Vývoj české poezie po r. 1945

Česká poezie 1945 – 1948

Roku 1946 se uskutečnil první poválečný sjezd českých spisovatelů. Zde proběhl první spor o orientaci literatury – na jedné straně stáli zastánci společensky angažované literatury, která se staví do služeb budování socialismu, na druhé straně zastánci tzv. čisté poezie a analytické abstraktní prózy. Přesto dochází ke shodě a je ponechána volnost psaní.

Účtování s německým fašismem: sbírka Josefa Čapka Básně z koncentračního tábora.

Poezie oslavná: Šrámkovy Rány růže, Holanovy sbírky Díky Sovětskému svazu, Panychida a Rudoarmějci, Halasova Barikáda, Hrubínova Jobova noc (motiv války, naděje a vlastenectví; název podle nocí, kdy se blýská a hřmí – přirovnáváno k válce), Nezvalova sbírka Historický obraz

Znepokojení a obavy o budoucnost: Hrubínova Hirošima.

 

Skupina 42: existovala v letech 1942 – 1948. Soustřeďovala literáty, teoretiky umění a výtvarníky. Členové se nechali inspirovat městskou civilizací a každodenním životem. Část této skupiny byla pod vlivem existencialismu. Jejími významnými představiteli byli básníci Jiří Kolář, Josef Kainar, Ivan Blatný a další.

Jiří Kolář

• básník a výtvarník; v 60. letech se proslavil svými kolážemi a muchlážemi; od 60. let do r. 1989 patřil mezi „zakázané autory“

Ódy a variace

Dny v roce

Roky ve dnech

 

Josef Kainar

• hudebník, textař, dramatik, výtvarník, fotograf a především básník existenciálního zaměření; jeho tvorba je nepatetická, záměrně nepoetická a neidealizující; častý je hořce ironizující přístup k člověku i životu

Příběhy a menší básně

Nové mýty

• báseň Stříhali dohola malého chlapečka

Osudy

 

Ivan Blatný

• básník poetické hravosti, surrealistické snovosti i realistického pohledu; po získání stipendia v Londýně žil a psal v emigraci; trpěl psychickou poruchou

Melancholické procházky

Hledání přítomného času

 

Skupina Ohnice: zformována již za války. Navazovala na program ortenovské poezie. Nechala se inspirovat existencialismem. Hovořila o krizi člověka, jemuž se jedinou záchranou stává umění („poezie nahého člověka“). Jejími čelními představiteli byli Kamil Bednář a Josef Hiršal.

Kamil Bednář

• jeho tvorba se vyvíjela od spirituálně laděné lyriky k oslavě prostého života

 

Josef Hiršal

• básník konkrétní, vizuální a experimentální poezie

 

Skupina Mladé fronty: svým programem stanovila dynamoarchismus. Skupina seskupovala autory experimentující tematicky a jazykově, typické svým revolučním radikalismem, často i na úkor kvality. Představiteli jsou Jaromír Hořec, František Listopad, Ladislav Fikar.

Skupina surrealistů: po rozpuštění skupiny Vítězslavem Nezvalem se jejím významným organizátorem stal Vratislav Effenberger.

Skupina Ra: vznikla již během druhé světové války a měla také surrealistické tendence. Reprezentuje ji např. Ludvík Kundera. Později se skupina spojila se surrealisty.

Skupina Rudého práva: skupina překvapivě nenavázala na tradice socialistického realismu, ale vytvořila vlastní teoretickou základnu tzv. syntetického realismu. Jeho základní teze formuloval Jiří Hájek a Ivan Skála.

Katoličtí básníci: Jan Zahradníček – Svatý Václav, Stará země (duchovní záhuba spojována s rozvojem socialismu, upínání se k Bohu).

 

Česká poezie 1948 – polovina 50. let

Vznikají díla poplatná době, schematická, zjednodušená, směřovaná především k oslavě vedoucích politických osobností, výročí a svátků, či budovatelského nadšení (Vítězslav Nezval – Stalin, Zpěv míru, Josef Kainar – Veliká láska, Český sen).

Únikovým prostorem se stává tematika rodného kraje, domova a rodiny, rozvíjí se lyrika intimní (Vítězslav Nezval – Z domoviny, Chrpy a města, Jaroslav Seifert – Maminka).

Pro další vývoj české poezie měla určující význam studie Ladislava Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, přirovnávána mnohými kritiky ke knize jezuity Koniáše Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, vydané jako návod pro ničení knih.

Trnem v oku komunistické ideologie byly některé sbírky napadající postup komunistů (Jiří Kolář – Prométheova játra, Jan Zahradníček – Znamení moci).

 

Česká poezie polovina 50. let – 60. léta

Stalinova smrt v roce 1953 byla vnitřním impulsem k politickému i kulturnímu uvolnění. V letech 1957 – 1962 je liberalismus na ústupu, společnost čeká na další směřování politiky. Československo se dalo cestou svobody a liberalismu – jsou otevřeny hranice na západ, literatura, film a výtvarné umění doznávají rozkvětu. Po vpádu spojeneckých vojsk nadějné nové směry utichají a rok 1970 znamená konec svobody umění.

V polovině 50. let opět vznikají literární skupiny. Skupina kolem časopisu Květen vytváří literaturu všedního dne (Jiří Šotola, Karel Šiktanc – Nebožka smrt, Miroslav Florian, Miroslav Holub). Znovu zesiluje hlas surrealistů (Vratislav Effenberger). V Brně se mladí autoři sdružují kolem časopisu Host do domu (Oldřich Mikulášek, Jan Skácel).

Nadále tvoří i autoři předchozích let (Josef Kainar – Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues, Vladimír Holan – Noc s Hamletem, František Hrubín – Romance pro křídlovku).

Jiří Šotola

• básník každodennosti, prozaik a dramatik

Co a jak

• básnická sbírka

Kuře na rožni

• román

 

Miroslav Florian

• rok 1968 přijal bez odporu, a tak mohl snad jako jediný básník své generace publikovat

Otevřený dům

Závrať

 

Miroslav Holub

• básník a vědec (lékař a biolog); z prostředí svého povolání čerpal náměty pro svou tvorbu

Kam teče krev

• básnická sbírka inspirovaná lékařským prostředím

Slabikář

Jdi a otevři dveře

• sbírky zabývající se problémem lidských hodnot a pseudohodnot

 

Oldřich Mikulášek

• autor dramatické poezie halasovské a holanovské linie, která nahlíží na svět jako na místo, kde se střetávají život a smrt, láska a nenávist, lhostejnost a angažovanost, netečnost a aktivita, a kde je povinností každého člověka zaujmout postoj

Pulsy

• verše v duchu existencialismu, avšak bojující proti lidské lhostejnosti a netečnosti

Svlékání hadů

Ortely a milosti

Šokovaná růže

• sondy do hloubky humanity a lidské odpovědnosti

 

Jan Skácel

• básník ryzího charakteru a lidové moudrosti, zastánce tradičních lidských hodnot a vysoké básnické kultivovanosti; tvořil též poezii pro děti a prozaická díla

Hodina mezi psem a vlkem

Smuténka

• básnické sbírky

Jedenáctý bílý kůň

 

Ladislav Novák

• představitel experimentální poezie (např. haiky)

 

Emil Juliš

• autor experimentální poezie, soustředěný na tematiku proměnlivosti světa

 

Václav Hrabě

• básník a hudebník; vystudoval pedagogickou fakultu, poté pracoval jako dělník, knihovník, vychovatel a učitel; souběžně vystupoval v Redutě, Olympiku, Viole; hodně cestoval; zemřel nešťastnou náhodou na otravu plynem

Stop-time

Blues pro bláznivou holku

 

František Hrubín

Romance pro křídlovku

• hlavní postavou básnické skladby je František, který na prázdniny přijíždí za nemocným dědečkem, aby se o něj staral; zde se zamiluje do Teriny od kolotočů, která se do Františka také zamiluje, přestože je zasnoubená s Viktorem od kolotočů; Terinu miluje celým svým tělem a duší, zároveň je ale přitahován k Tonce (pouze tělesně); jednou se František pohádá s Terinou a rozejdou se; umírá dědeček a Terina; po letech se sejde František s Viktorem a vzpomínají na mládí

 

Vladimír Holan

Noc s Hamletem

• básník hledá odpovědi na základní filozofické otázky; člověk prezentován jako rozporuplná bytost; láska nahlížena ze všech stran (zklamání, strach, opravdový cit k matce); dílo zamýšleno i jako pocta Shakespearovi

 

Česká poezie 70. – 80. let

Česká literatura se v tomto období rozbíhá do tří směrů: literatura oficiální, samizdatová a exilová.

Literatura oficiální

Literatura ovlivněna stranickými sjezdy KSČ a sjezdy spisovatelů. Ve své většině je poplatná vládnoucí ideologii. Mnozí autoři se podřizují jen proto, aby díky své loajálnosti mohli žít v poklidu, vydělávat ve svém oboru atd.

Na počátku 80. let se do literatury pomalu vracejí starší autoři, jimž byla možnost publikovat dříve zakázána (Jan Skácel, Jaroslav Seifert, Jiří Šotola, Oldřich Mikulášek, Miroslav Holub a další). Zároveň se objevují mladé literárně činné osobnosti, kterým bylo umožněno vydat se svou cestou.

Řád socialistické tvorby proklamují autoři, kteří navázali na tvorbu Neumanna a Wolkera (Ivan Skála, Miroslav Florian, Jan Pilař).

Na okraj básnického proudu se dostávají autoři jako Jaroslav Seifert – Morový sloup (hořkost z okupace v roce 1968), Deštník z Piccadilly, Býti básníkem (nostalgické vzpomínání na dobu svobody, štěstí a básnického volného života), Jan Skácel (poezie písňové formy, straní lásce, víře, poctivé práci, naději), Oldřich Mikulášek – Agogh, Žebro Adamovo, Vladimír Holan (navazuje na svou myslitelskou a filozofující poezii), Vilém Závada a další. Jejich díla vycházela v minimálním nákladu a s velkým časovým odstupem.

Během 70. let vstoupili do poezie mladí básníci, kteří se smířili s danými pravidly oficiálního proudu a v 80. letech vytvořili tzv. sýsovsko-žáčkovskou generaci (Karel Sýs, Jiří Žáček – Aprílová škola, Petr Skarlant a další).

Někteří autoři, kteří se nechtěli podrobit oficiální tvorbě se stali tzv. osamělými běžci a tvořili tak paralelu k autorům samizdatu a exilu.

Nebývale silný byl proud kvalitní ženské poezie – Lenka Chytilová (navazovala na halasovsko-holanovskou poezii), Markéta Procházková (autorka křehké lyriky), Zdena Bratršovská (dojmová poezie) a rebelky Sylva Fischerová a Svatava Antošová.

Hodnoty lidského života a smysl lidské existence ve svých dílech hledá Jan Rejžek, autor humorných veršů napadajících strnulost každého dne (Nic moc – básně Za mostem, Škola). V humorném duchu je laděná i sbírka Přemysla Ruta Menší poetický slovník (básně Aposiopese, Pointa). Na Kolářovu poezii navazuje Miroslav Huptych.

Zvláštní proud v české poezii tvořili písničkáři – Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček (báseň Holky a knížky), Pepa Nos, Vladimír Merta, dvojice Paleček – Janík, Jan Vodňanský – Petr Skoumal, Ivo Jahelka a písničkáři žijící v exilu (Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák). Tito autoři se snažili svou tvorbou provokovat a oddělit se tak od oficiálního proudu literatury a pop-musik. Texty byly skládány záměrně jednoduché a inspirace byla hledána ve folklóru.

 

Literatura samizdatová a exilová

Samizdatová literatura – vzniká ve vlasti, ale nevychází zde tiskem. Šíří se v opisech, zejména prostřednictvím různých samizdatových edic, které začaly působit již od roku 1970 (Edice Petlice, Expedice, Kvart, Popelnice a další), a samizdatových časopisů (Spectrum, Zebra, Vokno, Váhy, Prostor, Revolver Revue aj.). Mnohé ze samizdatových děl se později dostaly do různých exilových nakladatelství na Západě, kde mohly být vydány ve větším počtu kusů.

Exilová literatura – vzniká v cizině, kde také vychází tiskem, většinou v exilových nakladatelstvích, která založili čeští emigranti (Poezie mimo Domov – PmD, Mnichov).

Undergroundová literatura – zformovala se na konci 40. let ve spojení s edicí Půlnoc. V 70. letech dochází k prudkému rozvoji. Poezie se vyjadřuje přímo (totální realismus), je zaměřená proti oficiální tvorbě (heslo JSEM PROTI), umělecká hodnota je kolísavá, většinou tvorba pocitová. Autoři většinou vzdělaní lidé, vedli bohémský život, libovali si ve vulgaritě. Díla vycházela většinou v edicích Popelnice, Vokno, dnes v Revolver Revue. Velký význam undergroundu ve spojení s rockovou muzikou (kapela The Plastic People of the Universe). Starší generace zastoupena Egonem Bondym, Ivanem Jirousem, v próze Bohumil Hrabal. V nové generaci Jáchym Topol.

Karel Kryl

• od roku 1969 pracoval v Mnichově pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa; po listopadové revoluci 1989 se chtěl vrátit natrvalo domů, avšak byl rozčarován i novou situací u nás, zejména pak rozpadem Československa; proto odešel opět do SRN, kde také zemřel

Bratříčku, zavírej vrátka

• deska připomínající události roku 1968

Kníška Karla Kryla

Rakovina

 

Jaroslav Hutka

• písničkář, básník a fejetonista; roku 1977 emigroval do Nizozemí

 

Ivan Wernisch

• básník (verše snové i groteskní), překladatel, redaktor; pobýval v Londýně

 

Ivan Diviš

• roku 1969 emigroval do SRN (Mnichova); jeho verše vyjadřují samotu a úzkost; používá metafor, nepřímých pojmenování, vulgarismů, i vznosného, leč patetického jazyka

 

Jiří Gruša

• novinář, básník, prozaik a překladatel; žije v SRN; publikuje německy i česky

 

Egon Bondy

• filozof, politolog, básník, prozaik, překladatel; zájem o hudbu

 

Ivan Martin Jirous alias Magor

• rebel, několikrát vězněn za totalismu i po sametové revoluci

Magorovy labutí písně

• sbírka vznikla ve vězení, sepsána byla však až na svobodě; sbírka je pojata jako rozhovor s bohem

Magor dětem

 

Česká poezie po roce 1989

Jáchym Topol

• básník, redaktor; jeho texty jsou lyrickou montáží postřehů, prožitků a pocitů, někdy skličujících tím, jak nevýznamných (děje se, že se nic neděje, jen cosi podivně hrozí)

Miluju tě k zbláznění

V úterý bude válka

 

Jaromír Typlt

• novosurrealistický básník, prozaik i teoretik

 

Petr Borkovec

• básník a redaktor

 

B)     Slovo a jeho význam

 

• slovo je skupina hlásek (někdy jen jediná) tvořící ustálený celek a mající svůj vlastní význam
• slovo je jednotka lexikální zásoby (lexikální jednotka, lexém)

 

Význam slov

• slovní (věcný, obsahový, lexikální) – označuje určitý jev skutečnosti = význam, který má slovo samo o sobě
• mluvnický (gramatický) – nabývá ho až ve spojení s jinými slovy ve větě; je vymezen mluvnickou stavbou jazyka; vyjadřuje různé mluvnické kategorie, např. rod, pád apod.; z tohoto hlediska rozlišujeme slova: lexikální (mají jen význam slovní) – příslovce a citoslovce; lexikálně gramatická (mají význam slovní a ve větě různé významy gramatické) – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa; gramatická (vyjadřují větné vztahy slov nebo vět) – předložky, spojky, částice (někdy pomocná slovesa – jsem, bych)
• slova mohou mít dále význam symbolický (slon = neohrabanost, tyčka = hubenost) a slohotvorný (u odvozenin a složenin, např. letec, zvěrolékař)

 

Slova jednovýznamová a vícevýznamová

• slova jednovýznamová – mají jen jeden význam (mládež, zelený, přísudek, skalpel, podběl, cink, haf, Asie)
• slova vícevýznamová – mají více významů (koruna, hlava); rozlišujeme význam základní (primární, původník), např. oko = orgán zraku, a druhotný (sekundární, odvozený), např. oko na síti, oko na punčoše, oko na polévce, pytlácké oko
• mnohoznačnost (polysémie) – významy se vyvozují ze základního významu (jazyk – orgán v ústní dutině ´ soubor vyjadřovacích prostředků, řeč ´ metaforicky, např. jazyk u boty, tchýní jazyk rostliny), dvojí utvoření téhož slova s různým významem (červenka – ptáček ´ infekční nemoc vepřů ´ červená hlína), mnohoznačnost předpon (přepsat – z jednoho písma do druhého ´ román jako filmový scénář ´ ještě jednou napsat ´ majetek na někoho jiného)
• homonymie (souzvučnost slov) – homonyma jsou slova stejně znějící, ale mají odlišný význam, mezi jejich významy není spojitost, hlásková shoda je náhodná (role – pole ´ svitek, kotouč ´ divadelní úloha)