Literatura antického Řecka

Antika (Antiqius – starý, starobylý)

Antika je pro své kulturní bohatství nejpodrobněji studovaným obdobím starověku.

Řekové byli tvůrci hláskového písma, půvabné, zlidštěné mytologie a uměleckého odkazu výtvarného i literárního. Kromě krásné mytologie přinesli i filozofické myšlení, které se stalo nezávislé na náboženských představách. K největším centrům antické kultury patřila mimo Athény a Řím i maloasijská města Pergamon a Milétos, známá filozofickými školami, nebo egyptská Alexandrie s proslulou knihovnou.

Řecké antické dějiny řadíme do čtyř období: 1) archaické období (8-6. stol. př.n.l.) 2) atické období (5-4 stol.př.n.l.) 3) helénistické období ( do r. 33 př.n.l.) 4) římské období

Antická mytologie

Celou antiku duchovně sjednotila mytologie, doplnila starověkou představu o světě, jeho vzniku a řádu. Hierarchie božského Olympu připomínala hierarchii řecké společnosti. Řecké bájesloví, spolu s plejádou bohů, titánů a lidských hrdinů převzali Římané, jen jim dali jiná jména. Z počátečního chaosu se zrodila Gaia (Země) a Uran (Nebe), ti zplodili Krona a Reu, kteří dali život druhé generaci bohů, kteří už vládli světu. Zeus (nejvyšší bůh) jeho manželka Hera (ochraňovala manželství). Hefaistos (bůh ohně a kovářství), Prométheus (bůh vodstva), Démétér (bohyně plodů), Hestia (bohyně rodinné pohody), Áres (bůh války), Artemis (bohyně lovu), Apollón (bůh slunce), Afrodité (bohyně lásky a krásy), Eros, Pallas Athéna (bohyně moudrosti), Dionýsos (bůh vína a veselí). Bohům byly přisuzovány lidské vlastnosti, sami se stali mnohdy obětí vlastních nedostatků, vášní a neřestí.

Literární vývoj starověkého Řecka

Z nejstaršího období řecké civilizace mnoho písemných památek nezůstalo.

V 8. století př.n.l. vstoupili Řekové do období archaického a úroveň jejich kultury se výrazně zvýšila. Začali používat nové fénické písmo, které zdokonalili a upravili do podoby vlastní hláskové abecedy.

Starořecké eposy

V archaickém období byl nejvíce psán epos, jehož ustálenou formu Řekové přijali především z blízké Mezopotámie.

Řekové milovali především epos hrdinský , který zpravidla líčil statečnost mytických bojovníků při válečných výpravách. Náboženské a filozofické látky o vzniku světa a zrození bohů zajímaly zase autory eposu didaktického.

HOMÉR – neví se přesně kdy žil ani odkud pochází, svá díla psal hexametrem (šestistopé verše charakteristické pro řeckou a latinskou epiku), napsal dvě světoznámá epická díla: Ílias – je přímo spjata s dobýváním města Tróje, z desetiletého obléhaní Tróje je zde zachycen jen malý kousek na jejímž počátku byla odvetná výprava za únos krásné Heleny, manželky spartského krále Menelaa, řecký bojovník Achilles trucuje kvůli sporům s velitelem vojsk Agamemnonem do té doby než je zabit jeho přítel Patrokles, nakonec se utká s vrahem svého přítele Hektorem, Odysseia – už deset od konce trojské války putuje Odysseus po mořích a prožívá nejrůznější příhody, unikne kouzelnici Kirké  a odolá zrádným Sirénám.

HESIODOS – nejstarší  řecky epik,  žil na přelomu 8. a 7. stol. př.n.l., sepisoval didaktické eposy, Práce a dni – báseň napsaná v hexametrech obsahuje rady a  pokyny týkající se hospodaření, vztahů v rodině nebo k přátelům, O původu bohů – obecné představy o morálce a smyslu lidského konání, obohacené o vlastní ideu neměnného řádu, který ovlivňuje život, Seznam žen – historky, které se udály mezi okouzlenými bohy a  pozemskými ženami.

Starořecká lyrika

Nejstarší řecká lyrika měla kořeny v lidové slovesnosti.Tradičními žánry se staly lyrika sólová, monodická a lyrika sborová (sbor složen z mužů, žen nebo dětí) Podle speciálníhozaměření tvořili Řekové poezii jambickou(satirickou a společensky kritickou),

,mélickou(intimní), elegickou(vážné skladby ne však pouze žalozpěvy).

Jambická poezie

KALLÍNOS – básník, povzbuzoval elegiemi občany k obraně rodného města Efesu

SOLÓN – politik, obhajoval společenské reformy a varoval před rozbroji v městě

THEOGNIS – aristokrat, který napadal ve svých básních nové demokratické instituce, ale i aristokracii a nakonec byl vyhnán

ARCHILOCHOS – vynikl jako autor milostné a intimní poezie, ale také jako kritik aristokratické společnosti.

Sólová lyrika

Důležitým předpokladem pro vznik řecké sólové písně byl rozvoj hudebního umění na ostrově Lesbos. Právě tam vyrůstají osobnosti mélické písně.

ALKAIOS – našel inspiraci v slavné řecké minulosti, do svých lyrických písní vložil hněv nad  činy nepřátel, psal aiolským nářečím, tvořil hymny na počest bohů, pijácké a milostné básně

SAPFÓ – nejpopulárnější antická osobnost, aristokratka, která prožila desetileté vyhnanství na Sicílii, po návratu na Lesbos zde založila básnickou školu Museia pro dívky z aristokratických rodin, Básně – zlomky dochované lyriky vypovídající o nevšední citové hloubce s níž dávala Sapfo náklonnost k členkám dívčího kroužku

ANAKREÓN – psal verše o lásce, víně a mládí, humorem, sebeironií i lehkou a uhlazenou formou bavil společnost, ale dokázal i ostrou satirou poukázat na hloupost a povýšenost mocných, vžil se název anakreontská poezie.

Sborová lyrika

Vyvinula se z kultovních obřadů a zpočátku se omezovala pouze na náboženské hymny a elegie, postupně se rozšířila také óda.

ALKMÁN – působil ve Spartě a skládal vlastenecké písně pro dívčí sbory, z jeho díla se dá vyčíst zaujetí mytologickými prvky.

SIMONIDES – proslavily ho žalozpěvy nad mrtvými a verše oslavující vítězství řeků nad Peršany

BAKCHYLIDES – jeho skladby také měli patetický ráz

PINDAROS – pocházel ze slavného thébského rodu a ve většině básní oslavoval vznešený původ a činy urozených členů řecké společnosti

Bajka

Bajky jsou krátká vypravování, v nichž zvířata, rostliny nebo věci jednají jako lidé.

EZOP (AISÓPOS) –  byl otrokem a mrzákem z ostrova Samu, jeho životní osudy se spolu s bajkami, které vyprávěl, postupně rozrostly do podoby lidového románu

PHAEDRUS – ke zvířecím bajkám Ezopovým přidal anekdoty a žertovné příběhy, které se vázaly k životu soudobého Říma

Pozdní řecká poezie

V helénistickém období se poezie stala přístupnou jen vybrané společnosti vzdělancům. Básníci žili na dvorech vládců (Pergamon, Alexandrie, Rhodos), psali vybranou formou o vznešených tématech.

THEOKRITOS (asi 300 – 260 př.n.l.) – básník, upoutal fromou básnické idyly, v níž uplatnil motivy sicilských pastýřských písní, Idyla – je v jeho podání a v podání jeho žáka Vergilia báseň líčící klidný život plný lásky uprostřed přírody.

KALLIMACHOS (asi 310 – 240 př.n.l) – pocházel z vznešeného rodu a byl dvorním básníkem v egyptské Alexandrii, z jeho poezie se dochovalo jen několik epigramů, 6 hymnů oslavující bohy a elegie, jež vysvětlovaly původ božstev a vznik náboženských slavností, Hekalé – epos, dochoval se zlomek líčící přijetí hrdiny Thésea u stařenky Hekalé

Nauková próza

Zájem o vzdělání, politiku a veřejný život přispěl k rozvoji naukové literatury. Počátky vědeckých oboru sledujeme od konce 7 stol. př.n.l., první snahy racionálním způsobem vysvětlit vznik a podstatu světa. Nejstarší je řecká filozofie, další rozvoj matematika, geometrie a lekářství, Zajímali se i o histori. Rozvoj řečnictví, vyšla z toho nauková próza

označovaná jako gramatika (jazykověda, literární historie a kritika).

Filozofie

SÓKRATÉS (asi 469 – 399 př.n.l.) – první řecký filozof athénského původu, v centru zájmu filozofie viděl člověka, filozofii obohatil názorem, že svět řídí bohové ke spokojenosti lidí, vystoupil proti učení sofistů, nezanechal žádný spis, jeho názory šířily jeho žáci, kritizoval morálku athénské společnosti, musel se zato zodpovídat u soudu

PLATÓN (427 – 347 př.n.l.) – Sókratův žák, v mnohém na něj navázal, založil první  filozofickou školu Akademii, Obrana Sókratova a Kriton -spisy, zachytil Sókratovy myšlenky i poslední okamžiky jeho života, obohatil jeho dialogy o umělecký výraz i ironickou nadsázku, Učení o Ideách – spis, metoda dialogu, vysvětluje pohled na podstatu světa, Symposion – úvahy, Faidros– rozmlouvá o vztazích mezi lidmi, o lásce, pravdě a kráse

ARISTOTELÉS (384 – 322 př.n.l.) – Plátonův žák, kladl důraz na smyslové poznání světa,  Corpus Aristotelicium – soubor, pokus shrnout veškeré vědění starověku, Poetika – spis, nauka o básnictví, Rétorika – nauka o řečnictví

Řečnictví

ÍSOKRATÉS (436 – 338 př.n.l.) – zakladatel tradice oslavných řečí, patřil mezi mistry rétoriky, řečí se dochovalo jen 6, otevřel rétorskou školu v Athénách, sám před posluchač nepředstupoval,Panégyrikos -zve k spolupráci Athény a Spartu, Fillipos -prosba k Filipovi II.

DÉMOSTHENÉS (384 – 322 př.n.l.) – řečnický talent dal do služeb Athénám za svobodu města, Filipiky – slavné řeči proti Filiopovi, bránil athénskou samostatnost a snažil se makedónského vládce vypudit z Řecka

AISCHINÉS (asi 390 – asi 315 př.n.l.) – politický odpůrce a řečnický konkurent Démosthenése, hlavní mluvčí promakedonské strany v Athénách, O nepoctivém vyslanectví, jeho obranné i útočné řeči proti D. mu ho však nepomohli zdolat, musel odejít do vyhnanství

Dějepisectví

logografové – předchůdci dějepisců, prózou sepisovali vše, o čem se dovídali na cestácg

HÉRODOTOS (asi 485 – asi 425 př.n.l.) – patří mezi první historiky, sběratel historických, zeměpisných i vlastivědných údajů, zapisoval vše, stal se obdivovatel athénské vědy a kultury i programátor demokracie Dějiny – poprvé se pokusil popsat historii světa v 9 knihách

THÚKÝDIDÉS (460 – po r. 399 př. n.l.) –  přímý účastník ve válkách mezi Athénami a Spartou (velel části loďstva) získal řadu poznatků o tomto období, další vědomosti si doplnil během 20 letého vyhnanství, Dějiny – v 8 knihách vylíčil průběh peloponéské války, pod vlivem sofistické filozofie zdokonalil metody historikovy práce

XENOFÓN (asi 430 – po r. 355 př. n.l.) – odmítal athénskou demokracii a sympatizoval se spartským řízením, byl zbaven občanství a odešel, Sókratův žák, Vzpomínky na Sókrata –  populárně-filozofický spis o vztahu k Sókratovi a jeho učení, O Kyrově vychování – životopisná monografie, obdiv k zakladateli Perské říe, Anabáze – podobný ráz historického díla, líčí tažení perského prince Kýra Mladšího proti Pisidům

POLYBIOS (asi 200 – asi 120 př.n.l.) – politik, strávil několik let jako rukojmí v Římě, přátelskými styky s význámnými římskými politiky prokázal velké služby krajanům za řecko-římské války, Dějiny – 40 knih, zachovalo e jen 5, oslavuje sjednocování Středozemí Římany

PLÚTARCHOS (asi 50 – 120 n.l.) – prozaik a historik, dobrý postoj k vládě mu vynesl dobré postavení u dvora císařů Traiana a Hadriana, psal i filozofické, politické i literárně kritické spisy Životopisy – soubor 50 charakteristik významných Řeků a Římanů

Gramatika

DIONÝSIOS THRÁX (170 – 90 př.n.l.) – klasik řecké jazykovědy, Techné Grammatiké – mluvnice řečtiny, chybělo mu v textu např. pojednání o skladbě

APOLLÓNIOS DYSKOLOS – tento nedostatek doplnil v 1pol. 2 stol.n.l. spisem O skladbě

Řecká próza – Satira

LÚKIÁNOS (asi 120 – 180 n.l.) – satirik, sepsal řady próz, dialogů a epigramů, Rozhovory bohů, Rozhovory Mrtvých – dialogy, vysmál se náboženským pověrám a zpochybnil život v posvětí, Lukios neboli osel – o člověku náhodou proměněném v osla, využil i Apuleius