Význam práva ve společnosti

Právo  – upravuje základní pravidla chování ve společnosti

            – je souhrnem společenských norem (morální, společenské, náboženské, politické, ekonomické aj.)

– je jedním z několika normativních systémů

– je základním regulátorem společenských vztahů

 

Normativní systém = soubor pravidel a předpisů, které platí v určité skupině

 

1. a) právo – soubor pravidel, podle kterých se odedávna organizuje a řídí lidská společnost

– pravidla a normy jsou kodifikovány v zákonech

– odplata: sankce

 

Právo je minimum morálky – kdo nedodržuje minimum tak ohrožuje společnost a může být proti němu zasáhnuto státními orgány.

 

1. b) náboženství – upravuje vztahy a normy, které dal a zjevil Bůh

– normy jsou kodifikovány v Bibli (Kristovy výklady, Desatero božích přikázání)

– odplata: posmrtný život v pekle

 

1. c) morálka – upravuje vztahy a normy na základě zažitých pravidel chování

– odplata: odsouzení veřejností, výčitky svědomí

 

1. d) kultura – upravuje soubor pravidel slušného chování

– nekulturní chování není trestáno, ale jen specificky sankciováno

 

Znalost práva ve společnosti

Právo je nejdůležitější normativní systém a realizuje důležité společenské vztahy.

 

Člověk žije ve společenských skupinách (rodina, škola, práce, stát), jeho mezilidské vztahy musí být obecně upraveny a přiměřeným způsobem obeznámeny.

 

„Neznalost zákona neomlouvá“ a „Před zákonem jsme si všichni rovni“

 

Každý musí znát základní pravidla, jejich odborná aplikace musí být svěřena odborníkům.

 

Objektivní a subjektivní právo

 

Objektivní právo        – soubor obecně závazných a platných norem jako pravidel chování

– všeobecně upravuje společenské vztahy

– vydáváno státními orgány ve zvláštní formě (zákon, vyhláška, nařízení)

– vynutitelné státními prostředky a způsoby

= CO JE NAPSÁNO, TJ. NORMY

 

Subjektivní právo       – oprávnění nebo nárok účastníka upraveného vztahu, tj. právního vztahu

– souhrn možností chovat se normou vymezeným způsobem

– obsah práva se projevuje ve formě existence (PN) a realizace (jednání subjektů)

= NAŠE MOŽNOSTI A NÁROKY CHOVAT SE DLE TĚCHTO NOREM

 

PRAMENY PRÁVA

 

= zdroje, z nichž poznáváme obsah práva, jde o právní normy a v nich se nachází platné právo

 

1. a) materiální → společenské, historické, sociální a jiné podmínky za kterých je právo tvořeno

 

1. b) formální → forma (podoba) v nichž se právo nalézá (právní texty, zákony, vyhlášky aj.)

 

 

 

Druhy pramenů práva:

 

1. Normativní právní akty

 

• výsledky normotvorné (právotvorné) činnosti státních orgánů, které obsahují závazné právní normy
• je v nich uskutečňována pravomoc vydávat, měnit či rušit právní normy
• právní normy se vztahují na celou skupinu případů stejného druhu a neurčitého počtu

 

• znaky: a) stanoví, mění nebo ruší právní normy

1. b) stanoví obsah právní normy
2. c) dávají právní normě všeobecnou právní sílu

 

2. Soudní a správní precedenty

 

• první rozhodnutí státního orgánu (většinou soudu) v dané věci
• musí jít o případ zdroji práva dosud neregulovaný, takové první rozhodnutí a odůvodnění soudu je do budoucna závazné pro soudy stejného a nižšího stupně

 

3. Právní obyčeje

 

• nejstarší pramen práva, vznikl v počátcích formování státu

 

• aby by pramenem práva musí: a) být dlouhodobě užívaný na určitém území

1. b) konkrétně stanovit určité chování a obyčej
2. c) ho státní orgány aplikovat – uplatňovat donucení při jejich porušení

 

• je formou „živelné“ tvorby práva, je pramenem vnitrostátního a mezinárodního práva
• nyní je nepraktický, je uplatnitelný jen v období pomalého vývoje společnosti

 

4. Normativní smlouvy

 

• nabývají významu, pokud obsahují obecná pravidla chování, tj. regulují určitou skupinu případů stejného typu a neurčitého počtu

 

• druhy: a) vnitrostátní → tzv. kolektivní smlouvy, publikace ve sbírce zákonů nebo věstnících ministerstev

1. b) mezinárodní → vzájemné ujednání různých států

 

PRÁVNÍ SYSTÉMY

 

1. a) kontinentálně evropský – pramenem práva je zákon, tj. normativní právní akt nejvyššího orgánu státní moci

 

• navazuje na německou koncepci Rechstaat z 19. století
• právní řád obsahuje garance proti porušování subjektivních práv
• stát je institucí s přesně vymezenými pravomocemi
• principy právního státu: politický pluralismus (společenský systém s více politickými stranami), omezená vláda, dělba moci, suverenita lidu, konsensus (souhlas všech)

 

1. b) anglosaský–angloamerický – pramenem práva jsou precedenty a právní obyčeje

 

• právo je nad státem
• právo není výtvorem státu, ale vzniká nezávisle na státu
• sestává ze dvou větvích, založených na doktrínách panství práva a povinnost právního procesu

 

1. c) islámský – pramenem práva je svatá kniha Korán

 

• právo je neměnné, je původu božího a nikdo není povolán je měnit, rušit či doplňovat

 

1. d) systém tradičních

    a náboženských práv         – pramenem práva jsou obyčejové a náboženské normy

 

• postaveno na zvykovém základě
• různé právní systémy, ty nemají jednotný historický původ
• jsou to regionální geograficky vymezené systémy (Indonésie, Indie, Afrika)

 

STÁT A PRÁVO

 

STÁT

 

= organizační jednotka lidské společnosti organizující obyvatelstvo podle území a státní moci (aparát, policie,     armáda apod.)

 

• vystupuje jako subjekt, tvůrce a realizátor práva zvláštního druhu
• musí se řídit normami, které sám vydal
• právními normami reguluje chování příslušné společnosti, vymezuje obsah vlastních právních možností a závazků

 

Tvorba právních norem → formuluje pravidla chování vyplývající z nutnosti řešení společenských rozporů a úprav společenských vztahů

 

Právní stát:     a) reprezentuje obecný veřejný zájem o integraci (sladění skupinových a individuálních zájmů)

1. b) je garantem výkonů a ochrany demokratických práv i svobod
2. c) vytváří předpoklady pocitu svobody, rovnoprávnosti a právní jistoty

 

PRIMÁRNÍ A SEKUNDÁRNÍ PRAMENY PRáVA

 

Primární                     – základní, prvotní

 

• Ústava, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, obecně závazné vyhlášky obecních zastupitelstev

 

Sekundární                 – derivativní (odvozené), na něco navazují

 

• vládní nařízení, obecně závazné předpisy (vyhlášky ministerstev, vyhlášky ostatních ústředních orgánů státní správy), obecně závazné vyhlášky obecních zastupitelstev

 

V ČR jsou normativní právní akty (NPA) základním a jediným pramenem práva. Rozlišují se:

 

1. A) dle postavení orgánu, který NPA vydal

 

1. a) původní → NPA zastupitelských sborů                   = viz primární prameny práva
2. b) odvozené → NPA výkonných orgánů státní správy    = viz sekundární prameny práva

 

1. B) dle principu právní síly

 

Právní relevance (důležitost, podstatnost) vyjadřuje korelaci (vztah závislosti a souvztažnosti) mezi různými druhy NPA, určuje místo v soustavě NPA.

 

Zásady:                        – NPA nižší právní síly vychází z NPA vyšší síly

– NPA nižší právní síly nesmí odporovat NPA vyšší síly, rozpory řeší Ústavní soud

– NPA určité právní síly může být měněn či rušen jen NPA stejné nebo vyšší právní síly

 

– právní řád se nestále mění a vyvíjí se

– uspořádán stupňovině podle právní síly (= ta je určena postavením právotvorných státních orgánů                             ve struktuře státní moci):

 

1. Ústava ČR, ústavní zákony NORMY

Zákony, zákonná opatření                                                                                        ZÁKONNÉ

 

2. Vládní nařízení NORMY

Obecně závazné nařízení ministerstev, vyhlášky ostatních orgánů státní správy           PODZÁKONNÉ

Obecně závazné vyhlášky obecních zastupitelstev

 

PRÁVNÍ NORMY

PRÁVNÍ NORMA

 

= všeobecně závazné pravidlo chování obecného charakteru, její zachovávání je vynutitelné státní mocí a je     vyjádřena ve zvláštní stanovené či uznané formě

 

Znaky PN:      1) materiální               -) normativnost (pravidelnost, předpisovost)

-) vynutitelnost (státní mocí)

-) právní všeobecná závaznost

-) obecnost

 

2) formální                  -) forma (musí být vyhlášena nebo publikována ve sbírce zákonů)

 

STRUKTURA PRÁVNÍ NORMY

 

A) Normy s klasickou logickou strukturou

 

1. Hypotéza = představuje předpoklady a podmínky k realizaci vlastního pravidla chování obsaženého v normě

 

• určuje ty podmínky, za nichž jsou subjekty povinny se chovat dle pravidla stanoveného normou
• jsou jí obvykle určeny fakta s nimiž je spjat vznik, změna či zánik právního vztahu

 

2. Dispozice = představuje vlastní pravidlo chování ve společenských vztazích

 

• určuje komu a jaké povinnosti či oprávnění vznikají, nastanou-li skutečnosti vyjádřené v hypotéze

 

3. Sankce = představuje újmu, která postihne každého, kdo se nezachoval podle vzoru stanoveného dispozicí

 

• typické ve veřejnoprávní oblasti → odnětí svobody, pokuta, peněžní trest, zákaz, propadnutí věci
• typické v soukromoprávní oblasti → náhrada škody, vydání bezdůvodného obohacení

 

Druhy hypotéze, dispozic a sankcí

 

1. a) určené a neurčené = většina hypotéz je provázena určitými faktory a podmínkami

 

1. b) relativně abstraktní = umožňují a předpokládají uvážení

konkrétní          = uvážení znemožňuje či omezuje

 

1. c) taxativní a = pevně daná, stanoví přesně a úplně příslušné podmínky a jiné nepřipouští

demonstrativní                      = uvádí příklad, je pružnější příkladným výčtem

 

1. d) jednoznačné a = musí nastat všechny podmínky

alternativní                           = musí nastat jen některá z podmínek

 

1. e) obecné a = vyjadřuje podmínky rodovými znaky (nebo zvláštními druhovými znaky)

kasuistické                           = formulování právních předpisů (lidově oko za oko, zub za zub)

 

B) Normy s teleologickou strukturou

 

• neobsahují popis přikazovaných, dovolovaných nebo zakazovaných chování, ale vytyčení určitého cíle či účelu
• chování, jakým ho dosáhnout zpravidla neobsahují (jen rámcově či abstraktně)
• sankcionované mohou být podle norem s klasickou strukturou

 

C) Normy kolizní

 

• řeší jádro 2 právních řádů, tj. stanoví jaký právní řád použít když se v právních vztahu setkáme s cizím prvkem
• je odkazem na příslušný právní řád

 

1. Rozsah – okruh právních otázek na které se daná PN vztahuje (př. kupní smlouva, dědictví)

 

2. Navázání – řeší spojení konkrétní právní otázky s příslušným právním řádem

 

DRUHY PRÁVNÍCH NOREM

 

1. A) podle povahy dispozice

 

1. donucující (kogentní)

 

• nepřipouštění odchylky od povinnosti a oprávnění stanovených v dispozici normy

 

2. podpůrné (dispozitivní)

 

• dávají možnost účastníkům právních vztahů, aby si sami určili rozsah vzájemných práv a povinností
• teprve když tak neučiní, nastupují subsidiární (podpůrné) ustanovení normy
• typická pro oblast soukromého práva

 

B) podle ostatních kritérií

 

1. blanketové

 

• v některé části odkazuje obecně na jinou normu,
• nebo zmocňuje státní orgán k vydání podrobnější právní úpravy

 

2. odkazující

 

• odkazují na určitou, konkrétní normu

 

3. doporučující

 

• zvláštní typ s ohledem na podmínky vzniku,
• podmínkou je přijetí norem usnesením kompetentního orgánu

 

C) podle dikce (vyjádření, mluvy) normy

 

– jsou to převažující formulace v textu formy

– norma formuluje povinnosti (příkaz, zákaz) a plyne z ni i oprávnění jiných subjektů

 

1. opravňující

 

• jen povinnost nebo jen oprávnění (př. právo volit)

 

2. zavazující

 

• zakazující (př. nevraždění, neloupení) a přikazující normy (př. platit daň, poskytnout první pomoc)

 

D) z hlediska dopadu na osoby, místo nebo čas

 

1. obecné

 

2. zvláštní

 

3. výjimečné

 

E) ostatní přístupy umožňující rozlišení norem

 

1. normy hmotného práva (co mámě dělat, zásady chování)

 

2. normy procesního práva (jak máme postupovat, orgány)

 

3. normy teleologické

 

4. normy technické

 

5. normy výkladové

 

6. normy definice

 

7. normy principy

 

 

 

PŮSOBNOST PRÁVNÍCH NOREM

 

Normy působí v určitém čase, na určitém území a vůči vymezenému okruhu subjektů.

 

A) ČASOVÁ PŮSOBNOST

 

Existence právní normy je dána okamžikem jejího:

 

1. vzniku – tj. schválení, platnost a účinnost

 

2. zániku – zrušení normy (= derogace)

 

Platnost normy           – PN byla vytvořena a schválena předepsaným způsobem a stala se součástí právního řádu

– PN je platná ode dne vydání (uvedeno v záhlaví)

– podmínky: vydání oprávněným orgánem, předepsané náležitosti, vyhlášení a publikování

– zásada „Neznalost zákona neomlouvá“

 

Účinnost normy          – okamžik, od kterého je norma způsobilá řešit právní vztahy dle pravidel v ní obsažených

– určena v posledním § normy, 15 dní od publikace nebo i dnem vyhlášení

– tzv. Vacatio Legis [vakacita] – mezidobí mezi platností a účinností (seznámení s normou)

 

Retroaktivita normy  – zpětná účinnost zákona

– PN nepůsobí nazpět, pokud z příslušného právního aktu nevyplývá výslovně něco jiného

– typické v trestním právu (pro pachatele příznivější posouzení podle předchozích zákonů)

 

Přežívání starého       – ponechává nedotčeny právní vztahy, které mají trvající charakter a vznikly třeba i za

zákona do doby nové    jiných právních podmínek na základě staré normy

 

Zánik normy               a) uplynutím času, na nějž byla norma vydána (v praxi se nepoužívá)

1. b) zrušením normy jinou normou, předepsaným způsobem
2. c) změnou ustanovení právní normy

 

– formální náležitost zániku normy je dána právním předpisem (tzv. derogační klauzulí) =

 

= zrušující ustanovení                a) taxativní – přesný výčet všech rušených ustanovení a předpisů uvedením                                                                                          jejich názvů a čísel, v praxi nejvýhodnější

 

1. b) generální – všeobecně stanoví, že se ruší předpisy, které odporují nově                                      vydávané normě, v praxi se neužívá a je nepraktická

 

 

1. c) generální s demonstrativním výčtem – kombinace dvou předchozích

 

Zásady při zrušení právní normy

 

1. Později vydaný zákon ruší předchozí.

Lex posterior derogat priori.

 

2. Pozdější obecný předpis neruší předchozí speciální předpis.

Lex posterior generalis non derogat, Legis priori specialis.

 

3. Pozdější vydaný speciální předpis ruší dříve vydaný předchozí obecný předpis.

Lex posterior specialis derogat, Legis priori generali.

 

B) PROSTOROVÁ (TERITORIÁLNÍ) PŮSOBNOST

 

Stanovuje teritorium na kterém je norma účinná. Působí vždy na celém vymezeném teritoriu pokud není výslovně působnost omezena na část území.

 

Působnost je obvykle ohraničena hranicemi státního území (výjimečně působí i mimo hranice).

 

 

1. C) OSOBNÍ PŮSOBNOST

 

Právní normy se vztahují na všechny osoby nacházející se na území ČR. Výjimky z působnosti tvoří poslanecké imunity a osoby používající exteritorialitu (diplomatické imunity a výsady).

 

Právní normy jsou osoby povinny zachovávat i když se nacházejí mimo území ČR.

 

PRÁVNÍ VZTAHY

 

PRÁVNÍ VZTAHY

 

= druh společenských vztahů upravených právními normami jejichž dodržování je vynuceno státní mocí

 

Prvky PV:        a) subjekty (FO, PO, Stát)                  b) objekty                   c) obsah (oprávnění, povinnosti)

 

Předpoklady PV:          a) obecné        = právní norma

→ určuje obecně podmínky vzniku, změny či zániku PV

→ musí k ní přistoupit konkrétní okolnosti uvedené v hypotéze normy

 

1. b) konkrétní = právní skutečnost

                                                           → nutný předpoklad, ten výjimečně nemusí být ve struktuře PV

 

PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI

 

1. A) podle vlivu chování subjektu na právní vztah

 

1. subjektivní – právně relevantní chování subjektů

 

2. objektivní – nezávislé na chování subjektů

 

1. B) podle poměru vůle na chování subjektů

 

1. absolutní – vůle člověka se nijak neúčastní na právních skutečnostech

 

2. relativní – vůle člověka se do jisté míry právně relevantně účastní na právních skutečnostech

 

1. C) podle konstitutivního rozhodnutí státních orgánů

 

– pokud zakládají, mění či ručí právní skutečnost

 

1. konstitutivní – individuální právní akty (= rozhodnutí státního orgánů, např. stavební povolení, újma)

 

2. deklaratorní – právní akty se zakládají (vysvědčení, rodný list)

 

Nejdůležitější právní skutečnosti v pořadí výskytu

 

1. právní úkony 3. právní události 5. konstitutivní rozhodnutí státních orgánů
2. protiprávní úkony 4. protiprávní stavy 6. vytvoření věcí a díla

 

Tradiční druhy právních skutečností

 

1. subjektivní (na vůli závislé)

 

1) PRÁVNÍ JEDNÁNÍ           = volné jednání v souladu s právní normou

 

– zpravidla projev vůle formou činnosti nebo nečinnosti

– ne každé chování v souladu s právem (Secundum Et Intra Legem) je právně relevantní

 

1. a) individuální právní akty (jen konstitutivní zakládající vznik, změnu či zánik právní skutečnosti)
2. b) právní akty založené činností či nečinností lidí, mající následky odpovídající vůli (projevuje se v nich)

 

 

 

Právní úkony

 

= projev vůle směřující ke vzniku, změně či zániku normou předpokládaných práv a povinností

= musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný

 

Lze je učinit výslovně (ústně nebo písemně) nebo konkludentně (aktivní jednání, tj. zřejmý úmysl jednajícího, např. nastoupením do vozidla MHD cestující mlčky uzavírá přepravní smlouvu).

 

Dělení:             jednostranné (= unilaterální) – např. závěť, odstoupení od smlouvy

dvoustranné (= bilaterální) – např. smlouvy

vícestranné (= multilaterální) – např. veřejná soutěž

 

Náležitosti:        a) obecné         → způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům

1. b) vůle → skutečnost vůle, vážnost vůle, svoboda vůle (nesmí jít o žert, simulaci) a vůle                                                          prostá omylu (bez omylu)

 

2) PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ          = volné jednání v rozporu s normou, tzv. delikty

 

– následkem je zpravidla odpovědnost toho, kdo se jednání dopustil

 

1. a) trestné činy (společensky nebezpečné chování, znaky jsou opsány v trestním zákoně, řeší je soud)
2. b) správní přestupky (zaviněná jednání za které sankci ukládá správní orgán)
3. c) disciplinární (kárné) přestupky (sankci ukládá nadřízený – vojáci, policie)
4. d) ostatní delikty v soukromoprávní oblasti (pokuty, závazky z náhrady škody apod.)

 

1. objektivní (na vůli nezávislé)

 

1) PRÁVNÍ UDÁLOSTI        = skutečnosti k nimž se váže vznik, změna a zánik právní skutečnosti

 

– nebyly vyvolány chováním dotčených osob

 

1. a) běh času

 

I.) uplynutím lhůty      – některé subjektivní práva jsou na dobu neurčitou (vlastnictví), jiná trvají po omezenou                                          dobu (půjčka, nájem)

 

II.) prekluze              – propadnutí či zánik práva v důsledku toho, že nebylo ve stanovené době uplatněno

– znaky: uplynutím prekluzivní lhůty zaniká právo, soud k ní přihlíží z úřední povinnosti                                          (Ex Offo) a zpravidla se neprodlužuje a nezastavuje (typic. je záruční doba)

 

– nastává jen v případech kde to zákon výslovně stanoví, prekluze je  možná i tehdy, když   právo zanikne uplynutím doby, na kterou bylo omezeno

 

III.) promlčení                        – oslabení subjektivního práva, vynutitelnost u soudu se stává podmíněnou, právo nelze                 přiznat, lze je však splnit, nepromlčují se práva vlastnická a z vkladů na VK

 

– následek neuplatnění práva v době, kterou zákon stanoví pro jeho uplatnění, uplynutím                 této doby se právo stává promlčeným (tj. pokud se dlužník promlčení dovolá, nelze                 promlčené právo věřiteli v soudním řízení přiznat)

 

1. b) nahodilá zkáza věci

 

I.) živelná událost       – předvídatelná a nepředvídatelná

– odvratitelná a neodvratitelná (něco nepředvídatelného a neodvratitelného = Vis Maior)

 

1. c) výsledky biologických procesů

 

I.) narození nebo smrt           – vzniká, mění se nebo zaniká právní poměr

 

1. d) na vůli nezávislé chování

 

I.) jednání v duševní poruše

2) PROTIPRÁVNÍ STAVY   = výsledky nezaviněného chování či události v rozporu s právem

 

– zpravidla dává právo někomu povinnost tento stav napravit či odstranit (pracovní úraz)

 

Právní skutečnosti reálně existující

 

• dokázané – jsou osvědčovány při rekonstrukci předchozích událostí pomocí důkazných prostředků (výslechy, znalecké posudky, ohledání listiny)

 

• známé – obecně (notoricky) známé     – nemusí se dokazovat (přírodní a fyzikální zákony)

úředně známé                        – známe orgán úřední činnosti

 

• předpokládané – vyvratitelné domněnky

nevyvratitelné domněnky     – nepřipouštějí důkaz opaku

právní fikce                            – konstrukce podle níž určitá pr. skutečnost sice nenastala,                                                       ale právo s ní spojuje důsledky jako by nastala

 

domněnka = pr. skutečnost o níž právo předpokládá, že nastala, aniž by to bylo prokázáno

 

PRVKY PRÁVNÍCH VZTAHŮ

 

1. SUBJEKTY

 

1) Fyzická osoba

 

• přirozená osoba, zpravidla občan

 

• mají právní subjektivitu → způsobilost k právům a povinnostem (normou stanovená možnost být subjektem práva, tj. být nositelem práv a povinností – vzniká narozením, za určitých okolností má i plod – Nasciturus)

 

• způsobilost vzniká dovršením určitého věku -) trestní zákon 15 a 18 let

-) volební zákon 18, 21 a 40 let

 

• způsobilost k právním úkonům k jednání je schopnost a oprávnění jednáním zakládat, měnit či rušit pr. vztahy (plně se nabývá zletilostí – 18 let, 16 let uzavírá-li osoba sňatek)

 

• omezení způsobilosti k pr. úkonům a) Ex Lege – ze zákona, pro nedostatek věku, za děti jednají z. z.

1. b) rozhodnutím soudu
2. c) jednání v duševní poruše

 

• způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní) má v občanském právu každý (kdo je schopen ovládat své chování a posoudit jeho následky) a v trestním právu je částečná (u mladistvých 15-18 let) a úplná (od 18 let)

 

2) Právnická osoba

 

• organizace (systém prvků), zpravidla sdružení FO za účelem dosažení určitého cíle

 

• mají právní statut dle zákona, organizace jednají svým jménem a na svou majetkovou odpovědnost

 

• rozdělení: a) hospodářské a obchodní        – státní, akciové a soukromě hospodařící organizace, družstva

1. b) zájmové – svazy, sdružení (myslivost, sport, chovatelství)
2. c) politické – strany a hnutí

 

3) Stát

 

• subjekt právních vztahů (není PO), normotvorný a vázaný zákonem

 

• státní orgány jednají jménem státu, je nutno je odlišovat od státu

 

 

 

 

 

 

1. OBJEKTY

 

= objekt k němuž směřují práva a povinnosti subjektů

 

Tyto subjekty usilují o uspokojení určitých potřeb a zájmů, které jsou uspokojovány v rámci realizace, oprávnění a povinností.

 

1) Věci – ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly (půda), jsou vymezeny právními normami dle druhů

 

2) Výsledky tvůrčí činnosti – vynálezy, objevy, díla vyjádřená v objektivní podobě

 

3) Hodnoty lidské osobnosti – práva nemajetkové povahy (čest, goodwill, soukromí, důstojnost, zdraví)

 

4) Chování a jeho výsledky – aktivní činnost chování (činnost sloužící k uspokojení sociálních potřeb) i zdržení se     chování (právní zastoupení, typ služby, nezasahování do práv jiného)

 

5) Transplantáty – objekty lidského těla, tj. hmotné objekty které jsou živými tkáněmi a nelze je kvalifikovat jako      věci

 

1. OBSAH

 

= oprávnění a povinnosti subjektu právního vztahu

 

• oprávnění = zákonem přiznaná míra možnosti chování subjektu
• povinnost = oprávnění odpovídající možnosti požadovat chování od druhého subjektu

 

Oprávnění a povinnost není totožná se samotným chováním subjektu, je to právní možnost chovat se určitým způsobem.

 

Druhy oprávnění (subjektivní práva)

 

Oprávnění a jeho druhy znamenají právem upravenou možnost subjektu právního vztahu se urč. způsobem chovat nebo se zdržet nějakého chování a požadovat k tomu odpovídající chování od druhého subjektu.

 

1. a) absolutní práva – oprávnění určitého subjektu odpovídá povinnost neurčitého počtu subjektů (resp. všech      ostatních, směřujících k tomu, aby subjekty povinnosti něco nekonaly a zdržely se všeho, čím by rušily      využívání onoho oprávnění)

 

– typické pro věcná práva (vlastnická)

– působí Erga Omnes (vůči všem)

 

1. b) relativní práva – oprávnění určitého subjektu odpovídá povinnosti určitého subjektu

 

– typické pro závazková práva (správní úkony, smlouvy)

 

Rozdíl mezi druhy je poměrný – subjekt relativního oprávnění je chráněn proti všem ostatním subjektům.

 

Subjektivní právo = přiznaná míra možnosti chování subjektů a oprávnění subjekt domáhat se použití donucení vůči tomu kdo svoji povinnosti neplní.

 

Druhy povinností

 

Povinnost je vlastně nutnost subjektu právního vztahu chovat se tak, jak jej k tomu právní norma zavazuje.

 

Nesplní-li dobrovolně subjekt svoje povinnosti, stát jej k tomu donutí (právo státu použít státního donucení a odpovídající povinnosti subjektu v mezích zákona strpět).

 

1. a) Dare – povinnost něco dát (např. převod vlastnic. či jiného věcného práva)
2. b) Facere – povinnost něco dělat, konat nebo učinit (např. smlouva o dílo)
3. c) Non Facere – povinnost něco nekonat nebo se zdržet jednání (např. nepoužívat cizí věc)
4. d) Omittere – povinnost něco opomenout, vzdát se něčeho nebo toho nechat
5. e) Pati – povinnost něco strpět nebo snášet (např. užívání cizího pozemku)

 

 

 

 

APLIKACE PRÁVA

 

APLIKACE PRÁVA

 

= použití práva

 

Představuje způsob přiblížení se práva životu, individuální realitě a konkrétním společenským vztahům jedinečného charakteru.

 

Celý proces aplikace práva je podrobně upraven procesními normami (trestní, občanský řád, stavební řízení apod.).

 

1. a) v širším smyslu – aplikaci provádí jakýkoliv subjekt vztahu bez ohledu na znalost objektivního práva

– způsob není zastřešen státní mocenskou autoritou

 

1. b) v užším smyslu – aplikace provádí státní orgány a osoby mající v tomto postavení zvláštní pravomoci                                           (pravomoci ve státním mechanismus dané právními normami)

 

– výsledkem této činnosti v aplikační praxi je individuální právní akt (IPA) jako akt                  aplikace práva

 

INDIVIDUÁLNÍ PRÁVNÍ AKT

 

= výsledek rozhodnutí (aplikační činnosti) státního orgánu v němž se zakládají, mění, ruší nebo ověřují konkrétní    práva a povinnosti individuálně určených subjektů práva

 

• IPA reprezentuje individuální právní normu

 

• individuálnost je relativní, tj. rozhodnutí musí vzít na vědomí i ostatní subjekty, (např. rozvod manželství, určení či popření otcovství)

 

Rozdělení IPA

 

1. podle účinku, které způsobují

 

1. a) konstitutivní – zakládají, mění či ruší vztah, tj. působí od momentu své účinnosti do budoucna (Ex Nunc)

 

• např. rozhodnutí o osvojení, rozhodnutí o uspořádání dědictví

 

1. b) deklarativní – autoritativně ověřují či deklarují, že nějaká situace nastala a existuje (Ex Tunc)

 

• např. určení otcovství nebo vlastnictví, osvědčení které dává subjektu možnost dokázat určitou skutečnost (rodný list, diplom, občanský průkaz)

 

2. podle podnětu z něhož byly vydány

 

1. a) z vnějšího podnětu → tj. na návrh (většina občansko-právních vztahů)

 

1. b) z vlastní iniciativy orgánu → tzv. Ex Offo, tj. z povinnosti (správní právo)

 

3. podle postavení státního orgánu v nově založeném právním vztahu

 

• ve většině případů se st. orgán stává subjektem (účastníkem) vztahu, který založil aktem aplikace práva
• musí jít o jeho bezprostřední účast (např. daňový výměr, rozhodnutí děkana o přijetí na VŠ, povolávací rozkaz)

 

• naopak soud rozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale do vlastního vztahu nevstupuje (jen jako subjekt správy při stanovování a vymáhání soudních poplatků či N zálohovaných státem)

 

4. podle toho, jakým způsobem hodnotí počínání subjektu v právním vztahu

 

– akty směřují k:

 

1. a) realizaci dispozice – zde napomáhá či nutí účastníky, aby se zachovali dle dispozice normy

– při nedodržení nastupuje akt směřující k nucenému splnění povinnosti (= exekuce)

 

1. b) realizaci sankce – jde o nepříznivý následek nedodržení dispozice normy

 

APLIKAČNÍ PROCES

 

= představuje složitou myšlenkovou činnost, která probíhá v několika na sobě závislých vrstvách:

 

1) Zjištění skutkového vztahu věci (zjištění skutečného stavu, zjištění objektivní pravdy)

 

• velmi obtížná činnost st. orgánu → rekonstrukce podstatných rysů předcházející události (dokazování)

 

• využívá důkazních prostředků (výslech účastníků a svědků, předložení listin, ohledání místa či předmětu, znalecký posudek, odborné vyjádření)

 

2) Nalezení adekvátní (odpovídající) právní normy a operace s ní

 

• při zjištění normy je třeba vědět co interpretovat a aplikovat, je nutno aby norma:

 

-) byla účinná

-) zajistila a ověřila její původní text

-) byla posouzena, zda není v rozporu s jinou normou

-) umožnila provedení jejího výkladu (interpretaci)

 

3) Vydání IPA

 

• rozhodnutí ve věci samé, tzv. meritorní (konečné) rozhodnutí

 

• sledování jeho dodržení, případné vynucení (realizace sankce)

 

ANALOGIE

 

Nemusí se podařit nalézt právní normu, která se vztahuje na daný případ (tzv. mezera v právu). Je možno vyplnit mezeru nalezením podobné (analogické) normy. Analogie je bezvýjimečně zakázána v trestním právu.

 

1. a) analogie zákona (Legis) = nejpodobnější normu je možno nalézt v rámci téhož právního předpisu
2. b) analogie práva (Iuris) = normu nalezneme v jiném právním předpise

 

APLIKACE A UVÁŽENÍ

 

Zvláštním problémem aplikace práva je případ, kdy zákon dovoluje rozhodovacímu orgánu, aby rozhodl dle svého uvážení.

 

Správní uvážení = institut, který přichází v úvahu tehdy, jestliže s existencí skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek

 

V praxi není možné, aby veškerá činnost orgánů VS byla v právních normách regulována do všech podrobností. V případě, že zákon poskytuje možnost rozhodnutí podle uvážení → správní uvážení (= možnost volby).

 

Neurčité pojmy = vyjadřují obecně charakteristiku určitého institutu, jehož obsah je nutno vymezit výkladem (veřejný pořádek, dobré mravy, občanské soužití, státní zájem)

 

Jejich obsah musí posuzovat správní orgán sám, většinou za použití podpůrných prvků (veřejné mínění, způsob provedení) a na základě všestranného posouzení dané situace.  správní uvážení dává orgánu možnost rozhodnout se na základě zjištěných skutečností v intencích zákona

 

INTERNÍ NORMATIVNÍ INSTRUKCE (POKYNY, AKTY, SMĚRNICE)

 

– akt řízení, nebývají v teorii práva považovány za prameny práva (nemají všeobecně závazný charakter)

 

– někdy svým způsobem zasahují širší okruh subjektů, než kterým jsou adresovány

 

Charakteristické vlastnosti:        a) kdo je vydává         → nadřízený pro podřízené

1. b) zmocnění k vydání → není třeba, je obsaženo v pracovní smlouvě či zákoně
2. c) forma → není stanovena, i když nejvýznamnější z nich bývají                                                                                                v písemné podobě (vládní usnesení)
3. d) podoba → směrnice, pokyny, sdělení, rozkazy, instrukce apod.

 

Dělení:             1) individuální – zavazuje výslovně určitý okruh subjektů (pokyn nadřízeného podřízenému)

2) normativní  – zavazuje obecně celý okruh adresátů

INTERPRETACE PRÁVA

 

INTERPRETACE PRÁVA

 

= výklad práva, vysvětlení textu práva

 

Představuje složitou myšlenkovou činnost zabývající se výkladem významu norem. Cílem výkladu je zjištění smyslu, významu a postavení dané normy v právním řádu.

 

Výklad má i vedlejší význam – norma je obecné a statické pravidlo, které se musí aplikovat na konkrétní, proměnlivou a dynamickou životní skutečnost. Norma zastarává (od své účinnosti se začíná projevovat její opožďování za životem).

 

Pojetí interpretace:

 

1. a) v užším smyslu (kvalifikovaná) – provádí ji subjekt, který „sehrává roli“ (je v postavení) státního orgánu

 

1. b) v širším smyslu (laická) – provádí ji každý, kdo se dostane do styku s právem

 

TYPY INTERPRETACE PRÁVA

 

A) podle subjektu      → kdo podává výklad

 

= určení, který subjekt výklad práva podává, s tím souvisí i výsledek jeho činnosti

 

• autentický výklad – tj. hodnověrný, podává ho ten, kdo sám normu vydal

– podává se formou jiné pr. normy (závazný) nebo mimoplatnou pr. úpravou (nezávazný)

– příkladem nezávazného výkladu je komentář ministra ve vyhlášce ministerstva

 

• výklad orgánu – je individuálně závazný pokud je součástí aplikačního aktu (tedy rozhodnutí)

aplikující právo        – jindy má faktický význam, bývá zobecňován ve sbírce rozhodnutí a stanovisek

 

• oficiální výklad – služebně závazný výklad, poskytuje ho nadřízený svým podřízeným interními pokyny

– nezavazuje subjekty mimo linii nadřízenosti a podřízenosti, ale může se ji ve svých    důsledcích dotýkat (způsob placení soudních poplatků)

 

• soudní výklad – zevšeobecňuje stanoviska zejména vyšším soudům

– nemá oficiální právní závaznosti v důsledku principu soudcovské nezávislosti

– v praxi mají autoritu, tak velkou, že je výjimkou rozhodnutí nižšího soudu v nesouladu                                          s rozhodnutím soudu vyššího, stanoviska vyšších soudů jsou prezentovány v Judikatuře

– judikáty jsou právně nezávazné, čímž postrádají hlavní znak precedentu

 

• legální výklad – zákonný (legální) výklad je jediným typem závazného výkladu, k němuž bývá zmocněn                                    některý vrcholný státní orgán

– k tomuto výkladu v současnosti nebyl zmocněn žádný státní orgán (dříve to byl Nejvyšší    soud nebo předsednictvo Národního shromáždění)

 

• doktrinální výklad – tj. vědecký, je obsažen v publikacích, článcích, komentářích k zákonům, v důvodových                                    zprávách apod.

– není právně závazný

 

B) podle metody        → způsob výkladu

 

= postup, kterým získáváme či usilujeme získat pravdivé poznatky o znění právní normy

 

• jazykový výklad – spočívá v přiřazování významu k slovům na základě gramatických, morfologických a                                    syntaktických pravidel

– určuje slovní význam a obsahovou stránku textu (sémantický a lexikální výklad)

 

• logický výklad – spočívá v užívání logic. argumentů, ty se v právu krystalizovali od dob římského práva

 

 

např.:   -) důkaz vyloučení (argumentum a contario), tj. důkaz opaku

 

-) úsudek od vyššího k nižšímu a od většího k menšímu – založen na argumentu, že                  může-li někdo činit více, tím spíše může činit méně

 

-) úsudek od nižšího k vyššímu a od menšího k většímu – spočívá v zákazu méně                  závažného jednání z něhož se dovozuje zákaz jednání závažnějšího

 

• historický výklad – porovnává starší úpravu s novou, což pomáhá objasnit cíl a okolnosti vzniku úpravy a                                   usnadnit pochopení konkrétného významu

 

• výklad – jde o zjištění obsahu normy v logickém vztahu k jiným pr. normám (jejich komplexu)

– zjišťujeme jím i postavení normy daného odvětví nebo systému práva

 

C) podle rozsahu        → dle rozsahu výkladu ve vztahu k textu normy

 

• doslovný (adekvátní) výklad – stanoví výklad normy doslovně, tj. přiměřeně textu v němž je vyjádřen

 

• zužující (restriktivní) výklad – stanoví výklad normy úžeji než by vyplývalo z textu pr. normy

– existují pr. normy stejné či vyšší pr. síly na něž interpretovaný text    neukazuje, ale zužují nebo rozšiřují jeho obsah

 

• rozšiřující (extensivní) výklad – stanoví výklad normy šířeji než by vyplývalo z textu pr. normy

– např. SJM podléhá stejnému režimu i po rozvodu až do vypořádání,    vojenské předpisy se vztahují i na brance

 

PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST

 

PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST

 

= uplatnění nepříznivých právních následků vůči tomu, kdo porušil právní povinnost (ten je nazýván rušitelem)

 

Jedná se o sekundární povinnost nastupující v důsledku porušení primární právní normy. Odpovědnost zahrnuje:

 

1) prvek státního donucení               → realizován státními orgány

 

1. a) přímé donucení: směřuje k nucenému splnění právní povinnosti
2. b) nepřímé donucení: směřuje k realizaci sankce

 

2) prvek nepříznivých následků        → postižení rušitele právem stanovenými následky

 

3) společenské odsouzení

 

Objektivní odpovědnost je odpovědnost za výsledek, nikoli za zavinění. Subjektivní odpovědnost spočívá v zaviněném porušení právní povinnosti.

 

FUNKCE

 

• reparační (kompenzační) – smyslem je odčinit nepříznivý a škodlivý následek
• satisfakční – smyslem je odčinit újmu nemajetkové povahy (např. omluva)
• represivní – přináší rušiteli újmu tam, kde došlo k závažnému porušení právní normy, má podpůrnou funkci
• preventivní – smyslem je dosáhnout, aby právo nebylo porušováno a bylo zachováváno

 

PRVKY ZAVINĚNÉHO PORUŠENÍ PRÁVNÍ POVINNOSTI

 

1) objekt deliktu – právem chráněný zájem, proti němuž směřuje protiprávní jednání (majetek, zdraví)  

 

2) subjekt deliktu – ten, kdo porušil či ohrozil chráněný zájem za podmínek, že mu byla přiznána způsobilost                                    k protiprávnímu jednání (věk, duševní zdraví)

 

3) objektivní stránka – zahrnuje:         -) protiprávní jednání

-) škodlivý následek tohoto jednání

-) příčinnou souvislost mezi oběma předcházejícími prvky

 

4) subjektivní stránka – zavinění (= vnitřní psychický vztah delikventa k protiprávnímu jednání a jeho následku)

PŘEDPOKLADY VZNIKU ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

 

1. A) musí být dán protiprávní úkon

 

Protiprávní úkon = subjektivní právní skutečnost, podstatou je úkon nedovoleného chování (delikt)

 

• protiprávní může být chování: a) aktivní (= konání)

1. b) pasivní (= opomenutí takového chování k němuž byl jednající povinen)

 

1. c) zaviněné (= civilní delikt)
2. d) nezaviněné

 

Okolnosti vylučující protiprávnost

 

• Výkon práva či plnění právní povinnosti – výkon práva postrádá právnost, pokud se děje v souladu s právem, je-li v rozporu s dobrými mravy nebo bez právního důvodu zasahuje do oprávněných zájmů jiných

 

• Dovolená svépomoc – je obecně dovolena, jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit

 

• Jednání v krajní nouzi – musí jít o stav přímo hrozícího nebezpečí (nezáleží na tom jak bylo vyvoláno, za škodu není odpovědný za předpokladu, že škoda způsobená jednáním v krajní nouzi je menší než škoda, která hrozila a že nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak)

 

• Jednání v nutné obraně – jednání předpokládá hrozící nebo trvající útok, obrana proti tomuto útoku nesmí být nepřiměřená v povaze a nebezpečnosti útoku, v nutné obraně může jednat i třetí osoba (pomoc v nutné obraně)

 

• Svolení poškozeného – musí být dáno před způsobením škody osobou (mající způsobilost k právním úkonům) a může se týkat jen takových práv, s nimiž je tato osoba oprávněna disponovat (např. nikdo nemůže dát svolení pro zásah do tělesné integrity člověka)

 

1. B) existence škody

 

Škoda = majetková újma, kterou lze vyjádřit všeobecným ekvivalentem (zpravidla penězi)

 

• občanské právo rozlišuje: a) skutečnou škodu (újma, o kterou se zmenšil majetek poškozeného)

1. b) ušlý zisk (hodnota toho, co poškozením v důsledku způsobené škody ušlo)

 

• občanské právo preferuje náhradu škody v penězích, tam kde to není možné, umožňuje nahradit škodu uvedením do předešlého stavu

 

1. C) příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi protiprávním úkonem a škodou

 

• mezi protiprávním jednáním a škodou, která vznikla musí být příčiny a následku vztah

 

1) nejprve se zjišťuje následek (existence škody)

2) pak je dána příčina

3) je mezi touto příčinou a následkem skutečně v konkrétním případě existující objektivní příčinná souvislost

 

• příčinná souvislost musí být skutečně prokázána, důkazní povinnost má žalobce

 

• všechny uvedené předpoklady musí prokázat ten, kdo se náhrady škody domáhá (= poškozený)

 

1. D) zpravidla zavinění

 

• zavinění je subjektivní předpoklad vzniku odpovědnosti

 

• musí být splněno pouze tam, kde se ke vzniku odpovědnosti vyžaduje

 

• zavinění je vnitřní psychický stav škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledkům tohoto jednání

 

Formy zavinění

 

1) Úmysl

 

1. a) přímý (rušitel věděl, že může způsobit škodlivý následek a chtěl ho způsobit)

 

1. b) nepřímý (rušitel věděl, že může způsobit škodlivý následek a pro případ, že jej způsobí, s ním byl srozuměn)

 

2) Nedbalost

 

1. a) vědomá (rušitel věděl, že může způsobit škodlivý následek, který způsobit nechtěl a bez přiměřených důvodů      spoléhal, že ho nezpůsobí)

 

1. b) nevědomá (rušitel nevěděl, že může způsobit škodlivý následek a nechtěl jej způsobit, ačkoli to k okolnostem a      poměrům vědět měl a mohl)

 

SUBJEKTY ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

 

Za škodu odpovídá fyzická osoba, právnická osoba a stát. Je nezbytné, aby osoba měla tzv. deliktní způsobilost → byla způsobilá k zavinění.

 

Způsobilost u FO:      – dána duševně zdravé a zletilé osobě (nezletilé osoby nebo osoby s duševní poruchou mají                                          deliktní způsobilost omezenou nebo ji nemají vůbec)

 

Způsobilost u PO:      – vzniká současně se vznikem její právní subjektivity

 

Způsobilost u státu:   – může být také subjektem odpovědnosti za škodu

– zejména pokud jde o odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci                                          rozhodnutím či nesprávným úřednickým postupem

 

OBSAH, ROZSAH A ZPŮSOB NÁHRADY ŠKODY

 

Obsah             = druh škody, kterou je škůdce povinen poškozenému uhradit

 

Rozsah                        = výše náhrady škody, kterou je škůdce povinen poškozenému poskytnout

 

Způsob            = způsob, jakým se náhrada škody realizuje

 

1) Škoda způsobená na věcech (majetku)

 

• obsah → hradí se skutečná škoda a ušlý zisk

 

• rozsah → zákon nestanoví limit, soud může uplatnit moderační právo a výši náhrady může snížit

 

• způsob → peněžitá náhrada pouze tehdy, požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné (hradí se                         škoda uvedením v předešlý stav)

 

V určitých případech může soud rozhodnout, aby škoda byla uspokojena s věcí, které pachatel nabyl úmyslným trestným činem.

 

2) Škoda způsobená na zdraví

 

• obsah → hradí se účelně vynaložené N (nad rámec toho, co je hrazeno pojišťovnou) spojené s léčením

 

• rozsah → ztráta ve výdělku a důchodu

 

Spočívá v rozdílu nemocenské a průměrného výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě.

 

• způsob → bolestné a stížení společenského uplatnění

 

Bolestné se přiznává za bolesti jež nastaly při poranění, léčení či při odstranění následku zranění.

 

Náhrada na snížení společenského uplatnění představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé následky, které trvale a výrazným způsobem stěžují poškozenému možnosti uplatnění v osobním životě nebo v jiných sférách života (výkon povolání).

 

Usmrcení

 

Pokud dojde k usmrcení, hradí se N na výživu pozůstalých a přiměřené N spojené s pohřbem.

 

Náklady spojené s pohřbem usmrceného představují N účtované pohřebním ústavem, cestovní výlohy, N na úpravu hrobu, 1/3 N na smuteční ošacení a N na zřízení náhrobní desky do 10 tis. Kč. Tyto N se hradí tomu, kdo je fakticky vynaložil. Hradí je ten, kdo je odpovědný za smrt osoby.

ZVLÁŠTNÍ PŘÍPADY ODPOVĚDNOSTI

 

1) Odpovědnost za škodu při převzetí věci, která je předmětem závazku

 

• jde o objektivní odpovědnost (nezkoumáme zavinění) za poškození, ztrátu nebo zničení převzaté věci

 

• liberačním důvodem (= důvod ke zproštění odpovědnosti) je pouze okolnost, že by ke škodě došlo i jinak (např. živelnou událostí)

 

2) Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo věci, které bylo      při plnění závazků použito

 

• jde o absolutní odpovědnost (= případ objektivní odpovědnosti, kterou se nelze zprostit)

 

• vztahuje se na poskytování služeb včetně zdravotních, veterinárních, sociálních a biologických

 

3) Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání

 

• jde o subjektivní odpovědnost (odpovědnost za zavinění)

 

• odpovídá za ni ten, kdo škodu způsobil společně s tím, kdo měl povinnost vykonávat nad ním dozor

 

• osoba povinná dohledem se odpovědnosti zprostí, pokud prokáže, že náležitý dohled nezanedbala

 

• odpovídá-li za dohled PO, její pracovníci sami za škodu poškozenému neodpovídají (odpovídají jen dle pracovněprávních předpisů)

 

• pokud se odpovědná osoba odpovědnosti zprostí a škůdce sám za škodu neodpovídá, nese si jejich důsledky poškozený sám, jako následek náhody (např. spláchnuté hodinky chovance ústavu – následek si nese chovanec, nikoli ústav)

 

4) Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří se přivedou do stavu vylučujícího příčetnost

 

• jde o stav, kdy subjekt není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky

 

• odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou, případně společně s těmi, kdo jej do tohoto stavu úmyslně přivedli (stav po požití alkoholu nebo drogy)

 

5) Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům

 

• je to jednání, které zákon neporušuje ani v užším smyslu neobchází, ale toto jednání poškozuje obecně chráněné zájmy způsobem mezi poctivými lidmi považovanými za nepřípustný

 

6) Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků

 

• osoby provozující dopravu objektivně odpovídají za škodu způsobenou zvláštní povahou tohoto provozu

 

• obdobně odpovídá i provozovatel motorového vozidla, plavidla a letadla

 

• odpovědnosti se provozovatel zprostí, prokáže-li, že nemá škoda původ v povaze provozu, nebo že ji nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat

 

• provozovatel neodpovídá za škodu, pokud někdo vozidlo použil bez jeho souhlasu, ale spoluzodpovídá, pokud mu to svojí nedbalostí umožnil (odcizení vozidla, černá jízda – zaměstnanec užije služebního auta bez souhlasu zaměstnavatele)

 

• při středu provozu odpovídají při vypořádání podle účasti na vzniku škod

 

7) Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným

 

• provozovatel odpovídá stejným způsobem jako u dopravního prostředku

 

• provozem zvlášť nebezpečným se míní taková činnost, při níž jsou využívány přírodní či technické síly, které za současného rozvoje vědy a techniky nelze objektivně plně ovládnout (práce s výbušninami a trhavinami, využití atomové energie, činnost při níž je nebezpečí úniku jedovatých a radioaktivních látek)

 

• odpovědnost je objektivní, bez zřetele na zavinění, pokud je škoda vyvolána okolností, která má původ v povaze provozu

 

8) Odpovědnost za škodu způsobenou na odložených nebo vnesených věcech

 

• subjekty jsou provozovatelé poskytující ubytovací služby, provozovatelé činností s nimiž je spojeno odkládání věcí a provozovatelé garáží a podniků obdobného druhu

 

• odpovědnost je objektivní, liberačním důvodem je pouze to, že ke škodě by došlo i jinak

 

• předpokladem odpovědnosti je, že věci byly vneseny do provozovny nebo odloženy na místě k tomu určeném nebo tam, kde se obvykle odkládají

 

• této odpovědnosti se nelze zprostit jednostranným prohlášením („Za odložené věci se neručí“)

 

• za peníze a cennosti ručí provozovatel do 5 tisíc Kč, neomezeně tam, kde byly předány do úschovy nebo škodu způsobil zaměstnanec provozovatele

 

• právo na náhradu škody musí být uplatněno bez zbytečného odkladu (nejpozději do 15 dní )

 

9) Odpovědnost za bezdůvodné obohacení

 

• jde o závazek z bezdůvodného obohacení, dříve označován jako „neoprávněný majetkový prospěch“

 

• jsou to mimosmluvní závazky, vznikající z určitých, v zákoně stanovených důvodů

 

• základním předpokladem je, že došlo k získání určitého majetkového prospěchu, tedy k určitému obohacení na straně neoprávněného nabyvatele

 

• může jít např. o věcné či peněžité plnění, o prospěch z užívání cizí věci nebo z výkonů, které jsou pro obohaceného provedeny

 

• platí princip, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (nelze-li zjistit toho, na jehož úkor byl prospěch získán, musí se vydat státu)

 

• bezdůvodným obohacením není: – plnění z promlčeného dluhu, dluh neplatný pro nedostatek formy

– plnění ze sázky, hry nebo půjčky do sázky a hry mezi občany

 

1. a) bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu

 

– někomu bylo něco dáno nebo, že bylo v jeho prospěch něco konáno, ovšem od samého počátku zde nebyl dán    právní důvod tohoto plnění

 

– např. existující dluh byl plněn jinému než věřiteli, nebo někým jiným než dlužníkem nebo bylo plněno více, než    činil platný závazek

 

1. b) bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního důvodu

 

– bylo poskytnuto plnění, ovšem právní úkon na základě něhož bylo plněno, byl shledán neplatným

 

1. c) bezdůvodné obohacení získané plnění z právního důvodu, který odpadl

 

– bylo poskytnuto plnění a právní důvod na základě něhož bylo plněno odpadl

 

– např. poskytnutí zálohy na koupi zboží či služeb, která se pak neuskutečnila

 

1. d) bezdůvodné obohacení z majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů

 

– prospěch získaný trestnou činností, činností jež je v rozporu s dobrými mravy (nedovolené podnikání, spekulace,   předražování zboží a služeb)

 

1. e) bezdůvodné obohacení z plnění za toho, kdo měl po právu plnit sám

 

– případ, v němž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za něž bylo plněno a naopak neexistuje    taková povinnost u toho, kdo plnil (např. plnění výživného)

 

SYSTÉM PRÁVA

 

SYSTÉM PRÁVA

 

• právní řád tvoří uspořádaný systém

 

• elementární (základní) jednotkou systému práva je právní norma (→ základní prvek systému práva, ty se dále seskupují do právních odvětví)

 

• množina norem vytváří NPA, ten je vnitřně uspořádán tak, že postupuje od obecných pravidel (zakotvena a určena pravidla chování) ke speciálním (regulují určitý společenský vztah konkrétněji)

 

Nejvýznamnější druhy společenských vztahů bývají podrobně propracované a shrnuté do jednoho právního předpisu – kodexu nebo-li zákoníku (jde o tzv. kodifikace).

 

• předpokladem systému práva je vnitřní souladnost práva (= je nepřípustné, aby v jednotlivých prvcích práva byl rozpor, neboť rozpor vnáší do právního řádu zmatek a činí normy nesplnitelnými)

 

PRÁVO HMOTNÉ A PROCESNÍ

 

Právní normy určitého právního řádu lze třídit do 2 subsystémů (podsystémů), které mají pro třídění elementární (základní) význam.

 

1. a) hmotně právní normy → materiální normy, stanoví jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti

 

1. b) procesní právní normy → stanoví, jakým formálním způsobem se mají chovat jejich adresáti v  procesech

 

• procesní normy stanoví způsob jakým se mají chovat účastníci řízení při uplatňování svých práv a realizaci svých povinností a postup příslušných orgánů při rozhodování o nich

 

• bývají kodifikovány v zákonech, tradičně nazývaných „řádech“ (trestní řád, správní řád, občanský soudní řád)

 

• procesní normy bývají někdy obsaženy ve stejném právním předpise jako normy hmotně právní (Ústava ČR)

 

PRÁVO VNITROSTÁTNÍ A MEZINÁRODNÍ

 

1. a) mezinárodní právo soukromé – souhrn právních norem, které upravují zejména občansko právní vztahy                                                                    s mezinárodním (cizím) prvkem

– je součástí vnitrostátního právního řadu, jsou to zejména kolizní normy

 

1. b) mezinárodní právo veřejné – souhrn právních norem, které upravují vzájemné vztahy států

– vzniká především dohodou více státu (mezinárodními smlouvami)

– subjekty jsou státy, v omezené míře i mezinárodní organizace

– formuluje zásady jimiž se musí řídit mezinárodní společenství za všech                                                                    okolností (zákaz použití síly, diskriminace, genocidy apod.)

– obsahuje i dobrovolné způsoby řešení mezinárodních sporů a sankce pro                                                                    případ porušení norem mezinárodního práva

– specifickou úlohu začíná sehrávat právo Evropské Unie

 

Vztahy vnitrostátního a mezinárodního práva veřejného jsou založeny na 2 principech:

 

1) monistická

 

• považuje normy vnitrostátního a mezinárodní práva za součást jednotného (jednoho) právního řádu

 

• ve vzájemných vztazích může jít o primát mezinárodního práva nad vnitrostátním a naopak

 

• meziproduktem této koncepce je právo Evropského společenství uplatňující princip supranacionality (nadnárodnosti), to spočívá v přednostní aplikaci evropského práva před národním

 

2) dualistická

 

• připouští existenci a úvahy ve vnitrostátním a mezinárodním právu, oba soubory jsou samostatné a suverénní

 

• v určitém bodě se prolínají a pronikají do vnitrostátního práva tzv. recepcí (tj. přejímáním nebo transformací)

 

PRÁVO SOUKROMÉ A VEŘEJNÉ

 

Kontinentální právo se často třídí do 2 subsystémů (podsystémů), tyto subsystémy představují právní dualismus, pocházející z římského práva → Ius Privatum a Ius Publicum.

 

1. a) SOUKROMÉ – právní předpisy upravující společenské vztahy, ty vznikají mezi soukromými osobami

– v římském právo platilo, že toto právo vyjadřuje zájmy jednotlivce

 

Principy:                       -) osoby mají v těchto vztazích rovného postavení

-) uplatňují se převážně dispozitivní normy (lze se od nich odchýlit)

-) obsahuje ustanovení, která mají svůj základ přímo v osobních či majetkových poměrech

-) soukromo-právní vztahy jsou zakládány právními úkony

Právní odvětví soukromého práva

 

1. Občanské právo hmotné

 

• pramenem práva je Občanský zákoník ( č. 40/1964 Sb.) v platném znění

 

• předmětem jsou majetkové vztahy mezi subjekty a osobní práva

 

• složení: věcná, závazková, dědická, osobnostní a osobně majetková práva

 

2. Občanské právo procesní

 

• pramenem práva je Občanský soudní řád (č. 99/1963) v platném znění

 

• upravuje procesní postup ke sjednání jistoty, zabezpečení a vynucení všech majetkových i nemajetkových práv zakotvených v soukromém právu

 

• v občanském soudním (civilním) řízení jde o stanovení na čí straně se nalézá právní nárok popíraný stranou druhou

 

• druhy řízení: sporné zahajované na návrh, nesporné jež je možno zahájit i bez návrhu (Ex Offo)

 

3. Obchodní právo

 

• pramenem práva je Obchodní zákoník (č. 513/1991 Sb.) v platném znění

 

• upravuje vztahy, které vznikají v souvislosti se směnou zboží a služeb (podnikání)

 

• zásada rovného postavení stran a smluvní volnosti

 

• obsahuje výklad pojmů (podnikání, OR), stanoví náležitosti vzniku a způsob fungování obchodních společností, upravuje obchodní závazkové vztahy (typy smluv)

 

4. Rodinné právo

 

• pramenem práva je Zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.) v platném znění

 

• upravuje společenské vztahy mezi manžely (vznik a zánik manželství, vztahy trvající během manželství), rodiči a dětmi a mezi ostatními příbuznými (→ tj. vzájemná práva a povinnosti, zastupování, výživné apod.)

 

Vznik manželství               – souhlasným prohlášením obou

 

Neplatnost manželství       – je-li ženatý muž nebo vdaná žena, jsou-li oba sourozenci

 

Vztahy mezi manžely         – zákon upravuje podmínky pro uzavření manželství, pravidla soužití mezi                                                manžely, vzájemnou vyživovací povinnost aj.

 

Zánik manželství               – smrtí jednoho z nich, rozvodem

 

Náhradní rodinná výchova          – svěření dítěte do výchovy jiného občana než rodičů (příbuzní)

– děti lze svěřit do pěstounské péče (tzv. profesionální rodiče), ti získají dávku

– osvojení 1. a 2. stupně, osvojení zrušitelné a nezrušitelné

– ústavní výchova (vlastní rodiče se nechtějí nebo se nemohou starat o dítě)

 

5. Pracovní právo

 

• pramenem práva je Zákoník práce (č. 65/1965 Sb.) v platném znění

 

• dalšími předpisy např. zákon o kolektivním vyjednávání, zákon o mzdě aj.

 

• dělení: a) kolektivní      – upravuje vztahy mezi zaměstnavateli, svazy zaměstnavatelů a odbory

 

1. b) individuální – upravuje zejména vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci

– např. vztahy: vznik a změna a zánik pracovního poměru, náležitosti pracovní                             smlouvy a ostatních smluv, úprava pracovní doby a doby odpočinku, dovolená na                             zotavenou, BOZP, pracovní podmínky žen a mladistvích

 

6. Pozemkové právo

 

7. Mezinárodní právo soukromé

 

 

 

1. b) VEŘEJNÉ – část právního řádu, v němž je subjektem na straně jedné stát (reprezentovaný některým ze                                          svých orgánů) a na straně druhé FO či PO

– v římském právu platilo, že toto právo vyjadřuje zájmy státu

 

Principy:                       -) právní vztahy nemají rovnou povahu, 1 subjekt práva je podřízen druhému (stát vždy                                           vystupuje jako subjekt nadřazený), uplatňuje se princip nadřízenosti a podřízenosti

-) veřejně-právní vztahy jsou zakládány pr. akty s presumací (předpokladem) správnosti

-) obsahuje normy, na nichž má zájem společnost jako celek a všichni jednotlivci

 

Právní odvětví veřejného práva

 

1. Ústavní právo

 

• pramenem práva je Ústava ČR (č. 1/1993 Sb.) a Listina základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.)

 

• nejvýznamnější právní odvětví nejvyšší právní síly

 

• předmětem práva je úprava státní moci a jejího výkonu prostřednictvím státních orgánů

 

• ústavní soud posuzuje soulad právních norem s právními principy

 

• upravuje vztahy mezi jednotlivými orgány, otázky státního území, obyvatelstva a st. symboly

 

• státní právo je totéž co právo ústavní

 

2. Trestní právo hmotné

 

• pramenem práva je Trestní zákon (č. 140/1961 Sb.) v platném znění, dělí se na obecnou a zvláštní část

 

• trestní právo musí být jednoznačné

 

• obecná část definuje: – co je trestným činem, podmínky pro spáchání trestného činu (věk, příčetnost)

– stádia trestné činnosti (příprava, pokus, dokonalý trestný čin)

– případy trestné součinnosti, souběh trestných činů

– druhy trestů a jejich ukládání, výklad pojmů

 

• zvláštní část definuje: – jednotlivé skutkové podstaty trestných činů (rozděleny do 12 hlav dle                                                skupinových objektů)

 

3. Trestní právo procesní

 

• pramenem práva je Trestní řád (č. 141/1961 Sb.) v platném znění

 

• upravuje postup orgánů činných v trestním řízení (Policie, Státní zastupitelství, soudy) a účastníků, kteří se těchto řízení zúčastňují (obviněný, poškozený, svědek apod.)

 

• trestní řád stanovuje práva a povinnosti jednotlivých subjektů trestního řízení a podrobně upravuje jednotlivá stádia trestního řízení (přípravné líčení, hlavní líčení, odvolací řízení, vykonávací řízení)

 

4. Finanční právo

 

• pramenem práva je Zákon o správě daní a poplatků (č. 337/1992 Sb.) v platném znění a daňové zákony

 

• předmětem práva jsou společenské vztahy, jež vznikají v průběhu finanční činnosti státu za účelem zabezpečování jeho funkcí

 

• obecná část definuje: – základní finančně-právní instituty

 

• zvláštní část definuje: – upravuje otázky státního rozpočtu, daní a cel

– upravuje otázky úvěrů, měny a pojištění

– upravuje devizové hospodářství a cenné papíry

 

5. Právo životního prostředí

 

• pramenem práva je Zákon o životním prostředí (č. 17/1992 Sb.) v platném znění, dále zákon o posuzování vlivů na životní prostředí a zákon o ochraně přírody a krajiny

 

• zahrnuje předpisy o vodách, ovzduší, odpadech, rybářství, o rostlino-lékařské péči, veterinární péči apod.

 

• tvoří ho souhrn právních předpisů, které upravují oblast společenských vztahů, jež souvisí se životním prostředím

 

 

 

6. Správní právo

 

• pramenů práva je několik: zákon o obcích, zákon o zřízení ministerstev, zákon o správním řízení a další zákony

 

• souhrn právních norem, které upravují veřejnou správu (představuje její činnost a organizaci)

 

• negativně lze toto právní odvětví vymezit tak, že jej tvoří to, co zbývá po odečtení ostatních veřejno-právních odvětví

 

• dělí se na hmotné (= stanoví práva a povinnosti pro subjekty veřejné správy) a procesní (stanoví postup při rozhodování a chování subjektů veřejné správy)

 

• obecná část definuje: – teorii správního práva (základní pojmy, právní instituty, právní úprava)

 

• zvláštní část definuje: – hmotně-právní úpravu jednotlivých úseků a oblastní veřejné správy

 

PRÁVNÍ VĚDA A PRÁVNÍ PRAXE

 

HISTORIE PRÁVNÍ VĚDY

 

Teorie práva jako součást právní vědy má kořeny již v antickém Řecku. Zakladateli byli tzv. Polyhistoři (Platon a Aristoteles).

 

Následovala právní romanistika – aplikace a tvorba práva v římském právu.

 

Ve středověku probíhá recepce římského práva ( = proces ovlivňování a pronikání římského práva do domácího právního řádu). Římské právo jež vzniklo a bylo formulováno ve starověkém Římě, dosáhlo vysoké úrovně ve vypracování institutů soukromého práva, ve středověku inspirovalo v řadě evropských zemí nový rozvoj právní vědy. Dodnes se vyučuje na právnických fakultách.

 

Na recepci římského práva navázalo právo kanonické. Je to část církevního práva, která obsahuje normy vydané církevní autoritou a není organickou součástí domácího práva.

 

Jako samostatné právní odvětví se právní věda oddělila od právní praxe.

 

Na osvícenské tradice navazuje novověké filozofické myšlení, rozvíjí jej I. Kant. Jeho význam pro chápání státu a práva spočíval v rozlišování toho co je a toho co má být, což vyústilo v rozlišení teoretického a praktického rozumu.

 

Tyto teorie dále rozvíjí novokantovci, k logické dokonalosti ji dovádí H. Kelsen doktrínou o ryzí nauce právní. Na tuto doktrínu navazuje tzv. brněnská škola reprezentovaná F. Weyerem a J. Sedláčkem. Ti jsou tvůrcové normativní teorie právní, jež spočívala na předpokladu, že veškeré právní normy se odvíjejí od základní normy.

 

Teoretické přístupy k poznání práva

 

– v historii vzniklo mnoho teoretických přístupů k právnímu poznání a k právu samotném, dodnes jsou aktuální:

 

1. a) přirozenoprávní přístup – dané právo je vytvořené zákonodárstvím

– přirozené právo je na právu nezávislé a vychází z koncepce, že každý subjekt                                                       práva má přirozená již samotným rozumem seznatelná práva

 

1. b) pozitivistický přístup – je opakem přirozeněprávního

– omezuje předmět právní vědy na poznání obsahu právních norem

 

1. c) sociologický přístup – zkoumá právo nejen jako normativní systém, ale i jako společenský jev

 

SYSTÉM PRÁVNÍ VĚDY

 

1) dogmatika – omezuje předmět poznání na právo jako normativní systém a neklade si za cíl poznat jeho obsah

 

2) sociologie – zkoumá právo jako společenský jev, ne pouze jako normativní systém

 

3) psychologie – zkoumá právo jako psychologický mechanismus, a to individuálně a společensky

 

4) politika – zabývá se právními jevy „De Lege Ferenda“ (právo jaké by mělo být)

 

5) teorie tvorby práva – teorie legislativy zkoumá procesy tvorby právních norem

 

6) výzkum právního jazyka – zaměřuje se na sémantiku právních norem jako jazykového výrazu

7) právní logika – zabývá se specifickými problémy právního myšlení

 

8) právní etnologie – zkoumá právo jako součást a produkt národních kultur

 

9) právní historie – předmětem jsou dějiny práva a jeho vývoje, zejména se zkoumá římské a kanonické právo

 

PRÁVNÍ PRAXE

 

• lze ji chápat v různých významech

 

• obecně jde o výkon práva a aplikaci na rozdíl od právní vědy, která slouží k poznání práva

 

• prakticky jde o činnost právníků, advokátů, soudců, notářů, úředníků aj.

 

• člení se na oficiální (veřejně-právní) a poradní (soukromo-právní)

 

Právnická etika

 

– normy právní etiky jsou zakotveny buď přímo v zákoně nebo ve stavovských řádech

 

– činitelé právní praxe se řídí nejen zákonem, ale i určitými profesionálními zásadami:

 

1. a) nestrannost rozhodování

 

1. b) neslučitelnost určitých funkcí

 

1. c) nepřípustnost poskytování právní pomoci současně subjektům, jejichž újmy jsou v kolizi

 

Právnická rétorika

 

– vznikla ve starověku jako nauka o přesvědčování jazykovým projevem, později označovala řečnické umění (i ve    smyslu planého řečnění)

 

– v právní praxi jde zejména o přesvědčování druhého o svém právu

 

– rozhodující orgán rozhoduje na základě pravdivého zjištění skutkového stavu, k přesvědčení jej vedou jazykové   projevy (tvrzení stran) a ostatní důkazy

 

– rétorika zahrnuje i argumentaci a souvisí s logikou

 

PRÁVO A ČLOVĚK – PRÁVNÍ ANTROPOLOGIE

 

ČLOVĚK A OBČAN

 

Člověk se rodí ve společnosti v níž existuje právo, v této společnosti i umírá. Právo z člověka dělá občana a tím rozdvojuje jeho osobnost → člověk a občan.

 

Všechny právní řády odedávna užívají pojmu člověk, většinou tento pojem bývá nahrazen jako „všichni, každý, nikdo, žádný.“

 

Listina základních práv a svobod definuje základní práva člověka a odlišuje je od práv občanských. V soukromém právu je z člověka fyzická osoba.

 

V římském právu znamenalo Homo spíše objekt práva než subjekt práva. V osvícenské době se odlišuje přirozenoprávní pojem člověk od státoprávního pojmu občan.

 

POSTAVENÍ ČLOVĚKA V PRÁVU

 

Právo zajišťuje pro člověka svobodu a rovnost – tyto kategorie nejsou specificky právní, ale především filozofické. Svoboda je chápána jako možnost chovat se podle své vůle nebo možnost vyjadřovat své názory.

 

Úkolem práva je chránit svobodu ale současně ji i omezovat. Právo chrání zájmy jednotlivce proti zneužití svobody jiného a současně i zájem společensky nezbytný, omezení svobody jednotlivce.

 

Dle práva je stanoveno, že každý může činit to, co není zákonem zakázáno a nikdo nemůže být nucen činit to, co mu zákon neukládá (toto pravidlo platí obecně pro fyzické osoby, u právnických osob je omezeno předmětem jejich činnosti a u orgánů platí to, že mohou konat jen to, co jim zákon ukládá).

 

Rovnost – ideál propagující stejné podmínky, stejná práva, stejný podíl na rozdělování hodnot apod. pro všechny obyvatele

 

• lidé jsou si od přírody nerovní a taky se tak rodí (sociální postavení, zdravotní stav, inteligence, pohlaví, občanství)

 

• právo se snaží tyto nerovnosti vyrovnat či kompenzovat (ochrana žen a mladistvých, ochrana zdravotně postižených)

 

• rovnost před právem → rovnost před zákonem znamená s každým ve stejné situaci nakládat stejně a rovnost šancí pro každý subjekt

 

Spravedlnost – vystupuje ve významu právním, etickém, historickém, sociálním apod.

 

• ve významu právním jde o respektování daného pokojného stavu a rovnosti rozdělování

 

• dbá na to, aby každý měl stejné právo na co nejširší svobodu slučitelnou se stejnou svobodou všech

 

Nespravedlnost – pokud někdo neoprávněně použije pokojný stav nebo při rozdělování něčeho více, tzn. subjektům nebylo postupováno dle stejného měřítka

 

Bezpráví – nedostatek práva, protiprávnost, neoprávněnost nebo nespravedlnost