Hlavní tendence ve vývoji poválečné světové literatury

Období po II.sv. válce ovlivnilo svou atmosférou poezii, prózu, drama. Hlubokým zážitkem, se kterým se literárně vyrovnávali starší i mladší autoři, byly hrůzy 2.sv. války a brzy potom použití atomových zbraní na Hirošimu a Nagasaki. Nebylo příliš prostoru pro klidnou šťastnou a bezproblémovou tvorbu. Po krátkém uvolnění ve 2. pol. 40.let vznikají dvě nesmiřitelné soustavy, kapitalistická a socialistická, ale i třetí, která zahrnuje zaostalejší rozvojové země.Toto období je provázeno studenou válkou, válkou v Korei, ve Vietnamu, později v Afganistanu, Iráku a v zemích bývalé Jugoslávie a jinde. Střídají se období zbrojení s obdobími uvolňování a odzbrojování.

Obě soustavy soupeří v dobývání kosmu, narůstají globální problémy lidstva (rakovina, AIDS), rozmáhají se drogy, je smrtelně ohroženo životní prostředí, množí se národnostní a rasové nesváry. Lidé po stovkách umírají nejen na bojištích, ale i v zázemí, zákeřnými útoky teroristů, hladem a neléčenými nemocemi. V 80. Letech prochází socialistická soustava vlnou otřesů, ze kterých se už nevzpamatuje a na přelomu 80. a 90. let se rozpadá. Nastává nová etapa, která poskytuje lidstvu i zemi novou šanci. Trauma z 2.sv. války si společnost v sobě nese dodnes a bude asi dlouho trvat než ze sebe smyje pomyslnou vinu.

Mezi prvními literárními reakcemi na válku byl u východních a západních autorů podstavný rozdíl. Zatímco na východě panoval násilný patos (nadnešenost), pohled na válku, který byl politický uvědomělý a válečná vyprávění se soustředila na vrcholné scény z černobílým viděním hrdinů, západ líčil válečné scény střízlivě a nepateticky, což se ukázalo daleko působivější. Autoři se nebáli představit člověka degradovaného hrůzami války a rozbor psychiky jedince přinesl daleko dojemnější situace než hromadné vraždění vojáků.

Vznikají tak satirické a humoristické válečné romány, jenž neútočily jen směrem k nepříteli, ale rovněž do vlastních řad. Při čtení si nakonec uvědomíme, že západní literatura je drastičtější, což souvisí s hlubším psychologickým pohledem. Rozdíl mezi západním a východním pojetím této válečné tématiky se však časem smazával a dnes je možné říci, že i východní autoři směřují k přirozenějšímu projevu.

V souladu s krizí v mezilidských vztazích a s vědomím ztráty schopností komunikace se objevují pocity ohrožení, úzkosti a odcizení. Dochází k čím dál větší rozdílnosti jednotlivých vrstev obyvatelstva a ke snaze určitých (velkých) skupin lidí distancovat se od těch nahoře, přichází revolta, tendence nerespektovat konvence, hledání jistot v jiné než v moderní civilizaci.

Literatura byla velmi ovlivněná zjištěním, že racionální přístup ke světu, donedávna tolik obdivovaný, nepostačuje k pochopení světa. Literatura znovu objevuje staré mýty, legendy, a příběhy z minulosti. Celková situace ve světě vede ke katastrofickým vizím. Dochází také k obrovskému rozmachu literatury řemeslně dobře zvládnuté, ale bez větších ambicí po stránce umělecké, filosofické apod.

Celková situace společenská a umělecká, období po 2.sv. válce vede ke vzniku nejrůznějších uměleckých a myšlenkových proudů (existencialismus, absurdní drama, neorealismus, nový román, beat generation).

EXISTENCIALISMUS

Filosofický směr, který začal vznikat před 2.sv. válkou ve Francii. Vyjadřuje pocity člověka společensky vykořeněného překonávajícího stav úzkosti a beznaděje a nepodřizujícího se prostředí. Hrdina existen. literatury se cítí plně odpovědný za své jednání, je však bezmocný, marně usiluje dát světu smysl. V literární tvorbě se projevuje existencialismus především přiblížením prózy a dramatu vyvedení z klidu a přinucení hledat odpověď na naléhavé životní problémy a otázky.

Hlavním představitelem existencialismu je francouzský filosof a spisovatel Jean Paul Sartre (19.st.), autor povídkového souboru Zeď, třídílného románu Cesty k svobodě, dramata Počestná děvka, Vězňové z Altony.

Prozaik, dramatik Albert Camus zapůsobil svými romány Cizinec, Mor. Tyto romány vyjadřují osamocenost a izolovanost jedince uprostřed kolektivů a marnost boje proti abstraktně pojatému zlu.

NOVÝ ROMÁN

Tento pojem se objevil ve Francii v 50. letech našeho století. Někdy hovoříme o antirománu či objektivním románu. Nejedná se o žádnou literární školu nebo hnutí. Spojovacím prvkem je zásadně odmítavý postoj k tradičnímu románu 19.st. zejména balzakovského typu. Autoři nového románu zastávají názor, že umělecké schéma klasického románu přežilo, že příběh není schopen obsáhnout nové vztahy ve světě.

Nový román útočí proti 2 základním složkám románové struktury: proti ději a postavě. Skutečnost je v něm redukována na popis jevů a věcí, bez příčinné a časové chronologie. V knize není konkrétní vypravěč, postavy jsou nezřetelné, většinou jsou pojmenovány jen zájmeny on, ona. Objevují se motivy bloudění, pátraní, a také detektivní témata. Táž situace je nahlížena z nejrůznějších úhlů prostřednictvím zúčastněných postav. Dociluje se tak různých variant jednoho jevu, aniž by bylo možné odhadnout, která je pravdivá. Autoři se hlásí k odkazu Dostojevského, Kafky, Prousta a jiných.

Hlavním představitelem je Alain Robbe-Grillet, jehož nejslavnějším dílem je román Gumy. Proslavil se také díly Žárlivost, Zírající. Dalšími autory jsou Nathallie Sarrautová (Portrét neznámého), Claude Simon (Vítr, Flamberská cesta), aj.

NEOREALISMUS

…umělecký směr, který vznikl v Itálii a projevil se především v literatuře, filmu a malířství ve 40. a 50. letech. Neorealismus bychom mohli také chápat jako žízeň po realitě a smyslovém požitku. Jde o návrat k realistické tradici umění. Pozornost soustřeďuje především na každodenní život prostých lidí, důrazy klade na hodnověrnost a kritičnost zobrazení.

Hlavním představitelem v literatuře je Alberto Moravia (1907 – 1990), autor oblíbený především mezi čtenářkami. Jeho popularitu zvýšilo několik filmových adaptací jeho děl Římanka, Římské povídky, Horalka, Nuda aj. Neorealismus se výrazně uplatnil také ve filmu. Jeho představiteli jsou režiséři: Visconty (Gepard, Soumrak bohů), Viktorio de Sica (Děti ulice, Zloděj kol).

ABSURDNÍ DRAMA

Tento typ dramatu se začíná prosazovat od 50. let 20. století. Absurdita je zde životním pocitem bezmocného člověka, lidský život postrádá smysl, neexistuje schopnost komunikace, vládne pocit odcizení.

Základní rysy absurdního dramatu: člověk je ukázán v situaci úzkosti, drama nemá souvislý děj, jednání postav nemá psychologickou motivaci, v jejich rozhovorech nemá smysl hledat logiku, jazyk ztrácí svou sdělovací funkci. Principy absurdity se uplatňovali již v díle France Kafky a v dílech Alberte Camuse. Za praotce absurdního dramatu je považován Francouz Alfréd Jarry [žary], autor světově proslulé hry Král ubu a románu Nadsamec ( právě z této knihy je známá scéna, kdy skupina cyklistů jedoucích na jednom kole, zjistí, že jeden z nich zemřel. Sportovní fanatismus jim však nedovolí přerušit jízdu a postupně překonávají posmrtnou ztuhlost svého spolujezdce).

Hlavním představitelem je Samuel Beckett (19.st.). Tento laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 1969 je sice irského původu, ale od roku 1937 žil v Paříži a je považován za francouzského autora. Jeho nejznámější divadelní hrou je Čekání na Godota.

Dalšími představiteli jsou Eugene Ionesko (Plešatá zpěvačka, Nosorožec), Edward Albee (Kdo se bojí Virginie Woolfové). U nás je nejznámějším představitelem absurdního dramatu Václav Havel – hra Audience.

BEAT GENERATION

Americká beat generation bylo hnutí vnitřně různorodé. Samotné slovo „beat“ nelze do češtiny přeložit jednoznačně. Znamená jednak zbitý unavený životem, takže vystihuje stav generace, ale zároveň znamená blažený, což naznačuje únik z tohoto stavu.

Termín „Beat generation“ poprvé použil předchůdce a propagátor beatníků John Holmes na konci 40.let. Beatníci se vysmívali tradičním americkým hodnotám, jakými jsou bohatství, rodina, či národní hrdost. Odmítají rovněž společnost s jejich disciplínou, dobrými mravy a morálkou. Protest beatníků byl však negativní. Nestavěli proti existujícímu světu svůj vlastní ideový, či akční program. Hledaní vnitřní svobody vede u nich k různým formám výstřednosti, např. šokující móda, nebo naopak odmítnutí péče o svůj zevnějšek. Je u nich vědomá snaha docílit jakési extáze. Prostředkem k tomu není jen jazzová hudba, tuláctví, či rychlá jízda autem, ale i rozkoš umělé vyvolaná alkoholem a narkotiky a s tím související sexuální nevázanosti.

Měli sklon vyznávat praktiky dálného východu. Studium zenbudhismu bylo dalším odmítavým gestem vůči tradicím západní civilizace. Ke konci 60. let se hnutí vyčerpalo a zaniklo.

Beat generation ovlivňovala americkou a světovou literaturu, např. bezprostředností, otevřeností výpovědí a s nimi souvisejícími vedlejšími produkty jako jsou vulgarismy, erotická otevřenost, útržkovitost dialogu.

Nejvýznamnějším představitelem této generace byl Allen Ginsberg (19.st.), který se proslavil svou básnickou sbírkou Kvílení a jiné básně, rozsáhlou básní Kadyž. Dalšími představiteli jsou Kerouac a Bucowsky.

MAGICKÝ REALISMUS

Postmodernistická literatura se rozvíjí již od pol. 50. let a to ve formě tzv. magického realismu. Tohoto termínu se používá především ve vztahu k latinsko-americké (Kolumbie, Argentina, Brazilie) próze, v širším slova smyslu i pro spisovatelé z Ruska, Kyrgízie. Magický realismus je přítomný v zemích, kde je silná tradice mytologie nebo ústní slovesnosti. Mytologický výklad světa tak ovlivňuje vyprávění autora. Základním principem magického realismu je prolínání dvou světů – 1.svět – vlastní vyprávění spisovatele, 2.svět – magický, mytologický, snový a fantazijní. Během vyprávění lze těžko postřehnout hranici těchto dvou rovin. Příhody a jevy v knize se sice jeví jako jedinečné, nenávratné, ale ve skutečnosti i z pohledu mytologického jde jen o různé podoby obecných lidských konstant (láska, násilí, nespravedlnost, život a smrt). Všudypřítomností fantastického a zároveň reálného vzniká napětí, tragika, komičnost.

Nejslavnějším spisovatelem magického realismu je Kolumbijec Gabriel García Marquez. Proslavil se románem 100 roků samoty. Další díla: Podzim patriarchy, Láska v čase cholery.

Dalším představitelem je argentinský spisovatel Jorge Luis Borgoz – Alef, Obecné dějiny hanebnosti, kyrgízský spisovatel Čingiz Ajtmanov – Stanice bouřná, Popraviště, ruský spisovatel Michail Bulgakov – Mistr a Markétka (kniha je podobenstvím, v němž se prolíná biblický příběh ukřižování Krista s příběhem Fausta, již ne hledajícího, ale ničícího).