Humanismus a renesance v literatuře a umění (15. – 17. stol.)
Renesance (z fran. la renaissance = znovuzrození, znovunarození, obnovení) se začala rozvíjet v 15. stol. v Itálii a rozšířila se postupně do celé Evropy. Někdy k renesanci zařazujeme předchůdce tohoto myšlení (14. stol.) a pokračovatele (17. stol.).
Humanismus (z lat. humanus = lidský) znamená lidskost, úctu a vážnost lidské důstojnosti. Vyjadřuje nový ideál vzdělávání, který na místo poznávání Boha staví poznávání člověka.
Impulsem k rozkvětu renesance a humanismu byly přírodní a astronomické objevy (M. Koperník, G. Galiley, G. Bruno, J. Kepler), zámořské cesty a objevy nových zemí (vyvrácení názoru o placatosti země), rozvoj věd o člověku, vynález knihtisku (Jan Gutenberg – 1444 až 1448 tiskl v Mohuči na dřevěném lisu první knihy; tisky do roku 1500 označovány jako prvotisky – inkunábule), přechod od feudalismu ke kapitalismu.
Období renesance a humanismu je dobou hluboké vzdělanosti, ale i návratu k přírodě a přirozenosti, svobodě člověka.
Renesanční člověk neodděluje oblast umění, vědy a praktických činností (např. Leonardo da Vinci – italský malíř a sochař, stavitel a inženýr, hudebník, básník, přírodovědec, filosof i voják), byl osobností se všestranně rozvinutou stránkou duchovní i tělesnou.
Italská města rychle bohatla (obchod, velkovýroba), měnil se život i názory nové vrstvy obyvatelstva – měšťanstvu přestalo vyhovovat středověké myšlení a obrací se k antickým ideálům (krásy duševní a tělesné, radosti života).
Ve stavitelství převládali světské stavby nad církevními (městské paláce, venkovské zámky, terasovité zahrady s altánky a vodotrysky). Jedním z nových prvků se stává kopulovitá klenba. Nejvýznamnějším umělcem byl Donato Bramante, architekt chrámu sv. Petra.
Ze sochařů stojí za zmínku Michelangelo Buanarroti, autor Piety, Davida, Mojžíše a Donatello, autor Svatého Jiří.
Z malířů dnes obdivujeme Raffaela Santiho (Sixtinská madona, Tři grácie), Leonarda da Vinciho (Poslední večeře Páně, Mona Lisa, atlas lidského těla), Tiziana (Mladý Angličan, Flóra) a Sandra Botticelliho (Zrození Venuše).
Střediskem kultury se stala Florencie.
Předchůdci renesančního cítění
Itálie
Dante Alighieri
- narodil se ve Florencii; pocházel z nezámožné městské šlechty; dostalo se mu značného vzdělání (zabýval se studiem antické i současné literatury); za svůj protipapežský postoj byl donucen odejít z Florencie; zbytek života strávil ve Veroně a Ravenně; miloval dívku jménem Beatrice, která vystupuje i v jeho nejslavnějším díle
Božská komedie
- duchovní epos s alegorickým významem; vychází z biblických motivů a křesťanské ideologie; obsahuje renesanční prvky (Vergilius, láska k Beatrici, autor je hlavní postavou, láska k vlasti, touha po poznání)
- básník zabloudil v lese zobrazujícím svět, ve kterém ho napadají šelmy představující smyslnost, pýchu a lakomství, od nichž mu pomáhá Beatricí poslaný Vergilius; unikají bezprostřednímu nebezpečí a procházejí Peklem a Očistcem; na prahu Ráje opouští Vergilius básníka a předává ho do rukou Beatrice
duchovní epos = vychází z biblických námětů a křesťanské ideologie
Giovanni Boccaccio
- zakladatel renesanční novely; mimo jiné napsal Alighieriho životopis; byl výborným vypravěčem
Dekameron
- kniha obsahuje rámcovou novelu a dále 10×10 novel; autor se nechal inspirovat podle předloh (prý celá polovina)
- sedm žen a tři muži se náhodou setkají v kostele a společně opoustí město (kvůli moru); ve venkovském sídle si vypravují příběhy po dobu 10 dnů; převažují příběhy milostné, rozmarné a laškovné
novela = prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru děje
Francesco Petrarca
- vypovězen z rodné Florencie; odešel do jižní Francie do Avignonu, kde se setkal se svou životní láskou Laurou; hodně cestoval (navštívil Čechy; dopisoval si s Karlem IV.);
- ve své době znám více pro své latinské spisy; dnes znám pro sonety (znělky), jejichž formu zdokonalil
Zpěvník = Kancóny pro Lauru = Sonety pro Lauru
sonet (znělka) = dramatický a dialektický žánr lyrické poezie; je složen ze dvou čtyřverší (první kvartet – teze, druhý kvartet – antiteze) a dvou trojverší (synteze); vychází z kancóny; většinou milostné téma
Francie
François Villon (de Montcorbier)
- narodil se v Paříži; vyrůstal s chudou matkou; odešli do benediktinského kláštera, kde se jich ujal hodnostář Villon, po kterém François přejal jméno, a který ho nechal vystudovat univerzitu; v sebeobraně neúmyslně smrtelně poranil člověka; zraněný mnich mu vše odpustil, a tak byl jeho čin při žádosti o milost posuzován jako sebeobrana; utekl z Paříže; přijal místo u dvora (u vévody Bourbonského, a pak u vévody Orleánského); poté se mu dostalo milosti; po návratu byl zapleten do vloupání do teologické fakulty, načež opět opustil Paříž; přijel zpět do Paříže a byl odsouzen k smrti uškrcením a oběšením; tento trest byl zmírněn na 10 let vyhnanství, a tak odešel z Paříže; dále již jen málo zmínek
- byl temperamentní, rád se bavil po krčmách a ve vykřičených domech; jsou o něm vyprávěny legendární příběhy
- pěstoval formu balady a zdokonalil ji
Závěť = Velký testament
Odkaz = Malý testament
- Balada pro vévodu Orleánského, Balada o zobáčku Pařížanek, Balada o drobnostech, Čtyřverší
balada francouzská (villonská) = lyrická báseň tvořena čtyřmi slokami; první tři sloky mají 7 – 12 veršů a poslední sloka má 4 – 5 veršů, té říkáme poslání; poslední verš se opakuje na konci každé sloky jako připomenutí
Anglie
Geoffrey Chaucer
- pocházel z kupecké rodiny; pracoval v diplomatických službách (pobýval v Itálii, kde se seznámil s Alighierim, Petrarcou a Boccacciem – jeho Dekameron měl na něj velký vliv)
Canterburské povídky
- jde o soubor 29 veršovaných povídek připomínajících Dekameron; kniha je uvedena prologem
- dílo líčí život někdejší anglické společnosti; setkáváme se s lidmi různého věku a povolání (student, mlynář, jeptiška), kteří konají pobožnou pouť do Canterbury a v hostinci si dlouhou chvíli krátí vyprávěním příběhů
Období vrcholné renesance a humanismu
Obnovují se antické žánry (epos, satira, lyrická píseň, epigram, životopisná a historická povídka, dialog, komedie, tragédie aj.). Pronikání národních jazyků. Tematicky převažuje skutečný život.
Itálie
Niccolo Machiavelli
Mandragora
- nejlepší dramatické dílo italské renesance; satirická komedie o mazaném svatouškovi
Vladař
- prozaický text; autor uvažuje o typu dokonalého panovníka; nestředověký pohled (panovník není dobrý jenom tím, že vládne z boží vůle, ale podle toho, co dokáže pro veřejný zájem a je jedno, jakými prostředky tak činí)
machiavelismus = účel světí prostředky
Lodovico Ariosto
Zuřivý Roland
- navazuje na středověky epos o rytíři Rolandovi, kterého zobrazuje jako renesančního člověka; Roland se zamiluje, bohužel do pohanky, Angeliky, která ho odvádí od křesťanských povinností; nakonec ho láska přivede k šílenství
Francie
François Rabelais
Gargantua a Pantagruel
- čtyřdílný satirický román o obrech z královského rodu, z nichž nejstarší má středověké smýšlení a jeho vnuk je typickým renesančním člověkem; vnuk se vydává do světa, kde zažívá různá dobrodružství
- výsměch školství, klášternímu životu, lidské hlouposti atd.
- k těmto 4 knihám připojil neznámý autor 5. díl
Pierre de Ronsard
- básník; psal sonety; stál včele skupiny básníků Plejáda
Lásky
Michel de Montaigne
Eseje
esej = literárně kritická nebo publicistická stať pojednávající o aktuálním problému; subjektivní náhled a originalita
Portugalsko
Luíz de Camões
- básník; kritizoval zneužívání moci v indických koloniích
Lusovci
- rozsáhlý národní epos; oslavuje hrdinství svého národa a předpovídá mu slavnou budoucnost; nádherné popisy přírody (hlavně moře a cest mořeplavců)
Španělsko
- přelom 16. a 17. stol. – „zlatý věk“ španělské literatury
Miguel de Cervantes y Saavedra
- chudý šlechtic; pro nedostatek peněz vstoupil do armády; byl v zajetí jako otrok; díky výkupnému se dostal zpátky do vlasti; dále finančně strádal
- psal básně, dramata, prózu
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha
- autor si nepřipouštěl kvalitu tohoto díla; chtěl zesměšnit tehdy populární rytířské eposy; pro úspěch prvního dílu napsal díl druhý, ale až po deseti letech (v té době se snažil jakýsi podřadný spisovatel napsat pokračování za Cervantese, ale neměl úspěch)
- don Quijote byl chudým zemanem, který miloval rytířské romány, které mu nakonec zatemnily mysl natolik, že v době padlé slávy rytířství vyjel jako potulný rytíř napravovat bezpráví; měl koně Rosinantu; jeho vyvolenou byla Dulcinea (z děvečky si vysnil bohatou šlechtičnu); jeho sluhou byl Sancho Panza (pravý opak svého pana, jak charakterově, tak fyzicky), který jezdil na oslu; v okolí statku zažívali dobrodružství (nejslavnější boj s větrnými mlýny, v kterých viděl zakleté obry); nakonec se po porážce vrátili domů a don Quijote před svou smrtí vystřízlivěl ze svých snů; Sancho byl zarmoucen a vyzýval pána k dalším cestám, protože se sám nakazil pánovými ideály
rytířský román = zvláštní forma románu příznačná pro 15. a 16. stol.; představuje prozaické zpracování středověké rytířské epiky a soustřeďuje se především na dějové složky; děj je převážně situován do fantastického světa plného pohádkových nestvůr, jež musí hrdina přemoci, aby si získal srdce své dámy
donkichotství = marná snaha prosadit své ideály; naivní, ale přesto ušlechtilý cíl
Lope de Vega
- dramatik; napsal okolo dvou tisíc her; vytvořil španělské národní drama; často historické náměty, dále láska a čest; ve velkém počtu her vystupuje postava tyranského šlechtice, proti kterému se vzbouří poddaní a král nakonec obnoví pořádek a dá poddaným za pravdu
Fuente Ovejuna = Ovčí pramen
- podle skutečnosti; ve svobodné vesnici dojde k vraždě vysokého hodnostáře, který sužoval lid a nedodržoval jeho práva; vesničané se domluví a sborově označí za vraha Fuenta Ovejuna; nakonec není nikdo potrestán, protože král uznal tyranii mrtvého hodnostáře
- tragika často přechází ke komice (jako u Shakespeara)
kolektivní drama = hlavním hrdinou je celá vesnice; nespokojenost a křivda jako by neměly vlastně žádného konkrétního vůdce
Tirso de Molina
- uvedl do literatury postavu dona Juana (donchuán = velký svůdce)
Sevillský svůdce a kamenný host
- drama; don Juan postupně svede a oklame několik žen; při jedné aféře zabije otce jedné milenky; jeho oživlá socha z hrobky jej pozve na večeři, kde don Juan umírá v pevném sevření v obětí kamenného soupeře; milenky se nakonec vracejí ke svým milencům a manželům
pikareskní román = parodie rytířského románu, jehož hlavním hrdinou je pícaro (šibal, šejdíř) zosobňující ideál lidové podnikavosti a chytrosti a vykázaný společenskými podmínkami až na okraj společnosti; druh románu rozvíjející se na přelomu 16. a 17. stol.
Anglie
William Shakespeare
- narozen ve Stratfordu nad Avonou; otec byl rukavičkář, který se později stal starostou; nestudoval na univerzitě, ale měl výborný gramatický základ už ze Stratfordu; s jednou kočovnou hereckou společností odešel s ženou a dvěma dětmi do Londýna; stal se desetinovým vlastníkem divadla Globe; ke konci života se uchýlil do rodného města, kde také zemřel
- připisuje se mu okolo 40 her; nejdříve psal komedie a historické hry (do roku 1600), v druhém období napsal nejslavnější tragédie
Historické hry
Julius Caesar
Jindřich VI.
Richard III.
Komedie
Zkrocení zlé ženy
Sen noci svatojánské
Veselé paničky windsorské
Mnoho povyku pro nic
Kupec benátský
Jak se vám líbí
Večer tříkrálový
Tragédie
Romeo a Julie
- zápas mládí o určení vlastního osudu
Hamlet
- příběh hrdiny rozpolceného touhou po naplnění vznešených ideálů a pocitem povinnosti trestat zlo
Othello
- tragédie žárlivosti; postava záštitného Jaga
Macbeth
- tragédie osobnosti zničené touhou po absolutní moci
Král Lear
- tragédie stáří stiženého nevděkem mládí
Poezie
Sonety
- opěvují přátelství; milostná tematika
shakespearovské drama = látky v něm nejsou omezené, neexistuje zákon jednoty, času a místa, komický prvek není ostře oddělen od prvků tragických, veršovaný jazyk se střídá s prózou; typickým veršem je pětistopý nerýmovaný jamb (blankvers)
anglický (alžbětinský) sonet = skládá se ze tří čtyřverší a závěrečného dvojverší, které je graficky zvýrazněno; není členěn do slok
Holandsko
Erasmus Rotterdamský
Chvála bláznovství
- kritizuje pokrytectví, nevědomost, církevní praktiky atd.
Humanismus a renesance u nás (15. stol. – 1620)
Renesanční prvky jen sporadicky. Husitství prosadilo program zavrhující středověk (právo jedince na samostatný výklad Bible). Záblesky renesance za vlády Karla IV., menší rozvoj za vlády Jiřího z Poděbrad. Pronikání humanismu za Jagellonců.
Renesanční literatura
Hynek z Poděbrad
- přeložil 11 novel z Dekameronu
Veršové o milovníku
Májový sen
Humanistická literatura latinská
Vznikala mezi příslušníky vysokých vrstev. Autorům nešlo o rozvoj a šíření literatury, psali jen pro zábavu. Obvyklá tvorba skupinek.
Jan z Rabštejna
- diplomat ve službách Jiřího z Poděbrad
Dialogus
- rozhovor autora se třemi šlechtici, kteří mají různé společenské názory (vlastenecké a protiválečné prvky)
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
- dopisoval si s cizími humanisty; proslul v celé Evropě; byl vyšehradským proboštem v šlechtickém stavu
- psal filozofickou prózu, básně (ódy, elegie, epigramy) a stylisticky uhlazené listy; domácí situací se zabývá jen v malé části svého díla
Žaloba ke sv. Václavu na mravy Čechů
- satirická a kritická skladba psaná prózou
Humanistická literatura v národním jazyce
Psána v duchu humanismu a česky, bohužel s latinskou slohovou úpravou. Rozšíření literatury mezi lidem.
Viktorin Kornel ze Všehrd
- psal latinské verše, ale i literaturu v národním jazyce; nebyl proti nepůvodním dílům, spíše kritizoval jazykovou nedokonalost; byl zastáncem psaní děl v národních jazycích (čeština je schopna dosáhnout dokonalosti jako ostatní jazyky); stylisticky se blížil spíše latinské úpravě (slovesa na konci věty, trpné rody, složitá podřadná souvětí); z latiny přejímá, překládá a počešťuje některá nová slova
- zaměstnán byl jako ingrostátor (zapisovatel) Zemského soudu v Praze
Kniha o napravení padlého
- knihu Jana Zlatoústého přeložil z latiny, opatřil ji předmluvou, jejíž myšlenky se považovaly za program humanismu
Knihy devatery = O práviech, o súdiech, i o dskách země české knihy devatery
- právnické dílo; stát má být na straně měšťana, ne šlechty
„Zlatý věk“ české literatury
Užívá se i označení doba veleslavínská nebo doba rudolfínská. Dochází k rozkvětu kultury (hlavně v Praze), zvyšuje se vzdělanost. Na významu nabývá Jednota bratrská jako šiřitel vzdělání.
Literatura má spíše vzdělávací ráz. Psána latinsky i česky.
Jan Campanus Vodňanský
- latinský básník a dramatik; rektor Karlovy univerzity
Daniel Adam z Veleslavína
- vystudoval Karlovu univerzitu, a pak na ní přednášel historii; oženil se s dcerou nejvýznamnějšího pražského tiskaře Jiřího Melantricha z Aventýna; poté převzal jeho závody a stal se tiskařem a nakladatelem; dával ráz celé literární produkci (kontroloval a gramaticky a slohově upravoval veškerá díla vydaná jeho tiskárnou), zvyšoval jazykovou kulturu (veleslavínská čeština)
- překládal a tvořil slovníky
Kalendář historický
- vzhledem k významným výročím a svátkům vztahoval zaznamenávaná data
- propagační a polemický ráz (prosazující své zájmy, tendenční)
Václav Hájek z Libočan
Kronika česká
- zachycuje nejstarší dějiny do roku 1526; oblíbená až do konce 18. stol. (vlastenectví – imaginární postavy a příběhy dodávající Čechům slávu); autor se chce zavděčit vlivné a bohaté šlechtě
Mikuláš Dačický z Heslova
Paměti
- pokračování v zápiscích předků; nejen věci ze soukromí, ale i politické události; kritika
- autoři byli většinou diplomaté, kteří psali o svých zážitcích z cest nebo sami cestovali (16. a 17. stol.); častým cílem byla Palestina
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a na Plané
- všestranně vzdělaný; 1621 popraven s 27 českými pány na Staroměstském náměstí
Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek (, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále do Egypta… od Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a na Plané)
- autor se rád chlubí svými znalostmi
Václav Vratislav z Mitrovic
Příhody Václava Vratislava z Mitrovic
- v 15 letech se s poselstvem dostal k císaři do Cařihradu
Vzdělávací snahy a nauková literatura
Jan Blahoslav
- biskup Jednoty bratrské (český humanista), organizátor, učitel, spisovatel; pocházel ze zámožné měšťanské rodiny; studoval v zahraničí
Filipika proti misomusům
- nejen všeobecný pohled, ale i kritika Jana Augusta (biskup Jednoty bratrské zatracující vzdělání)
Gramatika česká
- usiluje o vytříbený, správný a normovaný jazyk; odmítá nářeční prvky
Muzika
- teorie hudby a zpěvu
Šamotulský kancionál
- podílel se na tomto sborníku Jednoty bratrské
překlad Nového zákona
- vysoká kvalita; na něj navázali další členové z Jednoty bratrské a přeložili celou Bibli
Vady kazatelův
misomus = odpůrce vzdělání
filipika = bojovná plamenná řeč
Bible kralická
- vznikla 1579 – 1594; vrcholné dílo, použita bibličtina (jazyk stylově vycházející z češtiny, který se užíval s rozšířením Bible kralické; na Slovensku se udržela až do ustanovení spisovné slovenštiny)
Historie o bratru Janu Palečkovi
- šašek krále Jiřího z Poděbrad; moudrý blázen (Emanuel Frynta)
Frantova práva
- parodická pravidla pijáckého cechu; absolutní oslava radostí života i kritika společnosti a hlouposti
knížky lidového čtení = zábavná četba (hlavně dobrodružné příběhy), která byla rozšiřována do širokých lidových vrstev už v 16. stol. v době humanismu a v 1. pol. 18. stol. v době úpadku českého jazyka a literatury byla vedle kramářské písně a nábožensky výchovné literatury jedinou českou vydávanou literaturou u nás
parodie = imituje a karikuje určité literární dílo nebo typ určitých děl zvýrazněním některých jeho typických rysů a obvykle i jejich konfrontaci s prvky, které poetika parodovaného díla nepřipouští; rozlišujeme komickou a satirickou parodii
B) Souvětí souřadné
- obsahuje nejméně dvě věty hlavní a libovolný počet vět vedlejších
- věty jsou spojeny spojkami souřadicími (Půjdeme, nebo nepůjdeme?) nebo beze spojek (Půjdeme, nepůjdeme?)
- souvětí slučovací – věty prostě přiřazované, obsahy výpovědí jsou sobě rovné (A i B je pravda)
a, i, ani, nebo (platí obě výpovědi), též, také, pak, potom, rovněž, zároveň; i-i, ani-ani, jednak-jednak, dílem-dílem, zčásti-zčásti (výčet), hned-hned, chvíli-chvíli (střídání), jak-tak
Setmělo se, zvedl se vítr, v dálce bylo slyšet hřmění.
On to ani neprozradí, ani se k tomu neodhodlá.
Ukončil studium maturitou a dal se zapsat na filozofii.
Radek se oženil a pak se jim narodil chlapeček.
O prázdninách buď bruslil nebo lyžoval.
- souvětí stupňovací – obsah druhé věty je závažnější než obsah první věty (platí A, ale nadto platí B)
ba, dokonce, ba dokonce, ba i, ale i; nejen-ale i, nejen-nýbrž i
Nevěřili mu, ba pokládali ho i za lháře.
- souvětí odporovací – obsah druhé věty popírá obsah první věty, je s ním v nesouladu (protikladu), nebo ho omezuje (B je v rozporu s A)
ale, avšak, však, leč, nýbrž, jenže, nicméně, ale zato, a;sice-ale
Nešli jsme podél potoka, ale dali jsme se lesní cestou.
Bylo těžké najít nocleh, a našli jsme ho přece.
Bylo těžké najít nocleh, ale našli jsme ho přece.
Bylo těžké najít nocleh, našli jsme ho však přece.
Květiny jsem sice nesehnal, ale koupil jsem pěkný dárek.
- souvětí vylučovací – obsahy vět nemohou platit současně; platí kterákoli, ale jen jedna z nich, vzájemně se vylučují (jestliže platí A, nemůže platit B a naopak)
nebo, anebo, či; buď-buď, buď-nebo
Buď se uč, nebo mi pojď pomoci.
- souvětí důvodové – poměr mezi větami, z nichž druhá svým obsahem přináší informaci důležitou pro pochopení obsahu věty první (B je důvodem k A)
neboť, vždyť, totiž
Byla jsem zoufalá (důsledek), neboť se mi nic nedařilo (důvod).
- souvětí důsledkové – poměr mezi větami, z nichž druhá obsahově vyplývá z první (B vyplývá z A)
proto, a proto, tedy, a tedy, tudíž, tak, a tak
Nic se mi nedařilo (důvod), a proto jsem byla zoufalá (důsledek).
- souvětí vysvětlovací – druhá věta je vysvětlením věty prvé (A, tj. i B); podává se týž fakt dvojmo – tj., a to (Domácnost vedla nehospodárně, tj. málo šetřila.) nebo vysvětluje odkazem na jiný fakt – totiž, vždyť, však, to (Žije v malém domku po rodičích, on ho totiž zdědil. Ozvala se rána, to pytlák vystřelil na vysokou.)