Zásady, metody, formy a prostředky výchovy a vzdělání
Za prostředky považujeme vše, co nám umožňuje dosáhnout výchovně vzdělávacího cíle.
- materiální prostředky → mezi materiální prostředky řadíme veškeré předměty hmotné, materiální povahy, které jsou využívány ve výuce a slouží jako podpůrný prostředek k dosažení stanovených cílů
- přírodní prostředí + společensko ekonomické
- materiální vybavení škol a výchovných zařízení (budova i vybavení)
- pomůcky učitele i žáka (učebnice, sešity, psací potřeby)
- didaktické pomůcky (magnetofon, video)
- nemateriální prostředky
- hra (do 6let)
- učení (školní věk)
- práce (dospělí)
- metody
- organizační formy
- didaktické zásady
Působí → intencionálně (záměrně, přímo)
→ funkcionálně (nepřímo, jako bezděčné)
Organizační formy výuky
- F. rozumíme vnějších organizačních stránek a podmínek výuky tak, aby učitel mohl stanovené cíle optimálně realizovat.
- Individuální vyučování → je to práce 1 učitele a 1 žáka. Výuku řídí jeden učitel, žáci pracují individuálně, nespolupracují, je uplatňováno při výuce cizích jazyků, hře na hudební nastroj, v ZUŠ, při přípravě na vyučování, při doučování.
Úkoly učitele: musí zprostředkovat model efektivního učení 1 žáka na ostatní. Náročné na pomůcky, psychický pro učitele i žáka.
- Skupinové vyučování → vychází ze vzájemné spolupráce a aktivity žáků, jejím cílem je mimo jiné systematicky rozvíjet sociální vztahy ve třídě. Při této formě se mění uspořádání žáků ve třídě, struktura vyuč. Jednotky a výběr učiva musí být přizpůsoben této formě.
Základní myšlenkou skup. Výuky je, aby si žáci osvojovali učební činnost a zároveň spolupracovali na řešení problémů.
Skupiny se tvoří podle schopností a zájmů nebo podle přání, nejčastěji v počtu 3-5 žáků.
Skupiny mohou být :
- Sourodné (homogenní) → z hlediska schopností, výkonu, prospěchu …
- Nesourodé (heterogenní) → žáci mají různé role (jeden žák průměrný, jeden slabší, výborný → slabší žák se snaží dosáhnout znalostí výborného)
Vhodné učivo – poznání přírody, společnosti
Nevhodné učivo – učivo abstraktního charakteru, kde není dostatek materiálu
Skupinové vyučování je náročné pro učitele na přípravu, na vybavení školy, pro žáky
- Hromadné (frontální) vyučování → učitel pracuje s velkou skupinou žáků (1hod. = 45 min, 20-40 žáků), jakoby každý z nich byl izolovaný jedinec. Žáci vykonávají stejnou činnost, ale každý pracuje sám. Není problém spolupráce – je považována za napovídání. Při tomto vyučování je využíváno určitého druhu přenosu → odpovědi 1žáka působí na ostatní.
Výhody: snadnost řízení, ekonomická úspornost, psych. Podpora kamarádů, spolužáků..Předpokládá synchronizovanou učební činnost žáků → stejná úroveň učebních znalostí žáků ve třídě
Nevýhody: nepřihlíží k individuálním vědomostem, schopností, podřizuje se žákovi, stereotypnost postupů a forem ….., sdělování hotových poznatků, rychlé rozpomínání, myšlen. pohodlnost, neschopnost uplatňovat v praxi, pasivita
Vzdělávací metody a problémy jejich modernizace
- Pojem metoda
Z řeckého methodos Þ cesta, postup, způsob; Þ jeden z prostředků, pomocí něhož je dosahováno cílů ve vzdělávacím procesu
- volba metod → je podmíněna těmito faktory
- cíl, úkoly
- prostorové a materiální podmínky
- Koncepce vzdělávání, organ.formách
- Etapa vyučovacího procesu (seznamov.s novým učivem, zjišťování dosažených výsledků, procvičování, upevňování)
- Osobnost žáka (věkové zvláštnosti – doba koncentrace pozornosti, předcházející znalosti)
- Obsah vzdělávání (učivo z oblasti přírodovědných nebo společenských věd, z techniky je různě náročné na paměť, názornost, abstrakci atd.)
- Klasifikace vyučovacích metod
- podle počtu žáků
- metoda hromadného vyučování
- metoda skupinového
- metoda individuálního
- podle logického postupu učitele při výkladu učiva
- analytická
- syntetická
- srovnávací
- podle aktivity žáků
- sdělování poznatků
- badatelská
- podle zdroje poznatků
- slovní
- názorné
- praktické
- podle etap vyučovacího procesu
- motivace
- expozice
- fixační metody
- hodnotící
- Tradiční metody
Slovní metody
- Vypravování – požadavky:
- srozumitelný slovní projev
- ve vědomí žáků musí vyvolávat odpovídající představy
- neznámé pojmy doplněny názorem
- živé a přednesené se zaujetím (citové zaujetí, podnícení fantazie)
- popis – metoda, jejíž pomocí jsou seznámeni s údaji a charakt. znaky probíraného jevu. Zachováme postup, vyhýbáme se přemíře faktů
- vysvětlování – následuje zpravidla po popisu. Pomocí vysvětlování vyvozuje učitel vztahy a souvislosti, vysvětluje funkce, pravidla
- rozhovor – nejužívanější metoda, podstata spočívá v kladení otázek a pokynů tak, aby se vlastní činností dopracovali na základě dříve získaných poznatků k novým vědomostem. Doplněn metodami názornými, manipulací s věcmi
Typy rozhovoru: sokratovský, heuristický, vyvazovací, prověřovací, opakovací, analyticko – syntetický
- sokratovský – žák dospívá k novým poznatkům na základě odpovědí na otázky, které jsou kladeny záměrně, aby žák využil dříve osvojené poznatky
- heuristický – při vyvozování nového poznatku předpokládá tvořivou, aktivní činnost žáka. K novému poznatku žák dospívá na základě předchozích. Znalostí a vlastního experimentu, manipulace
- vyvozovací – učitel seznamuje žáky s poznatky, s jejichž podstatnými znaky a souvislostmi se dostává do styku poprvé
- prověřovací – po vyvození nového učiva, sloužící k zjištění stavu pochopení a zvládnutí učiva
- analyticko – syntetický – harmonicky kladené otázky a vytvářené odpovědi, prováděné na základě pozorovaných demonstrovaných nebo zprostředkovaných věcí
Požadavky na vedení rozhovoru:
- správná formulace otázek
- vyžadování odpovědí s nejvyšším obsahem vědomostí
- rozhovor veden klidně, trpělivě, srozumitelně v souladu s didaktickými zásadami, zvláště zásadou přiměřenosti
- beseda – společné řešení jedné nebo více otázek kolektivem. Vyžaduje vedoucího. Důležité navození přátelské důvěrné atmosféry, odstranění ostychu dětí, dodržení didaktických zásad (1.stupeň – přiměř.) Doporučuje se promítání fotografií, diapozitivů atd. , úprava místnosti
Zásady výchovně vzdělávacího procesu
Dříve učitelé upozorňovali, že dodržují-li určité požadavky, jejich účinnost výchovy a vyučování se zvyšuje. Nutnost stanovení zásad se objevuje na rozhraní 16. a 17. stol.. J. A. Komenský vymezil soustavu didaktických zásad (zlatá pravidla didaktiky) dále také J. H. Pestalozzi, Diesterweg, Ušinský
Vyučovací zásady:
Þ obecné požadavky, které v souladu s cíli výchovy a vyučování určují charakter vyučování. Všechny zásady se vzájemně prolínají, ovlivňují a doplňují.
- cílevědomosti – výchovně vzdělávací práce musí směřovat k určitému cíli, výchovně vzdělávací činnost formuje základy mravních vlastností, učí chápat svět, spol. jevy atd.
- uvědomělosti a aktivity – vyjadřuje požadavek takového vyučování, při němž si žáci vytvářejí kladný vztah k učení a učivu (motivací, aktivně si osvojují vědomosti a dovednosti, jsou vedeni k pochopení podstaty předmětů a jevů, dovedou samostatně používat vědomosti a dovednosti v praxi. Je spjata s požadavkem aktivity – je předpokladem k osvojení potřebných poznatků, dovedností a návyků. Základem aktivity je zájem o činnost.
- názornosti – J. A. Komenský vyjadřuje požadavek, aby žáci při vyučováni vytvářeli představy a pojmy na základě bezprostředního vnímání předmětů a jevů, objektivní skutečnosti nebo jejich zobrazení. Zdůrazňována u žáků mladších Þ menší slovní zásoba, převládá konkrétní myšlení. Nejde jen o pasivní pozorování, ale je nutno organizovat praktickou činnost žáků – manipulace s předměty (při skládání či rozkládání modelu)
Význam z. názornosti:
- Utváří konkrétní jasné představy
- Pochopení souvislostí
- Při opakování – trvalejší zapamatování
- Při zkoušení – učitel se přesvědčí o kvalitě osvojených vědomostí
- Rozvoj abstraktního myšlení
- Vzbuzuje zájem o učivo
- Ovlivňuje volní stránku osob. žáka
- soustavnosti a postupnosti – vyjadřuje podávat základy věd v pevném logickém uspořádání a postupně řídit učení tak, aby si žáci osvojili vědomosti a dovednosti v ucelené soustavě.
Požadavek:
- systematicky řídit učení žáků
- nové vědomosti navazující na dřivě osvojené
- učitel rozvíjí hlavní myšlenku, sděluje plán výkladu, dělá zápis, schémata, opakuje, využívá mezipředmětových vztahů
- trvalosti – propagátor Ušinský, požadavek, aby si žák osvojené vědomosti a dovednosti bezpečně zapamatoval, aby je mohl vždy v paměti vybavovat a prakticky používat
Podmínky:
- působit na smysly, vzbudit zájem a aktivitu
- vhodná motivace, vhodná forma opakování, vysvětlení učiva
- orientace na úmyslné zapamatování, logické členění
- vliv má rozsah učiva, množství faktů, důležité je naučit se správně, ne biflovat
- přiměřenosti – vyjadřuje požadavek, aby rozsah a obsah učiva, jeho obtížnost a způsob vyučování odpovídaly stupni psych. A tělesného rozvoje žáků. Učitel se orientuje na horní hranici, aby vyučování vedlo k neustálenému zvyšování výkonu
Pravidla:
- Od snadného ke složitějšímu
- Os známého k neznámému
- Od blízkého k vzdálenému
- Od jednoduchého k obtížnějšímu
- jednoty a důslednosti – všichni dospělí musí působit na děti stejně (škola a rodina), při nesouladu dochází k opožďování vývoje dítěte
Důslednost – vyžadujeme plnění požadavků, nedůslednost se projevuje vznikem negativních vlastností
Názorné metody
Uplatňování těchto metod je spojeno s osobností J. A. Komenského, jeho slovně názornou koncepcí vyučování. Názor usnadňuje zapamatování, umožňuje vytváření přesné představy.
- demonstrace = předvádění
Pokud možno skutečných předmětů a jevů nebo jejich znázornění, manipulace s předměty – filmy, diafilmy, obrazy, schémata, grafy, obrazové soubory, magnetofon, gramofon
- pozorování
Krátkodobé nebo dlouhodobé sledování určitého předmětu nebo jevu, je zde větší aktivizace, protože zde vstupuje metoda praktické činnosti → zaznamenávání
- vycházka
probíhá ve spojení s pobytem venku, umožňuje bezprostřední vnímání společenském a přírodní skutečnosti
- exkurze
zvláštní forma vycházky, vzdělávací úkol, exkurze je zajištěna ve spolupráci s odborníkem
Úloha lektora:
- zajištění exkurze (dohodnout termín)
- zajištění organizace
- představení, zahájení
- kladení dotazů
- závěrečná diskuse
Metody praktické činnosti
- hra – ještě po 6 roce je významnou výukovou metodou
- výtvarné činnosti – kreslení, malování, modelování, plošné a prostorové vytváření, konstruování
- hudební činnosti – pěvecké, instrumentální, poslechové, taneční, hudebně pohybové
- pohybové činnosti – přirozená cvičení, akrobatická cvičení, sezónní cvičení
- pracovní činnosti – pěstitelské, chovatelské
- laboratorní činnosti
- grafické a písemné práce – nákres, grafy, slohové práce
Ve výuce (MŠ, ZŠ, nižších ročnících střed. škol) se uplatňují metody názorné a praktické činnosti
- Aktivizující (moderní) metody
Aktivizují účastníky vzdělávání, umožňují poznat a využít jejich zkušenosti a poznatky získané jiným způsobem (TV, četba, rozhlas) uplatňují se zejména ve vzdělávání dospělých.
- Diskuse – dochází ke střetávání odlišných názorů, mohou být použity různé formy:
- Diskuse v párech
- Diskuse v malých skupinách (2 – 3)
- Diskuse ve velkých skupinách (30 a více)
- Panelová diskuse (nejprve 3 až 4 odborníci mezi sebou a potom ostatní posluchači)
Úlohy lektora:
- Vybrat přiměřený problém – dokonalí znalost účastníků
- Zahájení diskuse zajímavým referátem
- Dbát na sled, aby zůstalo zachováno téma diskuse
- Shrnout závěrečné řešení problému
- Situační metody – založeny na rozboru konkrétních situací, úkolem je naučit účastníky vzdělávání hodnotit dané informace, respektovat určité zákonitosti a na základě toho společně rozhodovat
- Inscenační metoda – lektor vybere „ herce“, přidělí jim role a seznámí je se scénářem. Po předvedení následuje diskuse diváků a herců o ději, zákonitostech, hodnotí se jak herci zvládli roli.
Všechny metody jsou velmi účinné, mají však určitý nedostatek Þ jejich působnost je omezena zkušenostmi posluchačů.
Klade zvýšené nároky na lektora Þ musí taktně říct, závěru shrnutí, doplnění a systematizace poznatků.