Kritický realismus a naturalismus

Vznik a hlavní rysy

Realismus vzniká ve Francii v druhé polovině 19. století, kdy nabývá převahy nad romantismem. Tento přechod ale nebyl plynulý, i v díle některých romantických autorů, jako byl Stendhal nebo Puškin najdeme realistické prvky. Jeho vznik souvisí se společenskými změnami – bouřlivé revoluční změny ustaly, život se stal stabilnějším, a autoři se místo hledání ideálů mimo skutečnost zaměřují na realitu.

Proto jsou realistická díla většinou situována do autorovy současnosti. Oproti romantickému hrdinovi, který je s okolím v rozporu, jsou postavy realistických románů prostředím ovlivňovány a především doba a okolnosti určují jejich osud. Realistický hrdina se proto v průběhu románu mění a vyvíjí. Není ani výjimečný, naopak, většinou je to průměrný člověk, často z nejnižších vrstev společnosti. Tomu odpovídá i jazyk, autoři neváhají použít pro vykreslení prostředí a charakteru postav i slang nebo argot. To vše ale jen v přímé řeči postav, autor sám se s nimi neztotožňuje, děj líčí nezávisle, objektivně, s mnoha podrobnostmi. Neznamená to však, že by je nehodnotil. Z jejich jednání a charakteristiky vidíme jeho názor na postavy a jejich dobu. Tento názor je většinou kritický, odsuzující současné poměry, proto tento směr nazýváme také kritickým realismem.

Francie

Honoré de Balzac (1799 – 1850)

Zakladatelem francouzského realismu je Honoré de Balzac. Do Paříže přichází jako mladý venkovan a zpočátku, aby si vydělal na živobytí, píše podprůměrné dobrodružné romány.

Jeho ústředním dílem je rozsáhlý cyklus románů Lidská komedie. V 97 románech se snaží zachytit, podle vlastních slov, všechny životní situace a charaktery lidí své doby. Skutečně se mu podařilo do nich zahrnout všechny společenské vrstvy, od nejnižších přes měšťanstvo, které se tehdy dostává k bohatství a moci, až po upadající aristokracii. Jednotlivé romány nejsou zcela odděleny – jedna postava často vystupuje v několika z nich. Ústřední trilogii Lidské komedie tvoří romány Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán.

Otec Goriot je bohatý kupec, který provdá své tři dcery za šlechtice. Přestože je celý život podporoval, ve stáří dožívá opuštěn, protože se za něj dcery stydí. S jeho osudem se prolíná příběh studenta Rastignaca, který ho ošetřuje. Rastignac přišel do Paříže s ctižádostí a touhou vyniknout. Brzy poznává, že poctivostí a prací ničeho nedosáhne. Radám trestance Vautrina, jak bezohledně dosáhnout úspěchu zprvu nevěří, v dalších románech je ale přece jen využije. Vautrin vystupuje v podobné roli i v dalších dvou románech.

V románě Ztracené iluze Balzac ukazuje, jak je úspěch tvůrčí práce závislý na zájmech bohatých. Básník Lucien poznává, že se musí řídit podle nakladatele, vynálezce Sécharda zase o jeho vynález připraví zámožný podnikatel.

Lucien vystupuje i v dalším románě Lesk a bída kurtizán. Zde se z něj už zcela stane bezcharakterní člověk, ženoucí se jen za společenským úspěchem. Na to doplácí i jeho milenka, kurtizána Ester.

Balzac se ale nevyhýbá ani tajemným námětům. Ústředním tématem románu Chagrénová kůže je totiž talisman, který majiteli splní všechna přání výměnou za jeho smrt.

Gustave Flaubert (1821 – 1880)

Gustave Flaubert se narozdíl od Balzaca, zaměřujícího se na společnost, zabývá lidskými vášněmi a city.

V psychologickém románě Paní Bovaryová zpracoval příběh ženy venkovského lékaře, která, inspirována romantickou četbou očekává zcela jiné manželství a život. Její touha po vzrušujícím životě je ale marná. Její iluze se vytrácejí a nakonec své problémy řeší sebevraždou.

Emile Zola (1840 – 1902)

Emile Zola je zakladatelem naturalismu, který se někdy považuje za samostatný umělecký směr. Realismus doplňuje o sugestivní impresionistické líčení lidské chudoby. První jeho naturalistický román je Tereza Raquinová, další zahrnuje do cyklu nazvaného Rougon-Macquartové.

K nejznámějším románům cyklu patří Zabiják, z prostředí pařížských krčem, Nana a Germinal, kde líčí život horníků v uhelných dolech.

Přestože se Zola díval pesimisticky na budoucnost lidstva, snažil se také bojovat za spravedlnost. Postavil se totiž jako jeden z hlavních odpůrců proti antisemitské Dreyfusově aféře.

Anglie

Charles Dickens (1812 – 1870)

Nejvýznamnějším anglickým realistickým autorem je Charles Dickens. Do svých románů promítá vlastní zkušenosti z dětství. Jeho rodiče totiž skončili jako dlužníci ve vězení a on musel od 12 let pracovat jako dělník v továrně. Proto se často zabývá osudy dětí bez domova a rodiny, které se musí samy probíjet životem. Takové jsou romány Oliver Twist, David Copperfield, Malá Dorritka nebo Nadějné vyhlídky. Přes kritické zaměření na současné problémy dokázal Dickens svá díla doplnit o svůj zmírňující humor.

Největší popularitu mu získala Kronika Pickwickova klubu. V jako jediném díle se zde snaží svými příběhy a humornými situacemi spíše pobavit než kritizovat.

Rusko

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852)

Nikolaj Vasiljevič Gogol pocházel z drobné ukrajinské šlechty, a životu na ukrajinském venkově věnoval svá první dvě díla.

Sbírka povídek Večery na samotě u Dikaňky se inspiruje lidovým humorem a strašidelnými příběhy. V druhé sbírce Mirhorod staví proti sobě současnost a obraz slavné kozácké minulosti v povídce Taras Bulba.

V nedokončené trilogii Mrtvé duše je hlavní postavou Čičikov, který skupuje „mrtvé duše“ zemřelých poddaných, aby si tak dopomohl k příspěvkům. Gogol zde navíc kritizuje špatné hospodaření ruských statkářů.

Z jeho dramatické tvorby je vedle komedií Hráči (touha po penězích) a Ženitba (sňatky pro peníze), známý Revizor. V malém okresním městě považují omylem bezvýznamného Chlestakova za obávaného revizora z Petrohradu. Proto se ho snaží všemožně uplatit a naklonit si ho a Chlestakov toho naplno využije. Přitom se odhalují nedostatky carského zřízení.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)

Nejslavnějším ruským spisovatelem je Lev Nikolajevič Tolstoj. Pocházel ze staré šlechtické rodiny. Ve svých dílech odsuzuje stát i církev, ideálem podle něj je návrat k prvotním mravním hodnotám. Kromě toho uplatnil svou neobyčejnou schopnost porozumět lidské psychice.

K vytvoření cyklu Sevastopolské povídky ho inspirovala vlastní účast v krymské válce.

Jeho vrcholným dílem je čtyřdílná románová epopej Vojna a mír. Děj se odehrává za historického Napoleonova tažení do Ruska. Spíše než na líčení bojů se Tolstoj orientuje na tehdejší společnost, která je válkou ovlivněna. Mezi hlavními mužské hrdiny patří Andrej Bolkonskij a Pierre Bezuchov. Jejich povahy jsou značně rozdílné – Bolkonskij je člověk energický, Bezuchov spíše snílek. Významnou ženskou postavou je Nataša Rostovová, Andrejova nevěsta, která se nakonec provdá za Bezuchova.

Román Anna Kareninová líčí osud ženy, která si zničí manželství láskou k Vronskému a nakonec spáchá sebevraždu. Protikladem tu je šťastný život manželů Levinových.

V románě Vzkříšení se kníže Nechljudov rozhodne napravit svou starou křivdu na Kátě Maslovové, ta mu ale neodpustí a odmítne ho.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl za účast v reformním hnutí odsouzen ke káznici na Sibiři. Zde, mezi zločinci a trestanci, Dostojevskij později našel inspiraci pro svá díla. Svědectví z věznice podal v Zápiskách z mrtvého domu.

Román Zločin a trest kritizuje zhoubný individualismus hlavního hrdiny Raskolnikova. Ten zavraždí lichvářku, jejíž život „nemá pro nikoho cenu“. Svou teorii o neomezeném právu silnějšího opustí až díky lásce Soni.

Podobné téma zpracovává román Běsové, kterému byl vzorem skutečný příběh revolucionáře Nečajeva, uplatňujícího kruté metody vůči svým neposlušným stoupencům.

Zcela opačná postava knížete Myškina je hrdinou románu Idiot. Je ztělesněním autorovy představy o ideálně ušlechtilém člověku, a proto ho mají ostatní za blázna.

Kritický realismus u nás – venkovská próza

U nás se realismus rozvíjí současně s romantismem – v tvorbě Borovského nebo Němcové. Kritický realismus ale představuje hlavně tvorba poslední čtvrtiny 19. století, a to ve dvou základních částech – venkovská a historická próza.

Karel Václav Rais (1859 – 1926)

Představitelem venkovské prózy je Karel Václav Rais, rodák z Lázní Bělohrad. Kromě idealistického románu Pantáta Bezoušek (starý venkovan přijíždí do Prahy na návštěvu za svou rodinou) se věnuje jen kritickému realismu. Jako námět si vybírá většinou vztahy mezi lidmi a jejich touhu po penězích a lepším životě. Podobně jako Hálek si všímá starých rodičů zanedbávaných vlastními dětmi, jako v povídkových sbírkách Výminkáři a Horské kořeny. Téma domlouvání svatby rodiči pro peníze se objevuje ve sbírce Rodiče a děti. Touhu venkovanů po panském životě a zatracování venkovských rodičů měšťáky Rais kritizuje ve sbírkách Na lepším a Panička.

Ve svém románě Zapadlí vlastenci oslavuje venkovské učitele a kněží, kteří šířili národní uvědomění mezi prostým lidem. Na základě zápisků učitele Václava Metelky vytvořil dílo až neuvěřitelně idylické a postavy jednoznačně ušlechtilé. Podobný námět má i román Západ, který je vlastně charakteristikou vesnického vlasteneckého faráře.

Problematikou česko – německých vztahů se zabývá v románě O ztraceném ševci. Český švec, který se ožení s Němkou se brání jejím snahám o poněmčení rodiny.

Antal Stašek (1843 – 1931, vl. jménem Antonín Zeman)

Antal Stašek pocházel ze Stanova u Vysokého na Jizerou. Byl povoláním advokát a své zážitky z praxe shrnul do sbírky Co minulo a nevrátí se víc.

Proti spiritistickým pověrám bojuje v povídkové sbírce Blouznivci našich hor. Podobně jako Zola v Germinalu zobrazil život dělníků v Podkrkonoší a jejich boj proti továrníkovi románem V temných vírech. Česko – německé spory jsou námětem románu Na rozhraní.

Skutečnou událostí z roku 1848 se zabývá v románě O ševci Matoušovi a jeho přátelích. Hlavní hrdina se za revoluce postaví proti vládě a pro své socialistické názory je zatčen.

Do románu Vzpomínky shrnuje na konci života své osobní i literární zkušenosti.

Teréza Nováková (1853 – 1912)

Východočeský venkov je dějištěm literárních děl Terézy Novákové. Znalosti o kraji kolem Litomyšle získala především za svého tamějšího dvacetiletého pobytu. Začíná národopisnými studiemi, píše monografii Karolíny Světlé, život Havlíčkovy dcery Zdenky líčí v Maloměstském románě.

Dobře známý kraj zobrazila Nováková v cestopisech nazvaných Z nejvýchodnějších Čech.

Pro svých pět románů si také vybírá východočeské prostředí. Snaží se v nich nedávnou minulost zachytit co nejvěrněji, s použitím dobových pramenů. Řeší v nich vztah člověka, většinou jediného ústředního hrdiny, ke společnosti a k víře.

První z románů, Jan Jílek, vypráví o osudech českého evangelíka, který je donucen kvůli náboženské nesvobodě opustit vlast. Jiří Šmatlán je příběhem katolického chlapce, který hledá smysl života, ale nenajde ho ani u evangelické církve a tak usiluje o světskou spravedlnost pro chudé. Hrdinou románu Na Librově gruntě, odehrávajícího se revolučního roku 1848, je chudý sedlák Jobek Libra, který těžce snáší robotu a daně. Čtvrtý román nese název Děti čistého živého (..ducha) a vypráví o náboženské sektě, symbolizující touhu prostých lidí po lepším životě, a jejím zániku. Poslední velký román Novákové je Drašar, napsaný podle skutečné osoby, obrozeneckého kněze, který porušil celibát, je z církve vyhnán. Ztrácí víru i společenské poslání a umírá v chudobě.

Karel Matěj Čapek – Chod (1860 – 1927)

Naturalismus je v české literatuře zastoupen osobností Karla Matěje Čapka – Choda.

Prvním jeho naturalistickým dílem je detektivní román Kašpar Lén – mstitel. Román Turbína je příběhem továrníkovy rodiny. Výbuch turbíny zaviní jeho krach a je spojen i s rozpadem života jeho dcery. Další román Antonín Vondrejc zobrazuje životní příběh básníka, který propadá alkoholu a vztahu ke sklepnici Anně. Příběh syna zmrzačeného ve válce, kterému snoubenku přebral otec, líčí román Jindrové.

Naše historická próza

Alois Jirásek (1851 – 1930)

Naším nejvýznamnějším tvůrcem historických románů je Alois Jirásek. Národní minulost zpracovává vlastenecky, se snahou o historickou přesnost, ale zároveň dbá i na uměleckou stránku díla.

Jirásek se narodil v Hronově, studoval na gymnáziích v Broumově a v Hradci Králové. Po filosofických studiích se stal profesorem na gymnáziu v Litomyšli a později v Praze.

Zpočátku se věnuje tvorbě povídek věnovaných pobělohorskému selskému odboji (Skaláci).

Za svého pobytu v Litomyšli píše Jirásek novelu inspirovanou litomyšlskými dějinami Filosofská historie. Život studentů je zde ovlivněn revolučním rokem 1848. Popularitu novele přinesla filmová adaptace režiséra Otakara Vávry. Také román Na dvoře vévodském situuje do rodného kraje.

Po příchodu do Prahy se zabývá obdobím husitství a snaží se ho zachytit v celé délce. Této tematice věnuje tři trilogie. V první z nich, Mezi proudy (Dvojí dvůr, Syn ohnivcův, Do tří hlasů), sleduje vznik reformního hnutí za Václava IV.. Ve druhé, Proti všem (Skonání věků, Kruciata, Boží zástup), líčí vrchol husitského hnutí a jeho vítězství. Vyvrcholením díla je dramatický popis bitvy na Vítkově. Třetí trilogie Bratrstvo (Bitva u Lučence, Mária, Žebráci) je věnována doznívajícímu husitství na Slovensku, ukazuje boj bratříků vedených Janem Jiskrou z Brandýsa proti uherským Hunyadovcům. V postavě zrádné Márie, milenky hejtmana Talafúsa, najdeme jednu z mála Jiráskových ženských hrdinek.

Čtvrtá trilogie Husitský král zůstala nedokončena. Jirásek ji věnoval postavě kališnického krále Jiříka z Poděbrad.

Období následující po Bělohorské porážce ( sám tuto dobu nazývá Temnem) zpracoval v dalších čtyřech románech. V Psohlavcích popisuje slavné chodské povstání vedené Janem Sladkým Kozinou. Místem děje románu Skály je stejnojmenný zámek v Orlických horách. Zobrazuje zde také selskou vzpouru a emigraci přes slezské hranice. Vrcholným dílem je román Temno, popisující období protireformace v celé jeho šíři. Úsilí katolických kněží odstranit husitské tradice je zobrazeno postavou fanatického jezuity Koniáše.

Národnímu obrození je věnován pětidílný román F. L. Věk. Na pozadí životních osudů ústředního hrdiny se odehrává obrozenecký proces v Praze i na venkově. Setkáme se v něm s významnými osobnostmi té doby (Thámem, Krameriem), ale i s postavami vymyšlenými – s konzervativním knězem Vrbou a revolučním dr. Srnkou.

Na F. L. Věka navazuje čtyřdílná románová kronika U nás (Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč), ve které Jirásek vypráví o obrození ve svém rodném kraji.

Historii se snaží zpřístupnit i dětem – zpracováním cestopisu Z Čech až na konec světa nebo sepsáním Starých pověstí českých.

Jiráskova dramatická tvorba je zastoupena Husitskou trilogií – Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč, která je známá spíše z pozdějšího filmového zpracování.

V dalších hrách Otec a Vojnarka se inspiruje reálnými venkovskými náměty. Ve známé Lucerně je ještě doplňuje pohádkovými postavami a vztahy mezi pány a poddanými.

Zikmund Winter (1846 – 1912)

Zájem druhého historického prozaika, Zikmunda Wintera, se soustřeďoval zejména na období 16. a 17. století. Působil jako profesor mimo jiné v Rakovníku, sem také umisťuje Rakovnické obrázky, soubor povídek založených na historických událostech (např. Nezbedný bakalář). Podobné téma zpracovávají i Pražské obrázky.

Ve svých dalších povídkách (Krátký jeho svět, Panečnice) se snaží čtenáře zároveň pobavit i poučit. Některé mají humorný charakter, hrdinové jiných končí tragicky (Rozina sebranec).

Jediným Winterovým románem je Mistr Kampanus, s ústřední postavou rektora UK Jana Kampana Vodňanského. Ten se snaží zachránit univerzitu před úpadkem, poněmčováním i jezuity.

román	– prozaický epický literární žánr
	– delší než povídka nebo novela
	– rozvětvený děj – četné epizody, mnoho postav
povídka	– kratší prozaický útvar s jednoduchým dějem
	– rozdělení podle témat : historická, venkovská, městská, přírodní
novela	– prozaický žánr středního rozsahu
	– jen jeden příběh s poutavým vyprávěním a často překvapivým závěrem
epopej	– rozsáhlá epická báseň, jinak také epos
	– někdy také označení pro rozsáhlá oslavná prozaická díla, líčící velké historické události (Vojna a mír Tolstého)