V realismu byla větší pozornost věnovaná dramatu a próze – poezie upadala. Muselo proto dojít ke vzniku nových básnických směrů, stalo se tak hlavně ve Francii – Paříž – inspirující prostředí, scházela se tam intelektuální špička.
Od padesátých let devatenáctého století – revolta proti společnosti, bohéma – volný, svobodný, bezstarostný život, opovrhování společností a pravidly, provokace tvorbou.
Charles Baudelaire – Květy zla, Malé básně v próze, Umělé ráje, Intimní deník |
|
– jeho básně vzbudily velké pobouření – např. Zdechlina |
Paul Verlaine – byl alkoholik, homosexuál, žil s Rimbaudem, dostal se do vězení, když v hádce Rimbauda postřelil |
|
– v díle spojuje literaturu a hudbu, jeho verše – vzor melodičnosti, hudebnosti |
Jean Arthur Rimbaud – narodil se v severní Francii v malém městě |
|
– jeho dětství se odráží v tvorbě – negativně – nenáviděl svou despotickou matku – v patnácti letech odchází do Paříže a v té době začíná psát |
|
– celé dílo napíše do dvaceti let, pak se odmlčí a začne cestovat |
|
– v díle vyjadřuje touhu po svobodě – fyzické i psychické |
|
– Iluminace – vydal bez autorova vědomí Verlaine |
U nás nastupuje na konci devatenáctého století generace české moderny.
Manifest české moderny – autoři chtějí přijmout nové přístupy k literatuře – odsuzují Ruchovce, Lumírovce, realismus |
|
– chtějí vyjádřit, jak cítí konec století |
|
– chtějí být individuální jak v politice, tak v literatuře |
|
– za vzor si berou Karla Hynka Máchu |
Otokar Březina – vlastním jménem Václav Jebavý |
|
– nejsložitější básník české moderny |
|
– impresionista, používá rozevláté a náročné metafory |
|
– Tajemné dálky – rozchází se s fyzickým světem, obrací s k nadreálným, abstraktním věcem |
|
– Svítání na západě – smrt je branou k vyššímu poznání |
|
– Větry od pólů, Stavitelé chrámů , Ruce |
Antonín Sova – symbolista, pochází z jižních Čech |
|
– Květy intimních nálad |
|
– Z mého kraje – čistý impresionismus a symbolismus |
|
|
– lyrická sbírka, popisuje krajinu jižních Čech – krásná země, bez konfliktu |
|
– Soucit i vzdor, Zlomená duše – od lyrického popisu k abstraktnu – problémy lidské existence, rozpor bytí – neví, jak ho řešit |
|
– Údolí nového království – vlastenecký, národní motiv, vztah k české zemi, myšlenka sociální spravedlnosti |
|
– Ještě jednou se vrátíme – objevují se erotické náznaky |
Karel Hlaváček – představitel české dekadence |
|
– Sokolské sonety – radost ze života, zdraví |
|
– k dekadenci se přiklonil sbírkou Pozdě k ránu – náladová lyrika, melancholismus – pasivní, jemná, smutná poezie |
|
– Mstivá kantiléna – mistrovství náladovosti a melodičnosti |
|
|
– objevuje se symbol holandských gézů (vzbouřenci, kteří bojovali za politickou a náboženskou svobodu proti Španělům) – jsou mu obrazem společenských vyděděnců, ale i soudobé úpadkové generace |
|
– Z pozůstalosti – melodické básně, podobné zvuku hoboje |
Josef Svatopluk Machar – narodil se v Kolíně, studoval v Praze, potom pracoval ve Vídni |
|
– po první světové válce se dostal na místo generálního inspektora československé armády |
|
– po odchodu z armády se zapojil do politiky – krajní pravice, blízko českým fašistům – byl proti Masarykovi, Čapkovi |
|
– realistický básník |
|
– ostře kritizuje Hálka |
|
– Čtyři knihy sonetů – čtyři cykly podle ročních období |
|
|
– vyhraňuje se zde Macharův individuální styl – prozaizovaný |
|
– Zde by měly kvést růže, Magdaléna – sociální epika |
|
– Tristium Vindobona, Satirikon – politická lyrika – ostrá kritika tehdejší politické scény |
|
– na počátku dvacátého století – nejrozsáhlejší dílo – cyklus Svědomí věků – V záři helénského slunce, Jed z Judey, Barbaři (křesťané), Pohanské plameny (renesance), Apoštolové (reformace), Oni (Velká francouzská revoluce), On (Napoleon), Krůčky dějin (19. století), Kam to spěje? (současnost) |
|
|
– první dvě sbírky – nadšen antikou, zavrhoval, nenáviděl křesťanství |
Petr Bezruč – vlastním jménem Vladimír Vašek, narodil se v Opavě |
|
– v deseti letech se přestěhoval do Brna – tam žil šedesát let s výjimkou dvou roků, kdy žil v Místku – tam se patrně zrodily Slezské písně |
|
– Slezské písně – oblast Ostravska, Opavska – lidé mají těžký život – sociálně nižší postavení, zaměstnání v dolech, hutích |
|
|
– většina básní psána v ich-formě – Bezruč se stylizoval do ochránce, mluvčího horníků |
|
|
– báseň Leonidas – stylizoval se do Leonida – postavil se silnější armádě a v bitvě u Thermopylu padl |
|
|
– Maryčka Magdónova, Kantor Halfar – sociální balady |
Fráňa Šrámek – pochází ze Sobotky – brzy se přestěhoval do Písku – tam vystudoval gymnázium, v Praze nedokončil práva |
|
– pro své protimilitaristické přesvědčení (Píšou mi psaní) se dostal i do vězení |
|
– po válce – přestává psát verše a věnuje se próze, nepatří k žádně literární skupině, žije samotářsky v Praze a v Sobotce |
|
– Života bído, přec tě mám rád – dekorativní verše |
|
– Modrý a rudý – rudá barva symbolizuje anarchismus a modrá uniformu |
|
– román Stříbrný vítr – citlivé vystižení psychických stavů dospívajícího chlapce |
|
– dramata Léto, Měsíc nad řekou |
Stanislav Kostka Neumann – v mládí na něj působily protichůdné vlivy – otec byl polský šlechtic, matka pocházela z chudé ševcovské rodiny |
|
– neustále proti něčemu revoltoval – žádnou školu nedostudoval |
|
– v osmnácti letech byl poprvé zatčen |
|
– po válce – spoluzakladatel komunistické strany |
|
– první období – anarchisticko-dekadentní |
|
|
– Satanova sláva mezi námi – silný individualismus, sebevědomí, cíl – nová společnost založená na čistých ideálech |
|
|
– Jsem apoštol nového žití – pasuje se na apoštola |
|
|
– vliv Friedricha Nietzscheho |
|
– druhé období – smíření se světem (ne se společností) |
|
|
– hledá přirozenou lidskou dobrotu, jeho ideálem je renesanční člověk |
|
|
– Sen o zástupu zoufajících – patetická sbírka |
|
– počátek dvacátého století – Neumann se stěhuje na venkov |
|
|
– vitalismus (oslava života) |
|
|
– Kniha lesů, vod a strání – přírodní a milostná lyrika |
|
– před první světovou válkou ho ovlivňuje americký básník Walt Whitman – civilismus |
|
|
– Nové zpěvy – volný rým, libovolně dlouhý verš |
Doporučená literatura
Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Jean Arthur Rimbaud