Klasicismus, osvícenství a preromantismus v literatuře a umění
Klasicismus (z lat. classicus = vynikající, vzorový, dokonalý) je umělecký styl, který pochází z Francie a rozvíjel se v 2. polovině 17. a v 18. století. Vyšel z ideálů antického starověku (vzor umělecké krásy, uměřené dokonalosti a kázně). Svého vrcholu dosáhl ve Francii za Ludvíka XVI., avšak postupně se rozšířil do celé Evropy (stoupá obliba francouzského jazyka).
Klasicismus souvisel s racionalistickou filosofií představovanou René Descartem. Jeho věta „Cogito ergo sum. = Myslím, tedy jsem.“ vyjadřovala ústřední názor racionalistů – myšlení je jediným pevným bodem, o němž nelze pochybovat. Racionalisté věřili, že rozum dosáhne poznání, které bude obecně platné. Ideálem je střídmost, rozum, pravda, rozvaha a vyrovnanost.
Umělecké dokonalosti mělo být docíleno přísným dodržováním estetických pravidel a předpisů.
Díla se vrací k zachovávání jednoty místa, času a děje.
Literární žánry se rozdělily na vysoké (tragédie, epos, óda), které zpracovávaly vznešená témata (urození hrdinové) a psaly se veršem, a nízké (komedie, bajka, satira), které zpracovávaly události ze života měšťanstva a mohly se psát prózou.
Přísná pravidla i v architektuře. Zahradní architektura (zámek Versailles – sestříhané symetrické zahrady).
Vznik literárních salónů – určovaly si literární vkus, dbaly na čistotu žánrů (uniformita) = malá pestrost.
V tvorbě klasicistních autorů převažuje rozumová složka – nerozvíjí se milostná poezie. Často didaktická poezie (poučení), v próze eseje (o závažných problémech), v dramatu komedie a tragédie. Moralizace prózy.
Francie
Pierre Corneille
Cid
- drama úplně nedodržuje předpisy (prolínání tragiky a komiky); konflikt vyplývá ze střetnutí citů s nadosobními povinnostmi; Ximénin otec hrabě Gomez urazí ve sporu Rodrigova otce dona Diega; Rodrigo miluje Ximénu, ona jeho lásku opětuje; po těžkém vnitřním zápasu však Rodrigo vyhoví otcovu přání, aby pomstil jeho uraženou čest, vyzve hraběte Gomeze na souboj a zabije ho; Xiména žádá na králi Ferdinandovi Rodrigovu smrt; Rodrigo sám přichází k Ximéně, dává ji svůj meč, aby přijal smrt z jejích rukou; Xiména odmítá; Sevillu napadnou Mauři a Rodrigo s přáteli je odrazí; král mu propůjčuje čestný titul Cid (pán); Xiména znovu žádá Rodrigovu hlavu; z královi vůle svěřuje pomstu donu Sanchovi; mylně se domnívá, že Rodrigo zemřel v souboji s donem Sanchem
Jean Racine
- psychologicky zaměřená dramata; hlavními postavami jsou ženy
Faidra
- ukazuje zhoubný vliv vášní; Faidra byla ženou Thésea, která se vášnivě zamilovala do nevlastního syna Hyppolyta; Hyppolyt Faidru odmítnul; Faidra řekla chůvě, že ji chtěl Hyppolyt zneuctít, aby ho pošpinila u Thésea; Hyppolyt je vyhnán ze země; Služka spáchala sebevraždu, Hyppolyt umřel a Faidra se otrávila; Faidra je zde více zušlechtěna
Molière (vl. jm. Jean-Baptiste Poquelin)
- od mládí ho přitahovalo divadlo; nejdříve působil u kočovných hereckých společností jako herec a režisér; jeho hry ho dostaly až na místo ředitele královského divadla v Paříži; měl nepříjemnosti s církevními kruhy (pranýřoval vše, co se mu nelíbilo); když umíral, nemohl k němu díky uvalené klatbě přijít kněz a musel být pohřben mimo hřbitov a bez obřadu; král mu klatbu odpustil, a tak byl pohřben na hřbitově; církev ale nechala jeho rakev vykopat a ostatky přenést ze hřbitova
Tartuffe
- kritika církve; nejprve hráno se svolením krále, ale poté ji musel král na příkaz pařížského arcibiskupa zakázat
- Tartuffe se vloudí do rodiny měšťana Orgona; Orgon a jeho matka ho dávají všem za příklad; Tartuffe svádí Orgonovu ženu a chce si vzít za ženu Orgonovu dceru, Orgon však nevěří; Orgon přepíše veškerý majetek na Tartuffa; Orgonova manželka vymyslí na Tartuffa lest (schová manžela pod stůl, aby vyslechl rozhovor mezi ní a Tartuffem); Orgon prohlédne a vyžene Tartuffa; nakonec přijíždí králův zmocněnec a zatýká Tartuffa jako podvodníka a tím se zruší smlouva s Orgonem
Lakomec
- inspirováno antickou komedií (Komedie o hrnci od Plauta)
- boháč Harpagon je lakomý a sobecký otec, který omezuje své děti a jedinou hodnotou jsou pro něj peníze; chce oženit svého syna Kleanta s bohatou vdovou, ale Kleantes miluje mladou Marianu; dceru Elišku chce provdat za starého boháče; sám si chce vzít Marianu; Kleantův sluha vezme Harpagonovi jeho peníze a ukryje je v jeho domě; když to Harpagon zjistí, podezírá i sám sebe; po svolení svatby jeho syna a dcery s jejich milými dostává svou truhlu zpět
- autor si sám zahrál postavu Harpagona; úspěch sklidil až v 19. stol.
Zdravý a nemocný
- hypochondr Argan
Škola žen
Měšťák šlechticem
Don Juan neboli kamenná hostina
klasicistní drama = navázalo na antickou tragédii i komedii a stanovilo zákon tří jednot (jednota děje, místa a času); postavy tragédie byly převážně osoby antického mýtu nebo pocházely z prostředí vysoké šlechty; v komedii byli nositeli děje hlavně měšťané; v jazyku tragédie byl vysoký stylizovaný sloh a rýmovaný verš, v komedii se připouštěla i próza
Jean de Lafontaine
- znám v celé Evropě; kritika absolutismu
Bajky
Itálie
Carlo Goldoni
- psal komedie z měšťanského prostředí
Poprask na laguně
- žárlivých mileneckých dvojicích
Sluha dvou pánů
comedia dell’arte = nejslavnější forma komedie, která vznikla jako druh lidového, ale profesionálního divadla; hlavními znaky jsou masky, improvizace a komické výstupy; herci neměli k dispozici psané texty, ale jen stručný scénář s dějovou kostrou a seznamem postav; později ji převzala francouzská pantomima (harlekýn, kolombína, pierot)
Osvícenství se rozvíjí v západní Evropě od 18. století (hlavně ve Francii a Anglii se začíná vytvářet nová ideologie, která vyhovuje potřebám měšťanstva). Rozvoj průmyslu a techniky přináší i rozvoj přírodních věd, a proto stoupenci osvícenství žádají svobodu vědeckého bádání (podrývání autority církve = nelibost církve). Vyznávání kultu rozumu – racionalismus, víra v pokrok, boj za práva člověka. Zaměření na praktické problémy života (zrovnoprávnění občanů), zakládání knihoven a muzeí, vznik encyklopedií.
Francie
Charles Louis (de Secondat, baron de La Brede et de ) Montesquieu
- představoval politické cíle osvícenství ve Francii (rozdělil moc na zákonodárnou a soudní)
Duch zákonů
- vznik zákonů a státního zřízení z přirozených příčin (bohatství země, přírodní podnebí – ovlivňují zákon); žádá omezení absolutismu
Perské listy
- román v dopisech; kritika poměrů společenských a politických
Voltaire (vl. jm. François Marie Arouet)
- ostrý, jízlivý kritik své doby; bojoval proti církvi; byl vězněn v Bastile; odešel do Anglie, pak na pozvání krále Bedřicha Velikého do Pruska; zakotvil ve Švýcarsku (zde se cítil opravdu svobodně); ovlivnil osvícenskou ideologii – byl přesvědčen o rovnosti všech lidí; z jeho děl lze vyčíst ušlechtilý humanismus
- zasloužil se o rozvoj filosofického románu
Candide neboli Optimismus
- hlavní postava Candide je z počátku románu morálně čistý mladík; později, když putuje světem, tak objevuje i odvrácenou tvář jeho světa (hrůzy válek, krutost absolutismu, prodejnost soudů, špatné vlastnosti lidí); dospěl k nové životní filosofii
filosofický román = je románový žánr demonstrující románovou formou autorovo filosofické stanovisko, oblíbený u osvícenců a později u existencionalistů
Velká encyklopedie = Encyklopedie neboli Racionální slovník věd, umění a řemesel
- soubor všech znalostí; hlavním redaktorem byl Denis Diderot
Denis Diderot
- filosof, myslitel, spisovatel
Jeptiška
- román ve formě dopisů; dopisy píše hlavní hrdinka, která byla donucena stát se jeptiškou, Zuzana příteli s kterým nakonec prchá
- kritika krutých praktik církve
Jakub Fatalista a jeho pán
- román o zdánlivě bezcílném putování Jakuba a jeho pána; Jakub vypráví různé příběhy (slouží k rozvinutí autorových filosofických úvah); kritika mravů
fatalista = člověk, který věří ve svůj osud, na kterém nemůže sám nic změnit
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
Bláznivý den neboli Figarova svatba
- klasicistní drama; sluha Figaro má před svatbou s hraběnčinou komornou Zuzankou; o Zuzanku usiluje a svádí ji i hrabě; Zuzanka si s hraběnkou vymění šaty, a tak hraběte napálí a navíc se musí své ženě omluvit
Pierre A. F. Ch. de Laclose
Nebezpečné známosti
- kritika mravů francouzské předrevoluční společnosti; tento román ovlivněn tzv. libertinismem (volnost názorů a mravů)
Anglie
Obohacení světové literatury o dobrodružný román.
Daniel Defoe
Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku
- román napsán podle pravdivých příběhů
Henry Fielding
- psal romány „silnice a hospody“
Tom Jones
- příběh nalezence vyrůstajícího v bohaté rodině; spletité osudy; hrozil mu i trest smrti; šťastný konec
Jonathan Swift
Gulliverovy cesty
- alegoricko-utopický, fantastický a satirický román, cestopis a komická Odyssea; román napsán v ich formě a má působit pravdivě a věrohodně
- putování Gullivera po světě; 1. část líčí pobyt mezi liliputy, 2. část o pobytu mezi obry, 3. část o vznášejícím ostrově (satira a alegorie; odtržení od reality), 4. část o zemi, kde si lidé a koně vyměnili svoje role
- kritika poměrů v Anglii, nastínění ideálního světa
utopie = prozaický žánr, druh fantastické literatury, líčí domněle dokonalé společenské poměry v pomyslné zemi, s dobrodružným a tajemným prvkem
Rusko
Michail Vasiljevič Lomonosov
- učenec, který reformoval spisovný jazyk; založil v Moskvě universitu, která nese jeho jméno dodnes
Ivan Andrejevič Krylov
Bajky
Preromantismus (sentimentalismus) vzniká jako reakce na schematický klasicismus a na chladné rozumářství osvícenství v 2. polovině 18. století. Vytváří ho především měšťanstvo a důraz klade na citové hodnoty prostého, „nezkaženého“ člověka. Zdůraznění citů a vášně. Za silný inspirační zdroj považována lidová poezie, rozvíjí se vztah k přírodě, k fantazii, dávnověku. Velkým vzorem byli Homér a Shakespeare.
Francie
Jean-Jacques Rousseau
- filosof, pedagog a spisovatel; narodil se v Ženevě; samouk; v 16 letech utekl z rodného města; do 30 let se živil jen příležitostně
- lidská povaha je dobrá, není-li zkažena civilizací; žádal návrat k přírodě
Emil čili O výchově
- pedagogický román; sleduje život dítěte od narození
Julie neboli Nová Heloisa
- román psaný v dopisech o tragické lásce dvou lidí; skutečná předloha; melancholie a lyrika
Antoine-François Prévost
(Příběh rytíře des Grieux a) Manon Lescaut
- Manon je neurozená dívka lehčích mravů, krásná a neodolatelná; náhodně se setkala s rytířem des Grieux; ihned se do sebe zamilovali; začali spolu žít, ale Manon poskytovala za peníze mužům své tělo; des Grieux jí odpustí; několikrát se to opakuje; jednou společně napálí boháče; jsou chyceni; des Grieux je propuštěn a Manon je odsouzena k vyhnanství; des Grieux jede s ní; na cestě Manon umírá
- v Nezvalově překladu se objevují anafory, metafory a refrény
Německo
Gotthold Ephraim Lessing
- kritik, básník, dramatik; jeho zásluho se v Německu rozšířil kult Shakespearova státu; vůdce měšťanského dramatu
Mína z Barnhelmu
- komedie o milencích, kteří se střídavě chtějí; kritika tehdejších poměrů a vlastností lidí
Johann Gottfried Herder
- vážil si lidové slovesnosti; tvrdil, že v poezii se dá poznat charakter národa
Myšlenky k filosofii dějin lidstva
- optimistické myšlenky; dospěl k názoru, že vývoj lidstva směřuje k humanitě a každý národ se na tomto vývoji podílí určitým příspěvkem (podnícení národně-osvobozeneckého cítění); předpovídal slovanským národům významnou budoucnost (u nás velmi oblíbené dílo v době NO)
Friedrich Schiller
- básník, dramatik; stál s Goethem u zrodu literárního hnutí STURM UND DRANG (Bouře a vzdor) v Německu (v 70. letech 18. stol.) – touha po tvořivé svobodě jedince člověka; odmítání konvencí; řídili se zákony citů a srdce; ideálem tvůrčí svobody byla Shakespearova díla; touha po národní i osobní svobodě
Na radost
- óda; lidské básně; vyzdvihnutí mravních ideálů; motivy všelidských citů; inspirace pro L. van Beethovena
Divadelní hry
Loupežníci
- prvotina; odehrává se ve středověku; o pomstě šlechtice za společenské křivdy
Úklady a Láska
- nejznámější; hlavními postavami jsou milenci Luisa (pochází z chudších poměrů) a Ferdinand (z významné a zámožné rodiny); rodina jim kvůli sociálním poměrům nepřeje; díky intrikám si Ferdinand myslí, že ho Luisa podvádí; otráví ji; po zjištění pravdy se otráví také
Valdštejn
- dramatická trilogie o slavném vojevůdci; souvislosti pro tuto hru hledal v Čechách
Johann Wolfgang Goethe
- narodil se v měšťanské rodině ve Frankfurtu nad Mohanem; studoval práva a přírodní vědy; stal se vůdčí osobností literárního hnutí STURM UND DRANG; dlouho žil ve Výmaru; věnoval se i politice; přátelil se zde se Schillerem; udělal z Výmaru středisko pokrokové kultury; dopisoval si s Dobrovským; navštěvoval lázně v západních Čechách; cestoval do Itálie (nadchl se pro antiku a renesanci); myšlenka, že umění a literatura vychovává
Utrpení mladého Werthera
- román v dopisech a deníkových záznamech; líčí život hlavního hrdiny Werthera; ten se zamiluje do Lotty, ale láska je nešťastná, protože Lotta má snoubence; Werther nemůže takhle dál žít, a tak spáchá sebevraždu
- dílo považováno za největší kulturní událost 18. století – nesmírně ovlivnilo mladou generaci (i negativně – stoupl počet sebevražd)
Ifigenie na Tauridě
Faust
- myšlenkově nejhlubší dílo; dvojdílné veršované drama; přepracování pověsti ze 16. století
- učený doktor Faust v touze po poznání upíše duši ďáblu a tím upadne v zatracení; v prologu uzavírá Mefistofeles s Bohem sázku o Faustovu duši; Mefistofeles slíbí Faustovi věrné služby, ale jakmile mu bude jeden okamžik připadat tak vzácný, že by se chtěl zastavit a nechat vše tak, jak je, propadne jeho duše peklu; Mefistofeles Fausta omladí a uvede ho do veselé společnosti, kde potká Markétku, do které se zamiluje; Faust se dostává do sporu s Markétčiným bratrem a zabíjí ho; na to umírá jeho matka žalem; Faust má s Markétkou dítě; Markétka v zoufalství ze strachu před hanbou dítě utopí, načež je popravena (konec 1. dílu); Faust propadá smutku; Mefistofeles jej odvádí na císařský dvůr, aby se zde rozptýlil; z podsvětí mu vyvolá trojskou Helenu; Faust s ní čeká syna; Helena umírá a Faust začíná přemítat o životě; Faust chce změnit svůj život, chce vykonat něco dobrého pro druhé; požádá císaře o bažinatou půdu při pobřeží, protože ji chce změnit na úrodnou zemi, kde by žili svobodní lidé; díky šlechetnému skutku je jeho duše zachráněna
Viléma Meistera léta učednická
Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání
- filosofické otázky o smyslu života; vývojový výchovný román
B) Souvětí podřadné
Obsahuje jednu větu hlavní a jednu nebo více vět vedlejších. Věty vedlejší závisí na větách řídících jako větný člen (většinou lze větný člen nahradit odpovídající větou vedlejší a naopak).
Vedlejší věty jsou spojkové (uvozeny spojkami podřadicími) nebo vztažné (uvozeny vztažnými zájmeny, např. kdo, co který, jaký, čí, jenž, nebo vztažnými příslovci, např. kam, kde, kdy).
Spojky nejsou větnými členy, vztažná zájmena a příslovce jsou větnými členy. Odkazovací slova (ukazovací zájmena nebo odkazovací příslovce věty řídící) nepovažujeme za větné členy (Koupil jsem to, co se mi líbilo.).
Druhy vět vedlejších
Podmětná
Vyjadřuje podmět věty řídící. Přísudkovou část tvoří věta řídící. Nejčastěji uvozena vztažnými zájmeny (kdo, co), vztažnými příslovci (kde, kdy aj.) nebo spojkami (že, aby, kdyby aj.).
Kdo lyžuje, rád jezdí na hory.
Potěšilo mě, že sis na mě vzpomněl.
Bylo mu doporučeno, aby změnil lékaře.
Bylo by špatné, kdybychom nepřiznali chyby.
Není mi známo, kdy přijde.
Přísudková
Vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou. Vyskytuje se zřídka.
Obloha byla, jako když ji vymete.
Náš dědeček byl z těch, kdo šířili osvětu na venkově.
Jaký pán, takový krám.
Přívlastková
Vyjadřuje přívlastek věty řídící. Závisí na některém podstatném jménu věty řídící, blíže ho určuje nebo omezuje jeho význam. Bývá uvozena vztažnými zájmeny (který, jenž), vztažnými příslovci (kde, kdy, kam) a spojkami podřadicími (aby, že aj.).
Znám hodně lidí, kteří sbírají poštovní známky.
Mám zážitky, o nichž bych raději nemluvil.
Zavolali ho ve chvíli, kdy usnul.
Lákala ho představa, že by mohl vyniknout.
Na konci dopisu stála prosba, aby babička přijela.
Zboží, jež nabízejí reklamy, nebývá často nejkvalitnější.
Předmětná
Vyjadřuje předmět věty řídící. Závisí na slovese věty řídící (nebo na přídavném jménu). Nejčastěji uvozena spojkami (že, aby aj.), vztažnými zájmeny (kdo, co aj.) a příslovci (kde, kam, odkud aj.).
Vzkázal, že máme hned přijít.
Vím, že se ti to nelíbí.
Řekni mi, kde se sejdeme.
Příslovečná
Vyjadřuje příslovečné určení věty řídící, různé okolnosti jejího děje. Rozvíjí přísudek věty řídící.
Příslovečná místní
Spojovací výrazy kde, kam, odkud, kudy, kamkoli.
Rozloučili se tam, kde se poprvé setkali.
Vrať se tam, odkud jsi přišel.
Příslovečná časová
Spojovací výrazy když (současnost nebo předčasnost), až (následnost), jakmile, jen, jak, sotva, sotvaže (okamžitost), zatímco, mezitím co (souběžnost), dříve, dříve než (následnost), kdykoli (opakování).
Když se vracel, pršelo.
Když nám událost dovyprávěl, oddechli jsme si.
Projednávali věc tak dlouho, až se shodli.
Rozloučila se, jakmile se začalo stmívat.
Zatímco matka chystala večeři, vyprávěl nám o dovolené.
Uhodl jsem pachatele dřív, než film skončil.
Kdykoli se unavil, zvolnil krok.
Kula železo, dokud bylo žhavé.
Příslovečná způsobová
Vykonával práci, jak nejlépe uměl. (prostý způsob)
Jezte, co hrdlo ráčí. (způsob míry)
Stroj se uvede do pohybu tak, že se otočí pákou. (způsob prostředku)
Pokud šlo o pořádek, nemohli být spokojeni. (způsob zřetele)
Jak si usteleš, tak si lehneš. (způsob přirovnávací)
Spěchal, jako by hořelo. (způsob přirovnávací)
Čím víc se snažíš, tím méně si tě váží. (způsob přirovnávací)
Měla tak zmrzlé ruce, že necítila prsty. (způsob účinkový)
Dostali tolik úkolů, že je nemohli zvládnout. (způsob účinkový)
Žádný lékař mu už nepomůže, ledaže by se stal zázrak. (způsob omezovací)
Příslovečná příčinná (důvodová)
Spojky že, protože, poněvadž, jelikož.
Nepřišel do školy, protože ho bolel zub.
Poněvadž se necítím zdráv, půjdu k lékaři.
Jsi hodná, že jsi nezapomněla.
Příslovečná účelová
Spojka aby.
Uděláme všechno, abychom dobře odmaturovali.
Příslovečná podmínková
Spojky jestliže, -li, kdyby, když, jestli.
Jestliže přijedete včas, vyhovím vám.
Kdybych to věděl, neptal bych se ho.
Představím-li si ten okamžik, nemohu usnout.
Příslovečná přípustková
Spojky ač, ačkoli(v), třebas, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli.
Přestože bylo nepříznivé počasí, odjeli autem do hor.
Doplňková
Vyjadřuje doplněk věty řídící. Závisí na slovese věty řídící a zároveň se vztahuje k jménu v podmětu nebo v předmětu této věty. Závisí zpravidla na slovese smyslového vnímání (vidět, uvidět, pozorovat, slyšet, cítit apod.). Bývá uvozena spojkou jak, jako, kterak, an, ana, ano.
Vzpomínám na otce, jak rád četl knížky.
Uviděl jsem, jak zmizel ve vysoké trávě.
Připadal si, jako by se ocitl v pohádce.