Česká poezie mezi sv. válkami

Proletářská poezie

Levicově orientovaní autoři roku 1921 založili Svaz moderní kultury Devětsil. Jeho iniciátorem a prvním předsedou byl Vladislav Vančura, tehdy student medicíny. Po něm brzy převzal vedení literární teoretik Karel Teige.

Prvním programem Devětsilu byla proletářská poezie. Myšlenka revoluční přeměny kapitalismu ve společnost socialistickou vyústila v definování jejích základních bodů Jiřím Wolkerem a S. K. Neumannem v časopise Var. Požadují sociální angažovanost této tvorby, s tím souvisí i výběr tematiky, děj se má odehrávat v dělnickém prostředí, oslavován je kolektiv a třídní boj. Usilují o dynamické a realistické zachycení současných námětů. Tyto pevné požadavky ovšem dosti svazovaly individualitu tvorby. Kromě Wolkera a Neumanna se proletářskou poezií zabývají také Vilém Závada, Konstantin Biebl a překladatelé Josef Hora a Jindřich Hořejší.

Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947)

Stanislav Kostka Neumann začínal jako anarchista, byl jako jeden z členů Omladiny, hnutí za nezávislost na R-U, zatčen a uvězněn. Přispíval do časopisů Moderní revue, Nového kultu a vydává vlastní Anarchistickou revue. Vstoupil také do spolku Devětsil.

Anarchistické jsou i jeho první sbírky – Jsem apoštol nového žití, Satanova sláva mezi námi, Apostrofy hrdé avášnivé nebo Sen o zástupu zoufajících, kde se utiskovaný lid marně snaží najít Boha, a tak se nakonec obrací k Satanovi. Během svého pobytu na venkově, u Brna, vydává působivou sbírku přírodní a milostné lyriky Kniha lesů, vod a strání, kde vyjadřuje své okouzlení být součástí přírodního dění. Oproti tomu Nové zpěvy jsou oslavou technického pokroku, velkoměsta a tvůrčí práce.

Po 1. sv. válce, kterou prožil částečně na frontě (protiválečná próza Válčení civilistovo), se angažuje v komunistické straně. Orientuje se na proletářskou poezii svou sbírkou Rudé zpěvy, kde nekriticky vkládá do SSSR naděje na uskutečnění světové revoluce. V polemice Anti-Gide odmítavě reagoval na Gidovu kritickou reportáž ze Sovětského svazu.

Od proletářské poezie postupně přechází k odporu proti německé okupaci sbírkami Srdce a mračna, Sonáta horizontálního života, Bezedný rok a Zamořená léta.

Jiří Wolker (1900 – 1924)

Široce známým se stal Jiří Wolker, díky své poezii psané přístupnou formou. Pocházel z Prostějova a po maturitě na zdejším gymnáziu (kde publikoval ve studentském časopise) začal studovat v Praze práva, ale kromě toho navštěvuje přednášky z literatury (F. X. Šalda). V Praze se také s přáteli se členy Devětsilu.

Jeho prvotina Host do domu je typické poválečné dílo. Básník tu vyjadřuje svou radost nad jejím koncem, křesťanskou lásku ke všem lidem a touhu po spravedlivém světě. Poezii hledá v nejprostších věcech kolem něj, v „mlčenlivých soudruzích“. Zvláštní kouzlo má pro něj okno, ulice, poštovní schránka, … . Závěrečnou básní této sbírky je rozsáhlá skladba Svatý kopeček. Ta má vzpomínkový charakter, kombinací různých motivů připomíná Apollinairovo Pásmo. Objevují se tu přírodní motivy a Svatý kopeček jako poutní místo u Olomouce.

Názorová změnu dokazuje sbírka Těžká hodina. Wolker ztrácí iluze, sám říká, že teprve teď dospěl, a objevuje kolem sebe sociální rozdíly. Ztotožňuje se s programem proletářské poezie a pouhý soucit s chudými se mění na odhodlání ke vzpouře a ideologickému boji. Projevuje se v sociálních baladách – Balada o očích topičových, Balada o snu, Balada o nenarozeném dítěti. Stejně jako u Erbena tu člověk podléhá osudu, tím je tu ale nespravedlivý společenský řád.

Z jeho prózy zaujala pohádka O milionáři, který ukradl slunce, neúspěšné byly jeho dramatické pokusy (Hrob, Nejvyšší oběť).

V pozůstalosti se zachovaly básně Balada o námořníku, Balada z nemocnice a U roentgenu jsou ovlivněné jeho pobytem v sanatoriu. Wolker totiž trpěl tuberkulózou a v předtuše smrti si vytvořil vlastní epitaf („Zde leží Jiří Wolker, básník, jež miloval svět a pro spravedlnost jeho chtěl se bít. Dřív, než moh‘ srdce k boji vytasit, zemřel mlád dvacet čtyři let“).

Josef Hora (1891 – 1945)

Josef Hora sice vystudoval práva, živí se ale jako novinář v Právu lidu a Rudém právu. Překládal z ruštiny, slavné je jeho přebásnění Puškinova Evžena Oněgina (překládal také Lermontova a Jesenina).

Po sbírce Básně, inspirované Vrchlickým a Sovou, vydává už po válce sbírku Strom v květu, která je válkou ovlivněna. Kromě intimní lyriky obsahuje vitalistickou oslavu moderní technické doby.

Do proletářského období můžeme zahrnout sbírku Pracující den, Srdce a vřava světa a Bouřlivé jaro. S dělníky a chudými cítí pro jejich opravdovost a větší schopnost žít než bohatí. Horovo pojetí proletářské poezie je také méně revoluční než Neumannovo, odmítá politickou agitaci, básník musí podle něj uložit své názory do díla uměleckou formou.

Dojmy ze své cesty do Itálie uložil do stejnojmenné sbírky spolu s motivem konfliktu mezi severem (jako symbol nudy a jednotvárnosti) a jihem (život, vzrušení). Zážitky z Ruska zachytil sbírkou Struny ve větru, obdivuje ho kvůli idealizovanému Leninovi a jeho „nekonečnosti“.

Variací na básnický styl a náměty (osudová láska, strach z prázdnoty) Máchova Máje jsou Máchovské variace, vydané ke stému výročí jeho vytvoření. Reakcí na ohrožení vlasti tehdejší politickou situací je sbírka Domov (báseň Zpěv rodné zemi) a Jan Houslista s motivem sepětí umělce s rodnou zemí.

Za okupace těžce nemocný Hora vytvořil sbírku Zápisky z nemoci, osvobození země se ještě dočkal.

Jindřich Hořejší (1886 – 1941)

Z vlastních zážitků vychází proletářské poezie Jindřicha Hořejšího. Pocházel totiž ze skromných poměrů Žižkova a na studium ve Francii (na Sorbonně, v Dijonu) si vydělával řadou zaměstnání. Za války se dostal na ruskou frontu, pak pracuje v Praze jako redaktor.

Ve své první sbírce Hudba na náměstí vyjádřil revoluční naději slovy „Života bído, ty nejsi dědičná“. Milostný motiv přidává k sociálnímu motivu současného života na periférii ve sbírce Korálový náhrdelník.

Svoji dobrou znalost francouzštiny využil při překladech francouzské poezie, naopak do francouzštiny přeložil Haškova Švejka.

Vilém Závada (1905 – 1982)

Skeptické jsou začátky tvorby Viléma Závady. V prvních sbírkách Panychida (- vzpomínková slavnost) a Siréna se prolínají vzpomínky na válku a na chmurné Ostravsko, kde prožil své dětství. Také Cesta pěšky je věnována Ostravsku, tentokrát jsou pesimistické tóny převáženy láskou k rodnému kraji a oslavou lidské solidarity.

Obavy o osud národa po Mnichovu jinotajně odráží sbírka Hradní věž. Oslava osvobození vlasti a také vliv prožité války na člověka je námětem sbírky Povstání z mrtvých. Utopickým obrazem míru a svobody je Město světla, opět vzpomínkou na rodný kraj je Polní kvítí.

Konstantin Biebl (1898 – 1951 (sebevražda))

Tragický byl válečný osud Konstantina Biebla. Jako středoškolák byl odveden, na Balkáně zajat nepřáteli a odsouzen k smrti. Podařilo se mu uprchnout, ale válečné zážitky spolu s těžkou chorobou (TBC) ovlivnily jeho tvorbu. Často se inspiruje básněmi Jiřího Wolkera, svého blízkého přítele.

První sbírku Cesta k lidem napsal spolu se svým strýcem (Arnoštem Rážem). Proletářskou poezii reprezentují sbírky Věrný hlas, Zloděj z Bagdádu a Zlom. Obohatil je ještě o melancholickou intimní lyriku.

Obrat k poetismu znamenají sbírky Zlatými řetězy a S lodí, jež dováží čaj a kávu, která vnikla jako ohlas Bieblovy cesty na Cejlon, Sumatru a Jávu. V obou experimentuje se zvukovou stránkou slov – eufonií.

K surrealismu směřuje čtyřdílnou skladbou Nový Ikaros. Volným veršem tu ztvárnil své spontánní asociativní představy o různých tématech, tragických i humorných. Stejně jako ve svém celém díle (a stejně jako Wolker) tu používá prostý a jednoduchý jazyk. Surrealistické jsou i sbírky Nebe peklo ráj a Zrcadlo noci, kde se odráží jeho životní krize.

Výborem básní, v nichž se vrací ke svým předchozím tématům, je poslední sbírka Bez obav.

Poetismus

Jako protiklad proti proletářské poezii se po Wolkerově smrti (roku 1924) v Devětsilu začíná prosazovat poetismus. Jeho průkopníkem je Vítězslav Nezval, autorem manifestů poetismu Karel Teige. Jeho principem je umění vidět v životě poezii, básník musí mít schopnost těžit ze spontánnosti své fantazie, využít obrazotvornost. Proto je základem poetismu lyrická báseň a zdrojem inspirace lidová zábava – cirkus, veselice, … . Odmítá také jakoukoliv tendenci a společnou ideologii, prosazuje svébytnost tvorby, proto je v rozporu s poezií proletářskou.

Vítězslav Nezval (1900 – 1958)

Vítězslav Nezval se narodil v Biskoupkách u Třebíče v rodině řídícího učitele. Dětství tak strávil v moravské přírodě a mezi školními lavicemi, tedy bez žádných špatných zkušeností. Verše začal psát už 16 letech. Po maturitě na Třebíčském gymnáziu studuje práva v Brně (setkává se tu se svým rádcem Jiřím Mahenem) a filosofii v Praze.

Hned ve své prvotině Most Nezval překvapil svým citem pro smyslovou poezii.

Když vstoupil do Devětsilu, hned si ho získaly avantgardní (průkopnické) směry v poezii. Vytváří skladbu Podivuhodný kouzelník, kterou vydal ve sborníku Devětsilu a později začlenil do cyklu Básní noci.

Sbírka Pantomima, s jeho vlastní grafickou úpravou, je považována za jeden z manifestů poetismu. Po dalších poetistických sbírkách Básně na pohlednice, Nápisy na hroby (inspirace Pařížským hřbitovem) a Snídaně v trávě vydává sbírku Básně noci.

Kromě Podivuhodného kouzelníka sem zařadil báseň Akrobat o osudu poezie v moderní době, s autobiografickými prvky, a zejména typickou báseň poetismu, Edison. Oslavuje v ní aktivní život, pomocí kontrastu mezi tvůrčí činností vynálezce a prázdným životem pijanů a hazardních hráčů. Obrazy z obou témat Nezval střídá, základní protiklad vyjádřil nepravidelně se opakujícím refrénem : „Bylo tu však něco krásného co drtí | odvaha a radost z života i smrti | Bylo tu však něco těžkého co drtí | smutek, stesk a úzkost z života i smrti“ . Později sem autor přidal Signál času, vzniklý pod dojmem Edisonovy smrti.

Řada poetických děl pokračovala Skleněným Havelokem, sbírkou Pět prstů a psychoanalytickými prózami se zaměřením na podvědomí a sny Kronika z konce tisíciletí a Jak vejce vejci.

Nezval pak podniká cestu po Evropě, do Itálie a do Paříže, kde se setkává s francouzskými surrealisty Bretonem a Eluardem. Jako reakce na tuto cestu vznikají sbírky Zpáteční lístek a Sbohem a šáteček.

Kromě překladů surrealistických děl z francouzštiny se Nezval sám začíná zabývat surrealistickou tvorbou. Automatické texty Noc, Levitace a V chůzi připojuje ke Skleněnému Havelokovi. Píše surrealistické sbírky Žena v množném čísle, Praha s prsty deště a Absolutní hrobař.

Ve stylu villonské balady vydal 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Bezstarostnost a nevázanost veršů zaujala čtenáře natolik, že Nezval vydává dvě pokračování.

Ve 30. letech se zabýval také dramatickou tvorbou – zdramatizoval Tři mušketýry, Manon Lescaut(od Prévosta, ve spolupráci s E. F. Burianem), Schovávaná na schodech (od Calderóna) a vytvořil komedii Milenci z kiosku. Kombinací esejů a formy cestopisu jsou knihy Neviditelná Moskva, Pražský chodec a Gît-le-Coeur (o Paříži).

Stejně jako ostatní autoři vyjádřil před okupací svoje obavy a vztah k vlasti ve sbírkách Matka naděje, Historický obraz(o Mnichovu) a 5 minut za městem(o Praze, dětství, …). Převezení Máchových ostatků z okupovaného území do Prahy se mu stalo námětem pro Ódu na návrat K. H. Máchy. Okupaci strávil v rodných Biskoupkách.

Po válce Nezval vytvořil několik oslavných skladeb ovlivněných dobou – Zpěv míru, Stalin a Z domoviny. Shrnutím rozličných druhů lyriky, milostné, reflexivní i písňové formy jsou závěrečné sbírky Křídla a Chrpy a města.

Varováním světu před zneužitím moci a přírodních sil je Nezvalovo poslední drama, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Vládce Atlantidy si tu slibuje od zázračného kovu ovládnutí celého světa, ten je ale nakonec příčinou jejího zániku.

Jaroslav Seifert (1901 – 1986)

Prvním českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu se stal roku 1984 Jaroslav Seifert. Svou poezii se snaží psát formou lehce přístupnou všem (jako J. Wolker) a zároveň v poetickém stylu (jako V. Nezval) a melodicky. V tomto směru mu byla vzorem lidová slovesnost.

Mládí prožil na Žižkově, pocházel ze skromné rodiny otce zámečníka, revolučního sociálního demokrata, zatímco matka byla tichá věřící katolička. Žižkovské gymnázium nedostudoval, a žurnalistickou dráhu začíná jako redaktor Rudého práva, brněnské Rovnosti. V Praze vede satirický časopis Sršatec a spolu s Nezvalem Reflektor.

Ve své první sbírce, Město v slzách, spojuje revoluční ideály proletářské poezie s romantickou lyrikou. Narozdíl od ostatních se nenechal nikým ovlivnit, své představy líčí spontánně, inspirován jen atmosférou doby a prostředím, ve kterém vyrůstal.

Revoluční ideje se ve sbírce Samá láska mění v touhu po štěstí pro celé lidstvo. Proto i sociální lyrika má méně drastický ráz (Hodina míru) a objevuje se tu i milostná lyrika (Ukolébavka). Do své víry v život zahrnuje i obdiv k dříve odmítané civilizaci velkoměsta a techniky (oslava elektřiny v Elektrické lyře). Poetický námět mají sbírky Na vlnách TSF (Telegrafie sans fil – bezdrátová telegrafie) a Slavík zpívá špatně, vzniklé po Seifertových cestách do Francie a SSSR. Období poetismu v jeho tvorbě uzavírají sbírky Poštovní holub („Černý pátek“ 1929 na newyorkské burze a světová hospodářská krize) a autobiografické Hvězdy nad rajskou zahradou.

Ve třicátých letech se Seifert obrací k ironické zpovědi, nostalgickým vzpomínkám na dětství a rodinu, hlavně na svou matku. Pesimismem ho naplňuje poznání nedosažitelnosti snů a hledání smyslu života. Ve sbírkách z tohoto období se objevují motivy sociální i vlastenecké : Jablko z klína, Ruce Venušiny a Jaro sbohem. V reakci na úmrtí prezidenta T. G. Masaryka vydal cyklus deseti elegií s názvem Osm dní.

Ohrožení země mnichovskou dohodou se projevilo ve sbírce Zhasněte světla. Ani za okupace Seifert neustává ve svém boji za svobodu. Naději čtenářům se snaží dodat návratem k vlasteneckým motivům, k české historii. Právě kvůli své alegorické formě mohly sbírky Vějíř Boženy Němcové (jako symbol českého jazyka a domova), Světlem oděná (o kráse Prahy) a Kamenný most (také o Praze) projít tehdejší okupační cenzurou.

Pod dojmem z květnového Pražského povstání, ale také ovlivněn smutkem z padlých na barikádách, píše po válce Přilbu hlíny (- hromadný hrob před Rudolfinem) a Suknici andělů.

Po odeznění válečných událostí se vrátil zpět ke svým prostým námětům. V Písni o Viktorce teskně opěvuje osudovou moc lásky, na časy dětství vzpomíná ve své nejznámější sbírce Maminka. Ilustrace Mikoláše Alše a Josefa Lady ho inspirovaly k vytvoření jejich básnického doprovodu v knihách Šel malíř chudě do světa a Chlapec a hvězdy.

V 60. letech opouští svou osvědčenou formu melancholické písňové poezie, a překvapivě začíná používat volný verš a nepravidelný rytmus. Tím se ve sbírkách Koncert na ostrově, Odlévání zvonů a Halleyova kometa vrací k počátkům své tvorby.

Za pohnutých událostí 1968-9 se jako předseda Svazu českých spisovatelů postavil proti normalizaci, a nesměl pak téměř deset let oficiálně publikovat. Po uvolnění poměrů na začátku let osmdesátých mohl vydat Morový sloup s reakcemi na sovětskou okupaci a sebeironickou životní rekapitulaci ve sbírkách Deštník z Piccadilly a Býti básníkem. V exilu vyšly jeho prozaické vzpomínky Všecky krásy světa, u nás jen cenzurovaně.

Katolická moderna

Jakub Deml (1878 – 1961)

Na rozhraní mezi prózou a poezií se pohybuje tvorba Jakuba Demla. Jeho začátky jsou naplněny úzkostí a strachem ze smrti (Hrad smrti). Sbírka básní v próze Moji přátelé je naopak láskyplnou oslavou všedních věcí, květin, stromů, … . Podobně se ve sbírce Miriam také objevuje motiv lásky a citu.

Od roku 1917 vydává postupně 26 svazků cyklu Šlépěje. Jsou jakousi „slovní koláží“, střídají se tu vzpomínky ve formě deníkových záznamů s básněmi či prozaickými ironickými poznámkami.

Jan Zahradníček (1905 – 1960)

Také Jan Zahradníček začíná svou tvorbu pesimistickou sbírkou Pokušení smrti, s motivem smrti a bolesti (trpěl poškozením páteře). Ve druhé sbírce Návrat se se svým údělem vyrovnává pomocí víry v Boha a očistného smyslu utrpení. Ve sbírce Jeřáby už nabývá jistotu, píše o rodném kraji a o přírodě. Sbírky Žíznivé léto a Pozdravení slunci se přechod k pozitivním pocitům dovršuje oslavou řádu venkovského a rodinného života spojenou s vírou.

Sbírku Korouhev s náboženskými motivy ovlivnila válečná cenzura. Podobné motivy viny, trestu a vykoupení obsahuje skladba Svatý Václav.

Po válce protestuje proti materialistickému pokroku lidstva bez Boha a světským zásahům do života sbírkami Stará země, La Saletta a Rouška Veroničina.

Jan Čep (1902 – 1973)

Jan Čep se ke katolické moderně připojil už první sbírkou básní v próze Dvojí život, kde rozděluje svět na ten, který prožíváme a ten posmrtné věčnosti. V povídkové sbírce Zeměžluč se objevuje navíc motiv smrti, tu ovšem rozděluje v křesťanském duchu na smrt vykoupenou a na smrt bez víry a naděje. Další povídkové knihy Letnice a Děravý plášť zpracovávají téma hledání domova a rodové tradice.

Román Hranice stínu zobrazuje kontrast mezi městskou honbou za kariérou a venkovským životem (učitel Prokop Randa – hledá rodové tradice a poutník Jan Šimon – svoboda). Kniha povídek Modrá a zlatá je opět oslavou tradičních hodnot, návratu hrdiny do rodného kraje. Za okupace vznikla sbírka Tvář pod pavučinou, kde autor rozlišuje mezi životem bez víry a životem směřujícím k duchovním hodnotám.

Po roce 1948 žije v emigraci v Paříži, kde spolupracuje se Svobodnou Evropou. Francouzsky tu píše povídkovou knihu Cikáni a knihu vzpomínek Sestra úzkost.

Jaroslav Durych (1886 – 1962)

Jaroslav Durych studoval na kněze, pak ale působil v armádě jako vojenský lékař. Psal v duchu katolického baroka netajil se také svým obdivem k fašismu a tím odmítáním např. Čapka.

Román Na horách, s náboženskými symboly, umisťuje do prostředí velehorských samot. Paní Anežka Berková je vzornou matkou vychovávající katolicky své děti. V románě Sedmikráska se hrdinovi objevuje hledaná dívka postupně v sedmi podobách.

Durych se kromě těchto próz ze současnosti zabýval historickou tvorbou. Román Bloudění (Valdštejnská trilogie) se odehrává za 30 – leté války. Kromě historických postav (Albrecht z Valdštejna) tu zobrazuje spor mezi katolíky a protestanty na ústřední milenecké dvojici Andělky a „bloudícího kacíře“ Jiřího. Východisko ovšem autor vidí v rekatolizaci. Z doby po pádu Valdštejna je trilogie Requiem (Menší Valdštejnská trilogie – Kurýr, Budějovická loutka, Valdice).

Román Masopust líčí vpád Pasovských do Prahy a historický námět má i tetralogie Služebníci neužiteční.

Lyrika	– vyjadřuje především city, názory a dojmy autora
	– nedostatek děje nahrazen prostředky verše, rýmu, zvukomalby a básnických prostředků
	– intimní, milostná, rodinná, přírodní, reflexivní (meditativní), občanská
	– literární žánry – báseň, óda, sonet, epigram , …
Epika	– řecky epikos – výpravný, dějový
	– založena na vyprávění příběhu, děje
	– literární žánry – román, novela, povídka, epos, epopej, balada, romance, …
Balada	– zvláštní druh lidové písně, oblíbený i běžnými autory. Je to lyrickoepická báseň s ponurým dějem, rychlým a dramatickým, se stručnými dialogy, obvykle zakončeným tragicky. Její námět může být pohádkový, z rodinných vztahů, nebo se sociální tematikou, jako je tomu u Bezruče. Název balady je odvozen od románského „ballare“ – tančit (původně je to italská taneční píseň).
Bylina	– rusky byl‘ – událost
	– ruská lidová epická píseň
	– hrdiny udatní bohatýři, sloužící panovníkovi a vlasti
	– u nás v Ohlasu písní ruských Čelakovského
Romance	– původem španělská epická báseň, vyprávějící o historii a statečných činech, nejprve přibližují nejzajímavější výjevy z eposů
	– H. Heine, u nás J. Neruda