Nejstarší světové literatury

Orientální literatura (cca 3000 – 600 př. n.l.)

Mezopotámie

Sumerská kultura. Klínové písmo. Texty zachycovány na kamenné stély, papyrus a pergamen (vydělaná ovčí nebo kozí kůže).

Epos o Gilgamešovi

• sumerský epos, z něhož Asyřané vytvořili epickou poému o 12. zpěvech
• hrdinou je podle sumerské legendy polomytický král Gilgameš z města Uruku, který se svým přítelem Enkidem podniká mnohá dobrodružství; Enkidu je bohy odsouzen k smrti = umírá na horečnatost; Gilgameš se vydává na cestu hledat nesmrtelnost; díky radě Uta-napiština (člověk, který se po potopě světa stal bohem) získává květinu nesmrtelnosti; květinu ale sežere had
• skladba vypráví o obavách člověka ze smrti a o hledání nesmrtelnosti (po všech útrapách Gilgameš zjistí, že nesmrtelnost člověka je dána jeho činy, nikoliv délkou jeho života)

Chamurabiho zákoník

• velmi přísné právní normy (oko za oko, zub za zub); vytesán na stély

 

epos = rozměrná epická veršovaná skladba volného uspořádání s pomalým tokem děje se zálibou ve vedlejších příbězích; užití ustálených epitet a figur; vypravěčský odstup a objektivita; většinou válečné nebo hrdinské téma

 

Egypt

Hieroglyfické písmo (750 znaků) se užívalo pro texty náboženské a oficiální. Pro každodenní vyjadřování se používalo písmo hieratické.

Knihy mrtvých

Achnatonův Hymnus na slunce

Knihy moudrých rad do života

Nápisy z hrobky knížete Herchufa

Vlastní životopis Sinuhetův

• příběh o vynikajícím lékaři (používání některých současných praktik); zobrazení doby; napsán na papyru

 

hymnus = píseň na oslavu boha nebo bohů, později i na počest hrdinů a jejich činů

 

Indie

Písmo různé, podle jazyků. Nejslavnější písmo védské, později vystřídané sanskrtem.

Védy

• hymny, které doprovázely obřady; bohové jsou zosobňováni jako přírodní síly

Mahábhárata

• veršovaný epos o boji mezi védskými kmeny Pánduovců a Kuruovců o moc nad územím

Rámájana

• epos oslavující činy krále Rámy; byl nucen se svou ženou Sítou prchnout ze země; Síta byla unesena démonem temnot; ze zajetí byla osvobozena Rámou; zlidšťující pohled na svět opic

 

Hebrejci

Písmo aramejské a hebrejské. Nositelem je židovská náboženská obec.

Bible

• většina textů hebrejské bible vznikala už od 1. tisíciletí př. n.l.; tyto hebrejské texty učinila křesťanská církev součástí křesťanské bible, a to v části zvané Starý zákon; Starý zákon obsahuje historické, liturgické, právnické a literární texty; nejstarší část tvoří Knihy Mojžíšovy (Pentateuch, Tóra, zákon), mladší soubor Proroků (vyprávění dějin Izraele, výroky a skutky proroků – Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela a dvanácti apoštolů), nejmladší je soubor svatých spisů (žalmy, kniha Jobova, přísloví, pět svitků – Píseň písní, Rút, Kazate3l, Jeremiášův pláč, Ester, dále kniha Danielova s mystickými zjeveními zvanými apokalypsy a některé texty historického charakteru)
• nejznámějšími částmi Knih Mojžíšových jsou Stvoření světa (světlo, tma a nebeská klenba; pevnina, moře a rostliny; slunce, měsíc a hvězdy; živočichové vodní a vzdušní; živočichové ostatní; člověk; odpočinek), Kain a Ábel, Noe, Metuzalém, Babylon, Abrahám a Sára, Izák, Lot, Sodoma a Gomora, Ezau a Jákob, Benjamin, Mojžíš, Jericho

 

kanonizace = prohlášení za svatý zákon

písmo svaté = dnes jen Starý zákon

 

Čína

Kaligrafie (znakové písmo).

Konfucius

• nejvýznamnější představitel filosofického myšlení; založil školu pro jinochy; humanistické smýšlení; slavný citát „Nechť není zla ve vašich myšlenkách“

Hovory

• jeho myšlenky zachyceny v rozpravách s jeho žáky

Kniha písní

 

Persie

Klínové písmo, později písmo avestské.

Zarathustra

• zakladatel perského náboženství

Avesta

• náboženské texty; obsahuje modlitby, mýty, právnické texty, lyrické písně

 

Staré evropské civilizace (800 př. n.l. – 476 n.l.)

Řecko (8. – 1. stol. př. n.l.)

Vyspělá kultura. V literatuře se uplatňují všechny žánry a druhy. Velmi vyspělá teorie literatury. Díky výhodné pozici na rozhraní tří kontinentů dlouho udržena kontinuita. I přes pozdější mocenské podmanění se kultura rozvíjela dál.

Archaické (předattické) období (8. – 6. stol. př. n.l.)

Rozvíjela se ústní slovesnost tradovaná aiódy (pěvci), ze které se později vyvinula lyrika a epika. Přednášení epických textů profesionálními přednašeči (rapsódy).

Homér

Ilias

• zachycuje boj Řeků proti maloasijské Tróji (Ílionu); syn Priamův Paris miluje Helenu; Helena je otcem zaslíbena Meneláovi; Paris Helenu unese; Meneláos ji chce zpět, a tak rozpoutává válku (bojovníci Achyleus, Hektor, Patrokles, Nestor, Odysseus); Trója dobyta lstí (trójský kůň); historické jádro se zakládá na pravdě

Odyssea

• putování Odyssea na rodnou Ithaku (na cestě zažívá mnohá dobrodružství – obr Polyfémos, čarodějnice Kirké, víla Kalypsó apod.); nakonec se shledává se svou ženou Penelopou a svým synem Telemachem

Archilochos

• významný tvůrce elegií (poučné básně doprovázené na píšťalu); syn šlechtice a otrokyně; měl těžký život; zanevřel na ženy

Sapfó

• pěstovala lyriku monodickou (určena pro sólový zpěv v doprovodu lyry); na ostrově Lesbos založila dívčí školu (výuka tance, zpěvu a literatury)

Písně

Anakreón

• opěvoval lásku, vtip a hravost – později tzv. anakreontská poezie

Anakreonteia

Pindaros

• byl klasikem slavnostní sborové lyriky; psal ódy na řeckou aristokracii

Aisópos (Ezop)

• je považován za zakladatele bajky; jako otrok a mrzák předčil svou moudrostí všechny filosofy

Bajky

 

bajka = krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého alegorického příběhu, které obvykle obsahuje nějaké mravní ponaučení; zvířata nebo věci v něm jednají a mluví jako lidé

 

Attické období (5. – 4. stol. př. n.l.)

Název podle Athén ležících v Attice. Vznikají první demokratické státy. Rozvíjí se věda, filosofie, historie, drama a próza. Filosofie kalokagathie (člověk by se měl rozvíjet harmonicky).

Drama se vyvinulo z obřadních her boha Dionýsa, které se hrály o velkých svátcích zasvěcených Dionýsovi – Velkých Dionýsiích (březen – duben). Jsou představovány dvěma hlavními dramatickými žánry – tragédií a komedií.

Tragédie

Aischylos

Oresteia

• tři části – Agamemnon, Oběť na hrobě, Usmířené lítice
• Agamemnon se vrací z trojské války a je zabit manželkou Klytaimnéstrou a jejím milencem; syn Orestes je rozhodnutý otcovu vraždu potrestat, a tak zabije svou matku a jejího milence; díky tomuto činu se dostává do spárů Erynií, které zapříčiní jeho šílenství; u Apollóna se Orestes dožaduje svého práva; o sporu má rozhodnout Athéna, která vloží Orestův osud do rukou lidu; Orestes je lidem osvobozen

Sofoklés

• psychologicky zajímavě prokreslené postavy

Élektra

• Élektra (Orestova sestra) čeká na Orestovu pomstu; když obdrží mylnou zprávu o bratrově smrti, chce vzít pomstu do svých rukou; nakonec přijíždí Orestes vykonat pomstu; Sofoklés zušlechťuje Klytaimnéstru a haní Oresta

Král Oidipus

• Oidipus podle věštby zabije v hněvu a nevědomky svého otce Láia; dostává se do Théb, kde si bere otcovu ženu; na město dopadl mor, jehož příčinou je Oidipus; Oidipus podezřívá svého švagra Kreionta z přípravy puče; nakonec si Oidipus vypíchne oči a odchází z Théb

Antigona

• synové Oidipa Eteoklés a Polyneikés se hádají o trůn; Eteoklés se spojí s Kreiontem a vyženou Polyneika; Polyneikés se vrací a v souboji oba umírají; na trůn se dostává Kreiont; Antigona chce pohřbít své mrtvé bratry, za což je potrestána (je zaživa zazděna); díky hněvu bohů má být Antigona propuštěna, je ale nalezena oběšená; Kreiontův syn, který Antigonu miloval, se zabije; otec se žalem nad ztrátou svého syna zabije taky

Eurípidés

• důležitým faktorem v jeho hrách je láska; propracovaná psychologie postav

Médeia

• Médeia je královskou dcerou na Kolchidě; z lásky zachránila vůdce Argonautů Iásona, s kterým prchnula ze země i se zlatým rounem; jelikož se Iáson zamiloval do Kreiontovy dcery Glauky, vyhnal Médeiu z města; Médeia posílá Glauce otrávené šaty a šperky; na konci Médeia zabije své dva syny a ujíždí na dračím voze

 

tragédie = drama s vážným obsahem spojující mluvené slovo, zpěv a tanec, v němž se hrdina dostává do nesmiřitelného konfliktu se silami silnějšími než je on (osud, společenské zákony, vlastní nitro) a obvykle v zápase s nimi podléhá a často hyne; klasická tragédie se skládá z expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy; vznikla z řeckých obřadních zpěvů (dithyrambů), jež bývaly chórem (sborem) převlečeným za satyry a kozly zpívány na oslavách na počest boha Dionýsa – odtud název tragódiá = zpěv kozlů; námět čerpán z mýtů, zřídka z dějin

 

Komedie

Aristofanés

Jezdci

Mír

• obě skladby zesměšňují válku a násilí

Žáby

• stanoviska filosofů

 

komedie = veselá divadelní hra; ukazuje život z té směšnější stránky; zápletky dospívají k šťastnému rozuzlení a děj ke smírnému konci; vyvinula se z řeckých frašek a provozovala se na Dionýsových oslavách; byla předváděna chórem; obsahovala nevázané žerty, krutý výsměch, útoky na politické poměry a na soudobou morálku; užití fantastických prvků; název od komódiá = zpěv veselého průvodu na oslavu Dionýsa

 

Dějepisectví

Hérodotos

• nazýván „otcem historie“

Historie

• devíti svazkové dílo pojednává o řecko-perských válkách

Thúkýdidés

• zakladatel vědeckého dějepisectví

Dějiny peloponéské války

 

Řečnictví

• politické, soudní a epideiktické (oslavné)

Démosthenés

• hlavní politický řečník; proslavil se filipikami (řeči proti Filipu Makedonskému)

Isokratés

• proslavil se oslavnými řečmi

 

Filosofická próza

Sokrates

• jeho ženou byla Xantipa; promlouval s žáky; prosazoval filosofii praktického života pro lepší žití; položil základy etiky; po obsazení Athén Sparťany byl díky svému učení odsouzen k smrti, ale život si vzal sám (vypil jed); slavné citáty „Více ví ten, kdo ví, že nic neví – Vím, že nic nevím“ a „Cílem života je konat dobro“

Platón

• Sokratův žák, po jeho smrti byl pronásledován, načež uprchl do ciziny, kde byl prodán do otroctví; z otroctví byl jiným Sokratovým žákem vykoupen; po návratu do Řecka založil v Athénách Akademii, kterou vedl 30 let; prosazoval myšlenku, že idea předchází realitě, která je nedokonalým obrazem oné idey

Ústava

• dílo o ideálním státě; rozděluje obyvatele na vládnoucí a ovládané

Aristotelés

• Platónův žák; založil vlastní školu; přátelil se s Alexandrem Makedonským; studoval, roztřídil a oklasifikoval vědy a vědění; založil zoologickou a botanickou zahradu; za realitu považoval pozemský život; domníval se, že Země je středem galaxie

Politika

• potrat posuzuje jako legální

Poetika

• propracovaná teorie literatury

O duši

• filosofické dílo

Etika

Rétorika

 

Helénistické období (4. – 1. stol. př. n.l.)

Rozšíření řecké kultury do zemí dobytých Alexandrem Velikým. Střediskem vzdělanosti byla Alexandrie. Rozkvétají také exaktní vědy (Euklides, Archimédes).

V dramatu se rozvíjí komedie, která se označuje jako „nová komedie“.

 

Menandros

• díla zachována ve zlomcích

 

nová komedie = hra, v níž není obsažena politická satira a fantastické prvky; prosazování individualit postav (ustálené typy); důraz kladen na rozvedení zápletky a na úroveň dialogů; podobná dnešní činohře

 

Theokritos

• autor pastýřských idyl

 

V próze velmi oblíbený dobrodružný román a milostné náměty.

 

Řím (300 př. n.l. – 476 n.l.)

Zpočátku docházelo ke kopírování a napodobování Řeků, což později ustalo a Římané začali vytvářet svoji vlastní kulturu.

Archaické (staré) období (3. – 2. stol. př. n.l.)

Velký význam má mytologie. Důležité překlady z řečtiny.

Titus Maccius PLAUTUS

• tvořil podle pozdních vzorů řecké komedie; položil základy římské komedii; náměty čerpal z denního života

Komedie o hrnci

• lakomci; předloha pro Molièrova Lakomce

Pseudolus

Chlubný voják

• v obou dílech napálí chudý chytrák bohatého hlupáka

 

Zlaté (klasické) období (1. stol. př. n.l.)

Řečnictví

Marcus Tullius CICERO

• nejslavnější představitel staré římské rétorské školy; jeho řeči vynikaly logickou stavbou a filosofickou hloubkou, působily pečlivým a květnatým slohem a řečnickými otázkami; jeho listy se staly vzorem dokonalé latiny („ciceronská latina“); prý byl ješitný; zabit díky politice

 

Historická próza

Gaius Julius CAESAR

• věcný a strohý sloh

Zápisky o válce galské

Titus LIVIUS

Knihy od založení města

• monumentální historické dílo, v němž jsou zpracovány celé římské dějiny od nejstarších dob do r. 9. př. n.l.

Poezie

Publius VERGILIUS Maro

• je pokládán za největšího římského básníka; stal se jakýmsi mluvčím císaře Augusta a reprezentantem jeho snah o obrodu Římského impéria

Zpěvy pastýřské

Zpěvy rolnické

Aeneis

• epos z historie římského národa; bájný Aeneas je představitelem typických hrdinských ctností (plní své povinnosti vůči bohům, vlasti a rodině); Aeneas se po trojské válce vydal na cesty; usadil se v Itálii, kde založil Lavinium; vzal si dceru krále Latinů; považován za praotce Římanů; Vergilius epos nedokončil a chtěl, aby byl po jeho smrti spálen, to ale Augustus nedovolil

Quintus HORATIUS Flaccus

• přítel Vergilia; podporoval Augustovu vládu; byl sponzorován přítelem Mecenášem (dnes výraz pro bohatého sponzora umění), který byl pochován vedle něj

 

Ódy

• zastánce klidu a uměřenosti

Listy

• dopisy určené konkrétním osobám; styl přizpůsoben adresátovi; zamyšlení nad obecnými věcmi
• List věnovaný Pisonům – o básnickém umění

Publius OVIDIUS Naso

• své tvořivé období byl nucen trávit ve vyhnanství na břehu Černého moře

Lásky

• dohady o původu opěvované dívky Koriny

Žalozpěvy

Umění milovat

Proměny

Léky proti lásce

Kalendář

Listy z Pontu

 

umělý epos = epos, v němž autor zaujímá určitý vzdělanecký odstup od světa, který zobrazuje

óda = dříve jakákoliv píseň určená k hudebnímu doprovodu; tvořily i součást tragédie; postupně se z ní vyvinula oslavná báseň plná patosu (vzletnosti), jejímž účelem bylo chválit bohy nebo něco velkého a vznešeného (přátelství, láska, vlast, příroda atd.)

elegie = báseň sepsaná elegickým distichem (dvojverší složené z daktylského hexametru a pentametru) a se smutečním laděním; motivy žalu nad ztrátou blízkého, bolest ze zklamané lásky, stesk nad uprchlým mládím apod.; tento ráz elegie se traduje až od Ovidia

 

Stříbrné (poklasické) období (0 – 476)

Poezie

Marcus Valerius MARTIALIS

• zachytil satiricky a epigramicky celou tehdejší dobu

 

epigram = krátká, často satirická báseň vyjadřující úsečnou formou výraznou a adresnou myšlenku; obvykle složená z expozice a pointy; v antice obvykle umístěn na pomníku, hrobě či daru

 

Zábavná literatura

Gaius PETRONIUS Arbiter

• rozhodčí ve věcech vkusu

Satirikon

• satirické zachycení běžného života; dochovaly se jen zlomky; část Trimalchionova hostina

 

satira = užívá humoru, aby zaútočila na nedostatky lidského charakteru nebo poměrů ve společnosti a vysmála se jim; předpokládá záporné hodnocení skutečnosti viděné z výsměšného náhledu, ale i existenci mravního či společenského ideálu, kterým jsou kritizované nedostatky porovnávány; k jejím základním žánrům patří epigram, anekdota, satirický román a hra, komický epos, parodie apod.

 

Historická próza

Publius Cornelius TACITUS

• byl správcem v Belgii

Germania

• zachycena kultura germánských kmenů; i zmínka o českém území

Dějiny

Letopisy = Historie = Anály

 

Drama

Lucius Annaeus SENECA

• byl vychovatelem císaře Nerona; po odhalení účasti na spiknutí proti císaři byl donucen vzít si život; propagoval stoickou filosofii (život v souladu s přírodou); psal i patetické tragédie

O duševním klidu

• filosofické dílo; člověk přechází ve snaze uniknout před sebou od práce k práci, což nepomáhá; přátelství je dobré; je lepší nic nemít, než něco ztratit; na svou pozici je nutno si zvykat

Médea

 

B)   Stylistické rozvrstvení jazykových prostředků

 

Slova spisovná

• hovorová slova – v běžné mluvené řeči, nejsou zcela spisovná, tvoří přechod ke slovům nepatřícím do spisovného jazyka (např. koukat, pořád, trable, bezva)
• knižní slova – vyskytují se pouze v psaném literárním projevu, v ústním projevu je lepší se jim vyhnout (např. jeseň, rov, člověčenstvo, sličný, pocelovat)
• básnická, umělecká slova (poetismy) – užívána v umělecké literatuře; slova neobvyklá, málo slýchaná, a proto umělecky působivá (např. luna, oř, jiskrooký)
• slova odborná (termíny) – bez citového zabarvení; přesně pojmenovávají představy a jevy jednotlivých vědních oborů (např. matematické – jmenovatel, dělenec; lékařské – pohrudnice, anémie; jazykovědné – předložka, skladba, sousloví; fotografické – expozice, clona)
• publicistická slova – patří k prostředkům publicistického slohu (např. platforma – východisko, základna; superman – nadčlověk); trend – směr vývoje)

 

Slova nespisovná

• slova obecné češtiny (interdialektismy) – snaha po jednoslovném pojmenování skutečnosti (např. tryskové letadlo = tryskáč), mnohá jsou cizího původu a mohou mít citový přízvuk (např. štrúdl, kšeft, fusekle, hausnumero)
• slova nářeční (dialektismy) – omezena na určitou místní oblast (např. lichva, ogar)
• slova oblastní – odvozena z nářečí tzv. nivelizací a užívána na větším území (např. kytka, holka, dědina)
• slova slangová – užívaná v běžném neoficiálním pracovním styku příslušníků různých oborů a zájmových skupin (např. slang technický – ještěrka, francouzák, kastle; slang vojenský – vojcl, bažant, lampasák, lapiduch; slang sportovní – mičuda, půlka; slang obecný – mejdan, ohoz, volňásek)
• slova argotická – užívaná lidmi určité kasty, pro nezasvěcence mají zůstat tajná (pokud ztratí na své tajnosti pronikají tato slova do slangu – např. lapák, chlupatej)

 

Slova podle frekvence

• některá slova jsou užívána běžně, bez omezení, jiná řidčeji, zvláště taková, vedle nichž existuje běžná náhrada (např. lodice, ječný)
• některá slova jsou zcela řídká, užitá třeba jen jediným spisovatelem (např. odlehlina = odlehlé místo, Třebízský; ledoví = ledový povlak, Rais; pastelovat = namalovat pastelem, Machar)

 

Dobově zabarvená slova

• historismy – slova označující jevy zanikající nebo zcela zaniklé; jsou vlastní některému historickému období minulosti, nebo pojmenovávají předměty dnes nepoužívané a neznámé (např. řemdih, chán)
• archaismy – slova a slovní spojení již neužívaná a většinou nahrazená jiným slovem nebo slovním spojením (např. úděl = osud, fraucimor = ženský pokoj + ženské služebnictvo, vysoké učení = vysoká škola, mocnář = panovník)
• slova a slovní spojení zastarávající – z užívání postupně ubývají (např. úbytě, artilerista, ctěný)
• neologismy – slova nově utvořená nebo přejatá

 

Citově zabarvená slova

• zdrobněliny – vytváří se od podstatných jmen koncovkami –ek, -ík, -ka, -ko (např. stromek, koník, knížka, dřívko), -eček, -íček (např. stromeček, koníček, knížečka,, dřívečko)
• slova důvěrná, familiární – užívají se v rodinném prostředí (např. maminka, dát pac)
• slova domácká – především obměny křestních jmen (např. Maruška, Mařenka)
• slova mazlivá a dětská (např. bebí, papání, bumbat)
• slova hanlivá (pejorativní) – vyjadřují záporný vztah mluvčího k pojmenované skutečnosti (např. cizák, fintil)
• slova zhrubělá – vyjadřují odpor, nenávist k pojmenované skutečnosti (např. cvok, čumák, kec)
• slova vulgární – užívaná při nespolečenském a hrubém způsobu vyjadřování (např. rajda, bordelář, blbec)