Oscar Wilde – Obraz Doriana Graye – rozbor díla
Světová literární moderna (přelom 19. a 20- století) – Anglická dekadence
Oscar Wilde (1854 – 1900)
Obraz Doriana Graye (epika – próza – román)
- ANALÝZA UMĚLECKÉHO TEXTU
- ČÁST
TÉMA A MOTIVY
Hlavní myšlenka – tématizuje otázky morálky, osobní odpovědnosti, nepodplatitelnosti a zkaženosti. Podobenství vztahu člověka a umělecká díla.
Téma – touha člověka po nesmrtelnosti, zachování věčného mládí.
Motivy – motiv obrazu, motiv mládí, motiv stárnutí…
ČASOPROSTOR
Londýn, konec 19. století
KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBA
20 nepojmenovaných kapitol
LITERÁRNÍ DRUH A ŽÁNR
Epika – děj, příběh, časové a příčné souvislosti – do prózy patří: povídky, novely, romány, pohádky, báje, bajky, mýtus
Próza – povídky, novela, román, pohádka, báje, bajka, mýtus
Román – je to nejrozsáhlejší epický žánr s bohatým dějem, mnoha postavami a mnoha prostředími. (dobrodružný, historický, psychologický).
- ČÁST
VYPRAVĚČ/ LYRICKÝ SUBJEKT
Er- forma, vypravěč je sám autor, časté dialogy oživující děj
POSTAVY
Dorian Gray – mladý muž, čestný, přímý, velmi plachý, nezkažený příslušník anglické společnosti. Ovlivňují ho vášně, podléhá sebelítosti
Lord Henry – aristokrat, cynik, má jiný pohled na svět, ovlivňuje lidi, uznává krásu a mládí, dobrý řečník, oblíben ve společnosti, nenechává se unášet city, ale vsází na rozum
Basil Hallward – malíř, idola vidí v Dorianovi, je velmi citliví
Sybila Vaneová – šestnáctiletá herečka, dává přednost lásce před uměním, spáchá sebevraždu kvůli Dorianovi, který ji po špatném uměleckém výkonu opustil
VYPRÁVĚCÍ ZPŮSOBY A TYPY PROMLUV
Přímá řeč, polopřímá řeč
- ČÁST
JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY A JEJICH FUNKCE VE VÝŇATKU
Spisovný jazyk, občasné archaismy, slang ulice, obohacení o francouzštinu – módní jazyk doby – autor uvádí verše ve francouzštině. Rozvinutá krásná souvětí, spousta přívlastků.
TROPY A FIGURY A JEJICH FUNKCE VE VÝŇATKU
Aforismy –
Maxima –
Paradoxy
- LITERÁRNĚHISTORICKÝ KONTEXT
KONTEXT AUTOROVY TVORBY
Oscar Wilde (1854 – 1900)
Narodil se roku 1854. Nejznámější představitel literární moderny v Anglii. Prozaik, dramatik a básník. Původem Ir – nejpozoruhodnější postava mezi anglickými dekadenty z konce 19. století. Žil v Londýně, kde svým dílem šokoval londýnskou společnost, za přestupky proti mravopočestnosti se dostal i do vězení. Byl vychován v prostředí uměleckých salónů. Matka byla spisovatelka. Vystupoval jako módní dandy (= hejsek, světák oděný podle poslední módy). Byl nadaný jiskřivým intelektem a sršivým vtipem. Jediným cílem života je podle něj krása a rozkoš. Byl homosexuál. Zemřel roku 1900.
Značnou popularitu získal především svými divadelními hrami Ideální manžel a Jak je důležité míti Filipa. Jeho jediným románem je Obraz Doriana Graye (greje), který vyjadřuje hlavní ideje anglické dekadence. Pohádkové soubory: Šťastný princ a jiné pohádky, Dům granátových jablek, Slavík a růže. Komedie: Bezvýznamná žena, Ideální manžel, Jak je důležité míti Filipa
LITERÁRNÍ OBECNĚ KULTURNÍ KONTEXT
Literární moderna světová (přelom 19. a 20. století) – Anglická dekadence
V 90. letech 19. století končí období optimistického a úspěšného společenského rozvoje a nastává radikální změna. Sílí nedůvěra k současným hodnotám a ideálům měšťanské společnosti. Roste společenské napětí, mezi lidmi se vytváří pocit nespokojenosti kombinovaný s pocity bezmocnosti a beznaděje. Umělci odmítají roli služebníka společnosti, stojí dokonce proti ní v novém odbojném postoji, vědomě ji chtějí svou tvorbou i životem znepokojovat a provokovat. Razí heslo lartpourlartismus (larpúrlartismus) = umění pro umění, které vyjadřovalo názor, že umění nemá sloužit společenským cílům, ale jen sobě samému. Pro jejich tvorbu je typický vypjatý individualismus a soustředění pozornosti na vnitřní život člověka. Zatím co ve 2. polovině 19. století vévodí literatuře jediný umělecký směr – kritický realismus, pro konec století je příznačný odklon od realismu a překotné střídání nových uměleckých směrů (Impresionismus, Symbolismus, Dekadence), pro které se vžil souhrnný název literární moderna. Termínem označujeme nejen směry a proudy literatury 90. let 19. století, ale i literární směry a proudy od začátku 20. století do konce první světové války.
Literární moderna ve Francii – prokletí básníci – Představitelé bývají označováni jako „prokletí básníci“ (je jim jedno, co si o nich myslí ostatní) –tito umělci byli nepochopeni, nedoceněni a zavrženi soudobou společností. Tuto společnost provokovali svým bohémským životem a svým dílem. Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Artur Rimbaud.
Literární moderna v Anglii – Oscar Wilde
Literární moderna v USA a Německu – Walt Whitman, Christian Morgernstern
Impresionismus
Impresionismus (z latinského impressio = dojem) je umělecký směr, který měl své počátky ve francouzském malířství. Na výstavě v Paříži byl v roce 1874 vystaven obraz Clauda Moneta (klóda moneta) s názvem Imprese, východ slunce. Představoval východ slunce na moři, kdy sluneční kotouč vrhá červené paprsky, které pronikají mlhami a odrážejí se na vodě. Obraz se skládal jako mozaika ze skvrn malovaných viditelnými tahy štětce, místo aby vytvářel pevné obrysy. Působil pocitem nehotovosti, pouhé nápovědy, protože malíři nešlo o dokonalost zobrazení daného objektu, ale o to, jakým dojmem bude působit na vnímatele = pokusil se zachytit pomíjivý, prchavý okamžik skutečnosti. Tentýž malíř je i autorem cyklu obrazů Katedrála v Rouenu (v ruán), na nichž jeden a tentýž objekt je zachycen v různých ročních obdobích nebo různých okamžicích dne, aby se vyjádřil pokaždé jiný dojem, kterým stejná věc může působit na vnímatele. Podstatou literárního impresionismu je stejně jako v malířství sdělení bezprostředního dojmu, kterým zobrazovaný objekt působí na lidské smysly a city. Základem zobrazení není sám objekt, ale to, jak účinkuje na náladu vnímatele, jakou vyvolává neopakovatelnou atmosféru chvíle. Zatímco malířský impresionismus jako prostředků zobrazení užíval hlavně hru světla a stínů, chvění barev a tvarů a nesouvislé tahy štětcem, literární impresionismus jako prostředků zobrazení užíval hlavně slov smyslového vnímání = slov vyjadřujících zvuky, barvy a světelné odstíny. K představitelům impresionismu patřil ve světové literatuře básník Paul Verlaine (pól verlén), v české literatuře především básník Antonín Sova, v próze Fráňa Šrámek.
Symbolismus
Symbolismus byl reakcí na realismus a naturalismus. Je to umělecký směr, který vyjadřuje skutečnost nepřímo, pomocí tzv. symbolů = zvláštních znaků, které zobrazují skutečnost ne na základě vnější, ale na základě vnitřní podobnosti mezi symbolem a skutečností (například holubice = symbol míru – mír a holubice si nejsou vnějškově podobni, ale jsou si vnitřně podobni svou mírumilovností a klidem). Tím, že vyjadřují skutečnost nepřímo – pomocí symbolů, chtějí umělci postihnout tajemství ukryté jakoby v nitru věcí. Razili dokonce heslo, že vyslovit v poezii přímo to, oč běží, znamená zničit všechen půvab básně. Symbolismus tedy ponechával básníkově i čtenářově fantazii co největší volnost. Pro symbolismus byl rovněž typický důraz na hudebnost verše. K představitelům symbolismu patří francouzští básníci Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud a v české literatuře Otokar Březina, Antonín Sova a Karel Hlaváček.
Dekadence – (z francouzského décadence = úpadek) a který reprezentují zejména mladší symbolisté, kteří svůj odpor proti měšťácké společnosti vyjadřují odmítáním společenského poslání umění. Název dekadent bylo původně hanlivé označení pro každého francouzského básníka, který se odtrhl od dosavadní tradice. Později byli za dekadentní umělce považováni ti, kteří měli zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem a libovali si v pocitech rozkladu a smrti. Unikali z reálného světa, který jim připadal těsný a nedokonalý, do světa snů a k mystice = víře v nadpřirozený svět. Představiteli dekadence byli francouzský básník Paul Verlaine, anglický spisovatel Oscar Wilde a například český básník Karel Hlaváček.
DĚJ
Dorian Gray byl dvacetiletý mladík neobyčejné krásy. Nechal si namalovat Basilem vlastní portrét. Když byl obraz dokončen, Dorian zesmutněl:
„Jak je to smutné!“ šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj portrét. „Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý… Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout mohl ten obraz! Za to bych dal všecko. Dal bych za to svou vlastní duši.“
Obraz si odnesl domů a pověsil ho ve svém pokoji. Po určité době se zamiloval do herečky Sibyly. Chce ji představit svým přátelům, a tak je pozve na představení, kde Sibyla hraje hlavní roli. Její výkon je však podprůměrný, což vyvolá v Dorianovi vlnu nenávisti. Nadává jí a opouští ji s tím, že je mezi nimi konec. Doma ho zarazí podivná změna na obraze – kolem úst se objevily rýhy krutosti. Dorianovi se ve vzpomínkách vybavilo přání, které pronesl v ateliéru, když byl obraz dokončen. Druhý den se dozvídá, že Sibyla spáchala sebevraždu. Dorian nyní porozuměl změně na obrazu i tomu, že tíhu jeho hanebností ponese obraz, zatímco on je předurčen k věčnému mládí. Obraz raději přenesl na půdu.
Začal žít dvojím životem. Navštěvoval nejvybranější společnost, ale zároveň byl hostem i v nejhorších doupatech periférie.
Jednoho dne ho navštívil Basil, aby mu vyčetl jeho zkaženou pověst, a nakonec podotkl, že by rád viděl jeho duši. Dorian ho zavedl na půdu a ukázal mu obraz, nyní již k nepoznání změněný. Basil nevěřil svým očím. Dorian využil jeho překvapení a nožem ho ubodal k smrti.
Myšlenky na všechny špatné činy, které kdy Dorian provedl, jej neobyčejně sužovaly, a tak se jednoho dne vydal k obrazu, aby ho zničil, protože plátno se k němu chovalo jako jeho špatné svědomí.
Zahubí minulost, a až bude minulost mrtva, on bude volný. Uchopil nůž a probodl jím obraz.
Bylo slyšet výkřik a zadunění.
Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposled viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.