LITERATURA A VÍRA, NÁBOŽENSTVÍ
- NÁBOŽENSTVÍ = reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní (překračující, přesahující; to, co je vzhledem k nějaké věci mimo tuto věc samu, co radikálně překračuje hranice reality; např. v křesť. je Bůh t. příčinou světa, tedy je světu t.)
skutečnosti
– v náb. hraje větší roli pocitová stránka než rozum
– dogma = neměnná pravda
ROZDĚLENÍ:
– náboženství podle vyspělosti – 1) přírodní = primitivní -> náb. kulty různých kmenů a přírodní kulty
2) vyspělá = kulturní, tzn., že
společnost musela dospět do určitého vývoje -> odráží se v lit.;
patří sem islám, křesťanství, židovské náb., buddhismus,
hinduismus
– sdružení = církev
– náb. podle toho, kde se zrodila – 1) národní
2) univerzální – křesťanství
– náb. podle Boha – 1) monoteistické
2) polyteistické
3) panteistické
VÍRA = vnitřní souhlas s něčím, co si nemůžeme ověřit
- 3 TYPY TEXTU
- kanonizované (neměnné – nikdo tam nesmí nic připsat, jsou to posvátné texty) náboženské texty – Bible, Korán, legendy
- texty ovlivněné středověkou univerzální ideologií
- texty, které vznikaly až ve 20. století – Deml, Durych, Čep, nebo autoři, kteří příběhy o náboženství zpracovávají
- 6.-14. STOLETÍ – STŘEDOVĚKÉ NÁBOŽENSKÉ TEXTY
– nová fáze rozvoje lit. z důvodu formování nového společenského řádu (feudalismu) a jednak z důvodu rostoucí váhy křesťanství
Světový názor středověkého člověka vyrůstal pod silným vlivem křesťanství. Na něm spočívala nejen víra a tehdejší morálka, ale celé společenské myšlení a názory na umění. Hlásí se např. ve výkladu o neměnnosti řádů světa, v přesvědčení o existenci trvalých, odedávna platných pravd, kterým je třeba se podřídit. Na stejném základě spočívá představa o trvalém rozdělení společnosti na „trojí lid“ – duchovní, páni a poddaní.
S náb. se silně uplatňoval i transcendentální prvek -> smysl všeho na světě je určován především vztahem k vyššímu řádu, k nadpozemskému světu, k bohu. Ve všem se hledá odraz činnosti a vůle boží. Do popředí se dostávají metafyzické, náboženské hodnoty -> i v umění se dostává do popředí náb. tematika.
– křesťanství ovlivňovalo život, vývoj kultury a umění, pohled na svět, politiku -> ovlivnění středověké literatury po stránce formální – psali se legendy (dílo s neobvyklým nebo nadpřirozeným námětem), epištoly, modlitby, středověká kázání, duchovní písně, duchovní eposy (Božská komedie – rozdělena do tří částí a tří veršovaných strof; 3 znamenala božskou trojici, kříž má tři konce), divadlo (námětem se stalo ukřižování = pašijové hry, hry o narození Ježíše Krista, okruh her o třech Mariích, Mastičkář)
a po stránce obsahové – hrdinové jsou světci (byli obdivováni,
vyznačuje se nejen silou víry a oddaností bohu, ale i moudrostí,
mravní dokonalostí a odvahou, i rytířskou statečností)
– vznik anonymních děl (to, že něco umím není moje zásluha, ale zásluha Boha)
– běžně se opisovaly celé pasáže od někoho jiného; to se projevovalo i v malířství
– lit. činnost byla spjatá s církví (kláštery, chrámy, školy)
– čeští svatí – Ludmila, Václav, Vojtěch, Anežka
staroslověnští svatí – Cyril, Metoděj
– milostná lyrika (existovala) – milý reprezentoval Ježíše Krista
duchovní lyrika – písně v kostele
NOVÝ ZÁKON
– křesťanská část Bible
– soubor 27 knih vzniklých v průběhu 1.-2. stol.př.n.l. na základě aramejsko-židovské tradice; v kánon sestaven v 2.-4. stol., nejstarší podoba psána řecky
– na příběhu Kristova života a dějinách prvních křesťanských obcí zachyceny náb. představy raného křesťanství
– 4 evangelia (Matouše, Marka, Lukáše, Jana) + Skutky apoštolů + 21 epištol + Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) + Kniha apokryfů
– vyprávění o Kristově životě a jeho učení
– určitá ustálená spojení – Kainovo znamení, Jobova zvěst, někdo je Jidáš, nevěřící Tomáš, Sodoma Gomora
KORÁN
= svatá kniha Muslimů; vznikl 610-632, kanonizován 651-656
– má rýmovanou formu; 144 súr (nejsou řazeny chronologicky)
– etické a právní normy
– určuje život věřících; bůh Alláh, prorok je Mohammed
– Václav Budovec z Budova jako první u nás v 17. stol. přeložil Korán
STŘDOVĚKÉ EPOSY:
– zvláště hrdinská epika dochovaná ve Francii a v Německu
– typem franc. hrdinské epiky jsou chansons de gest – písně o činech
PÍSEŇ O ROLANDOVI (Francie)
– zachované události z 8. století, kdy vojska Karla Velikého bojovala ve Španělsku
PÍSEŇ O NIBELUNZÍCH (Německo; 13. stol.)
– hlavní postavou je Siegfried
– i v této veršované skladbě se prvky historické mísí s pozdějšími doplňky
– hudbu později k této skladbě složil R. Wagner
SLOVO O PLUKU IGOROVĚ (slovanská lit.; 12. stol.)
PÍSEŇ O CIDOVI (Španělsko, 12. stol.)
– hlavní postava je skutečná historická osoba – Ruy Diaz de Bivar
- 16.-17. STOLETÍ – BAROKO
Návrat ke středověku. Baroko v lit. představuje umělecké vidění světa a člověka v něm jako dynamický a rozporuplný proces cesty od hmotného k duchovnímu, k Bohu. Vzrostla znovu váha víry. Spisovatelé hledali jistotu, obraceli se do věčnosti, k nadosobním a často nadpozemským silám i hodnotám. Postavili člověka znovu mezi absolutní síly zla a dobra, Satana a Boha, zatracení a vykoupení.
– Fridrich Bridel – báseň Co bůh? Člověk? – uvažuje o otázkách nicotné lidské existence proti dokonalosti existence boží; J.A. Komenský, Adam Václav Michna z Otradovic
– z Itálie známý Torquato Tasso – nábožensko-hrdinská epopej Osvobozený Jeruzalém; z Anglie John Donne (anglický kazatel, satirik) – báseň Hymna k Bohu a otci, John Milton – Ztracený ráj, Ráj znovu nabytý (duchovní eposy na biblická témata
– sbírka české duchovní písně – Loutna česká
- KATOLICKÁ PRÓZA VE 20. STOLETÍ
– lit. už nebyla dogmaticky určována
- a) vychází od věřících spisovatelů – představitelé katolické prózy: Čep (Dvojí domov, Zeměžluč, Letnice), Durych (Bloudění, Rekviem), Deml (Zapomenuté světlo, Moji přátelé)
- b) spisovatelé píšící o světcích z hlediska člověka 20. století – Satanské verše
- c) literatura, která je inspirována náb. texty – Biblí; tzn., že zpracovává biblické náměty – Olbracht (Biblické příběhy), Čapek (ve svých apokryfech), T. Mann (Josef a bratří jeho)
Ukázky:
Hospodine, pomiluj ny – autorství připisováno sv. Vojtěchovi
Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš“
Nový Zákon – Žalm 31 – Hospodine, utíkám se k tobě
Hospodine, utíkám se k tobě,
kéž nejsem navěky zahanben;
pomoz mi vyváznout pro tvou spravedlnost!
Skloň ke mně své ucho,
pospěš, vysvoboď mě,
buď mi skálou záštitnou,
buď opevněným domem pro mou spásu.
Tys můj skladní štít a pevná tvrz má,
veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli.
Vyvleč mě z té sítě,
již mi nastražili,
vždyť ty jsi záštita má,
Svého duch kladu do tvých rukou,
vykoupils mě, Hospodine, Bože věrný.
JOHN DONNE – Hymna k Bohu a Otci
Zda odpustíš mi hřích, jenž spáchán byl,
už v ráji kdys, a přece je můj hřích?
Zda odpustíš mi hříchy, v nichž jsem žil
a žiji dosud, ač se kaji z nich?
A kdybys vše mi odpustil,
mám větší hřích.
Mám hřích a to je strach, že v chvíli chvil,
kdy zemru, rozmeteš mne jako prach.
Při Sobě přísahej, že Syn, jak byl,
i při mé smrti bude světlem v tmách!
To kdybys, Pane, učinil,
pak nemám strach.
BEDŘICH BRIDEL – Co Bůh? Člověk
Co Bůh? Člověk?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
tys sláva, čest.
Já hnis, vřed, puch:
tys čistý duch.
Tak, jak mohu,
o mém Bohu
zpívám, vzdychám
i pospíchám,
k nohám padám,
chvály skládám,
jak i první, tak v poslední
okamžení.