ROLE VYPRAVĚČE V LITERATUŘE
VYPRAVĚČ = mluvčí epického, popřípadě i dramatického díla
(mluvčího v poezii označujeme jako lyrický subjekt)
– jeho hlas tvoří pozadí veškerého dění, vypráví a komentuje příběhy, uvádí na scénu různé postavy, tím že je charakterizuje a cituje
3 podoby vypravěče:
- vypravěč vševědoucí – zvaný též tradiční či autorský
– nemá ráz konkrétní postavy a je informován nejen o veškerém vnějším dění, ale i o duševních stavech postav
– do děje však přímo nezasahuje, ponechává mu volný průběh a zachovává si tzv. epický odstup
– po stránce formální se v tomto případě zachovává zřetelná hranice mezi řečí vypravěče a řečí postav; např. romány Aloise Jiráska
- vypravěč personální – čili osobní předznamenává zrod moderní prózy
– vystupuje z anonymity, získává charakter určité postavy a navazuje osobní kontakt se čtenářem
– vztah mezi řečí vypravěče a řečí postav se uvolňuje a nabývá dvojznačnosti (polopřímá řeč)
– personální vypravěč se realizuje především v ich formě, využívá techniky vnitřního monologu a proudu vědomí.
– vypravěčem je buď hlavní postava (Karel Poláček Bylo nás pět) nebo vedlejší (dr. Zeitblom v románu Doktor Faustus Thomase Manna), někdy má román více vypravěčských ohnisek (Karel Čapek Povětroň)
- vypravěč neosobní zvaný též oko kamery – obohatil rejstříky prózy pod vlivem filmové techniky
– na rozdíl od předchozích dvou způsobů vyprávění zde vládne přesný záznam situací, chování, gest a výroků postav – je to bez dodatečných psychologických komentářů autora
– o nitru postav se tak čtenář dovídá převážně z vnějších, situačních informací (romány Vladimíra Párala)
Přímá řeč – přímou řečí rozumíme autorem doslovně citovanou řeč postav. Na rozdíl od řeči vypravěče je uvozena; začátek a konec přímé řeči je označen uvozovkami. Autor se v ní snaží charakterizovat postavy pomocí jazykových výrazů typických pro jejich prostředí (např. slang, hantýrka).
– uvozovací věty – kdo to řekl, jakým způsobem, za jakých okolností
Nevlastní přímá řeč – vypravěč reprodukuje řeč postavy. Splývá v ní řeč postav s řečí vypravěče do té míry, že je obtížné je odlišit, také proto, že není použit žádný výrazný grafický nebo jiný prostředek. Autor ji uplatňuje ve vypjatých prozaických situacích, protože přináší neočekávanou změnu rytmu, a tím zesílení účinku: „A četníci naléhají: Kde byl včera Šuhaj?“ (Ivan Olbracht).
– v moderní lit., v experimentální (bylo moderní psát nepřetržitým způsobem)
Nepřímá řeč – nepřímo sdělený projev, myšlenka určité postavy. Stojí na přechodu mezi řečí vypravěče a řečí postavy. Autor pro uvození nepřímé řeči užívá často výrazů jako „řekl, že“, píše, že“. Mistrem v jejím užívání je např. Bohumil Hrabal.
Polopřímá řeč – v polopřímé řeči referuje cizí osoba, nejčastěji vypravěč, o jiné postavě. Polopřímá řeč není v textu nijak výrazně odlišena a je koncipována ve třetí mluvnické osobě. Prolínání řeči postav a vypravěče.
Ich-forma – vypravování v 1.osobě; je laděno osobním způsobem,působí jako méně „spolehlivé“, ale důvěrnější. Události příběhu jsou vypravovány tak, jak je vidí hrdina-vypravěč. Je využívána i ve filmu (Dáma v jezeře v režii R. Montgomeryho).
Er-forma – vyprávění ve 3.osobě ; je zásadně objektivnější, naznačuje větší odstup vypravěče vůči příběhu a prožitkům postav. Snáze se převádí do filmového jazyka.
Ukázky:
E.M. Remarque – NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID
Vladislav Vančura – MARKÉTA LAZAROVÁ
Vladimir Nabokov – LOLITA