-2 jel se sochařem H. Hallerem do Itálie, kde na něho nejsilněji zapůsobil Leonardo a akvárium v Neapoli. 1906 se oženil s německou klavíristkou Lily Stupfovou a odjel do Mnichova. 1911 poznal A. Kubina a stal se členem skupiny Der blaue Reiter, 1914 zakládajícím členem mnichovské secese. 1912 se setkal v Paříži s R. Delaunayem (jehož knihu o světle přeložil 1913), s P. Picassem, G. Braquem a futuristy; ve1ký zážitek mu připravi1 H. Rousseau. 1914 podnikl s A. Mackem a Moillietem krátký zájezd do Kairuanu v Tunisku. Od 1921 působil jako ,,mistr“ na Bauhausu ve Výmaru a později v Drážďanech; s V. Kandinským, L. Feiningerem a A. G. Javlenským tvořil skupinu Blaue Vier. 1928 cestoval do Egypta. 1931 opustil Bauhaus a přijal profesuru na akademii v Düsseldorfu. Od 1933 žil v Bernu v kruhu své rodiny, když byl vypuzen z Německa jako ,,žid“ a cizozemec“. Zemře1 na kožní onemocnění, aniž se dočkal švýcarského státního občanství.

Patřil k první a nejsilnější umělecké generaci 20. století, ke generaci fauvistů, kubistů, futuristů, expresionistů a časných abstraktivistů. Nezaloži1 však žádný nový směr a ani se nedá do žádného zahrnout. Stál vždy mimo jako samostatná umělecká osobnost, významem rovnocenná zakladatelům moderních směrů. Do první světové války převážně kreslil a leptal v duchu mnichovského Jugendstilu fantaskně groteskní symbolické listy, inspirované W. Blackem, F. Goyou a F. Munchem. Malíře ve vlastním slova smyslu v něm probudila teprve cesta do Tuniska (1914); tehdy si objevil magickou sílu barvy. Maluje především akvarely, jejichž průsvitné, zářící tóny zachycují převratný dojem, jímž na něj působila africká atmosféra. První olejomalby začal malovat za války, ale ještě po válce tvořily převážnou část jeho díla drobné akvarely. Jeho inspiraci byl div z dívání, hnací silou pud ke hraní. V době, kdy se moderní umění oprošťovalo od starých konvencí, sáhl Klee k dětské kresbě. Neodhodil však ani intelektuální kultivovanost, ani uměleckou rafinovanost moderního malíře. Nešlo mu o ztracenou hru dětské fantazie, ale o vyšší uměleckou pravdu; ta je nakonec uvedena v pochybnost Kleeovou ironii, která roste a jeho racionální skepse a tvořil nejvlastnější jádro jeho bytosti. Kleeův humor se vine od nejranějších po nejposlednější díla v nejrůznějších podobách. Jeho paradoxní mnohovýznamnost zajišťuje jeho dílu stálou aktuálnost. V době, kdy malířství usilovalo o prolnutí s hudbou (orfismus), vytváří Klee své pásmové obrazy, obrazové kompozice na texty Hindemithových Marienlieder (1916). Nejsou to čitelné obrazy, nýbrž – podobně jako písmové orientální arabesky nebo ornamentika iro-skotských rukopisů – šifry a obrazové samoznaky. Ve dvacátých letech, za jeho působení na Bauhausu, kde na něho měl vliv zvláště Kandinskij, se rozvinulo Kleeovo dílo do neobyčejné šířky. Z jeho fantazie, ovládané hudbou a snem, rostly obrazy nebývalých světů; obsahem jeho umění se stala nejen hudba a poezie, ale celý svět dějin, fantazie a umění. V Kleeově osobnosti se podivuhodným způsobem spojila mocná fantazie (nazýval ji ,,prapůvodním územím psychické improvizace“) a jasná konstruktivní logika, intuice exaktního vědce. U málokterého umělce existovaly tak výrazné protiklady mezi přesností matematického myšlení (sám si propočítával Einsteinovy rovnice!), dětskou naivitou, fantaskní představivostí a filosofickou hloubavostí. Jeho ,,filosofie umění“, jak ji uložil v literární pozůstalosti, je jedna z nejlépe promyšlených teorií moderního umění; v Pedagogickém skicáři (1923) analyzoval primární obrazové prvky a zkoumal jejich tvůrčí možnosti. Klee se snažil výtvarnými prostředky, linii, tónem (valérem) a barvou (v Kleeově terminologii mírou, váhou a kvalitou) definovat smysl skutečnosti. Obraz začínal malovat bez jakéhokoli vědomého a tím méně na téma zaměřeného úmyslu:
,,Malíř ví mnoho, ale ví to teprve potom.“ Myslel při práci jen na to, jak organizovat obrazovou plochu podle zákonů, které vyplývají z tvárných prostředků. S tím souvisí Kleeovo neustálé technologické hledání a experimentováni; zkoušel různé materiály, vyhledával papíry rozličného zrna a lepil je na dřevo nebo na plátno, kombinoval jednotlivé techniky a hotovou malbu diferencoval mytím, broušením a kartáčováním, aby dosáhl zvláštní malířské struktury.

Kleeovo umění nelze spojovat se surrealismem; odlišuje se od něho vědomým úsilím o vnitřní smysl a řád i tím, že proti surrealistickému zoufalství a nicotě staví naději. U málokterého myslitele 20. století najdeme tak přesnou analýzu existencionálního postavení moderního umělce v současném světě, jako u Kleea. Ve svém pozdním období se Klee ponořil do záhad lidské existence. Žil tehdy ve Švýcarsku, uprostřed rodiny, k níž byl od mládí silně poután. V posledním období (1937-40), jemuž předcházely první příznaky těžké choroby, Klee rozevřel znovu svůj umělecký svět, magické čtverce, tajemné měsíční noci, komické a hrozivé fantómy, metamorfózy organického a anorganického, novotvary, písmo a obrazové básně, ale vše ústilo do kontemplací o smrti; smrt považoval – jako jeho přítel Rilke – za tajemného spoluhráče života.

 

Francis Bacon
1909 (Dublin-IRS) – (1992)

Zařazení: Expresionismus
Země: Anglie

Anglický malíř stejného jména a příjmení jako slavný filozof alžbětinské doby, jehož je potomkem. V šestnácti letech opustil rodinu a žil v Londýně, Berlíně a Paříži. Začíná jako návrhář bytového zařízení pod vlivem německého Bauhausu. Rané obrazy z počátku třicátých let ukazují vlivy F. Légera, P. Picassa a G. Chirica. Maloval pomalu a nesoustavně – ročně čtyři, pět obrazů – hodně obrazů zničil. Stále více podléhal hráčské vášni. Teprve od 1944 se soustředěněji věnuje malířství. Honorář za obraz Malba mu umožnil odjet na několik let do Monte Carla, odkud pouze zajíždí do Londýna. 1949 namaloval první obraz z cyklu papežů jako parafrázi Velázquezova portrétu papeže Inocence X., který Bacon v originálu nikdy neviděl. Druhým inspiračním zdrojem jsou Ejzenštejnovy filmy, zvláště pak sekvence z oděských schodů z filmu Křižník Potěmkin s křičící chůvou. 1950 začíná malovat pohybující se postavy podle fotografií z děl E. Muybridgeho, zachycujících fáze chůze, běhu, skoku apod. 1951 vznikají obrazy zvířat, podnícené návštěvou Krugerova parku v Jižní Africe, ale inspirované opět fotografiemi. 1953 namaloval dosud největší cyklus studií papeže (8 obrazů), jež začínají vážným a klidným postojem a končí v konvulzívní hysterii; 1955 vytvořil sérii studií podle sádrového odlitku masky W. Blackea, 1956 osm obrazů inspirovaných V. van Goghem. Podnikl několik cest do Tangeru v Maroku. 1962 se znovu zabývá studiemi k Ukřižování (první Ukřižování je z 1933; Studie postav pro Ukřižování z 1944); téma nechápe nábožensky (není věřící). Vždy ho hluboce vzrušovaly snímky z jatek a syrového masa; cítil z nich smrt, kterou asocioval s Ukřižováním. „Je to jeden z mála obrazů, které jsme schopen dělat v opilosti. Věřím, že pití mi pomáhá být trochu svobodnější“. Bacon patří vedle G. Sutherlanda a B. Nicholsona k nejvýznamnějším současným britským malířům, kteří získali mezinárodní uznání. Baconovo dílo se pohybuje na poměrně úzké tematické i výrazové základně; „malíř hrůzy, strachu a křiku“ používá až překvapivě jednoduché a prosté malířské techniky. Pracuje na plátně bez podkladu tenkými nátěry několika barev, takže obraz působí dojmem neostré časopisecké reprodukce. Hlavní výrazovou metodou je deformace a rozrušení figury.