ÚSTAVNÍ PRÁVO
Pojem – ústavní právo je soubor právních norem upravujících nejdůležitější právní vztahy ve státě, zejména základní práva a svobody občanů, uspořádání státu, rozdělení státní moci a její výkon.
Pramen – pramenem jsou Ústava ČR a ústavní zákony
Ústavní zákony = zákony, které mají nejvyší právní sílu
Rozlišují se dva druhy ústavy rigidní a flexibilní. Rozlišujeme je podle procedury při přijímání, změnách či doplňování ústavy. Rigidní – pro její přijímání je stanoven zvláštní postup – při hlasování nestačí ke schválení prostá většina, ale je zapotřebí většiny kvalifikované, někdy i vyššího kvora (účasti poslanců) v zákonodárném sboru.
(prostá většina – 1/2 z přítomných, kvalifikovaná – 3/5 ze všech)
Flexibilní ústava se schvaluje normálním způsobem, tedy jako ostatní běžné zákony.
Úsatva ČR je ústavou rigidní. Proces jejího přijímání, změn a doplňování zajišťuje větší stabilitu ústavních zákonů, než je tomu u zákonů ostatních.
Platné ústavní právo:
- ústavní pořádek – a) Ústava ČR
- b) Listina základních práv a svobod
- zákony přijaté na základě úsatvy
- ústavní zákony státních hranic
- ústavní zákony přijaté po 5.5.´92
+ zákony 4/93 Sb. –opatření se zánikem ČSFR
29/93 Sb.
- schváleny za účelem zachování právní kontinuity po rozdělení republiky
vysvětlit termíny: – derogace – od derogační klauzule = ustanovení právního předpisu, jímž
se výslovně ruší jiný právní předpis nebo jeho část
– zde – zrušení ústavy z roku 1960
- dekonstrukce – proces – z ústavního zákona se stává zákon
Ústavní právo tvoří základnu veřejného práva. Jeho dalšími součástmi jsou :
- právo správní
- finanční
- trestní
Ústava je doktrínou (soustava zásad) ústavního práva, základním zákonem státu. V koncepci vertikální struktury právního řádu je ústava a ústavní zákony vrcholem soustavy právních norem.
Ústava je základním zákonem i ve smyslu obsahovém – téměř všechna odvětví se obsahově od ústavy odvíjejí. – Ve vztahu k finančnímu právu je ústava základem pro organizaci finanční správy. Ve vztahu k právu trestnímu obsahuje v zásadě principy organizace a činnosti justice a principy ochrany občana atd.
V této souvislosti mohu citovat Rousseaua, který říká, že: „žádná právnická disciplína nemůže být dnes vyučována, aniž by se znaly ústavní principy, které ji tvoří.“
Předmětem ústavního práva jsou vztahy vznikající při výkonu státní moci – stanovují určitá pravidla pro činnost institucí státu a systému veřejné moci.
Podmínkou existence fungující ústavy je demokratické zřízení. To zpravidla počítá s dělbou moci a pluralitou názorů.
ústavnost = a) existence ústavy
- b) souled právních norem nebo právní praxe s ústavou.
Moderní ústavnost v souladu s myšlenkou právního státu organizuje veřejnou moc a chrání demokracii a občana.
Za tradiční principy ústavnosti jsou považovány svoboda jednotlivce, rovnoprávnost občanů, politický pluralismus, dělba moci, nezávislost soudů atd.
Vznik nové ústavy je většinou vyvolán určitou historickou událostí (např. dělení federace, revoluce atd.) Podle způsobu vzniku ústav rozdělujeme ústavy na revoluční, dohodnuté, oktrojované. Naše Ústava je dohodnutá.
Moderní ústavy zpravidla plní regulativní úlohu „pravidel hry“.
Rozvojem ústavního soudnictví se stává ústavní právo „živým právem“.
Ústava vymezuje posatvení subjektů, např. občana, poslance, orgánu samosprávy, prezidenta, aj. Upravuje též vzájemné vztahy – tzv. ústavněprávní vztahy.
Ústavněprávní vztahy a jejich subjekty:
Ústavněprávní vztahy se mohou naplňovat pouze mezi subjekty, a to jejich aktivitou či nečinností. Subjekty ústavního práva lze dělit na:
- formy seskupení osob
- neurčitého charakteru: lid, národ
- blíže specifikované: politická strana, občanské sdružení
- orgány veřejné moci
- kolegiální (vláda)
- monokratické (prezident, monarcha)
- jiné (soud…)
- orgány samosprávy (obecní zastupitelstvo…)
- fyzické a právnické osoby
V Ústavě většinou najdeme základní věcné informace – charakter daného státu, postavení člověka a občana, organizaci veřejné moci.
Obecnost Ústavy vyžaduje konkretizaci normami „běžných zákonů“ – tzn., že ústavní norma se právně realizuje prostřednictvím konkrétních právních předpisů odvětvových. Obecné normy Ústavy jsou právními předpisy též doplňovány.
Ústavní normy můžeme rozdělit do 3 kategorií:
- obsahující obecné principy (stát je založen na demokratických hodnotách…)
- ústavní normy stanovící práva a povinnosti jejich subjektů
- ústavní normy zřizující, konstitutivní
- Ústava
Ústava jako zákon je obecná, to znamená, že některá její ustanovení je potřeba konkretizovat. Ústava České republiky pak předpokládá přijetí alespoň tří ústavních zákonů a čtyřiceti normálních zákonů. Ústava stanoví principy, jakými jsou funkce státní moci svěřeny státním úřadům, jak jsou uplatňovány vůči občanům ve společnosti a jaký je vztah občanů a státu. Ústava obsahuje především charakteristiku státu, postavení občanů, jejich práva, povinnosti a svobody, státoprávní uspořádání, soustavu nejvyšších orgánů moci, jejich vzájemné vztahy a kompetence, státní symboly apod. V různých zemích může ústava zahrnovat i další oblasti společenského života. Ale články o výše uvedených tématech jsou (třeba v různých formách) zakotveny ve všech ústavách všech vyspělých zemí.
Funkce ústavy:
Ústava plní řadu funkcí, kterými ovlivňuje společnost a její chod. Tyto funkce můžeme rozdělit na:
Funkce právní: Ústava, jako nejvyšší norma.
Funkce organizační: Ústava vymezuje základy politického systému, tj. institucí, které
zprostředkovávají vztah mezi občanem a státem.
Funkce ideové a kulturní: Ústava vyjadřuje k jakým hodnotám a tradicím se stát hlásí a co je jeho cílem.
Funkce integrační: Ústava je prvkem, spojujícím jak skupiny s nestejným postavením ve společnosti (jako odstraňování sociálních konfliktů a nerovností), tak rozdílné sféry společenského života(politickou, ekonomickou, kulturní,… ).
Ke změně Ústavy může dojít pouze ústavním zákonem. Všechny ostatní právní normy nesmějí být s ústavou v rozporu. O soulad uvedených předpisů s ústavou dbá Ústavní soud České republiky. Ústava byla schváleny Parlamentem dne 16.12.1992 a účinnosti nabyla 1.1.1993. Listina zákl. Pr. a svobod byla přijata Federálním shromážděním ČSFR, na základě usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16.12.1992.