Latina

Punské války

– 3 války mezi Římem a Kartágem

– příčiny: Římané se po porážce Pyrrhy r.265 dostali do zájmové oblasti Kartága (severní Afrika, Sicílie, Hispánie)

1. punská válka (264-241)

– vypukla kvůli sporu o Messanu (smíšené obyvatelstvo)

– Římané od počátku v převaze (dobyli většinu fénických osad na Sicílii), nový typ loďstva (s padacími můstky)

– později se obě strany vyčerpaly => mír

– Kartágo odstoupilo Římu Sicílii + poplatky (Řím si přivlastnil i Korsiku a Sardinii)

– v Kartágu povstání otroků a žoldáků – oslabení

2. punská válka (218-201)

– kartáginský vojevůdce Hannibal dobyl mnohá římská území ve Španělsku, přes Alpy došel do Itálie, na severu Itálie porážel všechna římská vojska à obava v Římě

– římští spojenci se přesunuli do Španělska (Scipio) a ohrožovali Kartágo à Hannibal musel opustit Itálii a jít Kartágu na pomoc => mír

– Kartágo ztratilo všechny své državy a muselo platit vysoké reparace, přeorientovalo se na zemědělství à důležitý obchodní partner Říma

3. punská válka (149-146)

– prosazen názor, že Kartágo musí být zničeno (Cato)

– 146 dobyto, obyvatelé povražděni nebo prodáni do otroctví, město zničeno

 

 

 

Řecko-perské války

– v klasickém období (500-338 př.n.l.)

– příčina: pomoc Athén řeckým městům v Malé Asii pod perskou nadvládou

– počátek: vyplenění Sard Řeky

* 490 př.n.l. – bitva u Marathonu (pověst o běžci 42 km) – úspěch Athén bez pomoci Sparty – v Athénách pak spor, zda postavit loďstvo nebo pozemní vojsko – na zásah Themistekla vybudováno loďstvo

* 480 př.n.l. – bitva u Theropyl – výhra Peršanů – vypáleny předem vyklizené Athény (Peršané: král Xerxes I.; Řekové: Leonidas)

* 480 př.n.l. – bitva u Salamíny – jednoznačné vítězství Řeků (dobře ovladatelné řecké lodě x těžkopádné perské)

* 449 př.n.l. – Kaliův mír = svoboda Řeků v Malé Asii

 

 

 

Alexandr Veliký (356 – 323 př.n.l.)

– syn makedonského krále Filipa II.

– vychovatelem Aristoteles – vynikající vzdělání

– 336 (ve 20 letech) se stal králem – válka proti Persii

– dobyl Persii, Egypt, Babylon, v Egyptě založil Alexandrii a prohlásil se za Boha – vynutil si božské pocty, v Babyloně se oženil s knížecí dcerou Roxanou

– tažení do Indie, vojsko vyčerpáno, návrat – připravoval tažení za Kaspické moře, ale zemřel

– říše se rozpadla (Diadochové)

– v jeho říši univerzální jazyk Koiné – prolínání mnoha kultur, rozvoj kultury

 

 

 

4.

Pindaros

– * asi 522 až 518 př. n. l., † po 446 př. n. l.

– řecký básník. Nejvýznamnější z autorů sborové lyriky. Z jeho tvorby se dochovaly pouze čtyři knihy oslavných básní opěvujících vítěze všeřeckých her, které psal na objednávku (mimo jiné i pro syrákúského tyrana Hieróna). Vyznačují se patetickou vznešeností a slavnostností.

 

Archimédés

– * asi 287 př. n. l., † 212 př. n. l.

– řecký matematik, fyzik, astronom a mechanik ze Syrakus na Sicílii. Jeden z největších učenců starověku. Byl zabit při dobytí Syrakus Římany, když svými válečnými stroji dva roky pomáhal úspěšně hájit město. Z jeho četných spisů vynikají Psammítés (O počtu zrn písku, která by vyplnila vesmír; úvahy o nekonečnu), Peri tón méchanikón theorématón efodos (Metodika mechaniky; popis jednoduchých strojů). Když objevil zákon páky, pronesl prý výrok: “Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.” Archimédés psal i o kuželosečkách, stanovil (určením přibližné hodnoty Ludolfova čísla) obsah a obvod kruhu, ale sám si více cenil objevu poměru mezi povrchem a objemem koule. Z fyzikálních zákonů je nejznámější objev zákona hydrostatického (podle legendy ho učinil ve vaně, odkud vyběhl nahý na ulici a křičel: “Héuréka!“ “Objevil jsem!”); citát: „Nolli tangere circulos meos!“

 

Aischylos

– * asi 525 př. n. l., † asi 456 př. n. l.

– řecký dramatik. Nejstarší z trojice slavných athénských tragiků (+ Euripides a Sofokles). V mládí se zúčastnil řecko-perských válek, mj. i bitvy u Marathónu. Určitý čas žil v sicilských Syrakusách, kde také zemřel. Podle legendy mu orel, který považoval jeho holou lebku za želvu, svrhl na hlavu kámen. Aischylos za svého života napsal 90 her. Dochovalo se jen 7 tragédií. Uvedl na scénu druhého herce a otevřel tak prostor skutečnému dramatickému dialogu a divadelní akci. Jádrem většiny jeho her je mytologický konflikt starého a nového božského řádu, jehož je člověk nechtěným aktérem. Jeho tragédie se vyznačují jednoduchou dramatickou stavbou, obvykle jsou uspořádány do tematicky provázaných trilogií – Oresteia, Agamemnón, Prosebnice, Sedm proti Thébám, Spoutaný Prométheus, Peršané.

 

 

 

5.

Gaius Iulius Caesar

* 13. 7. 100 př. n. l., † 15. 3. 44 př. n. l.

římský politik, vojevůdce a spisovatel. Příslušník patricijského rodu Iuliů, příbuzensky a politicky spojen s populáry. Unikl Sullovým proskripcím; jako pokračovatel Mariovy politiky získal popularitu u lidu. Sblížil se s Crassem, s jehož finanční podporou zahájil úřední kariéru. 60 zorganizoval 1. triumvirát s Pompeiem a Crassem, s jejichž podporou se stal roku 59 konzulem. V letech 58 – 50 působil v Zaalpské Galii a po potlačení Vercingetorigova povstání 52 ji pacifikoval a proměnil v římskou provincii. Za Rýn do Galie vytlačil pronikající Germány. Po pádu triumvirátu se sblížil s optimátskou stranou v senátu. Odmítl vzdát se velení v Galii a rozpustit vojsko. Snaha o kompromis s Pompeiem ztroskotala, 49 překročil říčku Rubicon, oddělující Předalpskou Galii od Itálie, a zahájil občanskou válku. Reorganizoval vojsko a zlepšil možnosti jeho manévrování v terénu. Poté vojensky ovládl Itálii. V roce 49 porazil stoupence Pompeia v Hispánii, 48 Pompeia u Farsálu v Řecku. V Alexandrii předal vládu Kleopatře, s níž byl v milostném vztahu. Občanskou válku dokončil vítězstvími v Africe 46 u Thapsu a 45 v Hispánii u Mundy. Stal se diktátorem, ve prospěch říše provedl řadu administrativních, daňových a sociálních reforem. 46 př. n. l. zavedl nový (tzv. juliánský) kalendář. Jeho monarchistické sklony, ignorování republikánských institucí, neřímské pocty vedly k posílení opozice v senátu. Stal se obětí atentátu. Autor Zápisků o válce galské a Zápisků o válce občanské.

 

Haeduové

– kmen ve střední Galii; byli uznáni za římské spojence; když Caesar dobýval Galii, podařilo se mu udržet Haeduy na své straně

 

 

 

Trójská válka

– v Homérově Iliadě (8. stol. př.n.l.)

– příčinou byl únos manželky krále Meneláa Heleny, jejím únoscem byl Paris (syn krále Priama), kterému ji zaslíbila Afrodita za to, že ji označil za nejkrásnější bohyni

– spartský král Meneláos však nemohl nechat čin bez odvety a společně s bratrem Agamemnonem vyrazili dobýt Tróju à 10 let obléhání, nakonec byla Trója dobyta pomocí dřevěného koně, v jehož útrobách se ukryli řečtí bojovníci a kterého Trójané vtáhli do města, ačkoli je Láokón varoval

 

Minerva

– římská bohyně asi etruského původu

– s Jovem a Junonou tvořila tzv. KAPITOLSKOU TROJICI

– ochránkyně Říma a bohyně řemesel

– později splynula s Athénou

 

 

 

Comentarii de bello Gallico

– Caesar popsal válku, kterou vedl v Galii 58-52 př.n.l., a výpravu do Germánie a Británie – bohatá kořist à jeden z nejbohatších mužů v Římě

– chtěl ukázat význam nových vojenských výprav a zároveň se bránit proti útokům svých politických odpůrců

– má velký význam pro poznání raných dějin germánských a některých románských kmenů

 

Římské legie

– význam armády v římských dějinách je očividný – řídili se heslem „Chceš-li mír, připravuj válku“ – tvrdý výcvik, výzbroj, organizace a kázeň

– pokud jde o efektivitu, nemá římská armáda v dějinách sobě rovnou

– hlavní silou římské armády byli pěší těžkooděnci v legiích – legionář (miles legionarius):

– na hlavě měl přilbu, trup si chránil pancířem (kožený x kovový) + štítem (zpravidla obdélníkovým nebo oválným), měl dva vrhací oštěpy a 70cm dlouhý meč – za pochodu byl voják obtěžkán daleko víc: přes rameno nesl cca 30kg (pila, rýč, sekera, krumpáč, vědro, kotlík, proviant, dva kůly na stavbu palisád atd.)

– denně ušli asi 30km, poté museli vybudovat tábor (castra) za dvě hodiny

– římská armáda byla občanská – rekrutovala se na základě branné povinnosti, na konci republiky (reforma Gaia Maria) se profesionalizovala a od dob Augusta byla armáda stálá, doplňovaná dobrovolníky

– legie = základní útvar římské armády – sídlily při hranicích a v případě nutnosti se přesouvaly

– měly svá jména a znaky – orly

– vojenská služba v legii trvala 20 let

a – centurie 100

b – manipul 200

c – kohorta 600

d – legie 6000

– ideální stav

 

 

 

9.

Catilinovo spiknutí

Lucius Sergius Catilina (108 – 62 př.n.l.)

– nejprve příznivec Sully – díky němu se stal prétorem

– po pádu Sullova režimu správce provincie Africa – obviněn z vydírání – nemohl se stát konzulem

– 63 zvolen konzulem Cicero a Antonius

– Catilina se pokusil pomocí spiknutí zavraždit konzuly a způsobit státní převrat

– Cicero se od svých donašečů dozvěděl o Catilinových záměrech (měl mezi spiklenci svého spojence, který senátu podrobně vylíčil Catilinovy záměry a udal ostatní) a dosáhl svými dvěma projevy, že Catilina utekl z Říma do Etrurie

– spiklence, kteří zůstali v Římě, dal Cicero povraždit, ač se senát usnesl na uvěznění

Cicero: In Catilinam orationes IV.

 

Marcus Tulius Cicero (106 – 43 př.n.l.)

– největší římský řečník

– všestranně vzdělaný v právech, historii, literatuře a filosofii

– 63 potlačil Catilinovo spiknutí

– za vlády I. triumvirů vyhnanství

– 44 návrat, za II. triumvirátu proskribován, zavražděn

– zachovalo se 58 řečí: Orationes in Verrem, De imperio Gnei Pompei, In Catilinam orationes IV, De oratore

 

Římský kalendář (Fasti)

– původně se kalendář v různých městech lišil – zmatek (dochovalo se 400 názvů měsíců), původně měl kalendář jen 304 dní

– kalendář nepraktický – dny v měsíci se počítaly odečítáním dnů od 3 pevných dat v měsíci: Kalendy – 1. den, Nony – 5. den, Idy – 13. den

– existovaly však i přechodné měsíce: Nony – 7. den, Idy – 15. den (Martius, Julius, Maius, October)

– den měl 24 hodin od půlnoci do půlnoci, denní doba od rána do večera měla 12 hodin a noční doba rovněž – hodiny nestejně dlouhé v různých ročních dobách

– 46 př.n.l. – reforma kalendáře od Caesara – kalendář juliánský, reformován r. 1584 papežem Řehořem XIII.

 

 

 

Provincie

– administrativně se Řím dělil na Itálii (mateřská země) a provincie

– území dobyto převážně vojensky (první provincie ve 3.-2. stol. př.n.l. po porážce Kartága)

– poslední (Mezopotámie) ve 2. stol. n.l., největší rozsah za císaře Trajána

– obyvatelé provincií byli osobně svobodní, ale platili daně a nepožívali výhody plynoucí z římského občanství

– do provincií byli posíláni správci, kteří měli nad provinciemi téměř nekontrolovatelnou moc – měli na starosti vojenskou obranu území, soudnictví a dohled nad plněním daňových povinností

– tato funkce byla za republiky neplacená – předpokládalo se, že provincie bude zdrojem zisku pro úředníky a správce – často docházelo k přehmatům i vydírání

– provincie byly chápány jen jako zdroj zisku a o blaho obyvatel se příliš nedbalo

– změna nastala až s nástupem Augusta (m.j. rozdělil provincie na státní a cdísařské a

– zrovnoprávnil je s ostatním římským územím)

 

Verres x Cicero

– 70 př.n.l. se konal v Římě soudní proces s Verrem (správcem provincie Sicílie), který vydíral obyvatelstvo tak, že ho Sicilané zažalovali – jejich obhájcem byl Cicero – pro Sicílii sehnal důkazy a svědky, aby Verra usvědčil

– za Verrem stála vlivná skupina politiků a bohatých Římanů

– pod tíhou Ciceronovy obhajoby před soudem Verres uprchl předčasně do exilu

– Cicero své řeči proti Verrovi veřejně publikoval => vzor řečnického umění

 

Římská jména

– původně měli Římané jen 2 jména – křestní a rodové, za jména se přidávalo ještě jméno otce v genitivu – C. Tulius, Quinti filius

– Caesar uzákonil, aby každý Říman používal 3 jména:

1. a) praenomen (ani ne 20 variant) – zkratky
2. b) nomen gentile (rodové) – končilo obvykle na -ius, etruské na -a, -nna (Porsenna)
3. c) cognomen (přezdívka) – flaccus = ušatý, cato = vychytralý, crassus = tlustý, brutus = hloupý

– u adoptovaných osob: přejal praenomen a nomen gentile svého adoptivního otce, za cognomen si dal své vlastní rodové jméno s koncovkou -ianus (Marcus Manilius Mezentianus)

– ženy měly pouze nomen gentile v ženském rodě (Julia z rodu Juliů), popř. pořadí, ve kterém se narodila (Secunda, Tertia…)

 

 

 

Quirites

– úřední označení římských občanů „v civilu“, vojáci byli naopak oslovováni jako commilitones (spolubojovníci)

 

Imperium

– u Římanů označení nejvyšší moci, kterou měli konzulové a diktátoři

– patřilo k ní vrchní velení vojsku i nejvyšší moc civilní

– časem bylo potřeba při některých opatřeních získat souhlas senátu (např. při uzavírání státních smluv)

– proti rozsudku smrti se občané mohli odvolat

– mimo Řím měl neomezenou moc každý vojevůdce

– od Caesara titul imperátora dědičný

 

 

 

Phaethon a Sol (Helius)

– Phaeton – polobůh, Heliův syn, symbolizuje pýchu a zpupnost

– když se před svými přáteli chlubil svým božským původem, vyzval ho jeden z nich, aby dokázal, že je opravdu Heliovým synem

– Phaethon požádal otce o pomoc – chtěl řídit Heliův sluneční vůz, otec byl nejptve zděšen, ale později mu vyhověl, Phaethon se chopil otěží, ale koně se splašili a vrhli se na zem, kde spálili hory a roviny (proto jsou lidé v Africe černí)

– Zeus zděšený touto pohromou srazil Phaethona bleskem

– Helios každý den konal ve svém voze cestu napříč nebesy, hlavu mu zdobila čelenka zwe slunečních paprsků, byl vševidoucí – viděl vše, co se v celém vesmíru děje

– silně rozšířený kult v pozdním císařství, až monoteismus

 

 

 

13.

Publius Cornelius Tacitus

– * asi 55, † asi 116, římský historik. Autor rozsáhlého díla, v němž dominují dva obsáhlé a částečně dochované spisy, Historiae (Dějiny), popisující římskou historii 69 – 96, a Annales (Letopisy), vracející se k době 14 – 68; oba názvy vznikly dodatečně. Zvl. v renesanci měl velký vliv spisek De origine et situ Germanorum (Germánia), který je jedním z nejdůležitějších antických pramenů k poznání Germánů v římské době.

14. Leonidas, řecko-perské války, bitva u Thermopyl

Leonidás = jméno spartských králů

 

Leonidás I.

– hájil r. 480 Thermopylský průsmyk proti perskému vojsku; když potom třetího dne pronikli Peršané zradou do týla Řeků, poslal Leonidás spojence pryč a bránil se sám se 300 Sparťany a 700 Thespiany až do posledního dechu

– básník Simonidés složil nápis na hrob spartských bojovníků: „Ó poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám“

 

 

 

15.

Římské úřady

– v době královské (753 – 510) stál v čele státu král

– po vyhnání krále se do čela státu volili každoročně dva konzulové – měli nejvyšší civilní a vojenskou moc – uváděli do praxe usnesení senátu

– odznaky moci: fasces – svazky prutů s vpletenou sekerou, tóga s purpurovým pruhem

– od doby Augusta voleni na návrh císaře, později více dvojic konzulů do roka

– od císařství prázdný titul

prétoři – soudci (nejprve 1, pak 4, 6, 8, od Caesara 16)

édilové – měli dozor nad městem a zajišťovali zásobování a hry (4)

tribunové lidu – měli pravomoc jednat s lidem a senátory, mohli vetovat jakékoli rozhodnutí, mohli dát kohokoli zatknout (2 – 10)

kvestoři – ekonomové, měli na starost státní pokladnu (2, 4, 8, 20, 40)

cenzoři – sepisovali římský majetek a poplatky (na 5 let)

– v době ohrožení státu byl volen jeden diktátor na půl roku

 

Eutropius

– ve 4. století n.l. úředník císaře Valentina

– napsal Nárys římských dějin (ab urbe condita) – dílo velmi rozšířené, přeloženo do řečtiny

 

 

 

16.

Etruskové

– starověký národ žijící asi od počátku 1. tis. př. n. l. v Toskánsku v Itálii. Výklad maloasijského nebo domácího původu Etrusků je sporný, původ jejich jazyka není jasný. Kulturní rozkvět v 6. stol. podmíněn rozvojem měst spojených ve federaci s vyspělou architekturou, řemeslem a obchodem. Vládnoucí vrstva pohřbívána ve velkolepých hrobkách. Ke konci 7. stol se Etruskové postupně zmocnili oblastí na jihu (Řím, Tusculum, Kampánie). 540 př. n. l. se střetli s Řeky, které porazili pomocí Kartáginců. Etruské městské státy spojeny v kultovní federaci dvanácti měst, nejvýznamnější Caere, Veji, Tarquinie, Volsinie a Arretium. Politický vliv Etrusků klesal od 6. – 5. stol. př. n. l. Koncem 6. stol. z Říma vyhnáni etruští králové dynastie Tarquiniů. 474 př. n. l. poraženi Řeky z Kýmé, poté ztratili jih Itálie. Vpád Keltů přinutil Etrusky k ústupu ze severní Itálie. Ve 4. stol. se dostali pod vládu Říma; postupně romanizováni -> jazyk zapomenut

 

Porsenna

– král v Etrúrii; podle báje se prý po vyhnání králů (etruských) z Říma pokusil oslabený Řím dobýt a přinutit ho k poslušnosti -> hrdinské činy Scaevoly, Cloelie a dalších ho donutily k tomu, aby odtáhl; pravděpodobně ale na čas svého cíle dosáhl

 

 

 

17.

Sibylla

– obecný název věštkyně, která nevěštila vůli bohů, ale budoucnost (hlavně katastrofy)

– nejvýznamnější byla Sibylla Kýmská (Cumae) – jí byly připisovány Sibylliny knihy = sbírka věsteb, kterou údajně koupil král Tarquinius Superbus a které byly uchovávány v chrámu Iova – pouze v dobách ohrožení do nich nahlížel kněžský sbor, po požáru chrámu, kde knihy shořely, ale byly založeny nové – po vítězství křesťanství byly zničeny

 

 

 

18.

Středověká latina

– po rozpadu Římské říše se býv. provincie vyvíjely izolovaně -> už za Řím. říše existovaly rozdíly v latině podle jednotlivých krajů => vznik románských jazyků

– přesto se latina zachovala ve své klasické formě; používána hlavně jako jazyk církve

– Karel Veliký chtěl navázat na tradice Řím. říše => renesance latiny (= úřední jazyk) => jazyk učenců

– dochází k zjednodušení jazyka:

1. klade se větší důraz na participia, infinitivní vazby + gerundia (i ve smyslu minulého přechodníku)
2. urč. jevy ustupují do pozadí – nedodržuje se tak úzkostlivě souslednost časová, neužívá se tolik vedlejší závislost, více se používají holé věty a slovesa nejsou vždy na konci vět
3. tvorba nových slov a nové významy slov stávajících – př.: privilegium, iudex (=rychtář); decima (=desátek); gothica (gotika) + nová latinizovaná jména – Wenceslaus, Ottogar; ze zájmena ille, illa, illud se stal neurčitý člen

– vážnou („smrtelnou“) ránu zasadil latině humanismus => návrat ke klasické latině a opětovné užívání výše zjednodušených jevů => latina se ztížila => vytlačena živými jazyky

 

Karel IV.

– * 14. 5. 1316, † 29. 11. 1378, český a německý král od 1346, římskoněmecký císař od 1355 z dynastie Lucemburků. Nejvýznamnější evropský vládce pozdního středověku; nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Původně křtěný Václav, jméno Karel přijal při biřmování 1323. Čtyři manželky, otec 12 dětí, z nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a Zikmund. V souladu s lucemburskou tradicí vychováván od roku 1323 na francouzském královském dvoře, kde získal kvalitní vzdělání. V letech 1330 – 31 pobýval v Lucembursku, 1331 – 33 zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako markrabě moravský pak od 1334. Od 40. let favorit papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi; z tohoto důvodu povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství a na Pražském hradě zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. 11. 7. 1346 zvolen v Rhens na Rýně hlasy pěti kurfiřtů římským králem. 26. 8. 1346 po otcově smrti král český, po skonu Ludvíka Bavora 1347 všeobecně uznáván v německých oblastech římskoněmecké říše; od té doby České království jako hlavní centrum římskoněmecké říše všestranně zvelebováno. Zde Karlův životopis končí.

– autor několika spisů, např. autobiografie Vita Caroli (Život Karlův) či legendy o svatém Václavu.

 

 

 

Gaius Julius Hyginus

– propuštěnec císaře Augusta a knihovník palatinské knihovny

– autor nedochovaných odborných spisů o zemědělství a dějinách

– Hyginus, autor „Bájí“, žil ve 2. století př.n.l. a často bývá zaměňován s Gaiem Juliem

 

Palatin

– jeden ze 7 římských pahorků, byl první osídlen

 

 

20. Římské právo a soudnictví

• Římané vypracovali první jednotné právo v dějinách
• cca 450 př. Kr. bylo právo sepsáno do 12 desek = zákony 12 desek – pozůstatky rodového zřízení, důraz na soukromé vlastnictví
• v následné době se právo rozvíjelo usnesením lidového shromáždění a edikty prétorů; striktně se rozlišovalo mezi ius civile (pro římské občany) a ius gentium (pro ostatní národy; platné v obchodě; jednoduché)
• od 1. století př. Kr. (93) uzákoněna myšlenka, že soudce by měl rozhodovat podle vyšších mravních principů; zaveden systém precedencí (vycházely právnické sbírky precedencí)
• od doby Hadriana směl měnit zákony pouze císař
• Theodosius II. -> pokus o celkové sebrání všech zákonů a nařízení do jednoho zákoníku -> projekt ztroskotal
• 529 po Kr. – císař Justinián I. – první kompletní zákoník = Codex Iuris Civilis -> základ středověkého soudnictví a práva
• soudci = lidoví soudci; vyšetřování probíhalo jen omezeně; v trestních záležitostech mohl být žalobcem každý bezúhonný občan, v soukromoprávních pouze poškozený
• doba řeči byla omezena vodními hodinami => všechny procesy byly ukončeny během 1 dne
• oproti řeckému právu existovali v Římě právní zástupci a obhájci -> vypracovali obhajovací řeč, poté se nazpaměť naučili a přednesli – za takovéto řeči se platilo cca 20% částky, o kterou byl spor

 

 

21.

Quintus Ennius (239-169)

– dílo Annales (Letopisy) –> zahrnovaly římské dějiny od Aeneova příchodu do Itálie až do doby básníkovy

– použil zde časoměrného hexametru, který se stal hlavní veršovou formou latinského básnictví téměř až do konce starověku

 

Období literatury

1. období archaické (3-2. století př. Kr.)

– Titus Maccius Plautus

2. zlatý věk (1. století př. Kr.) – období občanských válek

– Gaius Iulius Caesar, Marcus Tullius Cicero

3. Augustovo období

– Publius Vergillius Maro, Publius Ovidius Naso, Quintus Horatius Flaccus

4. stříbrný věk (1.-2. st. po Kr.)

– Martialis, Tacitus, Iuvenalis, Lucius Anneas Seneca, Gaius Petronius Arbiter, Marcus Aurelius

5. období úpadku (3.-5. stol. po Kr.)

– Appoleas, Suetonius, Claudianus, Justinián I.

– křesťanská lit.: sv. Augustin, sv. Ambrož

 

 

 

Římské náboženství

– silně účelové

– věřili, že bohové mohou lidem pomáhat i škodit à bylo nutno zachovávat povinou zbožnost

– zjišťovali vůli bohů věštěním – z letu ptáků (augurové), z vnitřností zvířat (haruspexové), z chování posvátných kuřat

– oficiální kult a božstva = polyteismus

– o státní kult dbaly kněžské sbory (hlavně pontifikové), např. vestálky

– úzce spojeno s politikou

– neosobní – nemohlo uspokojit duchovní potřeby člověka => přejímání cizích kultů a božstev, které nabízely citové prožitky: Bakchus, Mithra, křesťanství

Jupiter – hlavní bůh

Venuše – bohyně lásky

Juno – manželka Jova, bohyně rodinného krbu

Neptun – bůh moří

Mars – bůh války

Ceres – bůh úrody

Pluto – bůh podsvětí

Merkur – posel bohů

Diana – bohyně lovu

 

 

 

23.

Spartakovo povstání

– Spartacus: původně římský voják, ale dezertoval – otrok – gladiátor na Sicílii, kde bylo nejhorší zacházení s otroky – 73 př.n.l. utekl (před ním 2 podobné pokusy) a opevnil se s dalšími uprchlíky u Vesuvu, postupně se k němu přidávali další

– povstání nejprve podceněno – Spartacus porazil několik vojenských oddílů

– ve Spartakových řadách došlo ke sporu, jak postupovat dál (Spartacus chtěl odvést otroky pryč z Itálie na svobodu, něktří jiní chtěli dobýt Řím) – Spartacus se s částí povstalců vydal na sever, ale nečekaně se obrátil a porazil římskou armádu (měl asi 60 000 povstalců)

– senát vydal rozkaz Marcu Licinovi Crassovi, aby obnovil pořádek – zatlačil Spartaka na jih Itálie – Spartacus se pokusil přeplavit do Sicílie, nepodařilo se – 71 př.n.l. Crassus porazil jeho vojsko u Capui – 6 000 vojáků ukřižováno mezi Římem a Capuou

– vliv povstání na zacházení s otroky

 

Marcus Licinius Crassus (115-53 př.n.l.)

– nejprve příznivec Sully – za jeho proskribcí si shromáždil obrovské jmění, které použil pro své politické záměry

– 71 př.n.l. porazil Spartakovo vojsko

– 60 př.n.l. utvořil s Caesarem a Pompeiem 1. triumvirát

– po porážce svého tažení proti Parthům vystoupil z triumvirátu a zanedlouho zemřel

 

Gladiátoři

– zápasníci s mečem (gladius = meč)

– nebyli vojáci, ale zápasníci z povolání

– Římané je převzali od Etrusků (při pohřebních slavnostech)

– gladiátorské hry byly nejprve jen soukromé, od 1. stol. př.n.l. veřejné – nejoblíbenější lidová zábava

– gladiátory se stávali otroci, váleční zajatci, odsouzenci k smrti, později i křesťané

– byli cvičeni v gladiátorských školách (tzv. ludi)

– řada soubojů – proti sobě, proti zvířatům (sloni, lvi, zubři)

– Římané hry rozšířili i do provincií, Řekové měli k těmto jatkám odpor (ale i třeba Seneca)

– po přijetí křesťanství zakázány

 

 

 

24.

Kosmas

– * asi 1045, † 21. 11. 1125, český kronikář, kanovník svatovítské kapituly, příslušník vrstvy českých vzdělanců 2. pol. 11. stol. Vzdělání získal v pražské katedrální škole a v Lutychu; pravděpodobně navštěvoval i jiné evropské školy. Proslul jako autor první, latinsky psané české kroniky Chronica Boemorum (Kronika Čechů); vzorem mu byla světová kronika Reginona z Prümu. Dílo zachycuje české dějiny od mýtických počátků až po vládu knížete Soběslava. Kronika je rozdělena do tří knih, z nichž první pojednává o nejstarších dějinách do roku 1038, druhá končí v roce 1092, třetí líčí Kosmovu současnost. Používal středověké i antické prameny a vycházel i z ústního podání nejstarších českých pověstí. Vyzdvihoval upevnění českého státu a křesťanství za vlády Přemyslovců. Pokračovateli Kosmase neznámý Kanovník vyšehradský (až do 1142) a neznámý Mnich sázavský (až do 1162).

 

 

 

25.

Galie

– území mezi Rýnem a Pyrenejemi; v 6. stol. př. Kr. osídlena Kelty

– postupně dobyta Římany => provincie:

1. Gallia Cisalpina – dobyta ve 2. stol. př. Kr. – sev. Itálie
2. Gallia Narbonensis – zaručovala spojení s Hispánií; dobyta 118 př. Kr.
3. zbytek dobyl Caesar v letech 58-52 př. Kr. po povstání Galů proti Římanům (Vercingetorix)

– Galské kmeny na různém stupni vývoje, nejednotné => Římané podněcovali války mezi jednotlivými kmeny

– ve všech provinciích se zacházelo s obyvatelstvem mírně => brzy rozkvět obchodu a hospodářství + import kultury

– od 3. st. po Kr. – nájezdy Germánů => Římané postupně ztrácejí vliv -> v 5. stol. vznik království Burgundů, Franků a Vizigótů

– Asterix a Obelix