Negace měšťáckého světa na přelomu 19. – 20. století

Na přelomu 19. a 20.st. dochází ke střídání uměleckých směrů, které položily základ k rozchodu s měšťanským uměním 19.st. V 80.letech se ve Francii vyhranil původně malířský směr – impresionismus (Impression – dojem), který představuje rozhodující obrat nejen v malířství, ale i v ostatních druzích umění. Impresionisté od základu změnily malířské vidění své doby, zejména důrazem na prvenství světla a barev před ostatními malířskými prvky. Nejvýznamnější osobou impresionistického hnutí byl Claude Monet (1840 – 1926) – na jehož obraz Imprese – východ slunce, který byl vystaven na výstavě v Paříži, dal název novému uměleckému směru – Impresionismu. Další fr. Impresionisté – malíři (např. Renoir, Bissarro, Degas…)

Impresionismus ovlivnil i jiné druhy umění: sochařství (Auguste Rodin), hudba – skladatel (Claud Debussy).

Literární impresionismus vnímáme jako reakci na realistickou a naturalistickou snahu o objektivní vykreslení skutečnosti. Impresionisté se snaží uvolnit smyslovou vnímavost člověka a postihnout slovem prchavý a subjektivní dojem skutečnosti, zachytit atmosféru jedinečného okamžiku. Dochází k uvolnění kompozice lit. díla a zdůraznění lyrismu. Jazyk impresionismu využívá metafor, rýmů a eufonie.

Představitelem básnického impres. je Paul Verlain, u nás Fráňa Šrámek, Antonín Sova aj. Impresionismus se projevil rovněž v próze a dramatu, zejména ve tvorbě F. Šrámka.

Vznikla také impresionistická literární kritika, které se u nás věnoval především Jiří Karásek ze Lvovic.

SYMBOLISMUS

Zároveň s impresionismem se ve Francii v 80.letech vyhranil další umělecký směr – symbolismus. Tento směr kladoucí důraz na použití symbolů jako hlavního prostředku moderní poezie se ujal zásluhou tzv. Manifestu symbolismu (1886), v němž se říká, že v umění obrazy přírody, skutky lidí, všechny konkrétní jevy se nemohou projevovat samy; jsou to pouhé smyslové znaky určené k tomu, aby představovaly své tajné spřízněnosti s prvotními myšlenkami.

V básnické praxi se symbolisté zaměřovali na oblast představ a snů, usilovali o proniknutí k podstatě skutečnosti. Toužili prohlédnout hlouběji do lidského nitra, aby zachytily cosi z tajemné podstaty bytí, ukryté za běžnou hranicí lidského poznání a zkušeností. Jejich největší přínos spočíval v jedinečném rozvinutí básnické obraznosti a důrazu na hudebnost verše.

Na francouzský symbolismus zapůsobil především americký básník a prozaik Edgar Allan Poe, který básní Havran a filozofií básnické skladby položil základy moderní lyrické poezii. Mezi nejvýznamnější symbolisty patřili Charles Baudelaire, Paul Verlaine, v české poezii Otakar Březina, Antonín Sova a Karel Hlaváček.

PROKLETÍ FRANCOUZŠTÍ BÁSNÍCI

Nejvýznamnější představitelé těchto nových básnických směrů se objevili především ve Francii a bývají označováni jako „prokletí básnici“. V díle ztvárnili rozchod s životními normami soudobé společnosti, netradiční je pojetí umělecké tvorby, důraz na individuální a neobvyklou životní zkušenost.

Charles Baudelaire

(1821 – 1867) je považován za jejich předchůdce, celým svým životem i tvorbou polemizoval s měšťanskými životními zásadami. Žil jako bohém v Paříži, jenom v mládí podnikl cestu lodí do Indie, otiskoval výtvarné a literární kritiky, překládal.

• Květy zla: v této sbírce lyrických veršů spojoval v jedno představu krásy a zla, představu lásky a pohrdání nebo touhu po životě a skepsi. Verše jsou jedinečně formálně vytříbené, jsou obdařeny mimořádnou citlivostí a obrazotvorností a tím jsou zcela protikladné chladné vznešenosti oficiálního soudobého básnictví. Baudealire vyjadřuje své intimní zpovědi, ale i mystifikace pobuřující cynismem a zoufalstvím, nad jeho verši se stále vznáší všudy přítomný stín smrti.Bez ostychu odhaloval svá milostná a společenská zklamání, vykoupení z nich nalézal především v uctívání krásy, kterou však hledal v oblastech, které byly pro běžný vkus pohoršující, v krutosti života, v nudě a smrti.

Baudelairova poezie se stala hlavním východiskem i příkladem pro mladší francouzské „prokleté básníky“, byla poměrně brzo známa i u nás. Překladatelé jeho díla do češtiny (Vrchlický, Goll, Čapek, Hrubín).

Paul Verlaine

(1844 – 1896) v životě stále unikal z šedivosti úřednického zaměstnání a ze spořádané rodiny k bohémské nevázanosti a k toulkám, dočasně také s přítelem Rimbaudem, jež posléze skončily neblaze Verlainovým dvouletým uvězněním. Ve vězení prodělal konversi, uchyloval se k pokoře víry, avšak znovu propadl tuláctví a alkoholu a klesal stále níž.

• Písně beze slov: zachycují citové a náladové odstíny okamžiku volně spojenými obrazy a představami, verše se jenom vzdáleně vztahují k námětu, zato však jedinečným způsobem je zdůrazněn rytmus a melodie. Poezie měla být Verlainovi především hudbou, která by city a nálady napovídala náznakem slov. Velraline se tím stával vyhraněným představitelem symbolismu.

Arthur Rimbaud

(1854 – 1891) dosáhl největší proslulosti, byl nesmírně nadané, skorem zázračné dítě, revoltující proti rodině, především proti despotické matce, opakovanými útěky z domova, chlapec propadlý dobrodružství. První zralou báseň napsal v 15 letech, v 19 letech nadobro zanechal poezie, odešel do Afriky, obchodoval v Etiopii a teprve na smrt nemocný se vrátil zemřít domů do Francie.

Rimbaudovy verše, vydané souborně až po jeho smrti, se vyznačovaly lehkostí a jakousi samozřejmostí básnické fantazie. Zněl v nich sarkastický a ironický odpor k měšťákům, k náboženství, k falešnému vlastenectví.

• Koruna: báseň, její verše jsou poznamenané tragickým rozporem mezi umělci a společností, která nemá zájem básníkovi porozumět.

Rimbaud budoval sovu poezii na bezprostřednosti osobního zážitku, detaily spatřené v životě se rozrůstají v básníkově fantazii, v níž byly vyslovovány v celé své konkrétnosti a tím působily neobyčejně naléhavě.

• Opilý koráb: je fantastický snový obraz bouřlivé plavby a zároveň metafora básníka jako lodi, divoce bloudící vichřicí – živlem poezie. Přesto, že Rimbaud své překvapivé obrazy až monumentalizuje, pro pojmenování věcí a představ volí slova všední a dokonce až z periférie jazyka.

U nás byl Rimbaud z prokletých básníků nejznámější, Šalda a Štýrský o něm napsali nadšené monografie.

SYMBOLISMUS U NÁS

U nás se symbolismus (má stejné znaky, jako v literaturách jiných) rozvíjel v souvislosti s Manifestem České moderny. Hlavním hlasatelem symbolismu byl časopis Moderní revue (vydávali ho kritik Arnošt Procházka a básník Jiří Karásek ze Lvovic). Hlavními představiteli symbolismu u nás jsou: O.Březina, K. Hlaváček, aj.

Karel Hlaváček

(1874 – 1898) narodil se v Praze v proletářské rodině a v chudobě prožil i svůj krátký život. Po maturitě na reálce studoval na filozofické fakultě a znalost moderních literatur také silně ovlivnila charakter jeho veršů. Hlaváček se zajímal o výtvarné umění, psal výtvarné kritiky a sám také kreslil a ilustroval. Brzy se přiklonil k okruhu autorů kolem Moderní revue.

• Pozdě k ránu – sbírka, evokuje symbolickou, snovou, neskutečnu krajinu na přechodu mezi dnem a nocí, přírodní jevy však byly vlastně obrazem básníkova nitra a jeho citového postoje k světu. Nápadná je zvuková stavba (opakování slov, eufonie, rým, melodie). Pracuje s omezeným okruhem motivů záměrně vytváří dojem monotónnosti. Smyslem jeho poezie je vsugerovat čtenáři již zvukem slov určitou náladu.
• Mstivá kantiléna – sbírka, ve které Hlaváček vyslovil vzdor jedince ponechaného na pospas bídě a nouzi. Vytvořil zde symbol v postavách gézů, zchudlých potomků nizozemské šlechty ze 16. století.
• Žalmy – sbírka, nedokončená, psaná hymnickým březinovským veršem

Otokar Březina

(1868 – 1929) nejvýznamnější představitel českého symbolismu, vlastní jméno bylo Václav Jebavý. Narodil se v Počátkách. Po maturitě na telčské reálce se stal učitelem v Jinošově, v Nové Říši a nakonec v Jaroměřicích. Nejvýznamnější byl pro něj pobyt v Nové Říši, kde napsal většinu svých prací a v tamní klášterní knihovně nabyl rozsáhlého vzdělání studiem orientálních, antických, středověkých i novodobých filozofií a také studiem poznatků moderní přírodovědy.

• Prvotiny – psal na přelomu 80.a 90. let. K zásadní změně došlo na počátku 90.let (podíl měla moderní poezie francouzská a filozofie Arthura Schopenhauera a ztráta obou rodičů). V 5 sbírkách vytvořil osobitou českou verzi symbolismu.
• Tajemné dálky: ústřední postavou je básník sám, zpovídá se z osobních bolestných zážitků (smrt matky), řešení nalézá ve službě umění jako vyššímu nadzemskému poselství
• Svítání na západě: jako nový prvek se objevuje asketická samota, bolest a smrt jako možný klíč k poznání tajemství života, vyslovuje tesk po tom, co si člověk na cestě za ideálem vědomě odpírá, hrdiny nejsou jednotlivci, ale kolektivy
• Větry od pólu, Stavitele chrámu, Ruce: překonána životní skepse
• Hudba pramenů: hlavním tématem je postavení umění a krásy ve světě

Antonín Sova

(1864 – 1928) … učil v Pacově, kde se také narodil, později se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem, vzdělával ho však i v umění a zejména v hudbě. Sova byl však více citově vázán na matku, její smrt byla pro něj velmi krutou ztrátou. V Lukavci se spřátelil se sestrami Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii bratrovu, ale i poezii ostatních lumírovců. Po studiích na různých gymnáziích se pokusil studovat v Praze práva, studia musel brzy z finančních důvodů přerušit. Po několika úřednických zaměstnáních se stal ředitelem městské knihovny v Praze. Poslední léta života mu ztrpčila dlouhá a těžká choroba.

• Přírodní lyrika: (Květy intimních nálad, Z mého kraje, Soucit a vzdor) unikal jí zpět k jihočeské krajině a hledal v ní vysvobození z trýznivých konfliktů.

Rozpor snu a skutečnosti (objevuje se od poloviny 90.l.): (Zlomená duše – útok proti společnosti, v níž není možno nalézt ani štěstí ani jistotu., Smetanovo kvarteto Z mého života – sleduje skladatelovu tragédii, již vidí jako zákonitý úděl geniálního jedince, uštvaného malicherností a hloupostí svého okolí).

Fráňa Šrámek

(1877 – 1952) básník, prozaik a dramatik… narodil se v Sobotce, v rodině často překládaného berního úředníka – s rodiči se stěhoval do Zbiroha a do Písku, kde studoval na gymnáziu, do Roudnice, kde maturoval. Zapsal se na práva na pražské univerzitě, ale po návratu z vojenské služby, která mu byla z trestu za antimilitaristickou propagandu o rok prodloužena, se věnoval jen literatuře a jako publicista spolupracoval s anarchistickým hnutím. Pro účast na demonstracích a pro antimilitaristické projevy byl dvakrát vězněn. Celou první sv.válku strávil na různých frontách. Po válce zanechal politické aktivity, sblížil se nejvíce s okruhem spisovatelů kolem Karla Čapka a snažil se zůstat mimo denní starosti společenského a politického života. Měl hluboký vztah k rodnému kraji.

Poezie – základní motivy:

• touha po životním štěstí: Života bído, přec tě mám rád – je projevem trýznivých citových a erotických krizí, stejně však mluví o lidské bídě, provázející tuláky a ztroskotance.
• antimilitaristické verše (protivojenské, protiválečné): Modrý a rudý – písně této sbírky byly ohlasem odporu proti vojenskému drilu a proti válce, jak ho cítil modrý rezervista (barva vojenských stejnokrojů) a rudý anarchista.
• opojeni životem a přírodou: Splav (má také antimilitaristický podtext)
• písňový charakter: Píšou mi psaní, Přiletěli adjutanti

Próza – charakter: prochází stejným vývojem jako jeho poezie; v předválečných povídkách shrnutých do souboru Prvních jedenadvacet – autor kritizuje měšťácký životní styl; nejvýznamnější prózou je román Stříbrný vítr – věnovaný autorovu nejvlastnějšímu problému, citovým a erotickým konfliktům mládí; plně se zde projevil Šrámkův impresionismus.

Dramatická tvorba:

• Léto: hra, zachycuje citové zmatky mládí, příběh se rozvíjí na venkově, kam přijíždějí na prázdniny letní hosté z Prahy. Mladá žena začne přitahovat studenta, na jehož citové zmatky soustřeďuje autor nejvíc pozornosti. Nad chvilkovou koketérií a nudou, stejně jako nad vyprahlostí intelektuálů nakonec vítězí mládí.
• Měsíc nad řekou: (projevuje se pocit rezignace) komedie, jejíž děj se odehrává na malém městě při sjezdu stárnoucích abiturientů. Tito staří si vyprávějí, Šrámek se jim trochu posmívá, trochu s nimi souhlasí, o prchavosti mládí a nadhazují otázku, co se stává s mladými lidmi a s jejich orlími životními plány. Vše vyznívá smířlivým úsměvem nad někdejšími životními plány.
• Plačící satyr: projevuje se narůstající sentimentalita

… částečně se symbolismus projevuje i v díle…

Petra Bezruče

(1867 – 1958) …vlastním jménem Vladimír Vašek, narodil se v Opavě v rodině gymnazijního profesora Antonína Vaška, známého buditele ve Slezsku a jednoho z prvních odpůrců pravosti Rukopisů. Po gymnáziu v Brně studoval klasickou filologii v Praze… předčasně se však vrátil zpět do Brna a stal se úředníkem nádražní pošty.

Pro vznik životního díla měl rozhodující význam pobyt v Místku, kde poznal sociální a národní poměry podbeskydského kraje… Slezské písně. Dílo napsal v krátké době, obsahuje 54 básní, které psal pod pseudonymem Petr Bezruč…poslal je redaktoru Času – Janu Herbenovi, který je ihned začal otiskovat.

Verše měly silný, bezprostřední ohlas, ale vzbudily také pozornost cenzury. Po prozrazení pseudonymu zakázal Bezruč další otiskování svých básní a teprve roku 1903 souhlasil s vydáním Slezského čísla, které později vyšlo pod názvem Slezské písně.

Část života prožil v Brance, kde napsal reflexivní skladbu Stužkonoska modrá, která symbolizuje básníkův smutný a zahořklý život, i zklamání z poměrů veřejných.

• Slezské písně jsou jedinečnou básnickou sbírkou v celé české poezii. Bezruč se jimi postavil na obranu hynoucího slezského kmene, vystaveného surovému sociálnímu a národnostnímu útlaku.

Symbolický pseudonym, který byl zároveň krajovým jménem, dovolil také Bezručovi autostylizaci, tj. autor ve fiktivní podobě vstupuje do uměleckého díla sám, ovšem v rozmanitých podobách. Ve Slezských písních vystupuje i řada skutečných osob.

Vedle cizího panstva básník útočí i na českou vládnoucí vrstvu, básník sám jako poutník prochází krajem, sleduje osudy vesnic a měst i jednotlivých lidí a konstatuje hrozivý postup odnárodňování a zbídačování Slezska.

Sbírka obsahuje i několik básní lyriky intimní (Jen jedenkrát).