Naše a světová kinematografie

Technické předpoklady

Předpokladem pro vznik kinematografie byl vynález záznamu obrazu. Při něm byl využit již známý fotografický materiál. Bylo jej nutno upravit do podoby perforovaného filmového pásu a vyřešit problém pravidelného posunu filmu v kameře. Ten obstaral drapák nebo tzv. maltézský kříž. Projektor se původně od kamery nelišil, Lumiérové používali jen jeden přístroj.

Počátky kinematografie

Historie filmu jako relativně mladého umění, se začala psát roku 1895. Tehdy, přesně 28. prosince, uskutečnili bratři Lumiérové v Pařížském Grand Café první filmovou projekci. Promítali 10 asi minutových filmů, zachycujících všední události, jako byl odchod dělníků z jejich fotografické továrny, nebo příjezd vlaku na nádraží. Obrovský ohlas, který vyvolali, je zaskočil, nevěřili totiž svému vynálezu jako zábavnému prostředku a předpokládali především jeho vědecké využití. Proto se soustředili na dokumentární snímky, které přiváželi z celého světa. Výjimkou byl první gag – kratičká scénka o Pokropeném kropiči.

První umělecké filmy natáčel George Mélies (1861-1938). Hned po shlédnutí produkce Lumiérů poznal možnosti využití tohoto objevu a hned na jaře postavil první filmový ateliér. Největší úspěch mu přinesly filmy s pohádkovo – fantastickým námětem Cesta na měsíc, nebo 400 ďáblových kousků. Při natáčení používal známých divadelních triků, nedopatřením však objevil i první triky filmové – zastavení kamery způsobilo záměnu předmětů nebo obráceným založením filmu do projektoru dosáhl promítnutí děje pozpátku.

Kromě toho se také zasloužil o vytvoření standartu v rozměrech filmových pásů, což umožnilo snadné rozšíření kinematografie do celého světa.

Začátky filmu v USA

V USA se stává filmovým průkopníkem známý vynálezce Thomas Alva Edison, který uspořádal první americké představení a zaměřil se i na filmovou produkci. V jeho společnosti začínal jako kameraman Edwin S. Porter (1870-1941), který založil tradici amerických westernů filmem Velká vlaková loupež. Western se stal jedním z nejklasičtějších a nejoblíbenějších filmových žánrů. Líčí obvykle jednoduchý příběh střetu dobra a zla v podobě šerifa a banditů.

David Wark Griffith (1875 – 1948)

U Edisona začínal i David Wark Griffith, který od něj ale brzy odchází a věnuje se adaptacím literárních děl svých oblíbených autorů, jako Shakespeara nebo Dickense. Ve svých dílech objevuje a rozvíjí základní filmové postupy, například záběr detailu nebo paralelní montáž – střídání záběrů více současně probíhajících událostí.

Jeho stěžejními díly je dlouhometrážní snímek o mezilidských vztazích za války Severu proti Jihu nazvaný Zrození národa, a především čtyřdílný film Intolerance. V jednotlivých episodách líčí nesnášenlivost mezi lidmi na příkladech pádu Babylónu, ukřižování Krista, Bartolomějské noci a soudobých sociálních problémů.

Charles Spencer Chaplin (1889 – 1977)

Toto období začátků kinematografie je érou grotesek, která proslavily snad nejznámějšího filmaře vůbec, Charlieho Chaplina. Pocházel z Anglie, se svými rodiči účinkoval v Londýnských kabaretech. Když s jejich divadelní společností vystupoval v USA, povšimli si ho Hollywoodští tvůrci a Chaplin s nimi natočil řadu krátkých grotesek. Spojuje je postavička Chaplina jako tuláka Charlieho, mužíčka s malým knírkem a fráčkem, zato však s volnými kalhotami a obrovskými botami, s nezbytnou buřinkou a hůlčičkou.

Své příběhy postupně prodlužuje až k celovečernímu filmu Kid. Zde se Charlie ujme malého opuštěného chlapce, kterého se snaží vychovávat a zároveň ho utajit před policií. Jako sklenářovi mu totiž Kid rozbíjením oken zajišťuje výdělek. Kromě pobavení nad komickými situacemi vzbuzuje film i lítost na osudem nalezených dětí. Takové jsou ale všechny Chaplinovy grotesky.

Po působení v Hollywoodských studiích získává nezávislost založením nové společnosti spolu s D. W. Griffithem. Pro ni natáčí film Zlaté opojení, ve kterém se dostává mezi aljašské zlatokopy. S nástupem zvukového filmu se i on musí přizpůsobit. V dalších filmech Světla velkoměsta a Moderní doba, což je satirický pohled na zautomatizovaný svět, však děj stále nechává podbarvovat jen scénickou hudbou.

Promluvil teprve v Diktátorovi, kde v dvojroli diktátora a židovského holiče protestuje proti nastupujícímu fašismu.

Ve filmech Světla ramp a Král z New Yorku, které natočil už zpátky v Evropě, definitivně opouští postavu Charlieho. To byla zároveň jeho poslední díla, pak odchází ze světa filmu, usazuje se ve Švýcarsku, kde také umírá.

Walt Disney (1901 – 1966, vl. jménem Walter Elias)

Přední osobností nejen amerického animovaného filmu byl Walt Disney. Začínal jako kreslič plakátů, roku 1922 zakládá se svým bratrem Royem studio kresleného filmu a o pět let později dobývá svět svou figurkou myšáka Mickeyho. K němu přibývají další – pes Pluto, kačer Donald a pes Goofy. Základem Disneyova úspěchu byla dokonalá animace postav, jeho animátoři studovali reálné pohyby zvířat a přenášeli je na plátno. Vrcholem jeho tvorby je první dlouhometrážní kreslený filmSněhurka a sedm trpaslíků. Její úspěch přiměl Disneye k natočení dalších celovečerních snímků, jako byl Pinocchio nebo Dumbo a touto oblastí se jeho společnost zabývá dodnes. K tomu přibyly televizní seriály, ovšem jejich kvalita nedosahuje úrovně prvních Disneyových snímků.

Evropská kinematografie

Rusko

Tehdejší Sovětský svaz se do dějin světové kinematografie zapsal dílem režiséra Sergeje Michajloviče Ejzenštejna. Ten se proslavil svým filmem o vzpouře námořníků během prvního dne VŘSR, Křižník Potěmkin a historickým filmem o ruském vládci ze 16. století, Ivanu Hrozném.

Další ruský režisér Oleksandr Petrovyč Dovženko je autorem poetického pohledu na život ukrajinské vesnice, filmu Země, který, přestože je částečně podřízen ideologii kolektivizace, se řadí mezi nejlepší filmy světa. Dovženko jej natočil s neherci, tzv. naturčíky.

Zejména ruskými literárními díly se nechal inspirovat současný režisér Sergej Bondarčuk, nejznámější jsou jeho adaptace Osud člověka podle Šolochova nebo čtyřdílný film inspirovaný Tolstého románem Vojna a mír.

Francie

Když se roku 1929 objevil zvukový film, nevítal ho francouzský režisér René Clair s nadšením, dokonce proti němu napsal manifest. Přesto se mu rychle přizpůsobil a ve filmu Pod střechami Paříže předvedl jeho mistrovské využití. Napůl dokumentární a napůl hraný snímek o Paříži bohatě podkresluje scénickou hudbou. I v reportáži o oslavách 14. července Paříž miluje a jásá se nevzdaluje od svého oblíbeného tématu.

Španělsko

Surrealistické tendence můžeme najít v díle španělského režiséra tvořícího ve Francii, Louise Bunuela. Spolu se svým přítelem, malířem Salvatorem Dalim, tu natáčí Andaluského psa, film plný šokujících surrealistických obrazů. Podobné pobouření vyvolal i jejich další společný snímek, Zlatý věk, ve kterém bojuje proti církvi, policii a armádě, proti všem, kdo omezují svobodu.

Itálie

Oproti tomu italští tvůrci se podíleli na vzniku neorealismu, nového směru v poválečné evropské kinematografii. Někteří z nich úplně odmítají vylepšovat skutečnost pro potřeby filmu, nechtějí například profesionální herce a ateliéry. Částečně se na tom podepisuje poválečná nouze, kdy filmařům skutečně nezbývalo nic jiného než se obejít bez kostýmů a dekorací. Italští představitelé, Federico Fellini nebo Cesare Zavattini, proto poprvé ukazují Itálii nejenom jako zemi turistických památek, ale jako zemi prostých lidí a chudých vesniček.

Švédsko

Dominantním žánrem v tvorbě švédského režiséra Ingara Bergmana jsou komorní příběhy. Hrdinové filmů jako Sedmá pečeť, Lesní jahody nebo Mlčení hledají smysl svého života, přemýšlejí nad svým mládím, Bergman dokázal vystihnout jejich pocity a myšlenky. Dále řeší problém osamělosti hrdinů (Šepoty a výkřiky) nebo mezilidské vztahy, hlavně partnerské (Scény z manželského života).

Česká kinematografie

První projekce u nás se konala v Karlových Varech 18. října roku 1896, tedy ani ne rok po světové premiéře. První stálé kino založil v Praze v Karlově ulici roku 1907 kočovný kinematografista Viktor Ponrepo. Ještě předtím natáčí své krátké reportážní snímky Jan Kříženecký.

Začátky za 1. republiky

O rozvoj hraného filmu se zasloužili divadelní herci a režiséři ve firmě ASUM, založené Annou Sedláčkovou a Maxem Urbanem. Zasloužili se mimo jiné o zfilmování představení Smetanovy Prodané nevěsty. Dál ale původní tvorba zaostává, točí se dokumenty, například o vltavských Svatojánských proudech, a filmová zpracování klasických literárních předloh. Karel Anton zpracovává Máchovy Cikány a Karel Lamač Haškova Švejka s Karlem Nollem ve hlavní roli.

Lamač později proslavil Vlastu Buriana. Z jeho veseloher, kde Burian uplatňuje svůj osobitý herecký styl a slovní projev se dovídáme o životě tehdejších úředníků, které často ztělesňuje. Dodnes jsou uváděny nejúspěšnější z nich – C. k. polní maršálek, Tři vejce do skla, Ducháček to zařídí nebo Přednosta stanice.

Vlastní drama Marijka nevěrnice převedl do filmové podoby Vladislav Vančura. Natáčí ho v autentickém prostředí Koločavy a nechává v něm hrát skutečné její obyvatele. Konflikt mezi staromódním profesorem a žáky zachytil ve snímku Před maturitou.

Voskovec & Werich

Ve filmu se rovněž uplatnili Voskovec s Werichem. Divadelní režisér Jindřich Honzl s nimi natočil jejich první komedie Pudr a benzín a Peníze nebo život, inspirované úspěšnými scénami z Osvobozeného divadla.

Další filmy V+W natáčel Lamačův přítel Martin Frič. Můžeme v nich však najít mírně ideologické náměty kolektivizace a třídního boje – Hej Rup ! a Svět patří nám. Po válce si Werich zahrál dvojroli ve dvoudílném filmu Císařův pekař a pekařův císař. Stejně jako Lamač i Frič natáčí přepisy literárních předloh, například již druhé zpracování Dobrého vojáka Švejka, nebo adaptaci Bassova románu Lidé z maringotek.

Kinematografie po roce 1945

Už před válkou se režisér Otokar Vávra zabýval zpracováváním historických literárních děl. Stroupežnického Paní Mincmistrovou zfilmoval pod názvem Cech panen Kutnohorských. Po skončení války natočil adaptaci povídek z Drdovy Němé Barikády. Z Jiráskových děl to byla Filosofská historie a především tzv. Husitská trilogie – Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.

Mezi komedie můžeme zařadit parodii na westerny Limonádového Joea Oldřicha Lipského nebo muzikál Starci na chmelu Ladislava Rychmana.

Jiří Menzel

Na adaptace významných domácích děl se soustřeďuje Jiří Menzel. Za jednu z nich, Ostře sledované vlaky (podle Hrabalovy novely), byl oceněn Oskarem. Film líčí příběh sexuálně nezkušeného mladíka v době okupace a jeho závěrečnou oběť pro vyhození německého transportu do povětří. Jednu z vedlejších rolí, kouzelníka Arnoštka, vytvořil ve svém přepisu Vančurovy novely Rozmarné léto. Spolu se Zdeňkem Svěrákem natočil vynikající filmy ze všedního soudobého života Na samotě u lesa a Vesničko má středisková.

Miloš Forman

Satirou na současnou společnost se zabývá v Americe žijící český režisér Miloš Forman. Dokladem toho jsou zejména filmy Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko, kde na příkladu nezdařeného hasičského plesu kritizuje vlastnosti českého člověka – kromě nepoctivosti a sobeckosti také neschopnost organizace a společenského chování.

Za filmovou adaptaci románu Kena Kesseye Přelet nad Kukaččím hnízdem byl oceněn Oskarem. Kromě něj ho získal jen Menzel, Kádár a Klos se svým Obchodem na korze a zcela nedávno Svěrákův Kolja.

Loutkový a kreslený film

Zakladatelkou českého animovaného filmu byla Hermína Týrlová, autorka loutkových filmů Vzpoura hraček a Vánoční sen, který natočila spolu s Karlem Zemanem. Ten se sám vytvořil kombinaci mezi hraným a kresleným filmem, Verneův Vynález zkázy. Kromě toho je autorem Cesty do pravěku, kde za pomoci četných triků líčí cestu čtyř chlapců proti toku řeky času.

Zcela animovaným filmem je Stvoření světa od Eduarda Hofmana.

Nespisovná slovní zásoba :
	– sociální diferenciace	– nemění gramatiku, jen slovní zásobu a frazeologii
		– slova často přejímá obecná čeština
	– profesionální slang	– nespisovná mluva různých povolání (zedníci, programátoři,…)
		– př. kalfas, mišuňk
	– zájmový slang	– jazyk zájmových nebo společenských skupin (studenti, myslivci,…)
		– př. slechy, běhy, pírko
	– argot	– mluva spodiny společnosti, často taková, aby jí ostatní nerozuměli
		– př. káča, chlupatej, chechtáky, špicl