KAREL HYNEK MÁCHA – MÁJ
literární teorie – FORMA
1) OBECNÁ CHARAKTERISTIKA LITERÁRNÍHO DÍLA
– Máj je považován za vrcholné dílo českého literárního romantismu
– dílo je pojato jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a
otázek po smyslu života
– používá obkročný rým a b b a
– Máj má 4 zpěvy a 2 intermezza
– dílo pochází z roku 1836
– jedná se o LYRICKOEPICKOU BÁSEŇ
2) ORGANIZACE JAZYKOVÝCH PROSTŘEDKŮ
– v této básni převažují prvky lyrické
– základním rytmickým schématem Máje je jamb (U-)
– dílo obsahuje velké množství metafor, často se objevuje také oxymorón nebo přirovnání
– v díle jsou hojné básnické přívlastky, spojování protikladů, kontrasty, kombinace barev,
apostrofy
– je zde také metonymie (Hrdliččin zval ku lásce hlas) či inverze (bolestný srdcem bije cit)
– pohyb a napětí vyjadřuje dynamickými slovesy (zasvítnuto)
– text je postaven často právě na protikladech, například obraz probouzející se jarní přírody a
smrti lidí
– hlavním literárním vzorem Máje je poezie polských romantiků, které Mácha dobře znal
OBSAH
3) TÉMATICKÁ VÝSTAVBA
– hlavním tématem je životní úděl milenců Viléma a Jarmily
– Vilém zabil svůdce Jarmily, kterým byl jeho vlastní otec
– za to je zatčen a chystá se jeho poprava, mezitím spáchala Jarmila sebevraždu skokem do
jezera
– Vilém je popraven, nedává však vinu sobě, ale otci a společnosti
– vedlejším tématem je v závěrečné části téma poutníka, se kterým se autor ztotožňuje
– postavy: Vilém, Jarmila, strážný, kat, poutník (Hynek)
– kompozice díla je podobná jako u dramatu, nejdříve dramatický vzestup, pak vrchol a
nakonec sestup
4) VÝZNAM SDĚLENÍ
– celkový smysl básně spočívá v kritice společnosti a všech možných závazků, které člověka
svazují a omezují
– Mácha zde opěvuje přírodu a vidí ji jako jediné dobro, kde člověk nalezne volnost, oproti
městům, rodinám a práci
– celkovou společnost zavrhuje – společnost, která se stává vězením a usmrcuje přirozené
chování a myšlení každého člověka
literární historie – SPOLEČENSKO – HISTORICKÉ POZADÍ
– Máj vyšel roku 1836
– příběh byl zřejmě inspirován skutečnou událostí: v roce 1774 byl poblíž Mladé Boleslavi na
pahorku zvaném „Na spravedlnosti“ popraven lámáním v kole Hynek (Ignác) Schiffner,
který zavraždil v Dubé u Doks svého otce
– Mácha toto vyprávění zaslechl o šedesát let později během některého ze svých pobytů
u dnešního Máchova jezera od svého známého, hospodského Týce
Romantismus (z francouzského romantique = neskutečný jako v románu) – je myšlenkové hnutí a jeden z hlavních uměleckých směrů 19. století; rozrušoval hodnoty, které přineslo osvícenství a klasicismus 18. století; proti klasicistním pravidlům uplatňoval tvůrčí svobodu umělce, proti racionalismu stavěl cit, vášně, fantazii a vůli, proti ideálu antiky vyzdvihoval hodnoty středověku, proti idealizaci opravdovost, proti abstraktnímu pojetí člověka zdůrazňoval konkrétního jedince, proti obecnému pojetí lidství ideu národa; předstupněm romantismu v literatuře byl preromantismus (sentimentalismus) 18. století
Romantický hrdina – je výjimečnou osobností, často společenský vyděděnec (loupežník, vrah, kat, žebrák, tulák); touží po lásce, ale ví, že ji nenajde; často nešťastně miluje vysněný ideál, nikoli skutečnou ženu; láska je mu vším, vzdává se jí zcela a bez výhrad; romantická hrdinka je naopak spoutána konvencemi, jejichž jménem odmítá vášnivou lásku; romantický hrdina se často ocitá v neřešitelném konfliktu s okolním světem; východisko pak nachází v úniku do minulosti, světa fantazie, venkovského prostředí nebo přírody; objevuje se myšlenka, že svět nelze proměnit ani vůlí, ani vírou v nadosobní ideál, ani gestem protestu nebo vzpoury; odtud plynul příznačný romantický pesimismus a zklamání
– mezi další literatury patří:
Anglická
George Gordon Byron: Childe Haroldova pouť
Percy Bysshe Shelley: Odpoutaný Prometheus
Walter Scott: Ivanhoe
Francouzská
Victor Hugo: Chrám matky boží v Paříži
Ubožáci (Bídníci)
Stendhal: Červený a černý
Německá
Novalis: Hymny noci
Jacob a Wilhelm Grimmové – pohádky
Heinrich Heine: Kniha písní
Ruská
Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin
Michail Jurjevič Lermontov: Démon
Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor
Polská
Adam Mickiewicz: Konrád Wallenrod
Julius Slowacki: Balladyna
Americká
Edgar Allan Poe: Havran
Jáma a kyvadlo
Slovenská
Ludovít Štúr (položil základy spisovné slovenštině): Spevy a piesne
Česká
Josef Kajetán Tyl
Karel Jaromír Erben
Karel Sabina
Josef Václav Frič
AUTOR
– narozen roku 1810 v Praze, zemřel ve věku pouhých 26 let
– básník, prozaik, divadelní ochotník
– nejvýznamnější představitel českého romantismu
– Máchova citlivá duše odhaluje dvojí tvář Prahy – bohatství a chudobu, slavnou minulost a
tehdejší politický režim, poněmčování a šosáctví
– studuje filozofii a práva, účastní se soukromých besed s Josefem Jungmannem
– byl velmi ovlivněn bouřlivou politickou situací 30. let 19. století
– pomáhal polským radikálům přežít, učil se jejich jazyku, přejímal jejich myšlenky
– účastnil se pražského divadelního života, jako ochotník se seznámil s Eleonorou Šomkovou
– jejich vztah nesplnil jeho očekávání
– po ukončení právnických studií nastoupil jako praktikant v Litoměřicích, kde žije
v nedostatku a starostech s Lori, která čeká jejich dítě
– těsně před sňatkem s Lori umírá
– další díla: Obrazy ze života mého
Cikáni
INSPIRACE DANÝM LITERÁRNÍM DÍLEM
– ačkoliv jeho současníci většinou neocenili jeho práci (jako J. S. Toníček), nebo ocenili jen
uměleckost jeho práce a odmítli subjektivitu jeho díla, stal se Karel Hynek Mácha inspirací a
vzorem pro několik příštích generací
– Máj inspiroval především výtvarníky, kterými jsou např. Vladimír Suchánek, Jan Souček,
Jan Kavan či Ondřej Michálek
literární kritika
– dobová kritika odsuzovala Máj za nedostatek národního cítění a Máchu nazývali Byronistou – došlo k naprostému nepochopení smyslu celé básně
– na svou dobu byla velmi složitá a plná metafor a hrůzných obrazů a myšlenek o smrti
– pozitivněji byl Máj přijat kritikou německou a polskou
– dnes patří Máj do klasické české literatury
- zpěv
– obraz Májové přírody, sebevražda Jarmily skokem do jezera; motiv lásky a nevěry - zpěv
– Vilém ve vězení, úvahy o vině; kontrast v čase – věčnost přírody a omezenost jeho
zbývajícího času do popravy; pocit křivdy a vzdoru - intermezzo (Půlnoc)
– půlnoční popraviště v přípravě na popravu Viléma
III. zpěv
– vrchol, poprava Viléma; Vilémovo vyznání lásky k přírodě a rodné zemi; obžaloba
společnosti
- intermezzo
– nářek Vilémových druhů - zpěv (epilog)
– po čase přichází poutník, autor se ztotožňuje, zamyšlení nad tragikou lidského osudu; závěr
tragický