ÚLOHA FANTAZIE V LITERÁRNÍ TVORBĚ
Fantazie = ( z řec. fantasia – obrazivost); obrazotvornost, výmysl, smyšlenka,představivost
– v tvůrčí práci spisovatele označujeme jako fantazii schopnost rozvíjet představy, vymýšlet, konstruovat děj
Zdroje fantazie: dětství (prostřednictvím pohádkových bytostí oživuje a polidšťuje realitu – animizace, perzonifikace), mýtus (dává epicky barvitou odpověď na kosmologické i mravní otázky), sen (podvědomí i nevědomí, jejichž význam objevily psychoanalýza a pro literaturu surrealismus – tj. lit. směr, se kterým se setkáváme ve 30.letech 20. stol., pracuje s představami, asociací; představitelé V.Nezval, A.Breton, Salvador Dalí), fantasmagorie (provází rozpad osobnosti duševně nemocných a spadá už do sféry psychiatrie – např. prokletí básnící, bídníci), alternativní poznání (fantazie jako alt. poz. jevů pomocí odvážné analogie a radikálně odlišného pohledu na věc, kdy „všechno je jinak“; např. ve vědeckých objevech, filozofických teorií, ve vědeckofantastické lit.)
1) POHÁDKA – dříve též báchorka; je to prozaický žánr lidové slovesnosti, má poutavý děj, v němž dobrý, statečný a obětavý hrdina překonává nástrahy a nebezpečí, aby splnil obtížný a záslužný úkol, a to s pomocí nadpřirozených bytostí nebo kouzelných předmětů.
– děj se vypravuje se samozřejmostí, jako by šlo o něco, co se skutečně událo, čemu však posluchač nemusí věřit, neboť pohádka se neváže k žádné historické události, ani k určité osobě, není tedy časově ani místně situována (na rozdíl od pověsti, která právě naopak vystupuje s nárokem na věrohodnost)
– prostředí i charakteristika postav jsou v pohádce podány co nejúsporněji, pouze nejnezbytnějšími, zcela jednoznačnými rysy, jež mají zpravidla ustálenou podobu
– rámec pohádky tvořívají ustálené vstupní formule (Byl jednou jeden král, Za devatero horami a devatero řekami) a formule závěrečné (Zazvonil zvonec a pohádky je konec, A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes); uplatňují se zde magická čísla 3,7 a 9
– podle toho, jakou povahu mají hrdinové a děje v pohádce, dělíme pohádku na několik skupin: 1) kouzelné (fantastické) – zachycují začarované krajiny, palác, chaloupky na muřích nožkách, draky, ježibaby, mluvící zvířata, atd. Hrdinové se proměňují, mohou se stát neviditelnými, zemřít a znovu ožít (Pták Ohnivák a liška Ryška, Tři zlaté vlasy děda Vševěda)
2) zvířecí – zvířata vystupující jako
lidé
3) legendární – vystupují zjednodušené a zlidštěle pojaté postavy biblické; jsou založeny na biblických námětech a postavách (Kristus, sv. Petr). Líčí např. posmrtné putování duší do nebe
4) novelistické – hrdinové musí zpravidla spoléhat na vlastní schopnosti; převládá běžná životní skutečnost, vítězí vtip a moudrost hrdinů (pohádky o hloupém Honzovi, Chytrá horákyně)
– pohádky: lidové a umělé (vznikaly později na podkladě lidových)
– vychází z mýtu
– sběratelé pohádek(poč.19.stol.): bratři Grimmové, K.J. Erben, B. Němcová, Josef Štefan Kubín, Jakub Malý, Václav Říha
– Jan Drda – České pohádky
arabská sbírka – Tisíc, a jedna noc
– umělé pohádky: W. Hauff, H.Ch. Andersen, O. Wilde, A. de Saint-Exupéry, Tolkien, Astrid Lindgrenová; u nás: K.+ J. Čapek, Jiří Mahen. J. Wolker, F.Hrubín, V.Čtvrtek, O.Sekora
2) MÝTUS – (řec.=vyprávění, čes.=báje); epický útvar; příběhy, do nichž lidé dávných dob a kultur vtělili své představy o vzniku světa a jeho povaze, o životě bohů, o přírodních jevech a jejich příčinách, o člověku
– tyto představy obsahují iracionální fantastický výklad mnoha otázek, jež člověka v přírodě i jeho osudu znepokojovaly
– byl spjat s náboženskými představami a praktikami tehdejšího člověka, s obřady a rituály, a měl magickou povahu
– mýtus jako vyprávění – vypovídal o historii bohů a démonů, o vzniku a charakteru světa, o podstatě lidské přirozenosti
– jednotlivé představy o působení nadpřirozených sil na vznik a vývoj světa a původ přírodních jevů, úkazů a skutečnosti (východ a západ slunce, hrom a blesk, původ jezer, řek, rostlin, zvířat i člověka) tvoří obsah bájí
– báje byly tradovány ústní lidovou slovesností a stávaly se tematickým zdrojem řady uměleckých lit. děl
– někteří mýtičtí hrdinové se stali dokonce tak oblíbenými, že přetrvávají jako symboly a vstoupili do ustálených jazykových pojmenování – Paridovo jablko, Achillova pata, silný jako Herkules, lstivý jako Odysseus atd.
– soubor bájí se nazývá mytologie; pro evropskou kulturu má základní význam bájesloví řecké a prostřednictvím křesťanství i mytologie hebrejská
POVĚST – epický žánr lidové prózy využívající fantastických představ; v porovnání s pohádkou je pověst více vázána krajovou a národní příslušností i dobou, kdy se naivní fantazií opředená událost seběhla; činí si nárok na věrohodnost
– jednoduchý děj bývá strašidelný, rozmarný a často mravoličný, neboť pověsti vyjadřují víru v nadosobní mravní řád
– styl vyprávění je objektivní a věcný až strohý
– rozlišujeme: 1. pověsti místní, vztahující se ke konkrétní studánce, kapličce, k hradu, kopci či domu apod. Vyprávějí o jejích kouzelné moci a skrytém tajemství (např. poklad); Osvětlují-li původ místních názvů, nazývají se pověsti etiologické (o vrchu Čertovo břemeno, o Strašnicích).
- pověsti historické, kupř. tzv. staré pověsti české v Jiráskově podání, dokreslují prostřednictvím lidových představ společenské poměry minulosti a bývají proto součástí starých kronik.
- reálný základ mají i pověsti o výjimečných lidech s nápadnou tělesnou nebo duševní vlastností (siláci, chytráci, mrzáci), o řemeslech i zvláštních lidských osudech (neštěstí, vraždy, zdánlivě mrtví).
- pověsti heraldické osvětlují původ šlechtických erbů, městských domovních znamení, rodových tradic.
- početně nejrozšířenější jsou pověsti démonické vycházející z pověr o nadpřirozených bytostech (vodník, polednice, klekánice, čert). Zejména jimi se inspiroval K.J. Erben v Kytici z pověstí národních.
3) SCIENCE FICTION – vědeckofantastická lit.
– do konce 50. let 20. stol. charakterizována využitím a extrapolací stávajících poznatků vědy a techniky k vytváření a zkoumání situací odehrávajících se v reálném světě, často v budoucnosti či vzdáleném vesmíru
– moderní sci-fi je chápána jako laboratoř, kde je ve změněných (často extrémních) podmínkách zkoumán člověk a jeho reakce na nové objevy a vynálezy, kosmické cesty, setkání s mimozemšťany, na katastrofy a jejich překonání
– za první sci-fi je považován román Frankenstein čili Moderní Prométheus M.V. Shelleyové
– žánr konstituovali v 2. pol. 19. stol Jules Verne a Herbert George Wells
– v období mezi dvěma světovými válkami měly na vývoj sci-fi velký vliv americké časopisy Amazing Stories a Astounding, ale po 2. světové válce se těžiště sci-fi přesunulo z časopisů k původním knihám
– k nejvýznamnějším moderním autorům sci-fi patří R.Bradbury, O.S.Card (Marťanská kronika), A.Clarke, S.Lem, C.J.Cherryhová
– prvky sci-fi lze nalézt i v dílech významných světových spisovatelů – K.Čapek, A.France, J.R.Kipling, J.London, A.Tolstoj
– v české lit. se první sci-fi objevila již koncem 19. stol. (S.Čech – Výlety pana Broučka); v období mezi dvěma světovými válkami a po 2.sv. válce převládala dobrodružná, zábavná forma žánru (F.Běhounek, Karel Hloucha)
– moderní česká sci-fi odvozuje svůj původ od děl uznávaných autorů, např. K.Čapka, J.Weisse, na které v 60. letech navázali J.Nesvadba, L.Souček; na konci 70.let začali publikovat Jaroslav Veis, Ondřej Neff, K.Blažek
– filmová sci-fi existuje od počátku kinematografie (Cesta na Měsíc, 1902); jeho vrcholná díla patří k nejúspěšnějším filmům (Jurský park, Hvězdné války)
– zpracovává literární díla (451 stupňů Fahrenheita, Blade Runner), vyvolává děs a napětí (Vetřelec, Terminátor) i přivádí k zamyšlení (Charly Zardoz,2001: Vesmírná odysea)
– český sci-fi film se zrodil v roce 1921 (Otrávené světlo, Příchozí z temnot) a vyvrcholil v 70. letech (komedie s náměty M.Macourka Zabil jsem Einsteina, pánové, Zítra vstanu a opařím se čajem); k nejvýznamnějším dílům patří filmy K.Zemana (Vynález zkázy, Cesta do pravěku)
4) MAGICKÝ REALISMUS
– střetává se zde fantazie se skutečností
– 50.-60. léta – Latinská Amerika, Kirgistán, stř. Asie
– představitelé: G.G.Marquéz (100 roků samoty, Kronika ohlášené smrti, O lásce a jiných věcech), A.Carpentier, Č.Ajtmanov (román Popraviště, povídka Džanyla), M.Bulgakov (Psí srdce, Mistr a Markétka)
5) FANTASY LITERATURA
– Rowlyngová, Tolkien