Generace Májovců, Ruchovců a Lumírovců

Májovci

Májovci vydávají svůj první almanach Máj roku 1858. Jeho jméno odvozují od slavné Máchovy básně, k jehož odkazu se hlásí. Narozdíl od autorů romantismu nehledají náměty v minulosti, naopak se snaží zaměřit na současné problémy. Českou literaturu tím chtějí pozvednout na evropskou úroveň. S romantismem mají společný zájem na svébytnosti a svobodě umělecké tvorby.

Za hlavní reprezentanty této generace považujeme Vítězslava Hálka, Jana Nerudu, Adolfa Heyduka, Karolínu Světlou a Jakuba Arbesa.

Jan Neruda (1834 – 1891)

Jan Neruda se narodil na Malé Straně, kde jeho matka sloužila v domácnosti slavného geologa Joachima Barranda. Ten se mu později stal inspirací pro jednu z jeho povídek. Studuje na gymnáziu spolu s V. Hálkem, pak na filosofii a právech. Po přechodném zaměstnání profesora nastupuje dráhu novináře a spisovatele. Od poloviny šedesátých let až do konce života působí jako redaktor v Národních listech, pro které píše své fejetony. V nich se věnuje aktuálním tématům (1. máj 1890), ale i námětům z běžného života (Kam s ním, O švestkových knedlících).

Jeho prvním literárním dílem byla pesimistická básnická sbírka Hřbitovní kvítí, kde protestuje mimo jiné proti nespravedlivým majetkovým rozdílům mezi lidmi. Další sbírku Knihy veršů rozdělil do tří částí. První je sociálně laděná (balada Dědova mísa), další obsahuje lyriku věnovanou „Otci, Matičce a Anně“, ve třetí vyjadřuje vlasteneckou obavu o osud slovenského národa.

Až po dalších deseti letech vychází značně optimističtější sbírka Písně kosmické. Ovlivněn dobovými astronomickými objevy se Neruda humornou a personifikovanou formou zamýšlí nad vztahem člověka a vesmíru. Je přesvědčen, že pomocí nezadržitelného pokroku lidstvo překoná všechny problémy, mezi které patřila i dobová situace utlačovaného českého národa.

Ke starým legendám a lidovým pověstem se vrací ve sbírce Balady a romance, ze kterých je nejznámější Romance o Karlu IV.. Pomocí starých příběhů vyjadřuje svůj postoj k současnému světu. Inspiruje se také vlastním dětstvím, příkladem může být Balada dětská.

Zároveň vydává Prosté motivy, kde ve stylu lidové poezie popisuje krásy jednotlivých ročních období.

Poslední sbírku Zpěvy páteční, obsahující vlastenecké motivy, vydává posmrtně Jaroslav Vrchlický.

Většího uznání dosáhl Neruda jako prozaik, především svými městskými povídkami. První jejich sbírkou jsou Arabesky, známější jsou Povídky malostranské. Neruda v nich čerpá ze svých vzpomínek na rodnou Malou Stranu, do tohoto idylického prostředí umisťuje typické pražské figurky a jejich životní osudy. Ty jsou někdy tragické, například povídky Hastrman nebo Přivedla žebráka na mizinu, vyprávějící osud žebráka Vojtíška, kterého záměrně šířené klepy připraví o život. Jiné zase pojímá autobiograficky (Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné z poledne Rakousko nebylo rozbořeno) nebo v nich zachycuje lidské charaktery bez určitého děje, jako je tomu v úvodní (Týden v tichém domě) a závěrečné (Figurky) povídce.

I v románě Trhani se věnuje tématu lidí z nejnižších vrstev. Obrazy ze života dělníků pracujících na stavbě železnice spojuje tragická postava „trhana„ Komárka.

Nerudovu dramatickou tvorbu tvoří především situační komedie podle francouzského vzoru. Jeho díla Ženich z hladu, Prodaná láska či pokus o tragédii Francesco di Rimini, inspirovanou Dantovým Peklem, však nevzbudila velký ohlas.

Vítězslav Hálek (1835 – 1874)

Vůdčí osobností mezi Májovci byl Vítězslav Hálek, podobně jako Neruda byl členem redakce Národních listů. V počátcích své poezie se hojně inspiruje Máchou a Byronem, píše poemu Alfred a lyrické sbírky V přírodě a Večerní písně, ke kterým ho inspiruje jeho láska k ženě Dorotce.

Erbenovými baladami se nechal ovlivnit v Pohádkách z české vesnice. V příbězích jako Husar, či Dražba zobrazuje radostné i smutné chvíle života venkovanů. Svůj kladný vztah ke Slovensku Hálek vyjádřil v poemě Děvče z Tater.

V próze se zabývá hlavně tzv. vesnickými povídkami. Jejich námětem je jsou obvykle generační vztahy, rodiče bránící svým dětem žít život podle svých představ, jako je tomu v Muzikantské Lidušce nebo v povídce Na statku a v chaloupce. Opačný problém, tedy zanedbávání starých rodičů, řeší v povídkách Náš dědeček nebo Na vejminku. Uvádí ale i kladné příklady, například obětavého Poldíka Rumaře.

Hálkova dramata jsou převážně historická. Napsal šest veršovaných tragédií z našich i světových dějin. Patří mezi ně Král Vukašín, Záviš z Falkenštejna a Král Rudolf, který neprošel tehdejší cenzurou.

Adolf Heyduk (1835 – 1923)

K prvním básníkům almanachu Máj patřil Adolf Heyduk. Úspěchu dosáhl svou první sbírkou Básně, zvláště jejím oddílem Cikánské melodie, kde podobně jako Mácha oslavuje svobodu. Další sbírky přírodní lyriky (Lesní kvítí, Ptačí motivy) jsou inspirovány jeho rodným krajem, jižními Čechami, nevzbudily větší ohlas.

Karolína Světlá (1830 – 1899, vl. jménem Johanna Rottová)

Karolína Světlá si svůj pseudonym zvolila podle rodné vsi manžela Petra Mužáka, svého domácího učitele. Do Podještědí situuje i děj svých vesnických povídek. V nich obvykle vystupují emancipované ženské hrdinky, například v povídkách Kantůrčice, Frantina nebo Kříž u Potoka. Ve Vesnickém románu se projevují autorčiny konzervativní mravní zásady, když nechá hlavního hrdinu Antoše Jírovce snášet žárlivou a sobeckou ženu, místo aby od ní odešel. Úvahy o víře a mravních zásadách se objevují také v povídce Nemodlenec.

Povídky z Podještědí se stávají inspirací Elišce Krásnohorské, která podle nich vytvořila Hubičku, libreto pro Bedřicha Smetanu.

Děj svých povídek ale umisťuje i do města, přesněji do Prahy. V povídce Černý Petříček líčí staropražské prostředí svého mládí, v románě Zvonečková královna se sice snaží o zachycení doby, hlavním motivem však zde je život v přepychu.

Jakub Arbes (1840 – 1914)

Smíchovský rodák Jakub Arbes přispěl do tvorby Májovců svými romanety. Tento specifický literární druh můžeme charakterizovat jako novelu se záhadným nebo detektivním námětem, který má překvapivé rozuzlení, někdy fantastické, někdy podložené vědeckým zdůvodněním. To dokázal Arbes dobře vysvětlit, vystudoval totiž tehdejší Vysoké učení technické.

První romaneto vydává pod názvem Ďábel na skřipci, brzy následují další : Svatý Xaverius, Sivooký démon, Ukřižovaná, nebo Newtonův mozek.

Ve svých románech zpracovává sociální témata. Román Štrajchpudlíci ( Stávkokazi ) líčí stávku dělníků u Ringhofera na Smíchově. Podobně v Kandidáti existence se zabývá myšlenkou na změnění světa, jakýmsi druhem socialismu. Sociálně kritický je i román Mesiáš.

Ruchovci

Autoři soustředění kolem almanachu Ruch, vydaného o deset let později (1868), narozdíl od Májovců usilují o svébytnou a nezávislou českou literaturu. S tím souvisí silná orientace na české dějiny, zvláště u Svatopluka Čecha.

Svatopluk Čech (1846 – 1908)

Svatopluk Čech začíná svou tvorbu husitskými náměty, v almanachu Ruch otiskuje svoji první báseň Husita na Baltu. Tento námět dále uplatňuje v básnických skladbách Adamité a Žižka, a v dramatu Roháč na Sioně. Postupně se od historie dostává k současným mezinárodním otázkám, řeší je v eposech Evropa a Slavie.

Svůj vztah k rodnému českému venkovu Čech vyjádřil v básni Ve stínu lípy a v poemě Lešetínský kovář. První představuje soubor veselých i vážných příběhů, které si vyprávějí vesničané při posezení pod starou lípou, druhá příběh kováře, který brání svůj majetek proti Němcům (proto byla tato báseň cenzurována).

Satiře se věnuje jak v poezii, v komickém eposu Hannuman přirovnává lidskou společnost k opičímu království, tak v próze, svými romány o panu Broučkovi. Jeho Výlet pana Broučka na Měsíc a Výlet pana Broučka do 15. století mu dávají příležitost kriticky zobrazit přízemnost a zbabělost pražského měšťáka, která zvlášť vyniká v porovnání s vlastenectvím husitských bojovníků.

Eliška Krásnohorská (1847 – 1926, vl. jménem Alžběta Pechová)

Eliška Krásnohorská se zabývala tvorbou libret ke Smetanovým operám. Na motivy Světlé píše Hubičku, dále pak Tajemství a Čertovu stěnu. Kromě toho se věnuje přírodní lyrice, dívčím románům a překladům evropských romantiků – Puškina, Mickiewitze a Byrona.

Lumírovci

Lumírovci navazují na Májovce ve své snaze o světový význam české poezie. Usilují také o její originalitu a tvůrčí svobodu, odsuzují průměrnost soudobých měšťanských uměleckých žánrů. Jméno je odvozeno od časopisu Lumír(veden J. V. Sládkem) . Mezi Lumírovce můžeme zařadit Josefa Václava Sládka , Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera.

Josef Václav Sládek (1845 – 1912)

Josef Václav Sládek se narodil ve Zbiroze jako syn zednického mistra. Za studiem přírodních věd odjíždí do Ameriky, kde si musí těžce vydělávat na živobytí, pracuje např. na stavbě železnice. Po návratu domů působí určitou dobu v Národních listech, účastní se i tvorby almanachu Ruch, nakonec se stává redaktorem Lumíra.

Jeho první básnická sbírka Básně sice obsahuje intimní lyriku, ale narozdíl od prvotin Nerudy je mnohem optimističtější. Sládek totiž svůj osud konfrontuje s ostatním národem. Také sem promítá své zážitky z pobytu v Americe.

Také druhá sbírka Jiskry na moři kombinuje intimní lyriku (stesk nad smrtí své ženy) s vlasteneckými a politickými básněmi. Přitom se inspiruje lidovou poezií, podobně jako V. Hálek v Pohádkách z naší vesnice.

V dalších sbírkách Světlou stopou, Na prahu ráje, Ze života a Sluncem a stínem se dále vytrácí intimní lyrika a nahrazuje ji stále víc zájem o společenské otázky. Jsou také o poznání optimističtější, Sládek totiž našel štěstí ve svém druhém manželství. Také původně jednoduchý a přístupný jazykový styl se mění v náročnější podle vzoru Vrchlického.

To ale neplatí o Sládkově tvorbě pro děti, kterou píše stále formou jim přístupnou. Jeho díla Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky se snaží děti zaujmout svým objevným pohledem na svět.

Neutěšená politická situace v osmdesátých letech ho vede k námětům z lidové poezie. V selském lidu, jeho práci a lásce k rodné zemi vidí šanci pro národ. Proto vznikají Selské písně a české znělky. Sedlákova považuje za ztělesnění české národní povahy, obdivuje se jeho svobodě a nezávislosti.

Ve stejném duchu pokračuje sbírkami Starosvětské písničky a Písně smuteční, kde se inspiroval lidovými pohřebními písněmi. Silně vlastenecké jsou České písně, kterými brání národní svobodu i jazyk.

Poslední soubory reflexívní lyriky V zimním slunci a Za soumraku píše již pod vlivem nemoci, zamýšlí se v nich nad svým životem.

Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912, vl. jménem Emil Frída)

Jaroslav Vrchlický pocházel z Loun, studuje na gymnáziu v Klatovech a v Praze na UK. Přehled o evropské kultuře získal následnými cestami po Evropě, během kterých pracuje i jako vychovatel v šlechtických rodinách.

Do literatury vstupuje svou sbírkou milostné lyriky Z hlubin. I další jeho sbírky z počátků tvorby jsou plné radosti ze života, oslavy mládí a lásky : Eklogy a písně, Poutí k Eldorádu.

Pak ale přichází do jeho tvorby krize. Cítí se unaven životem a také jeho rodinný život se hroutí. Odráží se to v pesimistických básnických sbírkách Hořká jádra, Okna v bouři(„Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…“), nebo Zaváté stopy. Nakonec se však ve své lyrické poezii opět vrací k optimistickému pohledu na svět, ve sbírce Strom života oslavuje přírodu a věčný koloběh života.

Podle vzoru Hugovy Legendy věků píše epický cyklus o historii lidstva Zlomky epopeje (později ještě Nové zlomky epopeje). Narozdíl od ní se nesnaží o úplnost, ani o chronologickou souslednost, jsou to skutečně jen zlomky dějin. Dějiny také jednoznačně nehodnotí, spíše se jimi inspiruje. Přestože věří ve šťastnou budoucnost lidstva, nevyhýbá se kritice současnosti, kterou přirovnává k historickým příkladům. Podobné téma zpracovává také v epické skladbě Bozi a lidé. V Selských baladách se věnuje protišlechtickým povstáním a oslavuje selské vůdce, například v Baladě o Janu Kozinovi.

Velkého úspěchu dosáhl Vrchlický jako dramatik. Platí to hlavně o jeho veselohrách, z nichž se dosud hraje Noc na Karlštejně. Zápletka této hry je daná zákazem pobytu žen na hradě Karla IV. a jeho pochopitelným nedodržováním. Králova žárlivá manželka totiž jeho zákaz poruší. Jeho historické tragédie čerpají z našich dějin – Drahomíra, Bratři a Knížata tvoří trilogii. Další trilogii Hippodamie věnoval antickému námětu. Skládá se z částí Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie. Zdeněk Fibich ji svou scénickou hudbou upravil na melodram.

Vrchlický se také zabýval překlady světové poezie i prózy. Českým čtenářům přiblížil mimo jiné Shakespeara, Andersena, Byrona nebo Goetha.

Julius Zeyer (1841 – 1901)

Julia Zeyera můžeme zařadit mezi novoromantiky, hlavně díky jeho zálibě v našich i cizích dějinách, mýtech a pověstech. Narodil se v zámožné pražské německo – francouzské rodině. Po neúspěšných studiích se věnuje jen literatuře. Cestuje po cizích zemích, v Rusku je šlechtickým vychovatelem.

Ze staročeských pověstí vychází sbírka epických básní Vyšehrad. Evropskými rytířskými bájemi, hlavně francouzskými, se zabývá v Románě o věrném přátelství Amise a Amila a v Karolinské epopeji.

Vrcholem Zeyerovy prozaické tvorby jsou romány Jan Maria Plojhar a Dům u tonoucí hvězdy. V obou autobiografický líčí osudy krajanů (Čecha Plojhara, Slováka Rojka), kteří utíkají před společností do evropských velkoměst. Ve Třech legendách o krucifixu líčí příběhy třech ukřižovaných.

Ve stejné době jako Vrchlický se i Julius Zeyer pouští do dramatické tvorby. Také jeho dramatická díla vycházejí z českého dávnověku. Příkladem je Libušin hněv nebo Neklan. Větší ohlas vzbudila jeho romantická scénická pohádka Radúz a Mahulena. Je situována do bájné slovenské krajiny a doprovázená hudbou Josefa Suka.

Publicistický styl	– písemný (noviny) nebo mluvený (rozhlas, televize)
	– zpráva, komentovaná zpráva, článek, úvodník, recenze, reportáž
	– má za cíl nejen informovat, ale i přesvědčit čtenáře
Fejeton	– z franc. le feuilleton (lístek vkládaný do novin)
	– poutavě a vtipně napsaný krátký článek v novinách s různými náměty ( aktuální problémy, všední život, …)
	– Th. Gautier, H. Heine, J. Neruda
Sloupek	– též kurzíva
	– kratší obdoba fejetonu
	– K. Čapek