VÝVOJ ČESKÉ KRITIKY, ESTETIKY A FILOZOFIE

Estetika – (řec. aisthétika – smyslově vnímatelné) – je věda o krásnu. Zakladateli české estetiky jsou Josef Durdík a Otakar Hostinský.
Literární kritika – slovo kritika pochází z řeckého krino – rozlišuji, vybírám, soudím a už jeho původní význam postihuje podstatu kritické práce. Smyslem kritiky je to tiž rozlišit hodnoty pravé a zdánlivé a na základě určitých kritérií (měřítek) posoudit a zhodnotit dílo. Kritik vychází zpravidla z poznatků estetiky a literární vědy, ale uplatňuje při svém přístupu k dílu i svůj osobní estetický vkus a tak je tedy kritika přes všechnu svou návaznost na vědu záležitostí hodně subjektivní a blíží se tvorbě umělecké. K základním kritickým žánrům patří recenze, v širších souvislostech dílo sleduje kritická studie a zvláštní žánr tvoří kritický esej.
Česká literární kritika začíná rozborem literárních památek za osvícenství. Je jím prvním představitelem je Gelasius Dobner, editor starých českých památek a ostrý kritik Kroniky české V. Hájka. Klasikem české kritiky je J. Dobrovský. Estetická měřítka uplatnil v kritice J. Jungmann.
Prvním vysloveně kritickým a polemickým duchem je u nás až K. Havlíček, usilující o spojení národně výchovné tendence s estetickými měřítky. Národní hledisko se světovým spojovala kritika májovců, zejména J. Nerudy. Formální kritiku u nás zakládá J. Durdík. Národní škola opět prosazuje vlastenecký zájem, zatímco lumírovci v čele s J. Vrchlickým i v kritice sledují svůj cíl otvírání oken do světa a přibližují světové autory i v esejistických portrétech.
Na počátku 20. stol. vládl v české literární vědě pozitivismus, který byl zaměřen především historicky – podával množství dat a faktů v časové posloupnosti, ale často ne byl s to proniknout skrz ně k vnitřní podstatě díla. Hlavními představiteli tohoto směru byli Jaroslav Vlček a Jan Jakubec – DĚJINY ČESKÉ LITERATURY. K jejich žákům patřili Albert Pražák a Zdeněk Nejedlý (od 20. let se hlásí k marxismu).
Reakcí na pozitivismus byl směr duchovědný – snaha vcítit se do obrazotvornosti a vnitřního světa tvůrce. K jeho představitelům patří Arne Novák (syn T. Novákové, autor PŘEHLEDNÝCH DĚJIN LITERATURY ČESKÉ), Otokar Fischer (profesor germanistiky – monografie o Kleistovi, Nietzschovi a Heinovi, významný překladatel – snaha o tvůrčí a aktualizující charakter – vrchol Goethův Faust) a tvůrce moderní české kritiky F. X. Šalda.
Propagátorem proletářské poezie byl Antonín Matěj Píša – SOUDY, BOJE A VÝZVY. Později neuplatňoval programová kritéria, soustřeďoval se k dílům samým – DVACÁTÁ a TŘICÁTÁ LÉTA. Zvláště blízko měl k J. Wolkerovi, I. Olbrachtovi a J. Horovi.

S českou avantgardou byl spojen Karel Teige. Propagoval poetismus – MANIFESTY POETISMU (spolu s Nezvalem), který podle něj měl být doplněn konstruktivismem (metoda racionální přestavby světa) – STAVBA A BÁSEŇ. V r. 1934 se stal členem a hlavním teoretikem Surrealistické skupiny. V polemikách se zastánci soc. realismu odmítal přímé ideologické působení umění. Na konci 30. let se ocitl – spolu s většinou členů Surrealistické skupiny – v konfliktu se stalinismem (SURREALISMUS PROTI PROUDU) a s Nezvalem, který se s ním ztotožnil. Po únoru 1948 nesměl publikovat – část pozůstalosti zničila StB.
Nejplodnějším literárněvědným směrem ve 30. a 40. letech se stal strukturalismus, který se formoval v Pražském lingvistickém kroužku. Patřili k němu zejména jazykovědci Vilém Mathesius a Bohuslav Havránek, literární vědci Roman Jakobson a Jan Mukařovský – ESTETICKÁ FUNKCE, NORMA A HODNOTA JAKO SOCIÁLNÍ FAKTY, KAPITOLY Z ČESKÉ POETIKY a STUDIE Z ESTETIKY. Z mladší generace patřil k tomuto proudu Felix Vodička.

Patrně největším novinářem „čapkovské“ generace byl Ferdinand Peroutka. Vždy zdůrazňoval střízlivost a věcnost – JACÍ JSME – úvahy o české národní povaze. Rozsáhlou historicko – dokumentární práci BUDOVÁNÍ STÁTU věnovanou počátkům ČSR nedokončil. Svým vlivem zapůsobil i na kulturu exilovou, zvláště pak na vysokou úroveň českého vysílání Svobodné Evropy.

Z katolicky orientovaných kritiků se uplatňovali zejména Miloš Dvořák, Rudolf Černý a Bedřich Fučík – PÍSEŇ O ZEMI, ČTRNÁCTERO ZASTAVENÍ, kteří se zabývali dílem O. Březiny a J. Demla.

Na opačném pólu stála marxistická kritika, jejímž významným představitelem byl Bedřich Václavek – ČESKÁ LITERATURA 20. STOLETÍ. Ještě více než Václavek se podřizoval ideologickým kritériím Julius Fučík.

Z mladších literárních vědců a kritiků stáli mimo vyhraněné skupiny Vojtěch Jirát a Václav Černý. Vojtěch Jirát patřil k žákům O. Fischera a podobně jako on, se zabýval německou literaturou, problematikou překladu – DVA PŘEKLADY FAUSTA a českou literaturou – UPROSTŘED STOLETÍ. Zvláštní pozornost věnoval poezii 19. století (K. H. Mácha, K. J. Erben, J. Neruda). Václav Černý se hlásil především k Šaldovy. Zabýval se zvláště románskými literaturami (z nichž rovněž překládal – don Quijote), obdobím středověku, baroka i moderní literaturou – ESEJ O BÁSNICKÉM BAROKU, ZPĚV DUŠE – o Horovi, KNÍŽKA O BABIČCE, STUDIE A ESEJE Z MODERNÍ SVĚTOVÉ LITERATURY. Z pozdějších prací vynikají studie O POVAZE NAŠÍ KULTURY, SEŠITY O EXISTENCIALISMU a třísvazkové PAMĚTI.

K překonání ideologického schematismu přispěl v 60. a 70. letech Jan Patočka, nejvýznamnější český filozof 20. století. Jeho význam je převážně v tvůrčí interpretaci jiných světových filozofů (Platon, Heidegger). Jeho spektrum zájmů bylo velmi široké: sahalo od antiky přes Komenského až po současnost.

Neblahou úlohu sehrála brožura komunistického publicisty Ladislava Štolla – TŘICET LET BOJŮ ZA ČESKOU SOCIALISTICKOU POEZII, kde vytyčil „správnou“ linii vývoje české poezie, vycházející z proletářských veršů Wolkra a Neumanna.

Kritickými mluvčími poválečné generace se stali především Jan Grossman a Jiří Hájek (ten se záhy stal průkopníkem socialistického realismu).

Grossmanovým vrstevníkem byl Milan Jungmann, který byl šéfredaktorem Literárních novin. Soubor kritických článků, které uveřejnil v tomto časopise a který byl tribunou reformních komunistů, vydal pod názvem OBLÉHÁNÍ TRÓJE. V období „normalizace“ nesměl publikovat a živil se manuální prací.

V 60. letech patřil k významným mimopražským literárním časopisům brněnský měsíčník HOST DO DOMU, do něhož přispívali vedle O. Suse a Jiřího Opelíka – NENÁVIDĚNÉ ŘEMESLO úvahami o současné i meziválečné avantgardní literatuře též Michal Suchomel – LITERATURA Z ČASU KRIZE (náklad zničen) a Zdeněk Kožmín.

V době „normalizace“ se do popředí dostala řada kritiků, kteří se jimi stali hlavně proto, že mohli publikovat a jejich kritiky dbali především na mocenské pozice autorů. Představiteli této oficiální kritiky byli M. Blahynka a H. Hrzalová.

K významným kritikům současnosti patří Petr A. Bílek, Pavel Janáček, Vladimír Novotný, M. C. Putna…