Vědecko – fantastická literatura se skládá ze složky vědecké, filosofické, společenské a literární. Využívá fantastična, tajemna. Má složitou strukturu: kořeny v mýtu, pohádce, utopii. Nejčastější její literární žánry jsou právě pohádka, povídka, novela, román, horor, western, film apod.

Předchůdci vědecko – fantastické literatury

Kořeny nachází již ve starověku, ve vyprávění o Daidalovi a Ikarovi. K předchůdcům také patří nejstarší utopie Platónova republika (o ideálním zřízení státu). Přímým předchůdcem jsou utopistická díla renesanční. Tehdy vznikla dvě nejvýznamnější díla Utopie Thomasa Mora a Campanellův Sluneční stát, která jsou podrobným rozpracováním představy o ideálním státním zřízení. Na sklonku 17.století se velké oblibě těšil literární žánr tzv. podivuhodných cest, inspirovaných čtyřmi skutečnými cestami Ameriga Vespucciho. Brzy pak dochází k syntéze utopistického proudu s proudem podivuhodných cest. Svého prvního vrcholu dosahuje tato linie na pořádku 18.století ve Robinsonovi Crusoovi od Daniela Defoa a Gulliverovy cesty od Jonathana Swifta.

Romantismus a vědecko – fantastická literatura (začátek 19. století)

Nová vědecko – fantastická literatura je již aktivní, dynamická a napínavá. Zatímco romantický hrdina touží po aktivitě, vědecko – fantastická díla již svou činností (zpravidla objemem) svět přímo proměňuje. Uvolňuje se pojetí času a prostoru až k nekonečnu. Hrdina nejen prožívá velká dobrodružství, ale také své lidské kvality.

Na počátku vývoje vlastní věd.fant.literatury stojí dvě díla: román Mary Shellyové Frankenstejn a nedokončené dílo Vladimíra Odojevského Rok 4338. Za otce VFL (vědeckofantastické literatury) je označován Edgar Alan Poe. Cestu na Měsíc vylíčil v povídce Bezpříkladná dobrodružství Hanse Pfaala. Na Poeovo dílo navazuje jeden z nejslavnější autorů VFL Jules Verne. V jeho dílech Pět neděl v baloně, Tajuplný ostrov, Do středu země, Kapitán Nemo, Děti kapitána Granta a Dvacet tisíc mil pod mořem uvedl nový typ hrdiny – nadšence vědy a zároveň bojovníka za ušlechtilé humánní cíle.

Vědecko – fantastická literatura na přelomu 19. a 20. století

Konec 19.století ukazuje techniku především z její druhé, ničivé stránky. I autoři sci-fi napadají pochybnost, zda věda znamená pokrok např. Jules Verne v Ocelovém městě nebo Vynálezu zkázy. Proto vzniká nová linie VFL u jejíhož zrodu stojí H.G.Wells, který v dílech Stroj Času a Ostrov doktora  Moraaua dává průběh fantazii. Nezajímá ho jak se rozvíjí věda, ale varuje před deformací světa a možnými tragickými následky. Vytvořili teda román výstrahy.

Vědecko – fantastická literatura 20. století

Velkým pokračovatelem románu výstrahy byl Karel Čapek, který např. v románech Krakatit a RUR varuje před silami, které člověk sice umí rozpoutat, ale neumí je zastavit. Další výstrahou tentokrát před narůstajícím fašismem byla hra Bílá nemoc. Dalším satirickým dílem zároveň román výstrahy je Válka s mloky.

Před přetechnizovaným světem a ohlupování lidí pomocí prostředků masové komunikace varuje americký spisovatel Ray Bradbury v románu 451 ° Fahrenheita. Spíše kritický pohled na svět má jeho Marťanská kronika. Před zneužitím atomové energie varuje i kniha Roberta Marlea Malevii. Varování před zneužitím inteligence zvířat má námět slavná Planeta opic od Pierra Boullea.

V tzv. antiutopiích hraje věda a technika nástroje k odlidštění lidí a k přeměně člověka na nemyslící stroj, zbavený individuality i svobody. Představitelem těchto antiutopií je Jevgenij Zamjatin v dílech Konec civilizace a Aldous Huxley.

I od děl zdánlivě vědeckotechnický se dostávají prvky lidské a všelidské, např. v knize Issaka Asimova Já robot, i ve velkých kosmických dobrodružstvích Arthura C.Clarka Vesmírná Odyssea a Měsíční prach.