Česká poezie 50. – 80. let 19. století

V padesátých letech se ministrem vnitra stává Alexandr Bach, za jehož období dochází k utužování absolutismu (pomocí armády, policie a četnictva). Přestože již nedocházelo k revolučním povstáním, byly učiněny mnohé pokrokové činy, které směřovaly k pozdějšímu Bachovu propuštění. Roku 1860 vydal František Josef I. Říjnový diplom, v němž slíbil konstituční zřízení a s ním obnovu občanských práv. Roku 1863 se Strana národní dělí na staročechy (Palacký, Riegr) a mladočechy (Sladkovský, Grégrové). Politický zápas české buržoazie skončil ve Vídni r. 1867 neúspěchem, když byl uskutečněn tzv. dualismus a rakouská monarchie byla rozdělena na část předlitavskou (Rakousko a české země s německou nadvládou) a zalitavskou (Uhry a Slovensko s maďarskou nadvládou) a na politická práva Čechů a Slováků nebyl vzat zřetel. Později se sice František Josef I. snažil o tzv. české vyrovnání, neboť si uvědomoval význam Čech, ale díky odporu německých a maďarských poslanců byl tento návrh zamítnut. S politickým rozmachem souvisí i kulturní rozkvět. Vznik různých spolků (Sokol, Hlahol, Umělecká beseda).

Malířství – Josef Mánes (Josefína), Quido Mánes, Amálie Mánesová, Jaroslava Čermáková, Karel Purkyně, Soběslav Pinkas, Viktor Barvita, Adolf Kosárek, Antonín Chitussi.

Sochařství – J. V. Myslbek.

Vytvořena tzv. generace ND (architekt Josef Zítek, malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, sochaři Bohuslav Snirch, Antonín Wagner a Josef Václav Myslbek).

Hudba – Bedřich Smetana (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše; Má vlast), Antonín Dvořák (Rusalka; Z nového světa, Stabat Mater), Zdeněk Fibich (Hippodamie), Leoš Janáček (Její pastorkyňa).

 

Májovci (50. – 70. léta 19. stol.)

1. 1862 otevřeno Prozatímní divadlo (vývoj opery). R. 1868 položen základní kámen Národního divadla (r. 1881 vyhořelo; r. 1883 obnovena stavba).

Vydán Riegrův slovník naučný. Pokračoval rozvoj novinářství a časopisectví.

1. 1858 je vydán almanach Máj, od něhož pochází pojmenování mladé tvůrčí generace, která se v almanachu představila (generace májová, májovci). Jejími hlavními reprezentanty byli Neruda, Hálek, Světlá a ze starších přispěli Sabina, Erben, Němcová. Almanach byl pojmenován na počest K. H. Máchy, neboť autoři se cítili jeho pokračovateli. Jako program si stanovili odvrat od minulosti k přítomnosti, širší rozhled po evropské kultuře, snaha po zobrazení skutečnosti, umělecká svoboda v tématu a zpracování.

Časová problematika, nerovnoprávné postavení žen, situace sociálně slabých.

almanach = sborník, ročenka, kalendář obsahující literární příspěvky různých autorů, často poprvé publikujících; u nás od obrození; sloužily k prezentaci mladé generace

Jan Neruda

• narodil se v Praze, otec byl vojenským vysloužilcem pracujícím ve vojenské kantýně a matka byla prostou a pobožnou posluhovačkou; otec si v ulici otevřel krámek; začal navštěvovat německé školy; nakonec se dostal na akademické gymnázium (jediné české); po té pracoval jako úředník a suplující učitel; na otcovo přání šel studovat práva a filosofii, které díky novinařině a literatuře opustil; znal spoustu českých spisovatelů, byl ve společnosti oblíben (hrál na několik nástrojů, zpíval, tančil; jeho první láskou byla Anna Holinová, se kterou se po deseti letech rozešel; jako druhá se mu zalíbila Karolína Světlá, s kterou, díky tomu, že byla vdaná, si jen dopisoval; jako třetí ho uchvátila Terezie Macháčková, která brzy po seznámení s Nerudou zemřela; jeho poslední láskou byla Anička Tichá, kterou byl odmítnut (byla o mnoho let mladší)
• své básně uveřejňoval v časopisech

Oběšenec

• jeho první básnický počin

Hřbitovní kvítí

• zklamaní životem, odhaluje společenské rozpory, lidskou bídu a podává i kritické stanovisko k české literatuře; ve své době sbírka nepřijata

Knihy veršů

• Kniha veršů výpravných – epické básně, sociální balady (vztahy mezi rodiči a dětmi, problém stáří)
• Kniha veršů lyrických a smíšených – lyrické a lyrickoepické básně; rozčleněna na cykly (jeden věnován matce, jeden otci, jeden Anně)
• Kniha veršů časových a příležitostných – národní a vlastenecké básně

Písně kosmické

• optimistické zamyšlení nad pokrokem vědy; sbírka dobře přijata

Balady a romance

• čerpá z lidové slovesnosti; první báseň začíná: „Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat z úst, jak lidem roste…“; stírání rozdílů mezi baladou a romancí; příběhy novozákonní, historické, anekdotické, revolučně sociální
• námět lidských vztahů: Balada dětská (reakce na smrt dcery A. Heyduka), Balada horská, Romance helgolandská (otec chce pro svou dceru dostat věno, a tak se vydá na potopený vrak krást; zde však najde utopeného svého nastávajícího zetě)
• námět českého národního charakteru: Balada česká (o Palečkovi a Jiřím z Poděbrad), Romance o Karlu IV.

Prosté motivy

• poslední Nerudova citová zpověď; do sbírky se promítá zklamání nad ztracenou (poslední) láskou; Neruda spojuje osobní city s obrazy přírody; sbírka je rozdělena podle ročních dob

Zpěvy páteční

• po Nerudově smrti vydány jeho přítelem J. Vrchlickým; ústředním tématem je láska k národu, hluboký a opravdový vlastenecký cit; častý symbol utrpení českého národa (boj o pokrok a svobodu)

 

balada = báseň s ponurým a spádným dějem, soustředěným k tragickému střetnutí postavy s démonickou silou nebo silou společensko mravní; spojení epiky, lyriky i dramatu

romance = menší lyrickoepická báseň s milostnou nebo romantickou tematikou; vyznívá optimisticky

 

Vítězslav Hálek

• narodil se v Dolínku u Mělníka; měl šťastné dětství; miloval venkov; studoval v Praze na akademickém gymnáziu; odmítl studovat na kněze a dal se na filosofii, kterou nedokončil; stal se redaktorem v Národních listech; dobře se oženil; organizoval společenský život; chtěl se stát pěvcem lidu; dokázal vyjádřit pocity vlastní své době

Alfred

• lyrickoepická sbírka s tragickým příběhem zhrzené lásky; ovlivněná Máchou a Byronem

Večerní písně

• drobné lyrické básně písňové formy; milostná, osobní a oslavná lyrika; kritizuje Nerudu

V přírodě

• lyrické básně; oslava přírody, symbolika

Pohádky z naší vesnice

• epické básně líčící osudy lidí na venkově

 

Adolf Heyduk

• Nerudův přítel; stoupenec československé vzájemnosti; pobýval často na Slovensku

Cimbál a husle

• opěvuje slovenskou přírodu

Básně

• Cigánské melodie – tento oddíl zhudebněn; u Cikánů zcela zlidověl

 

Václav Šolc

• narodil se v Sobotce; mimo psaní též hrál; psal intimní, společenské, sociální, politické

Prvosenky

• básně o životě bohémů (osobní zpověď)

 

Rudolf Mayer

• přítel Nerudy; v 28 letech umřel na tuberkulózu

Znělky noční

• básně stylizované do Nerudovy sbírky Hřbitovní kvítí; deziluze, nespravedlivost

 

Ruchovci, lumírovci (70. – 80. léta 19. stol.)

Rozštěpení literárních tvůrců na dva tábory – kosmopolitně zaměřené lumírovce, kteří se svou tvorbou snaží přiblížit světu a pocitům moderního člověka, a národně zaměřené ruchovce, kteří řeší aktuální problémy národní a sociální. Vůdčím žánrem se stává poezie. Důležitá úloha časopisů.

Národní škola byla tvořena lidmi, kteří se seskupili kolem almanachu Ruch (1868), který byl vydán na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu = ruchovci. Navazovali na národní obrození (oživuje se historismus, myšlenka slovanská, vztah ke Slovensku, vlastenectví, zájem o venkov). Poezie především vlastenecká a politická. Oblíbeným dobovým symbolem se stává otrok (symbol nesvobody Čechů). Hlavními představiteli jsou Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská, Josef Václav Sládek (později přešel k lumírovcům).

Svatopluk Čech

• narodil se v Ostředku u Benešova; otec byl hospodářský úředník, velký vlastenec a milovník literatury; rodina se často stěhovala (středočeský kraj = dějiště idyl); v Praze vystudoval gymnázium a pak práva; po čas vykonával advokátní praxi; potom pracoval jako redaktor v Květech a věnoval se literatuře

Epika historická

Husita na Baltu

• vzpomíná na minulost, podle níž kritizuje současnost; touto skladbou se představil v Rusku

Adamité

• náboženská sekta, která se oddělila od husitů a nakonec byla zničena

Václav z Michalovic

• osudy mladíka vychovaného jezuity; později se dovídá, že jeho otcem byl jeden z 27 českých pánů popravených 1621 na Staroměstském náměstí, a tak se proti výchově jezuitů vzbouří

Dagmar

• historické téma; hlavní postavou je dánská královna Dagmar (český původ), která je zbožňována a opěvována lidem

Epika alegorická

Evropa

• alegorická báseň; příběh politických vězňů, kteří odplouvají na lodi jménem Evropa do vyhnanství; loď končí zkázou pro spor mezi anarchisty a demokraty

Slavie

• na lodi jménem Slavie dojde ke vzpouře mezi slovanskými národy; spor končí smírem

Epika venkovská

Lešetínský kovář

• německý kapitál vytlačuje malé české obchodníky; proti tomu se vzbouří kovář, načež v boji o kovárnu umírá; nakonec se ale kovárna prodejní cestou dostává zpátky do rukou Lešetínských

Ve stínu lípy

• líčí venkovský život, opěvuje přírodu

Epika satirická

Hanuman

• satirická skladba o opičím státě; jeden opičák se poevropští a začne zavádět evropské zvyky ve svém státě; výsměch pochycování cizích zvyků a jejich zavádění (výsměch kosmopolitní škole)

Poezie lyrická a lyrickoepická

• vyzdvihuje vlastenectví, symbol otroka

Jitřní písně

Nové písně

Písně otroka

 

Eliška Krásnohorská (vl. jm. Alžběta Pechová)

• znala Světlou, díky níž se angažovala v ženském hnutí, a Hálka; zasloužila se o otevření školy pro dívky (Minerva); psala poezii a libreta, překládala ze slovanských literatur

Libreta

Hubička

Tajemství

Čertova stěna

 

Kosmopolitní škola byla tvořena lidmi kolem časopisu Lumír (1873) = lumírovci. Navazovali na májovce v úsilí o světovost české literatury. Svých cílů dosahovali bohatou překladatelskou činností a jednak svou vlastní tvorbou. Požadovali uměleckou svobodu a čisté umění. Oceňují formu. Poezie s bohatstvím obraznosti a nových forem. Nejčastěji intimní lyrika. Hlavními představiteli jsou Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer.

Josef Václav Sládek

• narodil se ve Zbirohu u Berouna jako syn zednického mistra; miloval a opěvoval svůj rodný kraj; studoval přírodní vědy a matematiku, zároveň však i cizí jazyky a literaturu; přerušil studia a jel do Ameriky jako učitel a vychovatel; zde působil i jako redaktor místních novin, ale též jako dělník na farmách a při stavbě železnice; byl nadšen americkou demokracií, ale odsuzoval zacházení s černochy a Indiány; po návratu do vlasti pracoval jako redaktor v Národních listech a později se stal profesorem angličtiny na obchodní akademii; jeho první žena po krátkém manželství zemřela; se svou druhou ženou dosáhl rodinného štěstí; pro nemoc (1898) odešel do soukromí a věnoval se jen literární tvorbě

Poezie intimní a meditativní

Básně

• sbírka je poznamenána smrtí jeho první ženy i rubem americké civilizace (útlak Indiánů) – Na hrobech indiánských

Jiskry na moři

• poezie vlastenecká; epické příběhy s motivy cest po moři a Spojených státech

Světlou stopou

• poezie sociální; stesk po vlasti a matce

Na prahu ráje

• poezie sociální; láska k dětem (O dětech a s dětmi)

Sluncem a stínem

• poezie sociální; žal nad smrtí první ženy, láska ke druhé ženě

Poezie venkovská

Selské písně a české znělky

• opěvuje přírodu, vlastenecké motivy, někdy se stylizuje do postavy rolníka; Velké, širé, rodné lány

České písně

• vlastenecké téma

V zimním slunci

Poezie pro děti

Zlatý máj

Skřivánčí písně

Zvony a zvonky

Lesní studánka

Překlady

• přeložil 33 Shakespearových dramat

 

Julius Zeyer

• narodil se v Praze; jeho otec byl majitelem dřevařského závodu; studoval techniku ve Vídni, nakonec přešel na filosofii do Prahy, kde se začal věnovat literatuře; navštěvoval přednášky starověké kultury; hodně cestoval (působil jako společník hraběte Harracha); pracoval jako vychovatel v Rusku; je považován za novoromantika

Poezie

• zpracovává bájné příběhy a pověsti

Vyšehrad

• epický cyklus (Vlasta, Libuše)

Karolinská epopeja

• navazuje na starofrancouzské hrdinské zpěvy o družině Karla Velikého

Drama

Radúz a Mahulena

• námět převzat ze slovenského lidového prostředí; příběh pojednává o lásce dvou mladých lidí, kterým není přána; hudbu složil J. Suk

 

Jaroslav Vrchlický (vl. jm. Emil Frída)

• narodil se v Lounech jako syn kupce; vychováván byl u svého strýce, faráře, v Ovčárech u Kolína; studoval na gymnáziu v Klatovech; poté vstoupil na bohosloveckou fakultu; po necelém půlroce se ale přehlásil na filosofii; jeden rok dělal učitele a vychovatele v severní Itálii; přátelil se se Sofií Podlipskou, jejíž dceru si nakonec vzal; učil na univerzitách; v 90. letech přišla jak umělecká, tak osobní krize, neboť zprvu šťastné manželství se rozpadlo a těžce na něj dolehla kritika nastupující literární generace; po dlouhodobém léčení nakonec umírá
• oslavoval umění, vyzýval ideál krásy; napsal 270 svazků

Lyrika intimní a milostná

Eklogy a písně

Dojmy a rozmary

Poutí k Eldorádu

• prolínání lásky k ženě a k přírodě

Okna v bouři

• pocity zklamání v lásce

Lyrika formalistní

Moje sonáta

Lyrika přírodní

Strom života

• stylizuje se do Walta Whitmana (Stébla trávy); oslava přírody a člověka; užití koloběhu života v přírodě; jeden oddíl věnován české krajině (citové vyznání)

Meč Damoklův

• poslední sbírka; vydaná až po smrti

Epika

Zlomky epopeje

• obsahuje několik sbírek; nechal se inspirovat Hugovou Legendou věků; celým dílem prolíná myšlenka humanity; opěvuje antiku a renesanci, zavrhuje středověk
• Zlomky epopeje, Duch a svět, Dědictví Tantalovo, Nové zlomky epopeje, Fresky a gobelíny, Selské balady (politický podtext), Mýty

Drama

Hippodamie

• trilogie čerpající z řecké mytologie, kterou převzal do svého melodramu Zdeněk Fibich
• Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie

Noc na Karlštejně

• veselohra

Překlady

• překládal z 18 literatur a to převážně poezii

 

B)   Větné členy

 

• základní větné členy – podmět, přísudek
• rozvíjející větné členy – přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
• větný člen může být holý (pes štěkal), rozvitý (sousedův pes štěkal) nebo několikanásobný (sousedův, váš i náš pes štěkal)

 

Podmět (subjekt)

• mluvnicky je nezávislý na jiném členu, shoduje se s přísudkem
• vyjadřuje průvodce děje (Chlapec zpívá.), nositele činnosti (Listí se zelená.), vlastnosti (Obraz byl krásný.), stavu (Všichni byli zdraví.), někdy i cíl děje (Kniha byla vydána. Obilí se sklízí.)
• je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem v 1. pádě (Slunce hřeje.), přídavným jménem (Sytý hladovému nevěří.), zájmenem (Já tam nepůjdu.), číslovkou (Mnoho lidí nepřišlo.), infinitivem (Pomáhat je lidské.), popř. jiným slovním druhem („Výborně“ se neslo sálem.)
• otázka 1. pádu (kdo? co?) + přísudek
• podmět nevyjádřený – je zřejmý z tvaru slovesa, z jeho koncovky: je-li v 1. a 2. osobě (Myslím to dobře. Zavři okno. Dosáhneme vytyčeného cíle.), je-li ve 3. osobě a známý ze souvislosti (Pavel byl pokárán. Přišel totiž pozdě.)
• podmět všeobecný – blíže neurčený, ale osobní, např. všichni, člověk, lidé, někdo (Říkali to v rozhlase. Kdo se bojí, nesmí do lesa.)
• podmět neurčitý – neznámý neživotný původce (Na půdě to zapraskalo.)
• zájmenný podmět se užívá při důrazu (Ty tam půjdeš.), při kontrastu (Já bych to neudělal, ale on ano.), při citovém zabarvení (Tak on se tam vyznamenal!), hovorově (Já tam dojdu.), potřebuje-li podmět rozvít (Vy všichni jste stejně lhostejní.)
• genitiv záporový (Nebyla tam ani noha. Nebylo tam ani živáčka.)

 

Přísudek (predikát)

• je nezávislý na jiném větném členu; shoduje se s podmětem (shoda podle přednosti rodu nebo podle smyslu)
• vyjadřuje děj (Petr pracuje.), přisuzuje někomu činnost, vlastnost (Petr je mladý.), stav (Petr spí.), změnu stavu (Petr omládl.)
• je vyjádřen určitým tvarem slovesným, jménem se sponovým slovesem, jménem beze spony
• otázka: co dělá podmět?, co se děje s podmětem apod.

Přísudek slovesný

• je vyjádřen určitým tvarem slovesným slovesa plnovýznamového
• shoduje se s podmětem v osobě a čísle, případně jmenném rodu (Pavel čte. Děti čtou. Dítě plakalo.)

Přísudek slovesně jmenný

• je vyjádřen určitým slovesným tvarem slovesa neplnovýznamového + výraz jmenné povahy = přísudek složený, a to:
• se sponovým slovesem, např. být, bývat, stát se, stávat se (Velryba je savec. Býval hercem v ochotnickém divadle. Zahrada je krásná. Zahrada nebude větší. Zahrada by nebyla krásná. Eva byla šťastná. Jeho pohled se stával nejistým. Šaty jsou mi dobře. Loupit není koupit.)
• s modálním slovesem (Mohl dosáhnout lepšího prospěchu. Otec se musel vrátit. Studenti chtějí jít na výstavu.)
• s fázovým slovesem (Začal se učit němčinu. Nepřestal pracovat. Voda přestala téct.)
• s kategoriálním slovesem, např. dát (příkaz), vést (jednání), činit (příkoří), uzavřít (mír), složit (slib), mít (pocit)

Přísudek neslovesný

• věta se dělí na část podmětovou a přísudkovou a neobsahuje určité sloveso, např. přísloví, rčení (Sliby chyby.), oznámení, telegramy, nadpisy, tituly (Otec nemocen. Šatna naproti. Vzduch zdarma. Kniha – přítel člověka.), citoslovce jako přísudek (Myš šup do díry.), výrazy s to, tento, netento, utento (Já ti jednu to! Taková práce člověka utento.), substantivum pokleslé v příslovce (Hrůza pomyslit.)

 

Přívlastek (atribut)

• závisí na podstatném jménu (nová kniha, město Praha, škola hrou, cesta lesem, památky ze středověku, pomoc trpícím, beseda o knize), blíže ho určuje
• je vyjádřen přídavným jménem (zimní krásy), zájmenem (naše země), číslovkou (tři žáci, třetí poschodí), podstatným jménem v pádě prostném (krásy hor), předložkovém (lyžaři z Prahy), infinitivem (touha vyniknout), příslovcem (místo nahoře)
• otázka jaký? který? čí?
• shodný: shoduje se se substantivem v rodě, čísle, pádě (skloňuje se sním); stojí většinou před substantivem (mladý člověk), někdy za ním (prvosenka jarní); je vyjádřen většinou adjektivem, zájmenem, číslovkou (červené jablko, to jablko, tři jablka)
• neshodný: při skloňování substantiva zůstává v témž tvaru; stojí zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); nejčastěji je vyjádřen substantivem (kamarád z Prahy, napsání dopisu)
• podle počtu: holý (červené knihy), rozvitý (rychle se měnící počasí), několikanásobný (červené, žluté a oranžové květy), postupně rozvíjející (nejznámější současný český básník)
• podle významového vztahu k řídícímu substantivu: volný – odděluje se čárkou, nebo pomlčkami (Zahrada, obehnaná drátěným plotem, byla vzorně upravená. Jaroslav Seifert – nositel Nobelovy ceny – věnoval mnoho básní Praze.), těsný – neodděluje se čárkou (Žáci přihlášení do soutěže se shromáždili v sále.)
• nominativ jmenovací – přívlastek zužující nebo zpřesňující význam řídícího substantiva, je nesklonný, je jím substantivum (kino Varšava, hotel Praha, kniha Babička, JUDr. Jan Novotný, CSc., slovo les)
• elipsa – slova jeden, každý, všechen apod. zastupují vypuštěné substantivum (jeden z chlapců ´ jeden chlapec z ostatních chlapců)
• genitiv celkový – stojí u substantiva (sklenice vody), zájmena a číslovky (něco nového, pět knih), příslovce (plno knih, nesčetně případů)
• substantivum s jako (kuchyňka jako dlaň)

 

Předmět (objekt)

• závisí na slovese nebo na přídavném jménu (číst knihu, schopný všeho, zvědavý na výsledek)
• je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem (hodit míčem, těšit se na prázdniny), zájmenem (poslechnout ji), infinitivem (dovedou hospodařit, naučil se mluvit)
• je vyjádřen 2. pádem (dodat si odvahy, upít piva, nevědět si rady, nemít ani kapičky, nemít přátel, všímat si člověka, vzdát se naděje), 3. pádem (přál lidem, důvěřoval synovi, nabídl chlapci pomoc, to jsem se ti nasmála, to vám byla hrůza), 4. pádem (orat pole, kácet stromy), 6. pádem a 7. pádem (hodit míčem)
• zvratné se je předmětem tam, kde má vlastní zvratný význam (oblíkám se, poznávali se)

 

Příslovečné určení (adverbiale)

• závisí na slovese (vrátit se zpět), přídavném jménu (uskutečněný podle přání) nebo příslovci (velmi dobře)
• je nejčastěji vyjádřeno příslovcem (číst rychle), podstatným jménem v pádě prostém (trvat týden), předložkovém (uklízet ob týden) nebo infinitivem (odjet se léčit)
• místa: kde? odkud? kudy? kam? (pracovat v kanceláři, přijet z dovolené, projíždět městem, jít podél řeky, cestovat do ciziny)
• času: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? (přijet ráno, pracovat do rána, pracovat do večera, pracovat celý den, pracovat denně)
• způsobu: kolik? jakou měrou? do jaké míry? jak? čím? (číst s citem, chovat se jako šílený, zpívá jako slavík, hrát k neposlouchání, jíst málo, přibýt dvě kila, křičí jako pavián, rychlejší než on, pracovat do úpadu, vyrůst o dva centimetry, kreslit tužkou, jezdit autem, platit šekem, lišit se povahou, byl myšlenkami jinde, byl pochválen učitelem, město bylo dobyto nepřáteli, postavit z betonu, oheň bývá z jiskry, rozpadnout se na popel, šel se synem do lesa)
• příčiny: proč? z jaké příčiny? za jakým účelem? za jaké podmínky? (nepřišel pro nemoc, naříkal bolestí, jet za zábavou, požádat o radu, spěchal otevřít, při dodržení postupu se to povede, v případě nouze si pomůžeme, při nejlepší vůli nemohu vyhovět, přes nepříznivé počasí odešel do hor)

 

Doplněk (atribut verbální)

• závisí na podstatném jménu v podmětu nebo předmětu a na slovese v přísudku (Pavel chodil do divadla rád. Děvčata tancovala bosa. Vrátil mi knížku roztrhanou.)
• závislost vyjádřena jednak shodou s řídícím substantivem, jednak řízeností danou vazbou slovesa
• je vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unaven. Spatřili řidiče zraněného.), substantivem (Jako chlapec jsem hrával fotbal. Vybrali si ho za vedoucího. Zvolili ho předsedou. Dostal to darem.), číslovkou (Petr doběhl do cíle první.), zájmenem (Zůstal stát sám.), infinitivem (Viděl jsem ho utíkat.), přechodníkem (Hledal zápalky chtěje si posvítit na dvoře.)
• otázka jak? jaký?
• doplněk může být shodný (Přišli žízniví.) a neshodný (Vyučil se zedníkem.)
• závisí na plnovýznamovém slovese (Vrátka zůstala otevřená. Dcera odcházela spokojená.)
• elipsa – hlavu skloněnou, ruce v klíně je elipsa přechodníku maje (Děda seděl u stolu, ruce v klíně.)