Počátky výchovy

Obor, který se zabývá historií výchovy a jejími počátky se nazývá dějiny pedagogiky. Zabývá se teorií a praxí výchovy a vzdělání od nejstarších dob po současnost a zkoumají otázky vzniku, stavu a vývoje výchovy a vzdělání, otázky výchovně – vzdělávacích zařízení, pedagogických teorií a osob, které se pedagogikou zabývají.

 

Znalosti získáváme z historických pramenů – literatura, zákony, statistiky, archeologické vykopávky. Významem studia dějin pedagogiky je to, že znalost historie nám umožňuje lépe chápat součastný stav pedagogiky.

 

Počátky výchovy – výchova v prvobytně pospolné společnosti

 

Výchova vzniká se vznikem společnosti v různých okolnostech výchovy:

• biologické – soustavná péče o potomstvo
• psychologické – nápodoba chování při formování nového pokolení
• sociální – sociální komunikace, soustavná, dlouhodobá příprava, jako člena sociální jednotky. Vzniká společná dělba práce jako jednotný charakter výchovy pro všechny členy společnosti.

 

1. a) pracovní výchova – dělba práce mezi mužem a ženou, děti se učily novým pracovním činnostem jako lov zvěře, ryb, příprava jídla, vyrábění nástrojů, oděvů
2. b) tělesná výchova – pro obstarání potravy – rychlost, obratnost, otužilost, fyzická zdatnost
3. c) mravní výchova – stařešinové vyprávěli o hrdinských činech, náboženských obřadech, pěstovali úctu ke starším, statečnost, trpělivost…
4. d) rozumová výchova – splývá s pracovní, mravní a estetickou výchovou

 

Po rozpadu prvobytně pospolné společnosti došlo k sociální diferenciaci výchovy. Vládnoucí vrstva se snažila uchopit výchovu do svých rukou a podrobila si obyvatelstvo a na jeho podstatnou část použila výchovu pracovní.

 

Výchova ve starověkých společnostech

 

Po rozpadu rodového zřízení dosáhla nejvýznamnějšího postavení Sparta a Athény.

 

Sparta

Městský, vojenský stát na Peloponéském poloostrově v 7. – 6. století př. n. l. Svobodní Sparťané tvořili pouhou jednu desetinu obyvatelstva, zbytek byli otroci. Tato skutečnost vyžadovala trénink a fyzickou zdatnost Sparťanů, aby se ubránili před případnou vzpourou otroků. Byla nutná poslušnost, oddanost a tvrdá vojenská výchova.

 

Výchova:

• od narození ji přebíral stát, slabé děti byly zabíjeny
• cílem státní výchovy bylo připravit z chlapců vojáky (bezohlednost, tvrdost, vytrvalost) v případě vzbouření otroků. Na vojenské výchově se podíleli především muži, které děti trestali.
• částečně vojenskou výchovou procházeli i dívky
• do 7 let byla péče o děti v rukou rodičů
• od 7 let do 18 let byla výchova přesunuta do státních ústavů, kde museli děti překonávat bolest, hlad, strach, zimu
• od puberty se přihlíželo k pohlaví, rozvíjení chytrosti a obratnosti (učili se krást), menší důraz na rozum, lehkoatletické zkoušky zdatnosti
• 18 – 20 let – základní vojenská služba
• 20 – 30 let – povinná vojenská služba, poté Þ svobodný Sparťan, může založit rodinu.
• 20 – 60 let – každý občan člen armády
• výchova se stává se veřejnou záležitostí, je ale příliš jednostranná

 

Athény

Objevuje se zde odlišný systém výchovy než ve Spartě. Athéňané byli spíše obchodníci než válečníci, Athény byly střediskem námořního obchodu. Většina obyvatelstva byli svobodní občané. Zdůrazňovala se zde rodinná výchova, probíhal rozmach vědy, umění, školství. Hlavní myšlenkou byla kalokaghatia→ člověk je krásný a dobrý nejen zvenčí, ale i uvnitř. Je to harmonický rozvoj člověka, rozvoj tělesných a duševních vlastností.

 

Výchova:

• do 7 roku chlapci vychováváni doma, poté v soukromých školách se státním dozorem
• 7 – 14 let – dívky doma – domácí práce, zpěv, tanec
• chlapci – vedeni otrokem paidagogem – učili se číst, psát, počítat, hudbě, zpěvu, přednesu veršů, existovaly palaistry – zápasnické školy, kde se učil běh, zápas, vrh kopím, diskem
• 14 – 18 let – gymnasion – učili se filosofii, politiku
• 18 – 20 let – vojenská výchova
• od 20 let – plnoprávný občan

 

Řečtí filosofové

• Demokritos
• Sofisté (sofos – moudrý) – byli to učitelé moudrosti, učili v soukromých školách a za úplatu i ve vysokých vrstvách společnosti. Studijní obory – gramatika, rétorika a dialektika → umění vést rozhovor (3 studijní obory), důraz na přírod. vědy
• Sokrates – učitel Platóna, chodil mezi lid, kterému dával otázky – vedlo to k přemýšlení lidí, velká pozornost věnována mravnosti. Výroky: „Poznej sama sebe “, „Vím, že nic nevím“.Nejvyšší mravní ctností je moudrost, která se v činech projevuje

jako statečnost a v citech jako uměřenost. Výchova má usilovat o rozvoj mravní         stránky, o sebezdokonalování a o hledání pravdy. Používal dialogické metody, vedl

žáky k tomu, aby vlastním rozumem hledali řešení problémů.

• Platón – vedl filozofické besedy v aténském gymnáziu Akademia, které založil, napsal dílo Ústava a zákony, kde popisuje školskou organizaci. Velký důraz kladl na výchovu, tvrdil, že je jedna z prostředků nutných k upevnění řádu
  • duše má tři části – rozumovou, citovou, volní
  • opovrhuje fyzickou prací
  • poprvé vystoupil s myšlenkou veřejné předškolní výchovy
  • výchova – do 3 let doma, 3 -7 let výchova v chrámech – hry, pohádky, zpěv, tance
  • lidi rozdělil do tří vrstev, otroci byli bez výchovy a bez práv:

                 1) filozofové – řídí společnost, mají nejvyšší vzdělání (30 – 35 let)

                 2) bojovníci – chrání stát, majetek, vzdělání do 25 let – aritmetika,                             geometrie, astronomie,

                 3) řemeslníci a zemědělci – nejnižší vrstva, produkce potravin,

studium od 7 – 15 let ve státních školách

•       Aristoteles (384-322)

Žák Platona, v Aténách založil gymnasium Lykeion. Kriticky přehodnotil Platonovu                filosofii. Podle Aristotela je každý předmět tvořen látkou a formou, forma je látkou                 materializována. Také tělo a duši chápe jako látku a formu jednotného celku. Na duši

rozlišuje Aristoteles 3 složky: duši vegetativní– řídí obecné procesy života – výměna

látek a rozmnožování, duši senzitivní- umožňuje základní funkce celé živočišné říše-

cítění a chtění a duši rozumovou, danou pouze člověku, jako nástroj poznávání a

myšlení. Třem složkám duše odpovídají 3 základní složky výchovy: výchova tělesná,

 mravní a rozumová. Usiluje o integrovanou výchovu, je zapotřebí harmonicky spojit

všechny 3 základní výchovné složky. Konečným cílem výchovy je rozumový rozvoj

formování morálního profilu. Výchova má být státní, z veřejné výchovy vylučuje

dívky.

Římská výchova (8. st. př. n. l.)

 

Řím měl tři období:

1. rodový Řím (8 – 6 stol. př.n. l.) – výchova zemědělce a vojáka, elementární vzdělání od matky (čtení, psaní, počítání, zpěv)
2. římská republika (6 století př. n. l. – 30 př. n. l.) – výboje a zisk otroků, zakládání soukromých škol, cílem výchovy je výchova řečníka – znalost literatury, politiky,
3. období císařství (30 př. n. l. – 476 n. l.) – cílem výchovy je výchova úředníka, vznikají státní školy a první vysoké školy

 

Marcus Quintillianus ( asi 35-95) – učitel řečnictví

O výchově řečníka – považováno za první světovou didaktiku, vyzvedá význam školní výchovy, která jedinci umožní, aby se naučil žít v kolektivu a poučil se z úspěchů i omylů druhých, žádá individuální přístup k žákům, odmítá tělesné tresty, pochvala jednoho žáka motivuje k lepší činnosti i ty ostatní

Marcus Cicero ( 106- 43) – právník, řečník, klade důraz na mravní výchovu a uznává

tělesné tresty

Lucius Annaeus Seneca (4-65) – důraz na mravní stránku, výchova má připravit na život,

vrcholem vzdělání studium filosofie – smyslem hledání pravdy.

 

Na přelomu starověku a středověku pronikají do Říma vpády barbarů, stěhování národů a války, což je nepříznivé pro rozvoj výchovy a pedagogiky.

 

Řeckým i římským pedagogům byla již vlastní idea harmonického rozvoje člověka, vytvořili

koncepci komplexního a  mnohostranného vzdělání teoretického i praktického, docenili školu

jako specifickou výchovně vzdělávací instituci a význam učitele a jeho vzdělanostní a lidský

profil. Z těchto myšlenek vycházeli renesanční myslitelé.

 

Křesťanství          pozn. 313 edikt milánsk ý(zestátnění křesť.nábož.)

313 edikt milánský – zestátnění křesťanského náboženství

asimilace křesťanství a antické kultury neprobíhala všude stejně.

Výchovní část římského imperia – mnozí kř.filosofové(např. Origene, asi 185-255)

hledali způsob, jak spojit křesťanskou výchovu s antickou tradicí

 Západní část – rozhodné odmítnutí antické kultury (Hieronymus, asi 348-420)

Nejvýznam.představitel tohoto období :

Augustinus Aurelis(354-430) – centrem filosofie je náboženská víra, bez ní není poznání

ani pravdy. Cílem výchovy bylo pěstování víry, výchova občana božího státu.Neodmítá antické  morální ctnosti a přidá křesťanské – víru, naději, lásku.

 

Výchova ve středověku (5. – 15. století)  

Po rozpadu Západořímské říše v 5.stol. se v Evropě postupně konstituuje feudální společnost.

Sociální rozdělení této společnosti na jednotlivé stavy ( šlechta, duchovenstvo, měšťané, poddaní) se odráží v celém jejím životě i ve výchově. Vytvořila se jednotná nábožensko- dogmatická koncepce středověkého vzdělání založená na Písmu.Žáci se museli slepě podřizovat autoritě, nebylo žádoucí, aby přemýšleli a tvořili.Výchova pomocí tuhé kázně a přísných trestů, příprava pokorných sluhů božích, absolutně poslušných poddaných.

Organizovaná výchova se týká pouze některých vrstev obyvatelstva – šlechta, duchovenstvo, měšťané.

 

1. Šlechtická výchova:

• chlapci – od 7 do 14 let byli panoši (pážetem) a sloužili paní

– 14 – 21 let – zbrojnoši a sloužil pánu

– ve 21 letech byli pasováni na rytíře

– obsah výchovy: sedmero rytířských ctností (jízda na koni, plavání, vrh kopím, šerm, hra v šachy, skládání a zpěv veršů)

• dívky – většinou v rodině – hudba, zpěv, vyšívání, vedení domácnosti

 

2. Církevní výchova:
3. klášterní školy – asi od 6. století, první škola v Monte Casinu (roku 528).

vzdělávání řádových mnichů – teologie, scholastika; k zemědělství, řemeslu,                               na zahradě; uchovávali se cenné rukopisy, mniši učili okolní rolníky polním

pracem, zabývali se stavbou domů, obchodem a průmyslem. Později se škola

rozdělila na školu a) vnitřní – pro hochy žijící v klášteře ( zasvěcení mnišskému

životu – 9 let)

1. b) vnější – pro žáky docházející, příprava na jinou dráhu než k.

V klášterních i katedrálních obsah tvořilo sedmero svobodných umění a teologie.

Žáci zaměstnáváni učitelem současně, ale každý z nich se zabýval pod individuál.

vedením učitele jinou činností.Úroveň vyučování nízká. Děti vstupovaly do školy

v rozličnou dobu během roku a doba učení závisela na žákově postupu.

pozn. sedmero svobodných umění, které se dělí na:

• trivium – gramatika, rétorika, dialektika
• kvadrivium – aritmetika, geometrie, astronomie, múzika

 

1. b)  katedrální školy – v biskupských sídlech, probíhala zde příprava kněží
2. c) farní školy – elementární vzdělání, poučení o kř. náboženství, psaní, čtení, někdy počty, vyučovací metodou bylo pamětní osvojování náboženských textů. Vyučovacím jazykem byla latina,tělesné tresty. Školy pouze ve městech a větších obcích.

 

               

 

1. d) městské školy – vznikají v pozdním středověku se vznikem měšťanské vrstvy,                                                  mají praktické zaměření

1) nižší typ – číst, psát počítat, náboženství, latina, postupně se přecházelo na výuku ve                                       vlastním jazyce

            2) vyšší typ – školy organizovány a placeny městem, zjednodušené „ sedmero“

 

 

 

 

 

 

3. Univezity:

• rozvíjí se od 12. století
• první univerzita byla založena v Bologni roku 1158 (Itálie), poté roku 1231 Cambridge (Anglie), r.1150 Sorbonna (Francie), r. 1348 Karlova Univerzita
• vyučovacím jazykem latina – mohli studovat posluchači různých národností
• učitelé byli vázáni celibátem
• učilo se formou přednášek, rozhovorů, diskuzí.

 

Organizačně fakultu tvořily obvykle 4 fakulty :                                                                                                               

1. a) artistická – 3-4 roky, učila sedmeru svobodných umění =

–  trivium – bakalář (zkouška z logiky a fyziky)

– kvadrivium – magistr( zkouška z metafyziky,MAT, PSY,    přípravná studia                                                                                                     etiky a politiky

 

Tato fakulta poskytovala všeobecné vzdělání, tvořila přípravný stupeň, později

se přeměnila na fakultu filozofickou.

1. b) lékařská – 4 roky
2. c) právnická – 7 let doktor
3. d) teologická 9-11 let

 

 

Univerzity významně napomohly rozvoji věd, přispěly k rozkvětu měst, rozvoji kultury.