VZTAH OBSAHU A FORMY V LITERATUŘE
- Obsah = to, o čem spis. píše
Forma = způsob zpracování tématu, způsob, jakým je dílo psáno,
struktura lit. díla
– obsah nemůže být bez formy a naopak (např. pouhé slovo nese určitý význam a přitom má i svou formu, tj. jistý počet hlásek a slabik, přízvuk, koncovku + další příklad Morgenstern a Chlebnikov ->vyvolání zvukomalby + Kaligramy od Apollinaira -> vyvolání určitých představ)
– obsah záleží spíše v látce, námětu, tématu, myšlence; forma záleží spíše ve stylizaci, propracování, v individuálním řešení
- struktura díla:
– každé lit. dílo obsahuje: tématiku (viz výše), kompozici, jazyk
kompozice = způsob uspořádání a spojování jednotlivých tématických prvků se zřetelem k celkovému záměru a uměleckému smyslu
– kategorie časů -> 2 principy: 1. chronologický (shoda s „přirozeným“ uspořádáním jevů); 2. retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem)
jazyk – zákl. jazyk lit. děl je národní spisovný jazyk, ale používá se i nespisovný (->především charakterizační funkce – hrdiny, doby, prostředí)
– u nespisovného jazyka využívány zejm. dialektismy (nářečí), slova silně expresivní, vulgarismy, slangové výrazy, obecná čeština
nár. spisovný jazyk – odborné termíny, archaismy, slova knižní, poetismy, neologismy
– titul – úzká souvislost s tematickou stránkou
– naznačuje celkové téma (Temno) nebo hlavní (Babička)
- 3. jaké pojmy souvisí s obsahem a jaké s formou?
s obsahem: syžet – nazýváme jím všechny tematické složky díla – tj. děj, postavy, vnější prostředí, vypravěč
fabule (děj) – je chronologický sled událostí v díle; tvoří tematický základ epiky.
Rekonstrukce děje bývá snazší tehdy, jestliže dílo staví na jediné dějové linii a vypravuje ji v časovém pořádku (tak tomu je v pohádce, pověsti, baladě). Složitější a také rafinovaněji vyprávěný děj bývá v povídce, novele, dramatu, eposu a zejména románu. Zde rozlišujeme děj hlavní a děje vedlejší, popř. dějové odbočky. V románech se mnohdy proplétá několik souběžných dějových linií, přičemž každá může být spjata s jinou postavou a jiným prostředím (W. Styron – Sophiina volba).
– hlavně v dobrodružné lit. je kladen důraz na děj (Stevens – Poklad na ostrově)
téma – to, co je v díle nejvíce zdůrazněno; způsob, jak zobrazovat skutečnost v lit., je složeno z postav, vypravěče, obrazu vnějšího světa a děje. Výběrem tématu autor určuje svůj úhel pohledu na realitu.
typy témat: celkové (to nejvyšší téma díla), základní, vedlejší
idea – základní myšlenka díla, označujeme jí též smysl. Ideový moment převládá v eseji, filozofické próze a reflexivní poezii, aforismech, epigramech.
prostředí – souhrn okolností, v kterých někdo žije nebo se něco děje
– prostředí rozlišujeme podle různých kritérií na přírodní a společenské, popř. pracovní, domácí, exotické, venkovské a městské, vnější (exteriér) a vnitřní (interiér), idylické, reálné, fantastické atd.
– prostředí je znázorňováno popisem
literární typy – lit. postava natolik reprezentativní, že ztělesňuje obecnější rysy lidského charakteru. Lit. typ zpravidla odpovídá zvýšené frekvenci určitých společenských jevů dané doby.
tématika – soubor témat (tématika válečná, historická, utopická, fantastická, venkovská, městská…)
s formou: žánry – epické -> malá ep.(příběh, bajka), střední ep.(báje, pověsti, pohádka, povídka), velká ep.(epos, román)
lyrickoepické -> balada, romance, moderní epos, poema
lyrické -> píseň, elegie (žalozpěv), óda, hymnus, satira, epigram, pásmo; (lyrika milostná – intimní, přírodní, společenská, reflexivní – úvahová)
dramatické -> tragédie, komedie, činohra, melodram, muzikál
žánry věcné lit. -> reportáž, románová biografie, populárně naučná publicistika, fejeton
– hranice žánrů není zcela určitá
– jakého vypravěče autor používá = způsob vypravování, jakým způsobem pracuje s dějem (retrospektiva, vedlejší děje, odbočky), způsob charakterizace postav, jestli se hl. postava vyvíjí nebo ne, lit. jazyk, kterým postavy mluví (spisovný, hovorový), autor může splývat s nějakou postavou
- jestli obsah ovlivňuje formu a naopak?
když obsah ovlivňuje formu:
- ve středověku byly přesně určeny témata, o čem se bude psát -> ovlivnění formy
– najednou začali psát o náboženství a zpočátku ještě používali antickou formu (tragédie, lyrika, epos), ale až postupně si obsah vynutil vznik nové formy = legendy, církevní písně, círk. divadlo
- renesance – vznik tří nových forem -> villonská balada, sonet a novela
- moderní lit. – vznik experimentálního románu (nemá jednu hlavní postavu, nepřetržité vypravování, rezignace na interpunkci)
když forma ovlivňuje obsah:
- např. J. Vrchlický – lumírovci (70.-80. léta 19. stol.; snaha povznést lit. na světovou úroveň, nové formy – gazel, rondel, ritornel, balata, rispet) – Vrchlický chtěl využít všechny básnické formy, které existovali, proto si nejdříve vybral nějakou formu a do ní teprve vymýšlel obsah -> povrchní díla
- kdy obsah převažuje nad formou a naopak, kdy je soulad?
Antika – naprostý soulad; vznik základních forem, snaha o dokonalost, harmonii; v antickém div. nesměla být znázorněna smrt
– Aristoteles stanovil formální pravidla ve svém díle Poetika
Středověk – poprvé v historii, kdy si obsah vynutil vznik nových forem – legendy, modlitby; důležitější byl obsah než forma
Renesance – obsah převažoval nad formou; vznik nových žánrů – novela (Boccaccio – Dekameron), sonet (Petrarca), Villonská balada
Baroko – důraz na formu; vyhrocenost, protikladnost, mysticismus, kontrast (nebe-peklo)
Klasicismus – důležitější byla forma, byla pevná forma, řád, daná pravidla; v klas. nesměla v divadle padnout facka; neuznávali Shakespeara, vzor antika a její dokonalost
Romantismus a realismus – obsah se podřizuje formě; uvolnění formy, experimenty (román jako dopis, román ve formě dialogů)
Moderní lit. – forma se velice uvolňuje, stírají se hranice mezi prózou a poezií; vznik nové formy básně v próze (Ch. Baudelaire)