Poválečná česká poezie

Po válce nastalo v poezii uvolnění, mohla být publikována válečná poezie Nezvala, Seiferta, Hory, … . Básníci reagují na válku a projevují radost nad osvobozením (Holan: Rudoarmejci, Závada: Povstání z mrtvých). Objevují se také pesimistické náměty v meditativní poezii (Zahradníček: Stará Země) a v obavách o lidstvo (Hrubín: Jobova noc). Stále ještě působí Skupina 42 (Kolář, Blatný, Kainar)

Rok 1948 znamenal omezení svobody projevu a podporu jen ideologické poezie, schematické a oslavné. Tomu se řada autorů přizpůsobila (Biebl: Bez obav, Nezval: Stalin, Zpěv míru, Kohout: Verše a písně), v jiných sbírkách se obracejí ke vzpomínkám a osobní lyrice (Nezval: Z domoviny, Kainar: Český sen, Seifert: Maminka).

V 50. letech se básníci sdružení okolo časopisu Květen obracejí ke všedním námětům, ke každodennímu životu (Šiktanc, Florian, Holub, Šotola, Červenka). Představitelé Brněnské skupiny (Kainar, Mikulášek, Skácel) se zase obracejí k otázce smyslu světa, který se člověku odcizuje.

V 60. letech se objevují básnické syntézy (Hrubín: Romance pro křídlovku, Mikulášek: Svlékání hadů, Holan: Noc s Hamletem). Mezi řadu básníků – písničkářů patří Jiří Suchý nebo Jan Vodňanský.

František Hrubín (1910 – 1971)

František Hrubín prožil mládí v Lešanech (nedaleko soutoku Vltavy a Sázavy). Odtud čerpá náměty pro předválečné sbírky Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě a Země po polednách. Kromě melodické přírodní a milostné lyriky se v nich postupně prosazuje jako druhý pól utrpení a zamyšlení nad lidským údělem.

Za války se jeho náměty stávají hodnoty domova, rodiny (narodila se mu dcera) a národních tradic jako u ostatních básníků. Sbírka Včelí plást je částečně věnovaná Praze, Země sudička je variací na Nerudovy Písně kosmické, spolu s dalšími sbírkami Mávnutí křídel a Cikády je po válce vydává ve výboru Zpěvy hrobů a slunce. Mohl také vydat protifašistickou poezii (Řeka Nezapomnění).

Poema o pěti zpěvech Jobova noc znamená básníkův obrat k novému světu. Vystupuje tu postava básníka Joba, který je odsouzen zániku stejně jako jeho „stará země“ a jeho zahledění do sebe a vlastních problémů. Novou společnost Hrubín spatřuje v soudržnosti s ostatními, což bylo tehdejší marxistickou kritikou pozitivně vykládáno. To vše se odehrává na pozadí oslavy české země („Čechy krásné, Čechy mé! „) a jejího těžkého osudu za okupace.

V roce 1948 vydal lyrickoepickou báseň Hirošima, ve které se odráží jeho obava ze 3. světové války, inspirovaná svržením atomové pumy na Hirošimu a vědomím, že se rozdělením světa nebezpečí zvyšuje. Sbírka Můj zpěv je opět obavou z konečnosti lidské existence.

Básnická sbírka Až do konce lásky je shrnutím dosavadních motivů, místo do rodného kraje je situována do pražského prostředí.

Na kontrastu (dvojpólovosti) je založena také skladba Proměny. Jednou dějovou rovinou je útěk Daidala a Ikara z Kréty symbolizující touhu po svobodě i přecenění lidských schopností. Proti tomu je postaven obraz jednoho krásného dne, který lidé prožívají na koupališti na Štvanici. Bezstarostně si čtou o atomových pokusech v novinách, nakonec vše překryje obraz atomového mraku – paralela s Ikarovým pádem.

Lyrickoepická skladba Romance pro křídlovku je stejně jako Proměny složením několika časových rovin. Základem je příběh studenta Františka, který přijíždí do Lešan, a poznává tu Terinu, patnáctiletou dívku od komediantů. Zamiluje se do ní, ale Terina musí odjet se žárlivým Viktorem a hrdina se musí starat o nemocného sklerotického dědečka. Děj ale není podáván chronologicky, současně se dovídáme o dalších událostech z hrdinova retrospektivního pohledu, kdy se do Lešan vrací už jako čtyřicátník. Setkává se tu na tomtéž místě opět s Viktorem (Viktor tu hraje na křídlovku), dovídá se, že se s Terinou Viktor oženil, ale že brzy zemřela (kontrast smrti mladé dívky proti dědečkově přirozené smrti). Romanci pro křídlovku zfilmoval roku 1966 Otakar Vávra.

Podobné téma se objevuje v próze Zlatá reneta. Také se tu hlavní hrdina (pražský knihovník Jan Moulis) vrací po letech do kraje svého dětství za první láskou, chce začít nezdařený život jinak, není to ale už možné. Stejně jako v Romanci pro křídlovku se tu prolínají vzpomínky se současností.

Na dětství vzpomíná ve skladbě Lešanské jesličky („vánoční balada“), Lásky jsou medailónky o jeho literárních přátelích.

Se svou dramatickou tvorbou začíná roku 1958 lyrickou hrou Srpnová neděle. Spíše než děj se tu objevují monology postav (nesnaží se navzájem pochopit, jsou si odcizeni – obraz totality) odhalující jejich charakter. Hra je zasazena do prostředí jihočeského rybníka, kde tráví dovolenou redaktor Morák (marně se snaží stát se básníkem) a jeho milenka paní Mixová s neteří Zuzanou. Jejich vztah je ale oběma nepohodlný a končí ve sporech a hádkách. Manželé Váchovi jsou maloměšťáci, bývalí podnikatelé, kvůli své materiální orientaci nemluví s ostatními, chudšími a nevzdělanými. Do jejich negativní charakteristiky se ale také promítá dobová ideologie. Filmová podoba O. Vávry se příliš nevzdálila od úspěšné divadelní inscenace (Morák –Höger, Mixová – Fabiánová, Váchovi – Schejbalová a Záhorský ).

Drama Křišťálová noc má podobný děj, důraz je ale tady také kladen na charakteristiku postav. Spisovatel Josef Struna přijíždí se ženou Olgou na dovolenou k příbuzným na vesnici. Olga svému muži vytýká slabé stránky v jeho díle, odhaluje okolo pokrytectví a sobeckost socialismu. Nakonec se pohádají a Olga odjíždí domů. Příbuzný Alois má ženu, pro kterou je nejvyšší hodnotou majetek. Snaží se „ochraňovat“ dospělé syny (Jana a Mirka), a tím je ovládá. Sobecký Mirek kvůli ní opustí svou Toničku.

Boj o moc mezi Přemyslovci zachytil Hrubín ve hře Oldřich a Božena aneb krvavé spiknutí v Čechách. Zdramatizoval také Krásku a zvíře Ch. Perraulta.

Tvorbou pro děti se zabýval v 50. letech. Jiří Trnka ilustroval jeho Špalíček pohádek(Kuřátko a obilí, Pohádka o Květušce).

Hrubín přebásnil z francouzštiny symbolisty, prokleté básníky a Rostandova Cyrana, z ruštiny Puškina a z němčiny Heineho.

Oldřich Mikulášek (1910 – 1985)

První sbírku Černý bílý ano ne napsal Oldřich Mikulášek v duchu poetismu, sám však za počátek své tvorby považuje až sbírku Marné milování. Je ovlivněna Fr. Halasem stejně jako další válečné sbírky Křídlovka, Tráva se raduje a Podle plotu. Odráží se tu i inspirace všedními náměty Skupiny 42. Snaží se zachytit svět jako dramatické dění, odmítá život netečný, průměrný a neaktivní, básník má podle něj zvát ostatní do „zápasu se světem“, k jeho přetvoření. Proti netečnosti bojuje i sbírkou Pulzy. Objevuje se tu i konflikt života a smrti a častý motiv slova „krev“.

Po roce 1948 vytvořil sbírky Horoucí zpěvy a Divoké kačeny, kde se přechodně snaží tyto rozpory vyrovnat.

V poemě Krajem táhne prašivec a sbírce Ortely a milosti se objevují dvě protikladné postavy Mikuláškovy tvorby. Prašivec je ztělesněním bouřlivosti života, nespokojeného a plného optimismu měnit svět. Vyvolavač (z Ortelů a milostí) naopak představuje „černou múzu“, zmar a smrt.

Báseň Albatros je dobovou hymnickou oslavou kosmických letů. Sbírka Svlékání hadů obsahuje kromě milostné lyriky opět boj proti lhostejnosti. Další kontrasty a hradby mezi lidmi obsahuje sbírka To královské.

S rokem 1968 Mikulášek nesouhlasil sbírkou Šokovaná růže, další jeho tvorba vycházela jen v samizdatu a exilu. Až roku 1980 byly vydány výbory poezie z této doby Žebro Adamovo a Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt.

Reakcí na atmosféru normalizace je sbírka Agogh (Agogh, „král lítosti a smutku“, je tu sám básník). Také mohla vyjít jen v exilu.

Jan Skácel (1922 – 1989)

Mikuláškovým přítelem byl Jan Skácel, stejně jako on působil v Brně, v redakcích Rovnosti a Hostu do domu. Do literatury vstupuje až v třicátých letech sbírkou Kolik příležitostí má růže.

Ve svých básních se obrací na skutečnost, scenérii moravské přírody a venkova, báseň má podle něj básník nalézat, ne vymýšlet. Krásu okolního světa vyjadřuje metaforickými neologismy, často pracuje s tajemným náznakem a pomlkou. Tímto zaměřením Skácel oslavuje stálé a prvotní hodnoty lidství, jako protiklad k moderní nervozitě. Prohlubuje se to v dalších sbírkách: Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky(vydává roku 1968, pak je zakázán).

Mezitím se také zabývá tvorbou pro děti, určena jim jsou díla Pohádka o velikém samovaru nebo Jak šel brousek na vandr.

Josef Kainar (1917 – 1971)

Členem Skupiny 42 byl zpočátku Josef Kainar. V jeho první sbírce z doby okupace Příběhy a menší básně převažují pocity životní samoty a absurdity, ovšem v epické podobě, která je typickým znakem jeho díla.

Osudy jsou monografickým výborem tvorby válečného období s biblickými motivy symbolizujícími zlo a nedostatek vůle. Důležitou roli ve sbírce Nové mýty hraje inspirace okupací, ironie a sarkasmus (básně Vlak s Vězni, Stříhali dohola malého chlapečka). Podobně jako Kolář tu využívá hovorových až vulgárních výrazů.

V 50. letech se Kainar dal do ideologických služeb a v duchu doby vytvořil sbírky Velká láska a Český sen. Odklon nastal po Gottwaldově smrti, ke svému osobitému stylu se vrací sbírkou Člověka hořce mám rád. Drama Lazar a píseň znamená objektivnější pohled na nedávnou minulost, kdy skepticky ukazuje na osamění lidí sdružených kolektivizací.

Podobný styl a písňovou formu mají jeho poslední sbírky, Moje blues a Miss Otis lituje, která je výborem písňových textů.

Pro děti vydal soubory básní Říkadla a Nevídáno, neslýcháno.

Karel Šiktanc ( * 1928)

Karel Šiktanc je spolu s M. Holubem a dalšími představitelem poezie všedního dne. Byl také deset let šéfredaktorem Mladé fronty. V jeho prvních sbírkách (Žízeň, Heinovské noci, Patetická) se uplatňuje jeho wolkerovské nadšení nad všedními věcmi, jsou ale ovlivněné dobovou ideologií, ve které vyrůstal.

Tato radost mladého člověka se postupně vytrácí a mění v pocity úzkosti a nejistoty ve sbírkách Nebožka smrt, Zaříkávání živých a zejména sbírka Adam a Eva. V ní se projevuje obava ze stereotypu života, a oslava nového začátku (dialog hlavních hrdinů).

Básnickou prózou jsou Mariášky, soubor příběhů ze života. Stejně jako básnická sbírka Jak se trhá srdce (výbor předchozích děl, protest proti aktuální situaci) už nemohly být po roce 1968 oficiálně vydány, stejně jako další díla jen v samizdatu.

Tématem dvanáctidílné skladby Český orloj jsou národní tradice, přírodní řád na venkově a předávání zkušeností (rozhovor otce se synem). Tanec smrti je přes středověký motiv kritikou současné politiky.

Miroslav Holub ( * 1923)

Snaha o jasné básnické vyjádření je pochopitelná u Miroslava Holuba. Povoláním byl lékař – imunolog, přes svou vědeckou přesnost vnáší do svých básní poetismus. Racionalismus v jeho tvorbě však není odsouzením civilizace. Píše sbírky Achilles a želva a Slabikář, kde na portrétech významných osobností klade důraz na jejich houževnatost, sbírka Kam teče krev se více zaměřuje na nemocniční prostředí.

Stejně jako Šiktanc se i Holub stal po roce 1968 nepohodlným. Sbírka Ačkoliv ukazuje desiluzi mladých lidí. Charakter reportáže má próza Žít v New Yorku.

Vladimír Holan (1905 – 1980)

Stranou všech uměleckých proudů tvoří Vladimír Holan, řídí se jen svou bohatou fantazií. Vyrostl v Bělé pod Bezdězem a Máchův kraj se mu stal inspirací pro jeho samotářskou tvorbu.

Začíná sbírkami reflexivní (meditativní) poezie Blouznivý vějíř, Triumf smrti a Vanutí částečně inspirovanými poetismem Devětsilu. Usiluje v nich o svérázný jazykový projev, spojuje i zcela různorodá slova. Tato zašifrovanost se dále stupňuje ve sbírce Kameni, přicházíš, … . Jeho abstraktní lyrika se pohybuje na rozhraní snu a skutečnosti, zaměřuje se na básníkovo nitro.

Stejně jako u ostatních autorů, i u Holana dochází ke změně v souvislosti s ohrožením národní svobody Mnichovským verdiktem. Místo nejasných metafyzických otázek nastoupilo závažné vyjádření nesouhlasu a vyznání lásky rodné zemi v básni Září 1938 (po válce ve sbírce Havraním brkem).

Za války píše lyrickoepické příběhy První testament a Terezka Planetová (o nenaplněné lásce vypravěče). Hlavní roli v nich hraje osudovost, zdůrazňuje protiklady a nejistotu.

Odklon od lyriky a snaha spíše o dokument (jako u Skupiny 42) se projevuje v poválečné sbírce Rudoarmejci. Všímá si jich především jako prostých lidí, a podle něj nezvítězila ideologie, ale jednoduše dobro.

Po odmlce v 50. letech se Holan vrací k expresívní lyrice (Bolest) a v řadě lyrickoepické tvorby sbírkami Příběhy, Noc s Hamletem a Noc s Ofélií. Příběhy jsou orientovány na problémy a paradoxy společnosti (báseň Prostě: převozník pomáhá stavět ND, nakonec se do něj ale stydí vstoupit). V Noci s Hamletem básník rozmlouvá s Shakespearovým hrdinou o smyslu života.

Holan také překládal francouzské surrealistické básníky, z němčiny díla svého vzoru, rakouského lyrika R. M. Rilkeho.

Ludvík Kundera ( * 1920)

Ludvík Kundera začíná tvořit za války, do surrealisticky (překládal Apollinaira a Eluarda) laděné básnické skladby Rýha smrti se kromě milostných motivů dostává strach z války. Publikuje v Brněnské rovnosti i Hostu do domu, jako dramaturg spolupracuje s Brněnským divadlem i rozhlasem (rozhlasové hry). Ve hře Totální kuropění zobrazil vliv války na psychiku mladých lidí. Po roce 1968 působí v samizdatu, oficiálně vydává výbor Halasovy poezie A co ?.

Vítězslav Nezval (1900 – 1958)

Po válce vytvořil Vítězslav Nezval několik oslavných skladeb ovlivněných dobou – Zpěv míru, Stalin a Z domoviny. Shrnutím rozličných druhů lyriky, milostné, reflexivní i písňové formy jsou závěrečné sbírky Křídla a Chrpy a města.

Varováním světu před zneužitím moci a přírodních sil je Nezvalovo poslední drama, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Vládce Atlantidy si tu slibuje od zázračného kovu ovládnutí celého světa, ten je ale nakonec příčinou jejího zániku.

Jaroslav Seifert (1901 – 1986)

Prvním českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu se stal roku 1984 Jaroslav Seifert. Svou poezii se snaží psát formou lehce přístupnou všem (jako J. Wolker) a zároveň v poetickém stylu (jako V. Nezval) a melodicky. V tomto směru mu byla vzorem lidová slovesnost.

Pod dojmem z květnového Pražského povstání, ale také ovlivněn smutkem z padlých na barikádách, začíná jeho poválečná tvorba sbírkou Přilba hlíny (- hromadný hrob před Rudolfinem) a Suknice andělů.

Po odeznění válečných událostí se vrátil zpět ke svým prostým námětům. V Písni o Viktorce teskně opěvuje osudovou moc lásky, na časy dětství vzpomíná ve své nejznámější sbírce Maminka. Ilustrace Mikoláše Alše a Josefa Lady ho inspirovaly k vytvoření jejich básnického doprovodu v knihách Šel malíř chudě do světa a Chlapec a hvězdy.

V 60. letech opouští svou osvědčenou formu melancholické písňové poezie, a překvapivě začíná používat volný verš a nepravidelný rytmus. Tím se ve sbírkách Koncert na ostrově, Odlévání zvonů a Halleyova kometa vrací k počátkům své tvorby.

Za pohnutých událostí 1968-9 se jako předseda Svazu českých spisovatelů postavil proti normalizaci, a nesměl pak téměř deset let oficiálně publikovat. Po uvolnění poměrů na začátku let osmdesátých mohl vydat Morový sloup s reakcemi na sovětskou okupaci a sebeironickou životní rekapitulaci ve sbírkách Deštník z Piccadilly a Býti básníkem. V exilu vyšly jeho prozaické vzpomínky Všecky krásy světa, u nás jen cenzurovaně.

úvaha	– útvar odborného stylu, v publicistickém jako úvodník nebo komentář
	– zamyšlení nad určitým problémem
		– založena na faktech a hledání vztahu a příčin mezi nimi, narozdíl od výkladu je i hodnotí a uplatňuje své poznatky a názory
	– čtenáře se také snaží přimět k zamyšlení, často nechává závěr na něm
esej	– odborná úvaha (literatura, filosofie), ovšem také uměleckým jazykem
	– nutná je dokonalá znalost tématu
	– Šalda, Čapek, Březina