Lidová slovesnost

Vznik a hlavní rysy

Lidová slovesnost, literární díla šířená ústně mezi prostým obyvatelstvem, vzniká už od nejstarších dob, kdy ještě nebylo známo písmo. To použili teprve její sběratelé, když se jí, zejména v 19. století, rozhodli zapsat a převyprávět.

Její tvůrci jsou anonymní, a jejich díla nemají nikdy uzavřenou podobu. Šíří se totiž mezi lidem a jsou vědomě i bezděky upravována, narozdíl od psaných literárních děl, kterým jejich zapsání dává definitivní podobu.

Rozdělení

Nejdříve se objevují různá pořekadla, pranostiky a přísloví, která souvisí s potřebou sdělit si mezi sebou své zkušenosti s přírodou a mezilidskými vztahy. Rozsah se postupně zvětšuje a vznikají náboženské mýty, pověsti, vyprávění ze života a anekdoty. Pohádky a povídky jsou často inspirovány lidovými pověrami, vystupují v nich nadpřirozené postavy – vodníci, strašidla, … . Lidová poezie zahrnuje nejrůznější písně, koledy spojené s náboženskými svátky, a zejména lyrické i epické lidové balady. Právě těmi se nechali inspirovat pozdější autoři ohlasové poezie – F. L. Čelakovský a Karel Jaromír Erben. Lidová slovesnost se stala námětem i pro další autory – B. Němcovou, J. V. Sládka, V. Nezvala nebo J. Seiferta.

Lidové slovesnosti se podobá tzv. pololidová tvorba, vytvářená sice záměrně, ale určená širokému lidovému publiku, kterému je přizpůsobena. Řadíme sem kramářské písně, knížky lidového čtení, nebo interludia (mezihry). Některá díla, zejména písně, ale zlidoví i bez zájmu autorů. Typickým příkladem je píseň ze hry J. K. Tyla Fidlovačka, která se stala tak známou a lidovou, že byla zvolena za státní hymnu.

Barokní lidová slovesnost

V barokním období se širokých vrstev dotýká zábavná literatura, která má podobu knížek lidového čtení. V nich nacházíme často historická témata ze středověku. Úlohu dnešního bulvárního tisku zastupují kramářské a jarmareční písně. Prostý lid se z nich přístupnou formou dovídal mimo jiné o aktuálních událostech.

Oblíbená byla také interludia, mezihry vkládané původně do vážných her, postupně se však osamostatňující. Hráli je obvykle venkovští učitelé a jejich žáci, nejčastěji o masopustu. Nepříliš složitý děj, spíše jednotlivé výstupy, zachycuje bídné postavení selského lidu. Na venkově byly rovněž oblíbené potulné loutkářské společnosti, za národního obrození proslavené Matějem Kopeckým.

Tuto tvorbu doplňuje ústní slovesnost, ve které se lidé inspirují svým každodenním životem, vznikají písně milostné, vojenské i ukolébavky. Kromě toho v nich protestují proti svému sociálnímu postavení, satirický pohled na skutečnost je vidět například v písni Ach, běda, běda, koupil nás Breda. Lidová slovesnost tohoto období se stala vzorem pro obrozenecké autory.

Satirou a parodií na společnost je rozsáhlá pololidová veršovaná skladba Satira na čtyři stavy.

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)

Takzvanou ohlasovou poezií, napodobující a čerpající z lidové slovesnosti, se zabýval František Ladislav Čelakovský. Pocházel ze Strakonic, ze školy v Českých Budějovicích byl vyloučen pro četbu Husovy Postily. Filosofii pak dál studuje v Linci a Praze. Když se zde uchytí jako redaktor, je opět zbaven místa, tentokrát kvůli článku proti ruskému carovi. Jinak ruský národ považoval za oporu ostatních slovanských národů, proto se nejprve soustřeďuje na ruskou lidovou tvorbu. Přestože látku pro Ohlas písní ruských čerpal z ruských bylin, některé příběhy doplňuje dle vlastních představ.

Deset let připravuje Ohlas písní českých, kde narozdíl od ruských bohatýrských bylin převládají spíše lyrické nebo žertovné skladby, charakterizující českého sedláka. Pokusil se též o baladu – Toman a lesní panna. Rozdíl mezi ruskou a českou poezií sám přirovnává k rozdílu mezi typickými krajinami obou zemí. Rozlehlé ruské hvozdy a mohutné řeky oproti českým drobným lesíkům, říčkám a potokům.

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)

Narozdíl od Čelakovského se Karel Jaromír Erben nesnaží lidovou slovesnost jen zachytit, využívá jich jako námětu pro zobrazení mezilidských vztahů. Spatřuje v ní možnost, jak se dozvědět o představách o světě a jeho mravním řádu. Proto v jeho baladách nacházíme jako hlavní motiv vinu a trest.

K. J. Erben se narodil v podkrkonošském Miletíně. V Praze studoval filosofii a práva a než se stal pražským archivářem, živil se jako úředník ve vědeckých institucích.

Výsledkem jeho téměř dvacetiletého sběratelského úsilí je sbírka balad Kytice. Její jednotlivé básně předtím postupně otiskoval v časopisech. Obsahuje dvanáct balad (navíc ještě báseň Kytice a Věštkyně), odehrávajících se v různých prostředích. Společný jim ale je konflikt hlavního hrdiny s okolím, ať už s nadpřirozenými silami nebo vlastními city. Svůj tragický osud si zaviní sám, když se nerozhodne v souladu s mravními normami. Trest, někdy až překvapivě krutý, je neodvratným důsledkem provinění. Někdy se ale hrdina zachrání pokáním a je mu v souladu s křesťanskou vírou odpuštěno. Častým tématem v Kytici je láska, hlavně matky k dítěti. V Pokladu matka pro vidinu bohatství na své dítě zapomene a je potrestána jeho odejmutím na jeden rok, v Polednici dítě doplatí na matčinu zlobu, a ve Vodníkovi se musí matka rozhodnout mezi láskou k dítěti, vodníkovi a vlastní matce. Obě možnosti by však pro ni skončily tragicky.

Balady v Kytici jsou typickou ukázkou pravidel lidové slovesnosti. Děj je líčen dramaticky a s rychlým spádem (Polednice se celá odehraje za odbíjení hodin). Stejně tak dialogy jsou stručné, často s neúplnými větami.

V rozsáhlé sbírce Prostonárodní české písně a říkadla se naopak snaží dosáhnout původní autentické podoby lidových písní. Zařadil sem kolem 2200 písní doplněných svým komentářem.

Erben sbíral a převyprávěl lidové pohádky, které se díky jemu staly klasickými. Soustřeďuje je do sbírky nazvané Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. K nejznámějším patří Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Pták Ohnivák nebo Zlatovláska. Píše je pochopitelně lidovým, přístupným jazykem.

Božena Němcová (1820 ? – 1862 , vl. jménem Barbora Panklová)

Sběratelskou činností, ovšem zaměřenou hlavně na prózu, pohádky, je známá Božena Němcová.

Božena Němcová se sice narodila ve Vídni, dětství a mládí ale prožila v ratibořickém údolí u České Skalice, kde byli její rodiče zaměstnáni v místním zámku. Kromě idylické přírody zde na ní zapůsobila její babička, Magdaléna Novotná. Vdala se za úředníka Josefa Němce, se kterým se odstěhovala do Prahy.

První literární pokus Němcové byla její sběratelská činnost. Pohádky, vydané pod názvem Národní báchorky a pověsti, stejně jako u Erbena nebyly přesným zachycením ústní podoby. Němcová jim dává vlastní uměleckou formu, vyjadřující její ideální představy o venkovském životě. Na základě lidových motivů uplatňuje zásadu spravedlnosti rovnosti mezi lidmi, právě v pohádkách může nechat zvítězit chudého nad bohatstvím a zlem. Slovenské pohádky a pověsti naopak zpracovává více dokumentárně a snaží se je zachytit v původní formě. Během svého tříletého pobytu v Chodsku zachycuje své dojmy z venkovského života v Obrazech z okolí domažlického.

Venkovské náměty se objevují i v povídkách Němcové. Soustřeďuje se v nich zejména na ženské hrdinky, které se vyznačují svou samostatností a odvahou. Tak je tomu v povídkách Rozárka, Karla, Baruška nebo Divá Bára. V dalších povídkách se zajímá o sociální poměry, hlavně o konflikt mezi lidem a šlechtou. Povídky jako V zámku a v podzámčí nebo Pohorská vesnice jsou částečně utopické, šlechta se tu totiž nakonec napraví a začne svým poddaným pomáhat. I v ostatních povídkách směřuje k zobrazení ideálu – tentokrát ideálního lidského charakteru : Dobrý člověk, Chyže pod horami nebo Pan Učitel.

Vyvrcholením prózy Němcové je román Babička. Vrací se v něm do svého dětství, na Staré Bělidlo. Sama říká, že se tím snažila uniknout z tíživé současnosti. Proto své vzpomínky často idealizuje, například její vztah k babičce nebyl ve skutečnosti tak harmonický. Přesto je zde babička hlavní kladnou postavou, během jednoho roku s ní prožíváme všechny situace typické pro český venkov. Babička svými moudrými radami nejen vychovává děti na Starém Bělidle, ale zasahuje i do života ostatních obyvatel Ratibořic, jejichž příběhy je děj prokládán (Viktorka, kněžna, …). Idealizována zde není jen postava Babičky, ale i celkové poměry na vesnici. I ratibořická kněžna si totiž nechá od ní poradit. Tímto utopickým pohledem autorka usilovala o nalezení harmonických vztahů mezi lidmi, které nenacházela ve vlastním životě, se svým manželem se totiž rozešla.