Česká realistická próza

1. česká realistická próza

Alois Jirásek

– narodil se v Hronově

– jako středoškolský učitel působil v Litomyšli a od roku 1888 v Praze

– první světová válka ho přiměla k politickému vystoupení, roku 1917 podepsal mezi prvními květnový Manifest (čeští spisovatelé se v něm přihlásili k boji za samostatný stát)

– vrchol českých dějin spatřoval Jirásek (stejně jako Palacký) v husitství a bratrství, úpadek viděl v době pobělohorské. Rád se také vracel k období národního obrození

 

Charakteristika Jiráskových románů

– nositelem dějinných hnutí je pro něj vždy lid, z toho vyplývá i umělecká výstavba jeho románů: nejsou monografické, jejich hrdinou není jedna postava (tak tomu bývalo často u starších typů historické prózy), ale lid typizovaný několika postavami, které ztělesňují názory a postoje rozsáhlého lidového kolektivu

– bohatý děj se line několika proudy, které se navzájem prolínají

– dokázal barvitě a náladově představit dobovou atmosféru, dramaticky zobrazoval válečné scény a vystihoval patriarchální zátiší

– často se však spojuje konvenční motivací událostí, nedostatečně prokreslenou psychologií postav, z nichž zvláště ženské postavy jsou málo výrazné

– kompozice některých románů má spíše podobu volně skládané kroniky

– větší díla se mu rozrůstají zpravidla v celé cykly

 

Jiráskovo dílo je velmi rozsáhlé

– spisovatelův zájem začíná českým pravěkem a pokračuje přes dobu posledních Přemyslovců k husitství, jeho doznívání až k době pobělohorské a obrozenecké

– dobu husitskou zobrazil především ve třech rozměrných románech: Mezi Proudy, Proti všem a Bratrstvo

 

Mezi Proudy

– třídílný román: Dvojí dvůr, Syn Ohnivcův, Do tří hlasů

– zachycuje vznik českého reformního hnutí v době vlády Václava IV. ve všech jeho složkách: národní, sociální i náboženské

– prolínající se dějová pásma představují narůstání společenských rozporů i národnostních třenic na univerzitě

– v protikladu k životu vyšších kruhů zobrazil Jirásek i lidové postavy (zvláště Ohnivce Šípa, přísně soudícího soudobý mravní rozklad)

– v třetím díle je již patrné, jak roste radikalismus lidového hnutí

 

Proti všem

– trilogie z husitské doby: Skonání věků, Kruciata, Boží zástup

– navazuje na román Mezi proudy

– zobrazuje rozmach a vrchol husitského hnutí

– v tomto díle se Jirásek snažil zachytit a umělecky ztvárnil všechny složky husitské revoluce v jejich diferencovanosti: radikální tábory i chiliastické sekty a umírněné Pražany

– dějový rámec svazují osudy zemanské dcery Zdeny z Hvozdna a její láska k fanatickému knězi Bydliskému

– ideovým vyvrcholením díla je vylíčení bitvy na Vítkově

 

 

Bratrstvo

– volně navazuje na obě trilogie

– je to umělecky nejucelenější Jiráskův historický román: Bitva u Lučence, Mária, Žebráci

– nezobrazuje už rozmach husitství v jeho plné síle, spíše jeho dohasínání a postupný rozklad

– v tomto díle vrcholí Jiráskovo vypravěčské i kompoziční umění, které opustilo metodu volného spojování několika dějových pásem

– intimní příběh lásky mezi hejtmanem Talafúsem a vášnivou a zrádnou Máriou souvisí přímo s dějových tokem a historickými událostmi

– ve „věrné zrádkyni“ Márii se autorovi podařilo vytvořit plnokrevnou ženskou hrdinku, jednu z mála v jeho tvorbě

 

Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč

– dramatická trilogie

– váže se k husitské době

 

Husitský král

– román o Jiřím Poděbradském

– ukončuje husitskou tematiku

 

Doba pobělohorská

Skály

– zahajuje ztvárnění doby pobělohorské

– tento román představuje společenské síly trpící útlakem feudálního řádu a katolické církve

– chmurnou freskou těžkého útlaku poddanského lidu a selské vzpoury (organizované evangelickým knězem Matyášem Ulickým) probleskuje záblesk naděje v závěrečné scéně smíření starého rebela Voborského se synem, katolickým knězem, zároveň však ukazuje tíhu doby, která odcizovala syny otcům

 

Psohlavci

– tématem je také protifeudální odboj

– v postavě rozvážného Jana Sladkého-Koziny (vůdce Chodů v jejich odboji proti Lamingerovi) vykreslil Jirásek důsledného bojovníka za práva lidu

 

Skaláci

– závěrečný román z doby pobělohorské

– autor v něm vylíčil poslední velkou selskou vzpouru roku 1775 na Náchodsku

 

Doba protireformační

Temno

– v tomto románu nejvíce dostoupilo Jiráskovo prozaické umění a smysl pro evokaci minulých dob

– zachycuje v plné šíři morální a kulturní situaci národa v době protireformační

– děj románu probíhá ve dvacátých letech 18. století, kdy je již celá země pokatoličtěna a nepatrné zbytky tajných nekatolíků, podporovaný chemysary z Pruska, se marně brání jezuitskému tlaku

– protireformaní kulturní útisk nejpůsobivěji zobrazen postavou fanatického jezuity Koniáše

 

 

 

 

Doba národního obrození

1. L. Věk

– pětidílný román, zobrazující období od 70. let 18. století až do 20. let 19. století

– dějovou osnovu tvoří životní osudy F. L. Věka, na pozadí soudobých evropských událostí se sleduje obrozenecký proces v Praze i na venkově

– vedle Věka vystupuje v románě celá řada postav, např. Václav Thám, Jan Theobald Held, Stanislav Vydra, Václav Matěj Kramerius, aj.

– nejvýraznějšími postavami jsou však dva protagonisté, k nimž neměl Jirásek historické předlohy: konzervativní vlastenecký kněz P. Matouš Vrba (nepřítel osvícenství a francouzské revoluce) a jeho protiklad – vzdělaný stoupenec francouzských racionalistů, vyznavač revoluce a nepřítel absolutismu dr. Srnka

– spisovatel v tomto románu pojal moc látky, což se projevilo v nevyvážené kompozici zvlášť patrné je to od třetího dílu

 

U nás

– čtyřdílná kronika

– je pokračováním F. L. Věka: Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč

– tato kronika zobrazuje národní obrození v Jiráskově rodném kraji. Obrozenecké hnutí zde má jinou podobu, směřuje k řešení sociálních otázek a k zlepšení hmotné situace venkovského lidu blahodárným působením kněze Havlovického

 

Filozofská historie

– tato povíka se dotýká závěru doby obrozenecké

– studentská idylka z litomyšlského prostředí s výstižně prokreslenými typy studentů, jejich lásek, s radostmi, strastmi i jejich bojovným nadšením v době „jara národů“, které ostře kontrastuje s ustrašenectvím aktuára Roubínka (postava Roubínka se stala jedním z nejmistrnějších typů šosáka v české literatuře)

 

Dramatická tvorba

– věnoval se jí Jirásek poměrně pozdě a dosáhl v ní střídavých úspěchů

– tématika se smyslem pro reálné konflikty venkova: Vojnarka, Otec, Lucerna – symbolická hra, v níž prostupuje pohádkový svět světem panstva a poddaných

 

Tvorba pro mládež

– Staré pověsti Staré

– Z Čech až na konec světa – převyprávění cestopisu Václava Šaška z Bířkova

 

Psohlavci

– tato kniha vypráví o chodech po 30. leté válce, kdy východní pohraničí státu získal svobodný pán z Albenreuthu, mezi lidmi Lomikar. Ten po Chodech, kteří byli zvyklí na svou volnost a majestáty, od jiných králů chce, aby robotovali, úplně se mu podřídili a vydali mu všechny majestáty, které už stejně prý neplatí. To se Chodům nelíbí a posílají své vyslance do Vídně k císaři, aby jejich práva uznal. Ovšem Lomikar má kontakty a tak na soudu ve Vídni jen vydělá a poté svolává chody na svůj Trhanovský zámek, aby jim přečetl jejich práva. Chodové ovšem od svých velvyslanců slyšeli, že soud je na dobré cestě (Lomikar jejich dopisy zabavil) a že určitě vyhrají. A tak se proti tomu ozval jeden sedlák Kozina, že tomu nevěří a že si to vymyslel. A tak vyslali posla do Vídně a tam se dozvěděli, že se proti tomu mohou odvolat u osudu v Plzni. A tak poslali Kozinu, protože byl dobrý řečník, a ještě pět lidí do Prahy na odvolání. Ovšem i tam Lomikar zkorumpoval soudce a tak byli všichni uvrhnuti do žaláře. V tuto dobu na Chodsku vypukají bouře a teprve několik stovek vojáků je částečně uklidnilo (Chodů bylo asi čtyři sta). Potom ovšem proběhla jedna bitva, kdy hlavní buřič povstání zahynul a zbytek utekl do lesů a do Bavor. Ti se ale postupně začali vracet a v okovech robotovali skoro celý den. Zatím v Praze pět ze sedmi lidí slíbilo poslušnost Lomikarovi a šli také v okovech robotovat. Jen dva neodvolali. Jan Sladký Kozina a jeho strýc postřekovský Brychta.

 

Po tomto bylo na Chodsku ticho. Všichni poslušně robotovali, ale mnohem více a déle než kdysi. Ale ani s tímto se Lomikar neuspokojil. Podal svou stížnost k soudu hrdelnímu a tam dospěli k rozhodnutí. Poté toto rozhodnutí bylo posláno císaři do Vídně a ten trest zmírnil na jednu smrt a dále deset a osm let ve věznici, potom po dvou a jednom, nebo vyhoštění ze země. Tento upravený rozsudek byl poslán posly přímo na Chodsko, tam tento rozsudek vyhlásili, jak se manželka Koziny dozvěděla, že má být popraven, popadly jí mdloby. Poté Lomikar nařídil, že z každé vesnice se musí jet určitý počet lidí podívat na popravu do Plzně. Zatím Kozinu i s Brychtou převezli do Plzně a tam je poprvé od uvěznění dali do společné cely proto, že Brychta umíral. Brychta nakonec asi čtyři dny před popravou zemřel a v tu dobu ke Kozunovi byly poprvé puštěny manželka a matka Koziny. Ty přivedly Kozinovy děti a přišel s nimi i Jiskra Řehůřek, Kozinův největší přítel. Poté už byli puštěni jednou denně a den před popravou dvakrát. V den popravy přišel do cely kněz, ať aspoň teď odvolá ať to co řekl Lomikarovi. Kozina ale neodvolal a tak mu kněz řekl, ať to nechá na Bohu. A tak potom šel Kozina na popravu. Šel vzpřímeně, a jak lezl na žebřík, po všech se otočil a jak už měl hlavu na špalu zvolal: „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás.“ A potom už Kozina nebyl mezi živými. To bylo 28. listopadu. Chodové byli potichu, ale Lomikar měl muka, jak se blížil listopad, měl noční můry, byl stále tak nějak nemocný. Potom za ním přijela vdaná dcera a Lomikar se trochu rozveselil. Blízko 29. listopadu jeli na hon, když přijeli, započal hovor a Lomikar potom v řeči, když narazili na Kozinovu výzvu, říká: „Oprátku má již na krku a ještě si troufá mne zváti na boží soud. Ó Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu“. A zemřel. A tak byl na Chodsku klid, ale byla zde takové volnost.

 

Zikmund Winter

– 27. 12. 1846 Praha, 12. 6. 1912 Bad Reichenhall v Bavorsku, český historik a spisovatel

– Winter je dnes vedle A. Jiráska hodnocen jako nejvýznačnější představil historické prózy na přelomu 19. a 20. století, která navázala na dílo V. Beneše Třebízského i J. Svátka. Jako historik se vypracoval na předního znalce městského života v Čechách 15. – 17. století.

– narodil se v rodině zvoníka na Starém Městě v Praze a po studiu Akademického gymnázia a pražské filozofické fakulty působil jako gymnaziální profesor v Pardubicích, Rakovníku a v Praze. Podrobné studium archivů českých měst, k němuž ho inspiroval jeho učitel V. V. Tomek, pak využil v práci odborné i umělecké. Dodnes cenné jsou Kulturní obrazy českých měst a Dějiny kroje v zemích českých od počátku XV. století až po dobu bělohorské bitvy (přičemž první část díla napsal historik Čeněk Zíbrt). Ostatní odborné práce zasvětil dějinám českého školství, řemesel a obchodu.

– uměleckou prózu začal Winter psát až v polovině 80. let a také v ní se zaměřil na období 16. a 17. století. Jeho povídky z minulosti Rakovnicka i Prahy žijí dodnes i díky filmovým přepisům (Rozina sebranec, Nezbedný bakalář). Nejrozsáhlejším dílem je Winterův jediný román Mistr Kampanus, který je zasazen do pobělohorské doby a soustřeďuje se na tragické osudy Jana Campana Vodňanského.

– díla: Rozina sebranec – rozsáhlejší novelistická próza, Mistr Kampanus – líčí osudy Jana Kampana Vodňanského

 

 

Václav Beneš Třebízský (1849 – 1884)

– narodil se v Třebízi u Slaného v rodině venkovského krejčího. Vystudoval bohosloví, jako kaplan působil na různých místech v okolí Prahy. Publikoval od roku 1871. Téměř všechny práce zasvětil české historii. Nejznámější Třebízského román Bludné duše (1879) zachycuje selské povstání v jeho rodném kraji v josefínské době.

– byl autorem vlastenecky zaměřených historických povídek a románů s romantickými ději i postavami. Časově pokrývají téměř celé období českých dějin, od dob bojů o slovanskou liturgii v druhé polovině jedenáctého století až po revoluční rok 1848. Vypjatě elegicky a s trpce bolestnou ironií dojímal vyprávěním o minulém, zvláště pobělohorském pokoření národa a o utrpení prostého lidu. Přívlastek třebízský přidal Václavu Benešovi novinář Servác Bonifác Heller (1845 – 1922).

– Beneš Třebízský pocházel z písmácké rodiny vesnického krejčího. Studoval na nižším německém gymnáziu ve Slaném (1862 – 1866), vyšší třídy na německém piaristickém gymnáziu v Praze. Ubytován přitom byl v arcibiskupském semináři, kde potom zůstal jako student bohosloví (od roku 1870). Několik měsíců po otcově smrti (1875) dokončil studia, byl vysvěcen na kněze a ustanoven kooperátorem v Litni u Berouna. V dubnu následujícího roku nastoupil jako kaplan v Klecanech nad Vltavou u Prahy. Zánětem plic (1878) a několikerým chrlením krve (1883) se ohlásil plicní neduh jako následek vyčerpávající služby a horečné tvůrčí činnosti. Na tuberkulózu Třebízský nakonec zemřel. Autorem jeho náhrobku na pražském Vyšehradě je symbolistický sochař a mystik František Bílek (1872 – 1941).

– většinu svých prací uveřejnil nejprve časopisecky. Po prvotině, jíž byla povídka z dějin bulharsko-tureckých bojů Mara Bočanovna (Světozor 1871), obrátil svůj tvůrčí zájem výhradně do oblasti českých dějin. Za pouhých 13 let napsal na devadesát próz. Látku bral z velkých dějepiseckých děl (Palacký), ale prameny hledal také ve farních a městských archívech, v kronikách a pamětech. Líčil dějiny očima lidu a z hlediska jeho zájmů. Některé postavy (dívky, starci) nabývají až symbolické podoby národního osudu. Dějištěm Třebízského žalozpěvů je hlavně rodný slánský kraj, ale také Praha, Karlštejn a okolí Klecan. Své povídky řadil do knižních souborů podle toho, do jaké historické doby byly situovány. Katolictví a kněžský úřad mu nebránily vylíčit se sympatiemi husitské hnutí (V červáncích a V záři kalicha, 1879)

– V červánkách kalicha

– V záři kalicha

– Pobělohorské elegie

– Královna Dagmar – román o dceři Přemysla Otakara I

 

2. česká venkovská próza

Karel Václav Rais (1859 – 1926)

– pochází z Podkrkonoší (Lázně Bělohrad). Byl učitelem, působil na Českomoravské vrchovině. Říká se o něm, že je kronikářem českého venkova. Zobrazuje především dobu, kterou sám zažil, kdy na českém venkově proniká kapitalismus, úlohy majetku, ve vztazích mezi lidmi – hlavně ve vztazích rodinných.

– díla: nejdříve píše povídky – drobné obrázky z venkova – úloha majetku (rodiče, děti, sourozenci) – povídka Výměnkáři

 

Romány:

– Západ – sledujeme poslední roky stařičkého faráře Kalouse v zapadlé horské osadě. Je mu již 90 let, žil mezi svými farníky již přes 50 let. Přes 50 let jim byl rádcem, pomocníkem, patřil mezi ně. Měl najednou odejít do penze, ale nechtěl se rozloučit s krajem, kde prožil tolik let svého života, nechal všechny své síly. Myslel si, že mu bude umožněno dožít na „své faře“. S těžkým srdcem přijímá nabídku sousedního faráře, že dožije na jeho faře. Když konečně nastal ten den a měl se přestěhovat, když překročí práh „své fary“, klesá a brzy na to umírá. Vyplnilo se mu tedy alespoň jeho přání, že dodýchal mezi svými na faře, na níž prožil tolik let. Vynášejí ho z fary, nikoli z chalupy. Celý příběh se odehrává ve Studenci = Kameničky – Antonín Slavíček.

– Zapadlí vlastenci – vzdává hold všem „zapadlým vlastencům“ – učitelům, farářům, kteří šíří vzdělání a osvětu i v těch nejzapadlejších koutech naší vlasti. Hlavní hrdinové – učitel Čížek, farář Stehlík a učitelský pomocník Čermák. Místo – pohorská ves pod Krkonošemi v Pozdětíně. Do Pozdětína přichází učitelský pomocník Čermák. Na faře poznává farářovu schovanku Albínku. Farář lásce přeje, Albínin otec ne, Čermák mu není dost dobrý. Po značných nesnázích je svatba. Rais ukazuje na přímo mravenčí práci těchto lidí, kteří i v nejzapadlejších místech mají šířit osvětu, obrození. S Čermákem se dostáváme i do Prahy.

– Kalibův zločin – je to příběh dobráckého, trochu těžkopádného selského synka Kaliby. Kaliba se žení s dcerou vdovy Boučkové Kadličkou. Sňatek je uzavřen ze zištných důvodů a také proto, aby ukryl hříšný poměr Kadličky s jiným mužem. Sňatek je to nešťastný, neustálé hádky, vdova Boučková neustále podněcuje svou dceru proti Kalibovi, který toužebně očekává narození dítěte. Ani potom se situace nezlepší, Kaliba vykáže tchýni, s ní ale odchází i Kadlička, Kaliba ji prosí, aby zůstala, když odmítá, Kaliba, vydrážděný, na ni „sáhne“. Kadlička ho žaluje pro ublížení na těle, za to byl odsouzený do vězení. To přivodí smrt jeho otce. Kaliba byl propuštěn o den dříve, vrací se nečekaně domů, Kadlička má doma milence, otce „svého“ dítěte – když poznává pravdu, v zoufalství zabíjí svou ženu a sám klesne vedle ní mrtev, stižen mrtvicí.

– Pantáta Bezoušek – pantáta Bezoušek jede za svým synem – advokátem a vnoučat do Prahy. Zde se mu líbí, ale přece jen touží po domově. V Praze si ho rázem všichni oblíbí, on sám pomůže otci své snachy. Při jedné vycházce Prahou vyšel až za Prahu. Zde vidí oráče, požádá ho, aby směl vyorat alespoň jednu brázdu. To rozhodlo. Ačkoliv se mu v Praze líbí, mají ho všichni rádi, život je pohodlnější, nemá již stání, odjíždí zpět – domů.

– O ztraceném ševci – ukazuje, jak těžce se zápasilo v německém prostředí českým lidem o právo českého člověka

 

– Horské kořeny (1892)

– Potměchuť (1892)

– Rodiče a děti (1893)

– tragédii dobráka dohnaného k zoufalému činu v důsledku rozvráceného manželství zobrazil Rais v románě – Kalibův zločin (1895)

– Raisův kritický pohled na společnost se postupně mění ve snahu vytvořit příkladné nesobecké typy hrdinů. V polovině 90. let vzniká několik idylických děl, jedno z nich je román – Zapadlí vlastenci (1894) – který je oslavou práce národních buditelů (venkovských kněží a učitelů) v podhorském kraji ve 40. letech 19. století

– popularitu si získal román Pantáta Bezoušek (1897) – o starém bodrém sedlákovi, jenž přijel za synem do Prahy a svým prostým a přirozeným přístupem překonal různé nástrahy.

– smutnou atmosféru navozuje v tomto idylickém světě Rais románem Západ (1898) – v němž vypráví příběh starého venkovského faráře, jehož jediným přáním je zemřít na své faře. Příkaz k vystěhování vydaný vyšším církevním úřadem mu způsobí smrt.

– na sklonku Raisovy literární tvorby vznikla kupříkladu povídka Paničkou (1900) – o venkovské dívce toužící po městském životě či román Stehle (1903)

 

 

 

 

 

Antal Stašek

– vlastním jménem Antonín Zeman (1843 – 1931) se narodil ve Stanovém u Vysokého nad Jizerou, po studiu na gymnáziu studoval v Praze práva a zároveň učil. Později byl advokátem v Semilech a angažoval se v politice (byl zemským poslancem, 1889 – 95). Na sklonku života žil v Praze u svého syna spisovatele Ivana Olbrachta. Mladý Stašek vstoupil do literatury verši, které stejně jako jeho první prózy měly blízko k romantizmu. V 70. letech vydal román.

– Nedokončený obraz (1878) – o vztahu představitelů inteligence a venkovských lidí. Vrcholné Staškovo dílo, cyklus povídek

– Blouznivci našich hor (1895) – vypráví o životě lidí v Podkrkonoší, kteří hledají východisko ze svých problémů ve spiritismu.

– do revolučního roku 1848 a 50. let 19. století situoval Stašek děj románu O ševci Matoušovi a jeho přátelích (1927)

– sám pokládal za svoje nejlepší dílo román V temných vírech (1900) – o životě dělníků na severu Čech

– Blouznivci našich hor – 9 povídek českého klasika podává realistický obraz sociální skutečnosti Podkrkonoší v 80. letech min. století. Hrdinové příběhů se vyrovnávají spiritismem s krutou sociální skutečností. Pověry jsou jen pasivním únikem i výrazem anarchistických a socialistických snah

– O ševci Matoušovi a jeho přátelích – román z roku 1928, předposlední práce 84-letého autora, je návratem ke krajině dětství a k lidovému typu hledače pravdy. Žánrovou kresbu zajímavé postavy vesnického bouřliváka, v podstatě citlivého a smůlou pronásledovaného člověka, ševce Matouše, podává autor na pozadí světa prostých vesnických lidí. Užívá s úspěchem jazykové archaizace. K románu je připojena povídka Švec Matouš (1876), která se stala hlavním inspiračním zdrojem románu.

– Spoutání – 3 méně známé povídky (Pozdní plamínky, Spoutaní, V příboji) se vyznačují fabulační a kompoziční střídmostí. První z nich je komorně laděným příběhem starého penzisty, který se na konci života marně snaží realizovat sen svého mládí, druhá vypráví o manželské dvojici, trpící vzájemnými rodinnými a společenskými pouty, a v poslední je zastoupena třídně sociální tématika.

– V temných vírech – dějově bohatý román se odvíjí v 90. letech minulého století na malém městě a v Praze a vypráví o světě dělníků z továrny řízené německým kapitálem, bojujících proti útisku sociálnímu i národnostnímu. Ústřední postavou děje, zavádějícího do všech vrstev tehdejší společnosti, je inženýr – vynálezce a snílek, který poctivě hledá cestu k sociální spravedlnosti a za své ideály platí štvaným životem a ztrátou milované ženy.

 

Teréza Nováková

– 31. 7. 1853 Praha, 13. 11. 1912 tamtéž – patří k významným představitelům českého venkovského realismu, i když sama pocházela ze zámožné pražské úřednické rodiny a její matka byla Němka. Její příklon k vlasteneckému češství se vysvětluje především vlivem osobnosti K. Světlé, které se Novákové stala doživotním vzorem.

– literární počátky Novákové spadají do období, kdy se přestěhovala z Prahy do Litomyšle (1876). Inspirací se jí stal život vesnického lidu ve východních Čechách, kde strávila 20 let. Začala tu s osvětovou prací a vedle A. Jiráska a Aloise Vojtěcha Šmilovského patřila k předním osobnostem uvědoměle českých kruhů. K vrcholům tvorby Novákové patří pětice románů zabývajících se náboženskými a sociálními proudy venkovského lidu východních Čech, k němuž přilnula literárně i osobně (Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Drašar, atd.)

– na její literární vývoj měl však výrazný vliv i její syn, literární kritik a historik Arne Novák, díky němuž se seznamovala s moderními uměleckými proudy. Významnou roli přitom hrála i dokonalá znalost němčiny, angličtiny a francouzštiny, která jí dovolila sledovat novinky světové literatury a také je překládat.

– celoživotní úsilí o zrovnoprávnění žen završila Teréza Nováková po návratu do Prahy, kdy se stala redaktorkou časopisu Ženský svět, a navázala tak na emancipační činnost K. Světlé a E. Krásnohorské

– Děti čistého živého

– Drašar – historický román pojednávající o tragickém osudu kněze a literáta Michla

– Jiří Šmatlán

– Maloměstský román – osudy Havlíčkovi dcery

 

Jan Herben

– český spisovatel, novinář, literární kritik a historik, národopisec. Jeden z vůbec prvních průkopníků uměleckého realismu u nás a populizátor koncepcí Masaryka. Zakladatel a hlavní redaktor časopisu Čas (1886 – 1915). Narodil se v Brumovicích u Hustopečí. Vystudoval gymnázium v Brně (1878) a historii, češtinu a zeměpis na univerzitě v Praze (1893). V letech 1917 – 25 napsal Do třetího a čtvrtého pokolení I – autor sleduje vývoj moravského venkova ve století, které zbavilo vesnici nevolnictví a pak roboty, a tím jí dalo možnost svobodného podnikání

– Do třetího a čtvrtého pokolení II.

– Do třetího a čtvrtého pokolení III. – 3 část románové kroniky, původně torzo roztroušené v novinách a v jedné povídkové knize, sesbíraná a uspořádaná podle poznámek autora. Je v něm dopovězena životní dráha jedné z klíčových postav dílu předchozího, potomka rodiny Hrabců Jiřího Beneše, ale také jsou v něm načrtnuty i příběhy dalších postav.

 

3. realistické drama

Gabriela Preissová

– Gazdina roba

– Její pastorkyňa

– Gabriela Preissová, rozená Sekerová, se narodila roku 1862 v Kutné Hoře. Spisovatelstvím se zabývala déle než 50 let, avšak její nejvýznamnější díla vznikala v jejím prvním tvůrčím údobím do roku 1890. Stala se představitelskou českého realistického dramatu. Ve svých knihách se zaměřovala především na venkovské postavy z Moravy a Slovácka. Preissová je autorkou dvou velice známých dramat: Gazdina roba a Její pastorkyňa, které později zhudebnili Josef Bohuslav Foester a  Leoš Janáček. Jedním z hlavních témat, které se snažila ve svých knihách vystihnout, byla láska mladých lidí.

– tak je tomu i v knize Její pastorkyňa, kterou původně napsala jako divadelní hru, která však dostala prozaickou formu. Hlavním cílem této autorky, bylo upoutat čtenáře a zobrazit svět a lidovou skutečnost volbou nové látky. Tou se proti ni stal život korutanských Slovinců. Děj se odehrává na sklonu 19. století v malé dědině Bystrance. Hlavní postavu této knihy představuje Petrona Buryjovka, zvaná kostelnička. Za mlada se provdala za vdovce Tómu Buryju, který už měl malou dceru Jenůfku. Petrona se tak stala její pěstounkou a Jenůfka je nazývána její pastorkyní. Později se ale ukázalo, že manželství s Tómou nebylo zrovna to nejšťastnější. Tóma byl lehkomyslný a bezcharakterní mladík, který všechny své peníze prohrával v kartách a o domov se už vůbec nestaral. Po tom, co Tóma zemře, Buryjovka zůstává sama a rozhodne se tak Jenůfce všechno vynahradit a stát se tou nejlepší matkou. To se jí i daří a ve vesnici je velice obdivována. Tak jak Jenůfka rostla a dospívala, stávalo se z ní velmi pohledné a veselé děvče. Nedaleko od jejich chalupy, žijí v mlýně dva nevlastní bratři Laco a Štefa. Jenůfka zde pracovala jako služebná a oba chlapci se do ní zamilují. Jenůfce se zprvu více zamluvá Laco, ale po té, co je odveden na vojnu, Jenůfa se zamiluje do Štefy. Po dvou letech se Laco vrací z vojny a zjišťuje, že Jenůfka už ho nemá ráda. Má proto na Štefu obrovskou zlost. Zná ho totiž až moc dobře a ví, že to s Jenůfkou nemyslí vážně a že na ní obdivuje jenom její krásu. Úmyslně proto zraní Jenůfku na tváři a jí zůstává jizva. Štefovi se Jenůfa nezdála už tak hezká a přestává ji milovat. Lacovi se vyplnilo přesně to, co předpovídal. Po čase Jenůfa zjistí, že čeká se Štefem dítě. Ona i matka se to snaží na vesnici utajit, a tak se Jenůfa schovává v komoře, aby lidé nevěděli, že je těhotná. Matka kostelnička tak všem říká, že Jenůfa odjela za prací do Vídně. Když Jenůfka porodí chlapečka je velmi šťastná, ale kostelnička v něm vidí překážku v Jenůfčině životu. Rozhodne se ještě promluvit se Štefou a přesvědčit ho, aby si Jenůfku vzal. Ten však odmítne. Laco se stále o Jenůfku zajímá a dokonce ji přijde i znovu navštívit. Jenůfa ho přesto nechce. Kostelnička mu řekne pravdu, i když ne úplně celou. Po té co Laco zjistí, že Jenůfka čeká se Štefou dítě, ulekne se, a kostelnička zjišťuje, že by se to mezi nimi tím dítětem celé pokazilo. Namluví mu proto, že dítě již zemřelo. Protože však chce, aby Jenůfka byla ve svém životě šťastná a provdala se za Lacu, rozhodne se k hroznému činu. Uspí Jenůfku a její narozené dítě odnese do lesa a hodí ho pod led. Jenůfě pak sdělí, že dítě v době, co spala, zemřelo, a že ho pochovala na hřbitově. Jenůfa je z toho velmi nešťastná, ale zase tak trochu cítí jistou naději ve svém životě. Časem se Jenůfa opět zamiluje do Laca a chystají spolu svatbu. Na jejich svatbě, ale vyjde vina kostelničky najevo. Celá vesnice tak dozví pravdu a kostelnička je odsouzena na tři roky do vězení. Nakonec se ale Jenůfa s Lacem vezmou a chystají se na příchod jejich společného dítěte. Poté, co se kostelnička vrátí z vězení, všichni tři odjedou pryč, založit nový domov.

 

– balada o lásce, zradě, hříchu a odpovědnosti za vlastní činy

– mladičká Jenůfa je slepě zamilovaná do Štefy, lehkomyslného mládence, který má rád hezká děvčata a opojné pití. Po Jenůfě marně touží Štefův odstrkovaný bratr Laca. Jeho jedinou nadějí je, že Štefu odvedou na vojnu. To se však nestane a Laca je žárlivostí a potlačovanou vášní dohnán k zoufalému činu, jímž Štefu od Jenůfy odradí, netuší však, že Jenůfa čeká Štefovo dítě. Jenůfina pěstounka, která je vědmou a mravní autoritou obce, na sebe vezme celou tíhu odpovědnosti za Jenůfin osud a pokusí se zachránit situaci krvavým zločinem. Drama Její pastorkyně proslavilo po celém světě operní zpracování Leoše Janáčka.