Obecné zásady demokracie, formy a předpoklady

• demokracie – řecky vláda lidu – mnohoznačný termín, jímž se zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů.
• Termín poprvé použil ve starém Řecku Hérodotos ve významu vlády mnohých, charakterizované zejm. jako rovnost před zákony.
• Pro moderní chápání demokracie je rozhodující období 1780 – 1800, kdy během Velké francouzské revoluce začala být demokracie (a slovo demokratický) chápána jako výraz sociální a politické síly, hnutí (nikoli pouze jako forma zřízení). Nové pojetí zevšeobecnělo v 19. stol. Ve 20. stol. stálo proti sobě pojetí demokracie liberální (založené na myšlence trhu a osobní svobody) a marxistické (založené na uskutečnění socialismu a komunismu).
• Moderní liberální demokracie je založena na třech komplexech všeobecných principů:
  • tradiční občanská práva
  • předpoklad, že státní moc vychází z lidu, který ji ustanovuje a kontroluje a ukládá jí odpovědnost vůči všem občanům; předpokladem demokratické moci je ústavnost vlády, zákonodárství, zákonnost správy a nezávislé
  • vůle lidu je uplatňována všeobecnými, přímými a tajnými volbami, vedoucími v zastupitelské demokracii k lidovému zastoupení.
• Demokracie není jen označením politického systému, nýbrž je spjata s hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání (tolerance, ochota ke kompromisům).
• Na základě způsobu vlády lidu se rozlišuje demokracie přímá a zastupitelská.
  • demokracie zastupitelská
    • demokracie reprezentativní, demokracie nepřímá
    • systém vlády, v němž se suverenita lidu neuskutečňuje přímo, ale prostřednictvím k tomu vytvořených institucí; na rozdíl od demokracie přímé je suverenita delegována na orgán zv. zastupitelský (reprezentativní). Převážně se za demokracii zastupitelskou označuje svrchovaná aktivita členů zastupitelských, zejm. zákonodárných orgánů (poslanců a senátorů), ustavovaných ve svobodných volbách a podrobených přinejmenším pravidelné kontrole voličů jako nositelů suverenity. V zásadě jsou reprezentanti vázáni pouze svým svědomím, ústavními pravidly své země, zásadami lidských práv a poslušností k celé obci, nikdy ne ke konkrétnímu souboru voličů nebo politické straně.
  • demokracie přímá
    • politický systém, ve kterém se občané podílejí na rozhodování bezprostředně; suverenita lidu se uplatňuje přímo a bez zastupitelských institucí. Zejm. v antických demokraciích hrála demokracie přímá podstatnou úlohu (např. přijímání zákonů na lidových shromážděních, rozhodování o válce apod.), u moderních států s velkým počtem obyvatel je (mj. z technických důvodů) rozšířena demokracie zastupitelská; v poslední době se však i v ní opět více prosazují některé postupy demokracie přímé, např. referendum a plebiscit.
  • předpoklady demokracie – dělba moci, pluralismus, všeobecné a rovné hlasovací právo,

 

35. Právní vztahy, subjekty právních vztahů (pojem fyzické a právnické osoby)

 

• vzájemné vztahy mezi lidmi jsou vztahy společenské – právní vztahy se z nich stávají až tehdy, jsou-li upraveny právní normou, která subjektům těchto vztahů ukládá jistou povinnost. Mezi právní vztahy patři i např. nákup v obchodě, jízda prostředkem hromadné dopravy, půjčka peněz od banky, cestovní pojištění apod.
  • Předpokladem právního vztahu je existence právní normy a existence právní skutečnosti
    • právní skutečnost je taková okolnost, při jejíž existenci dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu
  • právní subjektivita = způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Právní subjektivita fyzické osoby zaniká smrtí.
  • účastníky právního vztahu nazýváme subjekty. Subjekt je ten, kdo je v právním vztahu povinen nebo oprávněn něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět. Dělí se na fyzické a právnické osoby
    • fyzická osoba
      • širší pojem než občan
      • označuje každého člověka – nejenom toho, kdo má občanství našeho či některého jiného státu. Fyzickou osobou může být i bezdomovec
      • fyzické osobě jsou přiznána určitá práva a povinnosti → fyzická osoba má právní způsobilost = způsobilost k právům a právním úkonům
    • právnická osoba
      • uměle vytvořený subjekt, jehož podstatu tvoří buď fyzické osoby, nebo věci (osoby – družstva, spolky, obchodní společnosti,…, věci a majetek – nadace, fondy, ústavy,…)
      • ke zřízení právnické osoby je potřeba písemná smlouva nebo zakládací listina. K jejímu vzniku je třeba zapsání do obchodního či jiného rejstříku.
      • právnické osoby mají od svého vzniku způsobilost k právům a povinnostem, mají také způsobilost k právním úkonům. Při právních úkonech jsou zastupovány fyzickými osobami, které jednají jejich jménem nebo na jejich účet
      • právnická osoba zaniká dnem, kdy bude provedeno její vymazání z rejstříku.
      • právnickou osobou mohou být i státem ovládané organizace – České dráhy, Česká televize, VZP, dále pak politické strany, církevní a náboženské společnosti, lékařské, notářské a advokátní komory,…

 

• způsobilost k právům – každý z nás má určitá práva a povinnosti, které mu zákony za určitých podmínek přiznávají, tato způsobilost obvykle vzniká narozením a může ji mít i počaté dítě, narodí-li se živé. Způsobilost k právům trvá po celý život bez ohledu na psychická nebo fyzický stav osoby a zaniká až smrtí nebo prohlášením za mrtvého.
• způsobilost k právním úkonům – v plném rozsahu vzniká dovršením 18let věku. Znamená způsobilost vlastním jednáním,vlastními činy neboli vlastními úkony nabývat nebo pozbývat práva a povinnosti. Způsobilost k právním úkonům zaniká smrtí. Fyzickou osobu, která trpí nějakou duševní poruchou může soud způsobilosti k právním úkonům zbavit, nebo ji omezit.

36. Právní subjektivita, způsobilost k právním úkonům, zákonnost

 

• právní subjektivita = způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Právní subjektivita fyzické osoby zaniká smrtí.
• způsobilost k právním úkonům
  • v plném rozsahu vzniká zletilostí, případně dřívějším uzavřením manželství
  • Znamená způsobilost vlastním jednáním,vlastními činy neboli vlastními úkony nabývat či pozbývat práva nebo plnit povinnosti. Způsobilost k právním úkonům zaniká smrtí.
  • nezletilé osoby mají způsobilost k právním úkonům pokud jsou tyto úkony přiměřené rozumové vyspělosti odpovídající jejich věku – 12leté dítě si může koupit zmrzlinu, ale nemůže uzavřít kupní smlouvu, kterou by prodalo svoje kolo.
  • Fyzickou osobu, která trpí nějakou duševní poruchou může soud způsobilosti k právním úkonům zbavit, nebo ji omezit.
• zákonnost = legalita
  • stav, který je v souladu s právem; shoda jednání se zákony (opak ilegality);
  • princip zavazující státní zastupitelství (resp. prokuraturu) zahájit šetření při podezření ze spáchání trestného činu. V tomto smyslu je legalita základem pojmu právní stát, v němž jsou státní správa i vládce postaveni pod zákony.
  • „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí bát nucen činit, co zákon neukládá.“ (Ústava, I/2.4)

 

• způsobilost k právům – každý z nás má určitá práva a povinnosti, které mu zákony za určitých podmínek přiznávají, tato způsobilost obvykle vzniká narozením a může ji mít i počaté dítě, narodí-li se živé. Způsobilost k právům trvá po celý život bez ohledu na psychická nebo fyzický stav osoby a zaniká až smrtí nebo prohlášením za mrtvého.

37. Systém práva, prameny a funkce důležitých právních odvětví

 

• všechny předpisy jsou součástí právního řádu a také systému práva, v němž jde o obsahové uspořádání těchto předpisů. Systém práva se dělí na dva velké subsystémy – právo veřejné a právo soukromé. Ty jsou dále roztříděny na jednotlivá právní odvětví
• základním kritériem pro obsahové roztřídění právních norem je druh společenských vztahů upravených právem.
• v současné době se české právo třídí na: (právní odvětví)
  • ústavní – jeho obsahem jsou normy o uspořádání státu, o nejvyšších orgánech státní moci a správy, o základních lidských právech a svobodách. Pramenem práva jsou Ústava ČR, ústavní zákony – jde o zákony, které mají největší právní sílu
  • správní – obsahuje normy týkající se organizace a činnosti státního administrativního aparátu ve velmi širokých a rozmanitých oblastech. Pramenem správního práva je množství obecně závazných předpisů z různých oblastí společenského života. Nejdůležitější jsou Ústava ČR, zákon o obcích, zákon o krajích
  • finanční – upravuje oblast daní, poplatků,…. Pramenem jsou normy upravující státní rozpočet, rozpočty územně samosprávných celků, daně, poplatky, cla, měnu, devizy, částečně i pojistné
  • občanské hmotné – jeho obsahem je převážně úprava majetkových vztahů fyzických i právnických osob. Pramenem práva jsou Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, občanský zákoník, autorský zákon, zákon o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, zákon o ochraně práv o novým odrůdám rostlin a plemenům zvířat.
  • občanské procesní – stanoví postup soudu při projednávání věcí v civilním procesu. Upraveno zákonem 99/1963sb. občanský soudní řád, v mnoha pozdějších zněních.
  • obchodní – jeho normy regulují majetkové vztahy v podnikatelské oblasti a právní postavení obchodních společností. Hlavním pramenem je obchodní zákoník.
  • pracovní – upravuje pracovní vztahy a další, které s výkonem práce souvisejí. Hlavním pramenem je Ústava ČR, Listina základních práv a svobod a zákoník práce.
  • rodinné – upravuje vztahy v manželství a při výchově dětí. Hlavním pramenem práva je zákon o rodině.
  • trestní hmotné – vymezuje jednání, která je třeba považovat za trestné činy a tresty za ně ukládané. Hlavním pramenem je trestní zákoník.
  • trestní procesní – upravuje procesní postupy orgánu činných v trestním řízení. Hlavním pramenem je zákon o trestním řízení

 

 

38. Odvětví práva – veřejné, soukromé a veřejně-soukromé

 

• odvětví práva – relativně samostatný soubor právních norem vymezený na základě obsahových (druh upravovaných společenských vztahů) a formálně normativních (způsob regulace) kritérií.
• ústavní, správní, finanční, občanské hmotné, občanské procesní, obchodní, pracovní, rodinné, trestní procesní, trestní hmotné
• Právo veřejné
  • normy práva veřejného upravují takové vztahy ve společnosti, v nichž stát a jeho orgány vystupují jako nositelé moci vůči podřízeným osobám, kterým jsou uloženy povinnosti. Trestní, finanční a správní
• Právo soukromé
  • normy práva soukromého upravují společenské vztahy na základě rovného postavení účastníků a to i pokud jedním z účastníků je stát. Občanské, rodinné, obchodní.
• Právo veřejně-soukromé – pracovní ???

 

39. Rozdíly mezi morálními a právními normami, zákonnost a právní vědomí

 

• právní normy
  • všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je vynutitelné státní mocí. Tvoří je a vydávají příslušné státní orgány legislativním procesem. Soubor právních norem pak tvoří vyhlášku, zákon, vládní nařízení, zkrátka právní předpis.
• Právní normy však upravují jen některé společenské vztahy. Ostatní jsou ovlivňovány především morálními normami, které ve společnosti panují a které nejsou vynutitelné státní mocí. Jejich nedodržování pak nemá za následek právní sankce, ale zpravidla morální odsouzení, opovržení. (sex před svatbou,…)
• souhrn všech právních norem ve státě tvoří právní řád.
• Druhy právních norem:
  • Podle použité legislativní techniky:
    • Taxativní právní norma stanoví podmínky svého uplatnění konkrétně a přitom vylučuje použití normy na případy, kde jsou dány jiné, třebas podobné podmínky – např.vydědění – nelze vydědit z jiných než taxativně vymezených důvodů
    • Demonstrativní právní norma upravuje podmínky svého použití jen příkladem. např. ustanovení, které stanoví, že soud může z důvodů zvláštního zřetele přiměřeně snížit náhradu škody. Přitom bere zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila a přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. → soud může vzít v úvahu i hlediska jiná, v zákoně výslovně neuvedená.
  • Podle závaznosti:
    • Kogentní normy (kategorické,donucující) upravují vztahy, které mají z hlediska zájmu společnosti zvlášť velký význam. Kogentní povahu mají vesměs normy práva ústavního, správního, trestního a procesního. Kogentní norma je bezvýhradně závazná a nepřipouští žádné výjimky.
    • Normy dispozitivní(podpůrné) – použijí se jen tehdy, když si účastníci svá práva a povinnosti neupravili sami. Dispozitivního charakteru je většina norem občanského a obchodního zákoníků o smlouvách
  • zákonnost = legalita
    • stav, který je v souladu s právem; shoda jednání se zákony (opak ilegality);
    • princip zavazující státní zastupitelství (resp. prokuraturu) zahájit šetření při podezření ze spáchání trestného činu. V tomto smyslu je legalita základem pojmu právní stát, v němž jsou státní správa i vládce postaveni pod zákony.
    • „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí bát nucen činit, co zákon neukládá.“ (Ústava, I/2.4)
  • Právní vědomí = znalost práva
    • „Neznalost zákona neomlouvá.“ → nikdo se nemůže zprostit odpovědnosti za porušení nějaké povinnosti stanovené zákonem odkazem na to, že jako laik zákon nemůže znát.
    • souhrn právních názorů, představ, pocitů a skutečných vědomostí, vyjadřujících vztahy občanů k platnému právu.

 

40. Anarchismus, totalitarismus, diktatura, populismus

 

• anarchismus
  • výraz označující doktríny, které jako svůj bezprostředně závazný ideál pokládají dosažení společenského zřízení oproštěné od vlády jednoho člověka nad druhým.
  • jako konkrétní politická teorie vznikl v pozdním osvícenství. Nejvýznamnější teoretikové klasického anarchismu: W. Godwin, M. Stirner, P. J. Proudhon, M. A. Bakunin, P. A. Kropotkin a S. G. Nečajev (1847 – 1882).
  • V současnosti anarchismus postrádá politický vliv, nicméně ovlivnil představy Nové levice a tzv. alternativních skupin.
  • Základní rysy anarchismu:
    • antiinstitucionalismus = odmítnutí institucí jakožto prostředků politického, hospodářského a společenského donucování; instituce brání volnému sdružování vyspělých a svobodných lidských individualit
    • antiideologičnost = odmítnutí všech ideologií, neboť jsou pouze “nadstavbou“ stávající moci
    • federalismus = opravdu lidská společnost povstane ze svobodné úmluvy mezi jednotlivci
    • antielitismus = odmítnutí revoluce zosnované elitou, a to jak “revoluce svrchu“, tak i marxistické “revoluce zdola“, s následnou diktaturou proletariátu, neboť všechny takové revoluce nezbytně vedou ke zřízení vlády člověka nad člověkem
    • Strategie anarchismu sahá od teorie evoluce k teorii jednorázové revoluce, taktika od učení o nenásilnosti přes víru v nezbytnost násilné revoluce až k “propagandě činu“, tj. k aktům individuálního teroru.
  • totalitarismus
    • použití násilí s cílem totální realizace státní ideologie ve všech oblastech společenského života.
    • Znamená zásadní popření základních zásad liberalismu, občanských práv, individuální svobody, zákonnosti a politického pluralismu.
    • Totálním se stává stát tehdy, když dochází k potlačení partikulárních zájmů (stranických, hospodářských, regionálních ap.) totálním státním zájmem (např. v marxismu zdůvodněným odkazem na “celospolečenské zájmy”).
    • Charakteristické pro totalitarismus je používání teroristických prostředků (označovaných např. jako “revoluční násilí”), spojené s charismatickou koncepcí vlády “vůdce” a “strany”.
    • V moderní historii existovaly dva typy totalitarismu: fašismus (resp. nacismus) a komunismus (stalinismus).
      • shodné základní rysy jak ideové – likvidace demokratických svobod, zrušení vázanosti státních orgánů zákonem, sociální demagogie, neuznávání morálních zásad
      • tak funkční – omezení významu zastupitelských orgánů, centralizace moci, militarizace, masivní represe
    • diktatura
      • vláda příkazů – neomezená vláda jednotlivce (diktátora), skupiny či strany;
      • monopolizace moci ve státě, a to buď v rámci ústavních zákonů, nebo násilím.
      • Diktatura má své kořeny v orientální despocii a v řecké tyranidě, od kterých se však podstatně odlišuje. V římské republice byla mimořádným úřadem k vyřešení naléhavých problémů.
      • Většinou se rozlišují dvě formy diktatur:
        • ústavní – koncentruje moc v mezích zákona, smyslem jejího zavedení je urychlení určitých procesů ve státě
        • protiústavní – neomezená, revoluční diktatura, která je sama sobě zákonem.
      • Ve 20. stol. se uplatnily tři typy protiústavní diktatury:
        • diktatura tradičně křesťanské orientace (F. Franco, A. Salazar, A. Pinochet);
        • diktatura socialistické provenience (marxistická diktatura proletariátu – SSSR aj. komunistické státy),
        • diktatura vzešlá z nacionalismu (fašistický typ diktatury – A. Hitler, B. Mussolini).
      • populismus
        • politika většinou charismatických osobností, které se za účelem získání moci obracejí přímo na lid, bez ohledu na metody tradiční politiky, a využívají sociální demagogii:
        • Jejich programy slibují rychlé vyřešení nejnaléhavějších problémů v zájmu lidu, za jehož mluvčí se vydávají. Popularitu získávají rétorikou založenou na stížnostech a požadavcích opomíjených vládnoucí elitou;
          • demagogie = zneužívání zdánlivě logických argumentů k ovlivňování a manipulování jedinců a zejm. mas. Často využívá davové cítění a lidské emoce; provázena líbivými sliby – tím, co by člověk rád slyšel. Původně démagógos – demagog (v starověkém Řecku vůdce lidu) bez pejorativního význam

41. Formy státu – unitární stát, federace, konfederace

 

 

• stát unitární
  • stát s jedinou soustavou nejvyšších státních orgánů, s jedinou ústavou a s jediným občanstvím na celém území státu
  • politický systém je řízen z jednoho vládního centra, jehož zákonodárná, výkonná a soudní moc platí pro území celého státu.
  • Případné pravomoci regionálních a lokálních úřadů jsou pouze delegovány centrální vládou a mohou být kdykoliv odvolány. Opak federálního systému
  • Unitární státy – Česká republika, Polsko, Itálie, Slovenská republika, …
• federace
  • politická forma státního zřízení, ve které několik států tvoří jeden federální stát se společnou ústavou, státním občanstvím a nejvyššími státními orgány.
  • Část státních funkcí je vyhrazena společným federálním orgánům – zpravidla obrana, zahraniční styky, měnová politika, ostatní funkce jsou v kompetenci orgánů jednotlivých členských států (především kultura a školství).
  • Federace vzniká:
    • sloučením nezávislých států na základě mezinárodní smlouvy (USA)
    • rozdělením původního unitárního státu (ČSSR) a to buď na principu národnostním (Jugoslávie), nebo na základě historických státních útvarů (SRN).
  • Názvy členských států federace mohou být různé: republika (ČSSR, SSSR), stát (USA, Brazílie), země (NSR, Rakousko), kanton (Švýcarsko).
  • Federální parlament bývá obvykle dvoukomorový; jedna z komor se skládá ze zástupců jednotlivých členských států.
• konfederace
  • spojení, spolek, sdružení, svazek. Uzavírá se mezi organizacemi nebo státy sloučením některých politických, administrativních nebo ekonomických institucí, na které jednotliví členové přenesou část svých pravomocí.
  • Členové konfederace na rozdíl od federace neztrácejí vlastní samostatnost jakožto subjekt mezinárodního práva. Konfederativní orgány států zahrnují zejm. oblast zahraniční politiky, měnových otázek a obrany. Jejich pravomoc není imperativní, rozhodnutí musí být schváleno kvalifikovanou většinou smluvních subjektů.
  • například Commonwealth, dříve Rakousko-Uhersko,…

 

42. Legislativní proces – tvorba zákonů v ČR

 

• k podání návrhů zákonů, tj. k legislativní iniciativě, jsou oprávněni jednotliví poslanci, skupiny poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Pokud má kdokoliv jiný zájem podat návrh, musí tak učinit prostřednictvím výše uvedených subjektů
• návrhy se podávají PS → ta návrhy předloží vládě, která má právo se ke všem návrhům zákonů vyjádřit
• pokud PS návrh zákona schválí, postoupí ho Senátu → ten buď schválí, nebo zamítne, nebo vyjádří vůli se jím nezabývat
• pokud Senát zákon zamítne, vrátí ho PS s pozměňovacími návrhy
• PS hlasuje o návrhu zákona zamítnutém Senátem znovu. Zákon je přijat, jestliže ho PS schválí nadpoloviční většinou všech zvolených poslanců
• přijatý návrh zákona je předložen prezidentu republiky. Ten má právo tento zákon vrátit PS s odůvodněním do 15dnů. → pokud PS tento zákon znovu schválí bez pozměňovacích návrhů nadpoloviční většinou všech zvolených poslanců, je zákon přijat.
• Přijaté zákony podepisuje předseda PS, prezident republiky a předseda vlády
• aby zákon nabyl platnosti, musí být vyhlášen, uveřejněn ve Sbírce zákonů ČR
• obdobný proces platí i pro mezinárodní smlouvy
• O návrzích zákonů se v obou komorách Parlamentu hlasuje. Komory jsou způsobilé se usnášet, je-li alespoň 1/3 jejich poslanců přítomna. K přijetí usnesení je třeba nadpoloviční většiny přítomných., k přijetí ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy je třeba kvalifikovaná většina.
• prostá většina = nadpoloviční většina přítomných poslanců nebo senátorů
• kvalifikovaná většina – třípětinová většina všech zvolených poslanců, třípětinová většina přítomných senátorů

 

43. Občanské, politické a sociální svobody

• všechna tato práva jsou zakotvena v Listině základních práv a svobod.
• Práva občanská = občanské svobody
  • Právo na majetek
  • Nedotknutelnost obydlí
  • Právo každého občana na svobodný vstup na území své vlasti. Žádný občan nesmí být nucen k opuštění své vlasti.
• Práva politická = politické svobody
  • Svoboda projevu, právo na informace, právo vyjadřovat svoje názory slovem, písmem i obrazem, právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na státní hranice, nepřípustnost cenzury
  • Petiční právo (nesmí se zasahovat do nezávislosti soudu, nesmí se vyzývat k porušování listinou zaručených ZPaS.)
  • Právo pokojně se shromažďovat a sdružovat.
  • Právo zakládat politické strany a politická hnutí
  • Právo podílet se na správě veřejných věcí (přímo nebo nepřímo), všeobecné, rovné právo, tajné hlasování
  • Právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny
• Práva sociální = sociální svobody
  • Právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací
  • Právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů → povoleny odbory, zákaz omezovat jejich počet nebo některé zvýhodňovat, právo na stávku – kromě soudců, státních zástupců, příslušníků ozbrojených sil a příslušníků bezpečnostních sborů.
  • Zvýšená ochrana zdraví při práci pro ženy, mladistvé a zdravotně postižené
  • Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci nebo při ztrátě živitele.
  • Právo na ochranu zdraví
  • Ochrana rodiny a rodičovství, těhotných žen, ochrana dětí a mladistvých, právo na podporu při rodičovství
  • Právo na vzdělání
  • Právo na příznivé životní prostředí

 

44. Ombudsman a jeho postavení a role ve společnosti

 

• ombudsman = veřejný ochránce práv
• u nás zaveden zákonem č.349/1999Sb. s účinností ode dne 29.2.2000
• je zvolen Poslaneckou sněmovnou na 6 let. Může být zvolen maximálně dvakrát po sobě
• dva návrhy na volbu předkládá prezident a dva návrhy Senát
• musí mu být volitelný do senátu
• slib skládá do rukou předsedy PS
• svou funkci vykonává nezávisle a nestranně, za řádný výkon své funkce se odpovídá PS → podává jí každoročně souhrnnou zprávu o své činnosti za uplynulý rok
• ochránce nesmí zároveň vykonávat funkci
  • prezidenta
  • poslance či senátora
  • soudce
  • jinou fci ve státní správě.
• Nesmí být členem politické strany či politického hnutí. Nesmí rovněž vykonávat výdělečnou činnost, která by byla na újmu výkonu fce a její důstojnosti a která by mohla ohrožovat důvěru v nezávislost a nestrannost výkonu fce.
• pozbýt funkce může uplynutím fčního období, odvoláním P.sněmovnou, ale také tím, že se ujme jakékoliv fce ve státní správě (prezident,senátor,poslanec,….)
• vysoké nároky – morální bezúhonnost, absolutní nezávislost a nestrannost
• do jeho pravomoci patří:
  • ochrana osob před jednáním (ale i nečinností) úřadů, pokud je v rozporu s právem a neodpovídá principům demokratického právního státu.
• Pro výkon své činnosti má řadu oprávnění:
  • může vstupoavt do všech prostor úřadů
  • provádět šetření nahlížením do spisů, kladením otázek zaměstnancům úřadů,
  • žádat informace a vysvětlení, písemná stanoviska, žádat provedení důkazů,atd
• Jeho působnost se vztahuje na:
  • ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy
  • Policii ČR, Armádu ČR, Vězeňskou službu
  • veřejné zdravotní pojišťovny
  • krajské úřady a obce při výkonu správy
  • Radu pro rozhlasové a televizní vysílání aj.
• Do jeho působnosti nespadá:
  • Parlament, prezident, vláda
  • rozhodovací činnost soudů, státní zastupitelství, NKÚ
  • vyšetřovatelé Policie ČR a zpravodajské služby ČR
• Každý má právo se na ombudsmana obrátit s podnětem ve věci, která spadá do jeho působnosti
• Ombudsman může jednat i z vlastní iniciativy
• Pokud ombudsman zjistí, že podnět nebyl důvodný, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad
• Pokud zjistí porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním vyjádřil a může mu navrhnout opatření k nápravě – sem patří i návrh na zahájení disciplinárního řízení, stíhání pro trestný čin nebo přestupek, návrh na poskytnutí náhrady škody, atd. → úřad je do 30 dnů povinen ombudsmanovi sdělit, jaká opatření provedl.→ pokud toto úřad nesplní, může ochránce vyrozumět nadřízený úřad či vládu, informovat veřejnost
• je oprávněn doporučit změnu nebo zrušení právního předpisu

 

45. Notářství, advokacie

 

• Advokacie
  • svobodné právnické povolání
  • advokáti jsou soukromé osoby poskytující právní služby
    • právní porady
    • sepisování listin, zpracovávání právních rozborů
    • zastupování fyzických i právnických osob v řízení před soudy a jinými orgány
    • obhajoba obviněných a obžalovaných v trestním řízení
  • právní služby, jsou-li vykonávány za úplatu, mohou vykonávat pouze advokáti
    • výjimky z tohoto pravidla jsou zákonem povoleny jen pro notáře, patentové zástupce, daňové poradce.
  • Advokát je při poskytování právních služeb nezávislý
  • Je vázán pouze právními předpisy, které nesmí porušovat ani na příkaz svého klienta.
  • Je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.
  • Právní pomoc je povinen poskytnout, ale v některých případech ji může (nebo dokonce musí) odmítnout.
  • Za poskytnuté právní služby náleží advokátovi odměna podle tarifu, který je stanoven zákonem,
  • Advokátem se stane ten, kdo je po splnění zákonem stanovených podmínek zapsán do seznamu advokátů, který vede Česká advokátní komora
• Notářství
  • Notáři poskytují právní služby, jejichž posláním je zejména předcházet sporům
  • Notář je soukromá osoba (nepobírá plat od státu), ale je státem jmenován a pověřen notářským úřadem
  • Notářem může být pouze fyzická osoba, která absolvovala VŠ právnického zaměření a složila předepsanou notářskou zkoušku.
  • notářské úřady zřizuje ministr spravedlnosti, zároveň do nich ustanovuje notáře
  • notáři vykonávají činnost vymezenou zákonem:
    • sepisování veřejných listin o právních úkonech – smlouvy kupní/darovací, závěti, zakladatelské listiny obchodních společností
    • osvědčování právně významných skutečností a prohlášení – vyhlášení výsledků soutěží, osvědčení o tom, že je někdo naživu
    • přijímání závětí do úschovy
    • může poskytnout i právní poradu, v omezené míře zastupovat fyzické i právnické osoby a sepisovat listiny
  • soudní komisař – notář v řízení o dědictví – provede celé řízení o dědictví a na závěr připraví všechny potřebné podklady pro vydání usnesení soudu.
  • všichni notáři jsou sdruženi v notářské komoře
    • samosprávný orgán, který reprezentuje a zastupuje notáře ve vztahu ke státním orgánům a k veřejnosti a hájí jejich zájmy.

 

46. Státní zastupitelství a orgány činné v trestním řízení

 

• státní zastupitelství
  • orgán moci výkonné
  • zastupuje stát v případech stanovených zákonem → jeho působnost je v těchto věcech výlučná – žádný jiný orgán nebo osoba nesmí jeho činnost nahradit nebo jej při ní zastoupit.
  • základním úkolem státního zastupitelství je podávat jménem státu obžalobu v trestním řízení a plnit další povinnosti, které mu ukládá trestní řád.
  • je oprávněno podat žalobu v občanském soudním řízení nebo vstoupit do již zahájeného civilního řízení tam, kde to umožňuje zákon
  • v trestním řízení má tento orgán postavení strany, jejímž úkolem je prokázat, že obžalovaná osoba trestná čin spáchala
  • soustavu státních zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní, krajská a okresní státní zastupitelství
  • státní zástupce jmenuje do funkce ministr spravedlnosti po splnění podmínek:
    • dosažení 25 let věku
    • ukončené vysokoškolské právnické vzdělání
    • složení předepsané zkoušky
  • nejvyššího státního zástupce jmenuje do funkce vláda a je služebně podřízen ministru spravedlnosti.
• orgány činné v trestním řízení
  • soud – rozhoduje o otázce viny a trestu; soustava soudů. V trestním řízení rozhoduje buď senát nebo samosoudce.
    • samosoudce může být pouze soudce profesionál
    • senáty jsou složeny buď výlučně ze soudců, nebo ze soudců a přísedících (laický prvek). Předsedou senátu může být jen soudce profesionál. Senát okresního a krajského soudu (když je první instancí) – předseda a dva přísedící. V odvolacím řízení se senát krajského soudu skládá výhradně ze soudců profesionálů. Ve stejném složení rozhoduje vrchní i Nejvyšší soud. (pokud však N.soud rozhoduje o mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutí vrchního soudu, bude senát složen z předsedy a čtyř soudců)
  • státní zástupce – jedině on je oprávněn k podání obžaloby a soud může rozhodovat jen o skutku, který je v této obžalobě uveden. V řízení před soudem má státní zástupce postavení strany – přednáší obžalobu a závěrečnou řeč, navrhuje provedení důkazů, může podat odvolání nebo návrh na obnovu řízen.
  • policejní orgán – v řízení přípravném, až na výjimky rozhoduje samostatně o postupu vyšetřování a je plně odpovědný za zákonné a včasné provedení vyšetřovacích úkonů. Postupně shromažďuje důkazní materiál, který státní zástupce posléze v podobě spisu předkládá soudu spolu s obžalobou.
  • pomocné orgány orgánů činných v trestním řízení
    • Zapisovatel, vyšší soudní úředník, probační úředník, asistent soudce Nejvyššího soudu, tlumočník

• Mezinárodní evropský soudní dvůr

 

 

• Dohlíží nad interpretací a aplikací práva Evropského společenství
• Je vázán pouze právem ES
• Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění zakládacích smluv
• Nese odpovědnost za jednotnost výkladu a aplikace práva ES
• Kontroluje legitimitu rozhodování Rady EU a Komise, včetně legitimity jejich nečinnosti
• Rozhoduje o podáních a dotazech z oblasti práva ES vznesených soudy členských států
• Nemá žádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států s výjimkou případů, kdy se toto dostane do konfliktu s právem ES (nad dalšími dvěma pilíři EU – Rada ministrů a parlament – nemá žádnou pravomoc). V takové situaci rozhoduje jako kompetenčně nejvyšší instituce proti jejímž rozhodnutím není odvolání. Maastrichtská smlouva rozšířila jeho kompetence o možnost aktivního vynucování splnění jeho rozhodnutí proti státům, které tak neučiní dobrovolně
• K Soudnímu dvoru se může obrátit každý členský stát, který se domnívá, že jiný členský stát porušil komunitární právo.
• Podání vůči některému členskému státu může učinit i Evropská komise.
• Soudní dvůr se skládá z 15 soudců a 9 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let.
• Soudci volí ze svého středu předsedu soudního dvoru na fční období 3 let
• Byl zřízen soud první instance, který se skládá z 15 soudců jmenovaných společnou dohodou členských států na 6 let.

Proti rozhodnutí soudu první instance se lze odvolat k Soudnímu dvoru, tato možnost je však omezena jen na prá
50. Presumpce neviny a retroaktivita

 

• retroaktivita práva
  • zpětná působnost právní normy, které má charakter výjimky z obecné časové působnosti normy do budoucna (pro futuro).
  • Rozlišuje se retroaktivita práva pravá a nepravá.
    • Pravá retroaktivita práva spočívá v jednotném právním režimu právního vztahu – právní vztah je v tomto případě zcela podřízen z hlediska vzniku i obsahu nové právní úpravě
    • Nepravá retroaktivita práva spočívá v kombinovaném právním režimu právního vztahu – jde o případ, kdy je právní vztah podřízen nové právní úpravě jen z hlediska svého obsahu ( tzn. co do práv a povinností), vztah se však řídí právem stejným

 

• presumpce neviny
  • presumpce = domněnka předpokládající právní skutečnost za existující → presumpci není třeba dokazovat, nastala-li jiná právní skutečnost. Presumpce se dělí na vyvratitelnou, jejíž existenci lze vyvrátit důkazem opaku, a nevyvratitelnou, u níž není připuštěn důkaz opaku a která se považuje za bezpodmínečně existující.
  • presumpce neviny – v trestním řízení základní zásada, podle níž se na osobu, proti které se vede trestní řízení pro trestní čin, musí hledět jako na nevinnou, dokud není její vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

 

 

Základní  práva lidská a občanská:

v ústavách zakotveny 3 druhy ob. práv

• osobní svobody – osobní a domovní svoboda, státem chráněný prostor nedotknutelnosti za strany státu i jiných jednotlivců, limity této svobody musí být stanoveny zákonem
• politická práva – prostor pro aktivitu ve veřejném životě (svoboda projevu, shromažďování, volební právo aj.)
• práva sociální – jsou převoditelná na nároky vůči státu (sociální jistota v nemoci, invaliditě, stáří, nezaměstnanosti) nejen zdravotní a sociální péče, ale i práva občanů týkající se školství, kultury a ekologie