IDEA SVOBODY V LITERATUŘE
- SVOBODA je každé nespoutané bytí z vnějšku neovlivněné a je spojeno s určitou vnitřní schopností sebeurčení.
– absolutní sv. neexistuje – člověk je ovlivňován vnějším prostředím (spol., pol., přírodními podmínkami, dobou)
– sv. = pojem svobodného jednání a rozhodování člověka
= možnost jednat podle vlastní vůle
– mluvíme-li o sv. člověka, týká se to vždy svobody rozhodování a jednání
– Spinoza chápal svobodu jako poznanou nutnost
– 2 pojetí sv.: a) fatalismus – lidé nemohou nic dělat, nýbrž jen trpně přijímat osud (fatum)
- b) voluntarismus – naproti tomu existují názory,
že v dějinách rozhoduje pouze naše vůle (z lat. voluntas), že
neexistuje objektivní, na naší vůli nezávislá nutnost
- ANTIKA
– člověk sv. neměl, byl determinován osudem, kt. podstatně omezoval jejich svobodnou vůli – tomu se snažil čelit (Paris, Král Oidipus: osud, že zabije otce a ožení se s vlastní matkou)
– Homérské eposy -> potřebovali jistotu, řád, kt. nacházeli v osudu, jenž je neměnný
– řecké drama: Aischylos Oresteia, Elektra, Sofokles Král Oidipus, Antigona, Euripides Medeia (jednala pod vlivem svého citu – největší sv.)
- STŘEDOVĚK
– život člověka byl naprosto závislí na boží vůli
– společenský řád byl podle představ křesťanské nauky dán Bohem, proto je nezměnitelný a člověk se mu musí podřídit -> „trojí lid“ – šlechta, poddaní, lid; nebyla šance postoupit do jiného stavu (narodil-li se někdo v chudobě, stalo se tak z boží vůle a za pozemské strádání ho čeká odměna po smrti
– hlavně žáci nabourávali tento systém a některé náb. motivy pojímali humorně -> satiry, Mastičkář
– všechno je zásluha Boha, nesnažili se tedy dále rozvíjet své schopnosti
– nebyl požadavek originality -> podobné náměty, univerzálnost, která se projevovala i v jazyce = latina
- RENESANCE
– umělecký směr bohatých měšťanů – pro ně byl středem zájmu svobodný člověk
– pro střední vrstvy sv. znamenala přítěž, člověk nevěděl pro co se má rozhodnout
– Shakespeare Hamlet -„Být, či nebýt?“ chápe složitost svobodného jednání
– Boccaccio Dekameron
- ROMANTISMUS muž musel být nešťastný x svoboda v tom, že utíkali do přírody, minulosti
- REALISMUS člověk je determinován dobou a společností; v naturalismu je determinován pudy, biologickými potřebami
- EXISTENCIÁLNÍ POJETÍ SVOBODY
– jedinec je odsouzený ke svobodě, je absolutně odpovědný za své činy a současně je odpovědný i za druhé: svým jednáním vytváří normu, již požaduje i po druhých, je sám – sv. v tom, že není na nikoho vázán, ale to mu zase přináší starosti, problémy => sv. jim nepomáhá
– Camus Cizinec – sv. v tom, že zabil, že má možnost se obhajovat
– Sartre Zeď
- PROBLÉM SVOBODY TVORBY u nás v letech 1948-69
– básníci, kteří nebyli vydáváni: Oldřich Mikulášek, Karel Šiktanc, Ludvík Kundera x ti, co se přiklonili ke komunismu: Josef Kainar, F.Hrubín, Jan Skácel
– Záviš Kalandra – jediný básník, kt. byl popraven v procesech v 50.letech
- vlna emigrantů po r.1948: Pavel Tigrid (vydával časopis Svědectví v New Yorku a v Paříži), Ferdinand Peroutka, Jiří Kolář Prométheova játra, Ivan Blatný, Fr.Listopad, Viktor Fišl
– měli větší problémy než emigranti z 2. vlny – přišli do cizí země jako první, USA mělo strach z komunismu, z východních zemí
2.vlna po r.1968: próza: E.Hostovský, M.Kundera (Nesnesitelná lehkost bytí – ještě se vyjadřuje k dění v Čechách), J.Škvorecký s manželkou Zdenou Saliverovou, P.Kohout, Arnošt Lustig, Jiří Gruša, Petr Král, Věra Linhartová, Iva Procházková
poezie: Jan Vladislav, Ivan Diviš, Antonín Brousek, Ivan Martin Jirous, K.Kryl, Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák
– dostali pomoc od emigrantů i od hostitelských zemí, protože ti chápali obsazení naší země jako okupaci
– vznikla nakladatelství ve Stockholmu, Paříži, Vídni, Torontu (68 Publishers), New Yorku