České divadlo 20. století

1. polovina 20. století
2. a) oficiální divadlo, moderní drama

– prvky impresionismu, symbolismu, vitalismu, poetismu, využití hudby a světla

– snaha o prohloubení psychologie postav (vliv Ibsena) – Vina od Hilberta

– hravost, poetická náladovost – impresionismus, vitalismus (Šrámek, Kvapil)

– zpočátku převažuje realistické drama, které se váže k tzv. „kamenným“ divákům

– scény: Národní divadlo (ředitel J. Kvapil), Městské divadlo na Královských Vinohradech (otevřeno 1907)

 

Jaroslav Kvapil

– poetismus, impresionismu

– režisér Národního divadla (od roku 1900)

– pojetí divadla jako uměleckého celku (nejen text, ale i světlo, hudba, scéna, talent herců, …)

– uváděl hry W. Shakespeara, H. Ibsena, J. P. Čechova, ale i české hry Hany Kvapilové (manželka, jejich bysty jsou v ND)

– také on byl autorem her: Princezna Pampeliška, Rusalka (libreto k opeře A. Dvořáka)

 

Fráňa Šrámek – impresionistické a vitalistické hry: Léto, Měsíc nad řekou

 

Jaroslav Hilbert

– psychologické drama: Vina

– zaměřoval se na psychologii postav

– tragický příběh dívky měšťanské rodiny, která se nemůže odpoutat od měšťáckých předsudků jinak, než dobrovolnou smrtí

– neuplatňuje žádné dějové odbočky, odehrává se během jednoho odpoledne, na jednom místě (měšťácký pokoj), vystupuje asi jen pět postav

– historické drama Falkštejn

 

Arnošt Dvořák – moderní historické drama Král Václav IV., drama Husité

 

Jiří Mahen – hry s prvky anarchistickými a sociálními: Jánošík, Mrtvé moře

 

Karel Hugo Hilar

– od roku 1910 režisér ve Vinohradském divadle

– pak roku 1921 odešel do Národního divadla, kde zůstal až do smrti

– velmi přísná režisérská osobnost, zastává názor, že v divadle má hlavní slovo režisér – vysloužil si přezdívky „režisér diktátor“, „režisér pevné ruky“

– představitel divadelního expresionismu (vyjádření duševních pocitů z nitra člověka)

 

Viktor Dyk – Zmoudření Dona Quijota

 

Bratři Čapkové – utopie, nadsázky, Ze života hmyzu, R. U. R., Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka

 

Fráňa Šrámek – Léto

– spisovatelka paní Valča Peroutová tráví prázdniny se svým mužem redaktorem v Peroutově rodném kraji. Perout je ironik, který nemá pro ženiny citové nálady mnoho porozumění, ale i přesto si je jist ženinou věrností. Paní Valča očekává příjezd básníka Chvojky, ale zatím je zaujata vášnivým bouřlivákem, mladičkým Peroutovým synovcem, gymnazistou Jeníkem Skalníkem. Ten je schovancem faráře Hory, vyrovnaného a se světem smířeného muže, který je k Jeníkovi shovívavý, protože v jeho bujných kouscích vidí obraz svého vlastního bouřlivého mládí. Jeník se stává hned rytířem své sličné tetičky, div se pro ni neutopí ve vodní tůni, když pro ni trhá vodní růži. Při návštěvě Peroutových na faře vzbudí u paní Valči takovou náladu, že se Valča rozhodne opustit svého muže a prchnout s básníkem. Perout si stěžuje faráři, ale ten mu radí k rezignaci. Hůře snáší útěk Jeník. Prosté děvče Stázka, kterou měl předtím rád, má obavu, aby něco neprovedl. Varuje ho před třineckou tůní. Jeník v zoufalství v noci uteče, ale farář, ačkoli měl předtím o něho strach, už ho nehledá. Ví totiž, že taková letní bouře se přežene – a skutečně: hoch se setká na lukách se Stázkou a starý farář je svědkem hochova vyléčení z lásky k paní Valši láskou ke Stázce.

 

Karel Čapek – Matka

Jedná se o reakci na válku ve Španělsku. Matka vede v dramatu dialogy a spory s mrtvými muži své rodiny (manžel padl v boji, protože nechtěl poskvrnit čest nesplněním špatného rozkazu, syn Ondra zemřel v boji se zhoubnou nemocí, syn Jiří zahynul jako letec při pokusu o překonání výškového rekordu, dvojčata Petr a Kornel padnou v občanské válce), naživu zůstává jen Toni, jehož matka úzkostlivě střeží. Svého syna Toniho nechce pustit do války, protože jí zůstal jen on. Záhy ale zjistí, že ve válce střílejí do dětí a sama dá Tonimu pušku, ať do války jde.

 

Fráňa Šrámek – Měsíc nad řekou

V malém městě se má konat sjezd bývalých abiturientů. Paní Hlubinová, žena papírníka a spořádaného maloměšťáka, to zatajuje před svým mužem. Hlubina byl totiž kdysi premiantem a měl vyšší touhy, než se stát maloměšťákem, ale stal se jím a žena přikládá velký díl viny také sobě. Do bytu v Hlubinově nepřítomnosti přijde se svým synem bývalý nejmilejší Hlubinův kamarád Roškot. Bydlel kdysi v tomto domě nad hlučící řekou, kouřívali spolu z jedné dýmky. Dcera Hlubinova Slávka jim namluví, že otec je duševně nemocný. Na návod matky, že nemá otci připomínat minulost, vystrnadí je z bytu. Hlubina však ví o sjezdu a zúčastní se ho nejen sám, ale i svou ženou, jíž chce veřejně poděkovat za to, že uspořádala jeho život. Slávce je líto, když vidí, jak je otec střízlivý. Domnívala se, že si otec uschoval neporušený koutek mládí. Proto se ani nevdávala, byla doma ráda. Teď je otcem skoro zklamána. Vyprovází přítelkyni, která se jí šla pochlubit, že jí odloudila ženicha, Slávka najde před domem Roškotova syna, mladičkého Vilíka. Přivede ho nahoru, a zatímco jejich rodiče jsou na sjezdu, kde se zralí mužové vysmívají mládí – tomu fanfarónu – prožijí spolu mladičký hoch a stárnoucí dívka teplé chvíle srdečného rozhovoru. Když se staří vrátí, jsou nemile dotčeni, že vidí v takovou chvíli své děti pohromadě. Způsobí to mezi nimi chvilkové rozladění, ale Slávka přinese dýmku míru. Tutéž, z níž oba v mládí kouřívali, a když si jde trojice připít, rozloučí se Slávka s Vilíkem. Tímto rozchodem se Slávka definitivně loučí se svým mládím. A když se trojice starých vrátí a diví se, že už tu Vilík není, připojí se k nim Slávka jako čtvrtá.

 

Karel Čapek – Věc Makropulos

V tomto dramatu je nastolen problém dlouhověkosti lidského života. Recept na jeho prodloužení je nakonec spálen, protože herečka Elina Makropulová, která objevu využívala a procházela historii v mnoha podobách, je člověkem hluboce nešťastným, je unavená životem, vnitřně vyprahlá, neschopná se z čehokoliv upřímně radovat. Spíše zůstala závist.

 

Pojmy

– impresionismu (otisk, dojem) – je umělecký směr, jenž původně označoval výtvarnou orientaci volné skupiny mladých malířů, kteří se společně představili v Paříži roku 1874. Impresionismus chce zachytit okamžitý dojem nezkreslený racionálním ani empirickým poznáním.

– symbolismus (znak) – umělecký směr, který vzniká v opozici vůči „smyslově povrchnímu“ impresionismu a „popisnému“ naturalismu. Základním výrazovým prostředkem se v literatuře stalo nepřímé pojmenování – symbol, náznak, obraznost.

– poetismus – vytvořili ho v roce 1924 Karel Teige a V. Nezval. Znaky poetismu jsou: rozpustilá hravost, navázaná hra se slovy, sklon k parodii a zlehčování, exotika, cestování, obliba lidové zábavy a opojení naivním uměním. Poetisty lákal cirkus, manéž. Trval asi jen 10 let.

– dekadence (úpadek) – výraz původně sloužil jako souhrnné, hanlivé označení zejména francouzské poezie konce 19. století, která se pohrdavě stavěla k dobové měšťanské kultuře a k jejím tradicím. Dekadence s provokativní oblibou sahala k tabuizovaným tématům – erotika, morbidita, poetizace násilí a zla, neuctivý vztah k Bohu, oslava Satana a kult smrti.

 

1. b) zábavní scény, šantány, kabarety

– rozvoj počátkem 20. let 20. století

– tzv. „kabarety“ (z francouzštiny La Kabaret – hospoda): hrály se různé šansony, kuplety, parodie, zábavné scény, reakce na aktuální události

– kabaret – Červená sedma (Jiří Červený, Eduard Bass)

– revoluční scéna – Emil Artur Longen

– lidoví komici: Ferenc Futurista, Saša Rašilov, Vlasta Burian

– začíná se formovat Dělnické divadlo (Jindřich Honzl), dramatický sbor Dědrasbor

 

Meziválečné divadlo

– zdrojem inspirace – lidové zábavy, kabarety, cirkus a filmy (Chaplin)

– dramatická tvorba zaujímala v meziválečném období velmi významné místo v kulturním a literárním vývoji

– vyvíjela se v návaznost na předchozí období dvěma základními směry:

 

1. a) tradiční drama

– vázáno na velká „kamenná“ divadla

– herci – Růžena Nasková, Zdena Baldová, Leopolda Dostálová, Olga Scheinpflugová (manželka K. Čapka), Václav Vydra, Eduard Kohout, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Hugo Hass, …

 

1. b) netradiční drama – avantgardní scény

– vznik jako protiklad velkých (kamenných) divadel, usiluje o nový, netradiční typ divadla (novátorské inscenace klasického i současného repertoáru)

– avantgardní divadla ve své podstatě odmítají tradiční herecký projev, realistické rekvizity, obvyklou scénografii a tradiční stavbu dramatu

– jejich pojetí divadla je stále více ovlivňováno moderními uměleckými směry (zvláště poetismem a dadaismem), v hrách uplatňují lyrické prvky, grotesku, fantastiku, satiru, improvizaci, hru s jazykem, jazykovou a situační komiku, spojují často slovesnou, hudební, výtvarnou a taneční složku v rámci jednoho představení

– vznikají pod silným vlivem kabaretů (kabaretní umělci byli v té době zejména Emil Artur Longen, Ferenc Futurista, Saša Rašilov a Vlasta Burian)

 

Nejznámější autoři:

– Vítězslav Nezval – Milenci z kiosku, Manon Lescaut

– Vladislav Vančura – Alchymista, Josefína

Osvobozené divadlo

– oficiálně vzniklo v roce 1926 (ačkoliv již první činnost zahájilo na sklonku roku 1925 hrou od Voltaira Georges Dandin pod názvem Cirkus Dandin – divadlo se jmenovalo Zkušební scéna) a stalo se vlastně dramatickou sekcí uměleckého sdružení Devětsil

– režisérský typ divadla

– režiséři: Jindřich Honzl, Jiří Frejka

– autorská a herecká dvojice: Jiří Voskovec a Jan Werich, později Jaroslav Ježek

– nejprve působilo v sále Na Sloupu, pak v Umělecké besedě, odtud se přestěhovalo do divadla Atrie na Václavském náměstí, nakonec do paláce U Nováků – Vodičkova ulice

– 19. 11. 1938 – divadlo uzavřeno pro nedodržení morálky, V+W emigrovali do USA

– Werich po návratu obnovil Osvobozené divadlo ve Vodičkově ulici (dnes divadlo ABC)

 

1. a) 1. fáze Osvobozeného divadla (1927 – přelom 1931/2)

– první představení V+W roku 1927 – Ves Pocket revue (Malá kapesní revue) – směs písniček a scének, v nichž se mísily situační i slovní humor, politické „narážky“ a další kabaretní prvky, vlastně něco jako parodie na soudobé problémy, na plakátu Werich uveden jako J. W. Rich

– v pořadí druhá hra V+W Smoking revue (1928) neměla zdaleka takový úspěch

– dalších hry V+W Golem, Sever proti jihu, Fata morgana, Gorila ex machina

– jedinečnost úspěchu V+W tkvěla především v tom, že se jim podařilo uskutečňovat humor, nad nímž se člověk bez zábran směje, právě vliv dadaismu (spojování zdánlivě nespojitelného, schopnost šokovat, dělat si ze všeho legraci, klaunství) způsobil přetrhání všech divadelních konvencí a ve svém důsledku ohromný divácký zájem

– v rámci her, v nichž V+W vystupují ve svých typických maskách, se zrodily tzv. forbíny (předscény), tedy chvíle mezi jednotlivými dějstvími, v nichž oba herci komunikovali s obecenstvem a tyto více či méně improvizované dialogové výstupy reagovali na aktuální politické a kulturní dění

 

2. b) 2. fáze Osvobozeného divadla (od přelomu 1931/2 do roku 1938)

– začala se aktivovat italský fašismus, objevila se reálná hrozba hitlerovského nacismu – začali směřovat k politické revue (satiře)

– rok 1932 došlo k ostré politizaci her

– první hra Caesar (1932) – kritika soudobé politiky, maloměšťáctví, fašismu, nacionalismu, militarismu, diktátorství, sociální nespravedlnosti

– z dalších Osel a stín (spor o stín), Kat a blázen (písnička Šaty dělaj člověka), Nebe na zemi, Svět za mřížemi, Panoptikum (poslední představení Osvobozeného divadla)

– V+W museli pod politickým útlakem ukončit činnost, začali hrát jinde pod názvem Spoutané divadlo (v budově dnešního Rokoka)

– první hrou Spoutaného divadla byla Balada z hadrů

– další hry Rub a líc (podle něho film Svět patří nám), Těžká Barbora, Pěst na oko aneb Caesarovo finále (poslední hra, reakce na události roku 1938)

– roku 1938 divadlo svou činnost ukončilo (úřední zákaz)

 

– V+W spolu s Ježkem emigrují roku 1929 do USA

– prožívali návaznost na staroitalskou komedii dell´arte a působení tradice amerických filmových grotesek, kombinace slovního a situačního humoru

– filmy V+W – Hej rup (1934), Peníze nebo život (1932), Pudr a benzín (1931), Svět patří nám (1937)

– filmy pouze s Werichem – Císařův pekař, Pekařův císař (1951), Byl jednou jeden král (1954), Až přijde kocour (1963)

– Osvobozeným divadlem prošla řada herců – Jindřich Plachta, Miloš Nedbal, František Filipovský, Ferenc Futurista, Václav Trotl, Bohuš Záhorský, Ljuba Hermanová, Hana Vítová, Blanka Waleská, …

 

Jan Werich (1905 – 1980)

– dramatik, herec, prozaik, esejista, autor písňových textů a básní

– vystudoval práva, nedokončil, věnoval se literární činnosti, na gymnáziu se seznámil s Voskovcem

– získal laureát státní ceny

– 1963 – národní umělec

– působil v Osvobozeném divadle, v divadle v Karlíně a v divadle ABC

 

Jiří Voskovec (1905 – 1981)

– vlastním jménem Jiří Wachmann

– herec, básník, překladatel

– po emigraci do USA se na rozdíl od Wericha v roce 1945 už nevrátil

 

D34 – 41 – Syntetické divadlo

– avantgardní experimentální scéna založena v sezóně 1933/34 (další číselné indexy označují vždy konec sezóny)

– tvůrčí (autorské divadlo) – divadlo postavené na hrách herců

– původní scéna v sále Mozartea v Jungmannově třídě

– režisér a dramaturg Emil František Burian

– vynikalo zejména rytmicko-melodickou sborovou recitací

– velice různorodý repertoár

– hrána díla klasiků (Klicpera, Shakespeare)

– dramatizace prózy (Haškův Švejk, Dykův Krysař), ale i poezie (Máchův Máj)

– montáže z lidové poezie – pásmo Vojna (řešil aktuální problémy doby)

– hry současníků – Žebrácká opera, Milenci z kiosku, Manon Lescaut

– po roce 1941 divadlo gestapem zavřeno, E. F. Burian v koncentračním táboře

– po válce znovu otevřeno jako D 46

– po Burianově smrti přejmenováno na divadlo E. F. Buriana

 

Emil František Burian (1904 – 1959)

– byl netradiční osobností, všestranně nadaný (komponista, hudebník, zpěvák, herec, režisér i prozaik a dramatik)

– jako režisér velmi přísný a náročný

– působil v Osvobozeném divadle i v divadle DADA (založeno v roce 1927, kdy se z Osvobozeného divadla oddělila skupina kolem Jiřího Frejky a E. F. Buriana), ale i v dalších mimopražských divadlech)

– zakladatel Voicebandu (rytmizovaná sborová recitace, skupina básníků předvádí básnická díla (K. H. Mácha – Máj, K. H. Borovský – Křest sv. Vladimíra, Wolkerovy balady) za doprovodu hudby, tance, pohybů): tímto získal mezinárodní věhlas

– usiloval o typ tzv. syntetického divadla – snaha vyprovokovat herce pevným režijním vedením k co nejintenzivnějším výkonu, snaha uplatnit scénografickou zkratku, jevištní metaforu, propojit divadelní, výtvarnou, hudební, světelnou a baletní složku (včetně pantomimy)

– v roce 1941 divadlo gestapem zavřeno, E. F. Burian v koncentračním táboře (tam napsal sbírku povídek Osm od tamtud)

 

1. c) protifašistická fronta

– vzniká koncem 30. let pod tlakem nástupu fašismu a válečných příprav

– zapojuje se většina českých dramatiků

– V. Vančura – Jezero Ukereve

– K. Čapek – Bílá nemoc, Matka

– Osvobozené divadlo

– D 34 – v roce 1944 je zakázán provoz většiny divadel

 

2. polovina 20. století po válce

– po válce doznívání okupační tendence s jinotaji: Jan Drda – Hrátky s čertem

– pokus o obnovení tradice Osvobozeného divadla, vznik Divadla satiry (Vratislav Blažek)

– znovu otevřeno D 46 E. F. Buriana – stagnace, bezcenné hry

– převládá satira

 

50. léta

– úpadek dramatické tvorby po roce 1948

– zánik satirické tvorby

– období tvrdé cenzury – vzniká především tvorba budovatelská a socialisticko-realistická (schématické hry z pracovního prostředí, o epizodách v dělnickém hnutí, kolektivizace vesnice)

– Vojtěch Cach – Duchcovský viadukt – historické drama, Mostecká stávka

– Miloslav Stehlík – Jarní hromobití – zdrustěvňování vesnice, Nositelé řádů, Vysoké letní nebe

– Vašek Káňa – Parta brusiče Karhana – budovatelská tématika

– Pavel Kohout – Dobrá píseň – veršovaná hra ze svazáckého prostředí, divácký úspěch

 

2. polovina 50. let

– rozšíření dramatické látky o jiné prostředí, snaha ukázat rozpory a hodnoty ve světě intelektuálů

– stále převládá ideologizace

– M. Mareš – Inteligenti

– O. Daněk – Umění odejít

– Pavel Kohout – Zářijové noci – kritický pohled, Taková láska – sebevražda studentky z nešťastné lásky

– Josef Topol – Jejich den – hra o současných mladých lidech, Půlnoční vítr – přibývá skepse, později zákaz publicity, Konec masopustu

 

60. léta

– nastává uvolnění, vznikají kvalitní hry, tématicky i žánrově rozmanité

– Vítězslav Nezval – Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou

– František Hrubín – Srpnová neděle, Křišťálová noc

– Václav Havel – Zahradní slavnost – absurdní drama, Vyrozumění – proti komunistické byrokracii, Ztížená možnost dorozumění, Audience, Vernisáž, Protest, Largo desolato

 

Rozkvět malých divadel

– Semafor (Sedm malých forem)

– vznik roku 1959 – hudebně zábavné divadlo dvojice Jiří Suchý – Jiří Šlitr

– kontakt s divákem, hravost, životní moudrost

– hry – Člověk z půdy, Zlá zráta krve, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl-tangl, Kytice

– po smrti Šlitra klesá úroveň

– od 60. let dvojice Jiří Grossmann – Miloslav Šimek – Besídka bývalých žáků zvláštní školy

– Improvizované divadlo J. Wericha a M. Horníčka

– Reduta – text-appely Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého (pořady z povídek, komentářů a písniček)

– Divadlo Na zábradlí – činohra i pantomima – Ladislav Fialka, Ivan Vyskočil, Ljuba Hermannová, premiéry děl V. Havla – Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost dorozumění

– Rokoko – pražský revuální soubor

– Večerní Brno – satirické divadlo Husa na provázku – brněnský soubor, Sklep, Studio Y, Drak, Rubín, Křeč, …

 

70. a 80. léta

– nastává období normalizace, množství autorů nesmí publikovat, někteří vězněni, jiní odchod do emigrace

– pokusy o zkreslování „krizových“ let

– hodnotnější hry:

– Oldřich Daněk

– Válka vypukne po přestávce – otázka umělcovy morálky

– Vévodkyně valdštejnských vojsk – drama o postoji lidí k válce

– Zpráva o chirurgii města N – o etice práce lékaře

– Jiří Šotola, Alex Königsmark, Mirko Stieber

– Karel Steigerwald – Neapolská choroba, Dobové tance

– Jiří Hubáč – Stará dobrá kapela – telefonní inscenace, Nezralé maliny – o setkání dávných kamarádů, Ikarův pád

– Daniela Fischerová – Hodina mezi psem a vlkem

 

Nová divadla malých forem

– Studio Ypsilon, Ha-divadlo, Divadlo Na provázku, Divadlo Na okraji, Sklep, Semafor, Činoherní klub, Reduta

– Divadlo Járy Cimrmana – pravidelný provoz zahájen roku 1967: Hospoda na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova, působení L. Smoljaka a Zdeňka Svěráka

 

– pojem – absurdní drama – absurdní skutečnosti – vypovídá o pocitech bezmocnosti člověka, o pocitech odcizení i neschopnosti komunikace a dorozumění, užívá prvků grotesky a černého humoru