IDEA KRÁSY V LITERATUŘE
- KRÁSA = estetický pojem, estetická funkce
= to, co je nám (subjektivně) libé, co nás uspokojuje, co se nám líbí, co odpovídá našemu ideálu -> krása je tedy relativní kategorií, neboť pro každého z nás může být krásné něco jiného
– pojetí krásy je ovlivněno historickým, společenským a národnostním zařazením, dobovými pravidly, morálkou, zaměstnáním, vzděláním, inteligencí, přírodními podmínkami -> dobové pojímání krásna (hledání krásy v ošklivosti, ošklivosti v kráse)
– opak krásy označujeme jako ohavné
Ideál krásy je pro každého něco jiného, zvlášť dnes, kdy žijeme v tzv. postmoderní době a krásné může být tedy všechno. Dříve to však tak subjektivní záležitost nebyla – uznávaly se různé hodnoty a prosadily se obecně platné ideály krásy, typické pro svoji dobu. Představy o kráse se tedy měnily.
- OBDOBÍ:
ANTIKA – krása v harmonii ducha a těla (Olympijské hry = spojení rozumu a vnější krásy), krásu představovala plodnost
– snaha o dosažení kalokagathie – jak krásy duševní, tak i tělesné
– člověk se snažil být co nejvšestrannější a snažil se vyrovnat bohům
STŘEDOVĚK – krása se odvozovala od víry, na předním místě stály náboženské hodnoty, již ne důraz na fyzickou stránku, ale důraz na duchovno
– krásné bylo to, co bylo drahé, barevné, harmonické (Bůh se zasloužil o to, že věci jsou na světě uspořádány harmonicky)
– ideálem je mučedník, světec, kt. zasvětil svůj život Bohu
– spor duše s tělem a jiné spory (vždy byly vyzdvihovány u jednoho kladné vlastnosti)
– vyhýbali se ošklivosti (např. nemocní lidé, smrt, stáří) – kdyby se tím zabývali, museli by si klást otázku jestli existuje Bůh a jak tedy mohl tohle dopustit
– většina děl je anonymních
RENESANCE – uznává se krása pozemského života, harmonie těla a duše
– Boccaccio Dekameron x Shakespeare Hamlet
– návrat k antickým hodnotám, ale oproti antice, kde byli hlavní autoritou bohové, zde je to člověk, na kterého je kladen důraz (pohodlný život, pohodlnější stavby, vybavení – postele)
BAROKO – krásu vidí v člověku, který je věrný a podřízený Bohu
– opět nastává změna, lidé hledají jistoty po 30leté válce a obrací se na víru
– autoři se snaží docílit monumentality také díky kontrastnosti (krása x ošklivost, světlo x stín, nebe x peklo, válka x ráj, ďábel x Bůh), dynamičnost, pohyb
KLASICISMUS – krásný je ten, kdo je ukázněný a moudrý
– jsou pevně stanovena estetická pravidla
– žánry se dělí na vysoké – krásné (drama – např. Corneille Cid)
nízké – ošklivé (komedie – např. Moliere)
PREROMANTISMUS – konec hledání harmonie, spisovatel se individuálně vyjadřuje k problémům
ROMANTISMUS – klade důraz na city a prožitky
– rom. hrdina je vždy něčím zvláštním a hledá způsob, jak se vyrovnat se společností -> hledá únik do snu, minulosti, přírody
REALISMUS – naopak se přesně snaží zobrazit skutečnost, většinou zobrazován průměrný člověk a jeho život
MODERNA – krása i v ošklivosti
– na přelomu kladen důraz na individualitu a originalitu
– vznik mnoha směrů a každý z nich hledá krásu v něčem jiném, každý z –ismů si vytváří určitou představu, podle níž utvoří jakýsi řád a ten potom prosazují (např. dadaismus, surrealismus)
POSTMODERNA – krásné je všechno, ale vnímání krásy je dnes velmi subjektivní
sice čerpá ze starých směrů, ale mezi nimi mizí vyhraněnost a přidávají se nové nápady nebo se směry různě kombinují
– člověk 20.století chce být překvapován, šokován; hl. tabuizovaná témata
- KÝČ (BRAK)
KÝČ je podbízivý výtvor bez umělecké kvality, náhražka skutečného díla, esteticky méně cenné produkty jakéhokoli umění
– kýč není něco skutečného, záměrné falšování skutečnosti, na něco si hraje, předstírá, napodobuje
– z něm. kütchen = shrabovat smetí, nebo z angl. skatch = náčrt, skica
– používá materiálové náhražky, často se jedná o napodobeniny uměl. děl
– ale zpracování je na vysoké řemeslnické a technické úrovni
– znaky: reprodukce, lež, iluze
– otázka vkusu jedince, doby, je to relativní záležitost (např. secese – v té době to byl kýč, dnes umělecky hodnotitelné)
– kýč umělecký – telenovely (chybí psychologie postav, nezobrazují skutečný život)
– kýč v literatuře – od 2.pol. 19.stol.; preferuje obsahovou stránku (musí to být dramatické), vychází z mezních lidských situací a zpracovává je velice povrchně, falešná emocionalita, černo-bílé postavy, ideově defektní, stereotypní fabule, naivní, schematické postavy, happyend
– např. D.Steelová, harlekýnky, Jude Deveaux
- TRIVIÁLNÍ LIT.
– z lat.trivium, trivialis – pouliční, lehce dostupný
– z hlediska historického je to určitý typ pokleslého umění, které se začalo objevovat na konci 18.stol. a poč. 19.stol., souvisí se zvýšením počtu německého obyv. ve městech
= jsou to knížky lidového čtení (melodramatický příběh – nešťastná láska), tzv. jarmareční (kramářské) písně (informovali o srdceryvné události + obrázky s příběhem, zpívané)
– v období preromantismu a romantismu zasahuje triviální lit. do vysokých žánrů – Máchův Máj (triviální námět, ale není to triviální lit. z důvodu, že se zde objevují i typické mimodějové pasáže – popisy přírody, láska k českému kraji)
– triviální lit. je výhradně určena k pobavení čtenáře -> soustředí se na děj, zjednodušený jazyk, kompozice, postavy a jejich motivace jsou načrtnuty povrchně, happyend
- BULVÁRNÍ LIT.
– od bulvár = ulice
– charakteristika podobná triviální lit., ale zde hl. 20.stol. -> souvisí to s rozvojem kapitalismu => všichni už začínali být vzdělaní, všeobecná gramotnost
– lit. určena pro městské obyvatelstvo, pro široké nekultivované publikum; rozšiřována lacino, ve velkých nákladech; zpočátku šířena jako periodika na pokračování, rodokapsy
– př. červená knihovna, dobrodužné romány, bondovky, jednoduché hist. romány, současná bulvární lit. má sklon k pornografii