Nejdůležitější etapy a osobnosti českého divadla a dramatu do konce 19. století

Středověk

Počátky českého dramatu sahají do konce 12. století a jsou náboženského původu. V některých klášterech se dramatizovaly latinské texty evangelií – zejména ty, které vyprávějí o Kristově smrti a vzkříšení – a výjevy se předváděly v kostele. Postupně se předvádění účastnily i osoby světské (učitelé, žáci). Jedním z prvních takto ztvárněných výjevů byla scéna, jak tři zbožné Marie chtějí mrtvé tělo Kristovo pomazat vonnými mastmi a anděl jim oznamuje Kristovo zmrtvýchvstání. Později byla tato scéna obohacena o světskou část – scénu s mastičkářem, u něhož Marie nakupují masti. Když se tyto světské části rozrostly, vykázala církev jejich předvádění před kostely a do krčem.

 

Mastičkář

• nejstarší staročeská fraška o prodavači mastí z poloviny 14. století; zachycuje věrný obraz středověkého trhu, včetně lidového jazyka
• tři Marie shánějí na trhu masti, rozmlouvají s mistrem Severínem a jeho pomocníky

Hra veselé Magdalény

• světice Magdaléna je představena jako lehká žena

O ženě zlobivé

 

fraška = druh komedie s obhroublou komikou, těžící z nějaké vnější skutečnosti (ošklivost, hloupost, koktání apod.); nejdříve se vyvíjela v rámci církevní hry jako komická výplň vážné tematiky a později se osamostatnila

 

Baroko

V dalších staletích se české drama většinou vyvíjelo jako žánr pololidový. Přibližně v polovině 17. století se objevilo divadlo loutkové. Nejznámějším českým loutkářem byl Matěj Kopecký.

Za povšimnutí stojí i dramatické pokusy Jana Ámose Komenského, které měly ráz didaktický a měly prohlubovat znalost latiny u žáků. Komenský napsal soubor her Schola ludus (Škola na jevišti).

 

Národní obrození

Významnou úlohu sehrálo divadlo v období národního obrození. Politická situace 80. let 18. století přála vzniku novočeského divadla. Od roku 1738 měla Praha stálé německé divadlo v Kotcích (s činohrou i operou); tady se také roku 1771 předváděla první česká hra Kníže Honzík. Od roku 1783 působilo v Praze německé Stavovské divadlo, kde se později hrálo i česky. Prvním českým divadlem se stala Bouda (1786-89) na dnešním Václavském náměstí. Kolem tohoto divadla se vytvořila divadelní generace včele s Václavem Thámem. Přechodně se české hry uváděly i v divadle U Hybernů.

 

Václav Thám

• herec, autor vlasteneckých her z české minulosti, upravoval a překládal staré hry

Vlasta a Šárka

Břetislav a Jitka

 

Prokop Šedivý

• oblíbený autor frašek z pražského lidového prostředí

Masné krámy

Pražští sládci

 

Pokračovatelé národního obrození

Ve 20. letech 19. století vzniká pod vedením Jana Nepomuka Štěpánka první český profesionální soubor. Hrají se především hry rytířské, historická dramata i žánrové veselohry ze současnosti.

 

Jan Nepomuk Štěpánek

Čech a Němec

Obležení Prahy od Švédů

Břetislav I.

 

Václav Kliment Klicpera

• působil jako profesor v Hradci Králové; autor dramat ze současnosti, nastavujících současníkům komické zrcadlo, a historických her

Divotvorný klobouk

• dva studenti chtějí napálit lakomého obchodníka, a tak mu prodají klobouk, který má za svého pána platit útratu v hostincích

Rohovín Čtverrohý

• hra o chlubivém ranhojiči, kterého chtějí napálit tři tuláci; vsadí se s ním, že nebude vpuštěn do města; první tulák se představí jako Rohovín Jednorohý, druhý tulák jako Rohovín Dvourohý, třetí tulák jako Rohovín Třírohý a když chce branou do města projít Rohovín Čtverrohý, stráž u brány ho nepustí (nemá si dělat legraci)

Každý něco pro vlast

• vysmívá se prospěchářskému vlastenectví; děj se odehrává kolem úřadu starosty, kdy všichni kandidáti lidem říkají, co chtějí slyšet, jen aby byli zvoleni

 

Josef Kajetán Tyl

• narodil se v Kutné Hoře jako syn vojenského hudebníka, který se stal krejčovským mistrem; studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde se setkal s Klicperou, který ho nadchl pro divadlo; po gymnáziu šel studovat filosofii do Prahy; odchází ze studií s kočovnou hereckou společností; poté zklamán vstoupil do vojenské správy; řídil česká představení ve Stavovském divadle; založil vlastní divadlo na Malé Straně; přispíval do novin; po porážce revoluce se vrátil ke kočovné společnosti; umřel v Plzni; měl sedm dětí se sestrou své ženy, která s nimi sdílela domácnost

Dramata ze současnosti

• problémy národního života; rysy idealizace

Paličova dcera

• hlavní postavou je Rozárka, která se přizná ke žhářství svého otce; poznává krutost lidí; nakonec vše dobře dopadne

Pražský flamendr

• Adolf je syn bohatého sládka; je typický hýřil a bohém; otec ho naoko vydědí a vyžene ho, ale poprosí přítele, aby ho vzal mezi chudé; zde se naučí pracovat a zamiluje se

Bankrotář

• hlavní postavou je makléř, který bere od lidí peníze a slibuje jim je vrátit s navýšením; peníze převede na svou ženu a vyhlásí bankrot; jeho dcera se zamiluje do doktora, který se nechce přiženit do rodiny podvodníka; otec peníze vrátí, a tak se mohou oba mladí vzít

Veselohry

Fidlovačka aneb Žádný řev a žádná rvačka

• děj se odehrává v Praze; Mastílková byla dobrou máselnicí, ale poněmčila se; je znesvářena se ševcem Kroutilem; díky lásce jejich dětí se usmiřují
• píseň Kde domov můj (hudba František Škroup)

Dramata pohádková

Strakonický dudák

• Švanda dudák je syn víly Rosavy; chce si vzít Dorotku, a tak odchází do světa za penězi; Dorotka s Kalafunou odcházejí Švandu do světa hledat; Švanda ve světě potkává Vocilku; je uvězněn snoubencem jedné princezny, která se do něj zamilovala; dostává se domů; nakonec je mu Dorotkou pomoženo
• Švanda – manipulovatelný, citový, touží po penězích; Dorotka – obětavá, hodná, dobrosrdečná, mírná; Vocilka – vypočítavý, mazaný, příživník, dobrodruh, namyšlený; Kalafuna – domácí člověk, dobrý přítel

Lesní panna

Dramata historická

Jan Hus

• podpora revolučních snah

Kutnohorští havíři

• sociální drama o vzbouření horníků za lepší postavení ve společnosti

 

Ve snaze vybudovat stálé české divadlo bylo roku 1862 otevřeno Prozatímní divadlo (jehož budova je součástí zadního traktu Národního divadla). Prvním představením byla Hálkova historická tragédie Král Vukašín. Pro nedostatek dobrých dramatických autorů se zde většinou hrály konverzační komedie cizího původu. Významným činem bylo uvedení cyklu Shakespearových her roku 1864.

Roku 1868 byl položen základní kámen Národnímu divadlu. Generaci, která Národní divadlo vyzdobila, se říká Generace Národního divadla (architekt Josef Zítek, malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Václav Brožík, Vojtěch Hynais, sochaři Josef Václav Myslbek, Bohuslav Schnirch, Antonín Wagner a další). Národní divadlo bylo dokončeno roku 1881, avšak ještě téhož roku vyhořelo. Definitivně bylo otevřeno roku 1883.

Hudební tvorba v této době dosáhla svého vrcholu. Bedřich Smetana je považován za tvůrce české národní hudby a české opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna). Z děl Antonína Dvořáka největší úspěch slavily opery Jakobín, Čert a Káča a Rusalka. Dalším vynikajícím hudebníkem byl Zdeněk Fibich, tvůrce moderního scénického melodramatu (Hippodamie) a skladatel oper (Nevěsta Messinská, Šárka aj.). Posledním autorem, o němž je třeba se zmínit, je Leoš Janáček (Její pastorkyňa).

 

Eliška Krásnohorská (vl. jm. Alžběta Pechová)

• psala poezii a libreta, překládala ze slovanských literatur

Libreta

Hubička

Tajemství

Čertova stěna

 

Karel Sabina

• libretista a básník romantismu v Čechách

Dalibor

Libuše

 

Jan Neruda

Divadelní táčky

 

Julius Zeyer

Radúz a Mahulena

• námět převzat ze slovenského lidového prostředí; příběh pojednává o lásce dvou mladých lidí, kterým není přána; hudbu složil J. Suk

 

Jaroslav Vrchlický

Hippodamie

• trilogie čerpající z řecké mytologie, kterou převzal do svého melodramu Zdeněk Fibich
• Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie

Noc na Karlštejně

• veselohra

 

Na scéně Národního divadla byla hrána i realistická dramata Ladislava Stroupežnického, Gabriely Preisové a bratří Mrštíků.

 

Ladislav Stroupežnický

• v 80. letech byl dramaturgem ND; psal veselohry s historickým námětem

Zvíkovský rarášek

Paní mincmistrová

Naši furianti

• ve své době se dočkala jen šesti repríz; veselohra řeší malicherný spor o místo ponocného v jedné jihočeské vesnici; vysloužilý voják Bláha se po letech vrací do rodné vsi ucházet se o místo ponocného; o to samé místo jeví zájem krejčí Fiala; za Bláhou stojí starosta vesnice Dubský a za Fialou sedlák Bušek; Bušek a Dubský jsou dlouhou dobu ve sporu o věno svých dětí; nakonec nejde o spravedlivé přidělení úřadu, ale ukázku výhry; nakonec se ponocným stává Bláha a dochází ke smíru znesvářených stran
• autor poukazuje na furiantskou náturu českých sedláků; dílo psáno lidovým jazykem a nářečím

 

furiant = člověk, který si myslí, že všechno zná a všechno umí, je sebevědomý, ale i pyšný a umíněný

 

Gabriela Preissová

• její díla inspirována moravským Slováckem

Gazdina roba

• drama zhudebněno Bohuslavem Foersterem (opera Eva)
• jde o příběh venkovské švadleny Evy, která se zamiluje do bohatého mládence; jelikož je jejich majetkový stav nevyrovnaný, bere si bohatý mládenec bohatou dívku; Eva se natruc vdá za staršího muže; svého manžela podvádí s jiným mužem, který je náhodou ženatý a nechce se rozvést; Eva tuto situaci řeší sebevraždou (i s vědomím své gravidity)

Její pastorkyňa

• drama zhudebněno Leošem Janáčkem (opera Její pastorkyňa)
• Jenůfa je schovankou u vdovy Kostelničky; zamiluje se do Števy a ten předstírá zájem; do Jenůfy se ale zamiluje Laco, který Jenůfě v záchvatu žárlivosti zjizví tvář, načež Števo Jenůfu opouští, přestože ví, že s Jenůfou čeká dítě; když se dítě narodí, utopí ho Kostelnička pod ledem, aby se Jenůfa nedostala do hanby; nakonec je Kostelnička potrestána, Jenůfa se provdává za Laca, ale je si vědoma, že už nebude nikoho milovat tak, jako Števu

 

Alois a Vilém Mrštíkové

Maryša

• děj se odehrává na slovácké vesnici; sedlák Lízal chce provdat svou dceru Maryšu za ovdovělého mlynáře Vávru, s kterým se na sňatku dohodne; Maryša ale miluje chudého Francka, který je zrovna na vojně; nakonec se Maryša otcovu nátlaku podvolí a Vávru si vezme; když se Francek vrátí z vojny, přemlouvá Maryšu, aby s ním uprchla; Maryša nechce odejít od muže, aby nebyla špatná, když ale Vávra vystřelí po Franckovi, rozhodne se jej otrávit; svého činu nakonec nelituje, ale prosí o smilování boží
• užití lidového jazyka, napadají nesmyslné dobové konvence a předsudky, poukazují na sociální život

 

B)        Nářečí a útvary nadnářeční

 

• řadíme je do národního útvaru nespisovného jazyka; jsou územně omezeny; vývoj nářečí zaznamenal výrazný vzestup ve středověku; za osvícenského absolutismu dochází ke smývání nářečí (nivelizaci) a vzniku nadnářečí (interdialektů)
• nářečí na území Česka dělíme do čtyř skupin – česká nářečí, středomoravská (hanácká) nářečí, východomoravská (moravskoslovenská) nářečí a slezská (lašská) nářečí

 

         česká nářečí      hanácká nářečí    moravskoslovenská nářečí     slezská nářečí

strejc                     stréc                               strýc                               stryc

vozejk                   vozék                             vozík                              vozik

mouka                   móka                              múka                              muka

 

Česká nářečí

• většina slov českého nářečí jsou vnímána jako nespisovná či dokonce hovorová díky některým změnám

 

-é-       ®        -í-        mléko   ®        mlíko

-ý, -ý-  ®        -ej, -ej-            mladý   ®        mladej

cítit       ®        cejtit

-l          ®                    nesl      ®        nes

o-, -o- ®        vo-, -vo-          oko      ®        voko

 

• u tvarů slovesa být začínajících na j- vypouštění této hlásky (např. jsem ® sem); užívání koncovky –ama v 7. pádu mn. č. u nepříslušících slov (např. sousedy ® sousedama)

 

Středočeská nářečí

• nespisovné tvary slovesa být (např. ty seš); přidávání –nu- do sloves 2. třídy vzoru tiskne (např. sekl ® seknul)

 

é          ®        ý          té druhé           ®        tý druhý

í           ®        ou        kupují   ®        kupujou

 

Jihozápadočeská nářečí

• chodské, doudlebské
• jednotná koncovka přivlastňovacích přídavných jmen (např. tatínkovo bratr, tatínkovo děti, tatínkovo sestra); u slovesa být v 2. os. j. č. ve sponových tvarech tvar si (např. ty si dal); užívání nadbytečného v (např. vo našom); přechýlení tvaru 6. p. podstatných jmen (např. kom, čom)

 

-ovi      ®        oj(c)     Novákovi         ®        Novákojc

 

Severovýchodočeská nářečí

• podještědské, podkrkonošské
• nespisovné koncovky u sloves 3. třídy (např. kupují, prosí, umějí ® kupujou, prosej, uměj); užívání prvního pádu podstatných jmen místo čtvrtého (např. hrají si na pány, půjdeme na pstruhy ® hrajou si na páňi, pudem na pstruzi); stahování sponového tvaru slovesa být ve 2. os. j. č. (např. Dals mu to?)

 

v          ®        u          krev     ®        kreu

pravda ®        prauda

í           ®        ej         cítit       ®        cejtit

sítko     ®        sejtko

vozík    ®        vozejk

 

Jihovýchodočeská (českomoravská) nářečí

• nerozlišování životnosti podstatných jmen (např. biče, pekaře, růže ® biča, pekařa, růža); u slovesa být v 1. os. j. č. tvar su, ve 2. os. j. č. ve sponových tvarech stahování (např. dal jsi, pil jsi ® dals, pils); užívání 1. p. podstatných jmen místo 4. p. (např. hrají si na pány, půjdeme na pstruhy ® hrajou si na páňi, pudem na pstruzi)

 

á          ®        a          práh     ®        prah

bláto    ®        blato

rána     ®        rana

dát       ®        dat

í           ®        ě          chtít      ®        chtět

ště,šťe  ®        šče       eště      ®        ešče

šť,št     ®        šč         déšť     ®        dešč

štípat    ®        ščípat

 

Středomoravská nářečí

• nerozlišování životnosti podstatných jmen (např. biče, pekaře, růže ® biča, pekařa, růža); užívání nespisovné koncovky –ama v 7. p. podstatných jmen (např. sousedy, ženami, pekaři ® sósedama, ženama, pekařema); u slovesa být tvar sem v přítomném čase 1. os. j. č. a v minulém čase tvarů su, só, so ve sponě

 

á          ®        a          práh     ®        prah

bláto    ®        blato

rána     ®        rana

náma    ®        nama

váma    ®        vama

dát       ®        dat

í           ®        i           vím       ®        vim

mlíko    ®        mliko

ú,ů       ®        u          kůň      ®        kuň

í           ®        ě          chtít      ®        chtět

s          ®        z          shánět  ®        zhánět

shoda   ®        zhoda

ště        ®        šč         eště      ®        ešče

ou        ®        ó          sousedama       ®        sósedama

 

Východomoravská nářečí

• slovácké, valašské, dolské, kopaničářské
• v 7. pádu plurálu převažuje koncovka –ama a –ami; u slovesa být v 1. os. sg. tvary sem/sym/som ve složených tvarech minulého času, ve formě spony su

 

á          ®        a          bláto    ®        blato

práh     ®        prah

rána     ®        rana

dát       ®        dat

í           ®        i           bít        ®        bit

ý          ®        y          být       ®        byt

í           ®        ě          chtít      ®        chtět

t           ®        ť          dat       ®        dať

byt       ®        byť

chtět     ®        chtěť/chceť

sh-       ®        zh-       shoda   ®        zhoda

ště        ®        šč         eště      ®        ešče

 

Slezská nářečí

• hlavní přízvuk trojslabičných a více slabičných slov je na předposlední slabice