LITERATURA A KULTURNÍ DĚDICTVÍ
- POJMY:
KULTURNÍ DĚDICTVÍ je souhrn kulturních vztahů, děl a hodnot, jež vznikly v minulosti, ale svým významem přesahují dobu svého vzniku a přispívají k vytváření, upevňování a pokroku současné kultury.
KULTURA = civilizace (antická, indická) – způsob života = širší pojem
užší pojem = tzn., že kultura = všechny druhy umění (bydlení, užité um.), nadstavba života člověka + literatura je jedním z druhů umění
– každý národ má jiný historický specifický vývoj => jiné kult. dědictví
- VZTAH LIT. – KULT. DĚDICTVÍ
– kult. dědictví v užším smyslu je umění a právě literatura je nejpřijatelnějším druhem umění (oproti výtvarnému um., hudbě, architektuře)
- EVROPSKÉ KULT. DĚDICTVÍ
Kult. vlivy, které zasahují do všech evropských kultur:
- antické umění – spol. znakem všech evropských národů/kultur
– vznik všech lit. žánrů, forem; vytvoření kulturních hodnot, jež se staly základem evropské vzdělanosti
– význačná dokonalost, harmonie, soulad mezi obsahem a formou
– řecká lit. antická je rozdělena do čtyř období:
- a) archaické obd., v němž byl pěstován epos hrdinský (Ílias a
Odyssea), raná řec. lyrika (elegie, epigram atd.), nauková próza
(filoz., hist. a zeměpisná pojednání)
- b) klasické obd. bylo doprovázeno především rozkvětem dramatu,
tragédie (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) a komedie (Aristofanés)
dále svého vrcholu dosáhla i próza filoz., hist. a rétorika
- c) helénistické obd. bylo charakteristické vznikem nových kult.
center, rozvíjeli se nové žánry a lit. směry, např. alexandrijská
poezie, zábavná próza, zejm. řec. román a novela, naukové prózy
- d) římské obd. se vyznačovalo návratem ke klas. vzorům;
preferována byla próza hist. a zábavná (eroticko-dobrodružný
román), v poezii převažoval epigram
– Antigona, Médea, Král Oidipus, znalost mytologie, eposů = vědomostní základ
– rčení: Achillova pata, Sisyfovská práce
– řecká filozofie je základ celé filozofie (Anaximandros, Herakleitos, Sokrates, Platón, Aristoteles, Epikuros)
- Bible – základní spis judaismu a křesťanství; soubor kanonizovaných knih, považovaných za inspirované Bohem, ve kterém je uloženo lidské svědectví o Božím slově. Biblický kánon se skládá ze Starého zákona, který je biblí judaistů i křesťanů, a z Nového zákona, který je specificky křesťanskou částí bible. Obsahem bible je zvěst o jediném Bohu, kt. stvořil svět, přislíbil lidem odpuštění hříchu a osvobození, povolal svůj zvláštní lid, vyváděl ho z otroctví a ze zajetí, dával mu své Slovo, ke všem lidem se sklonil v Ježíši Kristu.
– vyjma 20. století, Evropa prošla křesťanským vývojem
– znalost Bible = pochopení středověkého malířství a lit.
– patří mezi vědomostní základ
– rčení (myji si ruce, Kainovo znamení)
- Shakespearova dramata – připisuje se mu 37 her
– v prvním období do r. 1600 psal především komedie (Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Kupec benátský), dále také historické hry (Jindřich VI., Richard III.) a dramata s látkami starověkými (Julius Caesar), z této doby je i jeho první tragédie Romeo a Julie
– v druhém tvůrčím období do r. 1608 proniká do Shakespearovy tvorby pesimismus a životní zklamání -> nejslavnější tragédie Macbeth, Hamlet, králevic dánský, Král Lear, Othello, Antonius a Kleopatra, veselohry (Veselé paničky Windsorské, Konec vše napraví)
– ve třetím období do r. 1612 – Cymbelin, Bouře, Zimní pohádka
- ČESKÉ KULTURNÍ DĚDICTVÍ
= „kánon“, poklad
– specifika – je ovlivňováno a vztahuje se k vývoji národa
– moderna/avantgarda x klasika
Klasičtí autoři – kvalita jejich díla je prověřena časem; znalost těchto děl patří mezi zákl. vzdělání
Klasika – označení pro soubor děl antiky i pro díla trvalé hodnoty a ceny, která se považují za vzory hodné nápodoby. Většinou nepodléhají proměnám dobového vkusu ->
důvody, proč se díla stanou klasickými:
- díla vlastenecká
- díla chápána vlastenecky
III. díla, kt. vznikla v době, kdy mají národnostní význam, celkově díla spjatá s historií národa
– české kroniky – Kosmova, Dalimilova, Zbraslavská – Petr Žitavský, Kronika česká – Václav Hájek z Libočan
Klasičtí autoři:
– J.A. Komenský – exulant, něco dokázal; Labyrint světa a ráj srdce, Velká didaktika, Svět v obrazech, Nejnovější metoda jazyků
– národní obrození: František Palacký (Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě), Josef Dobrovský (Dějiny českého jazyka a literatury, Zevrubná mluvnice jazyka českého, Základy jazyka staroslověnského), Josef Jungmann (Slovník česko-německý, Slovesnost)
– 19. století: K.H. Borovský (Král Lávra, Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra), B. Němcová (Babička, Divá Bára, Dobrý člověk, Pan učitel, V zámku a podzámčí, Národní báchorky a pověsti), K.H. Mácha (Máj, Marinka, Večer na Bezdězu), K.J. Erben (Kytice, Prostonárodní písně a říkadla), A. Jirásek (Mezi proudy, Proti všem, Psohlavci, Temno, F.L. Věk, Staré pověsti české)
– 20. století: K. Čapek (RUR, Krakatit, Bílá nemoc, Válka s mloky, Věc makropulos), Jaroslav Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka za druhé světové války – česká povaha „švejkovina“), F. Kafka (Proces, Zámek, Amerika, Proměna), B. Hrabal (Pábitelé – nepřetržitý proud řeči – hospody, hovorová řeč, Ostře sledované vlaky – zfilmované režisérem Jiřím Menzlem, vyznamenaný roku 1967 Oscarem, Obsluhoval jsem anglického krále, J. Seifert(lidový básník, 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu; Na vlnách T.S.F., Poštovní holub, Slavík zpívá špatně, Vějíř Boženy Němcové, báseň Maminka)
Ukázky:
K.J. Erben – KYTICE
K.H. Mácha – MÁJ
Božena Němcová – BABIČKA
Ukázky:
K.H. Mácha – MÁJ
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky.