• lyrickoepická báseň s pochmurným dějem a zpravidla tragickým koncem
• rychlý spád děje
• tragické střetnutí buď s nadpřirozenou silou, nebo se společností
• obsahuje určitou proměnu
• původní balady vycházejí z lidové kultury ovlivněné nejrůznějšími pověrami.

Rozdělení balady

1. Lidová balada – útvar lidové slovesnosti (neznáme autora)
2. Umělá balada – ohlasová balada, inspiruje se folklórem (Čelakovský)
3. Sociální balada – Reaguje na určitý společenský problém, neobjevují se zde nadpřirozené prvky (Bezruč, Wolker, Neruda)

Evropské kořeny balady

Vycházíme z díla Francois Villona, francouzského renesančního básníka, rebela a bohéma, díky svému způsobu života a vyjadřování pokládán za předchůdce prokletých básníků. Dokázal se svými posměšky trefit do bolavých míst těch nahoře. Pro jeho básně se ujalo označení villonská balada à lyrická báseň s pravidelnou stavbou (3 sloky, které mají 7-12 veršů), na konci slok je verš vyjadřující hlavní myšlenku = poslání, dozpěv. Připomíná refrén v písních, protože se pravidelně opakuje. Jeho balady najdeme ve sbírkách Malý a Velký testament; sepsal je v době, kdy měl být popraven za vraždu, kterou nespáchal. Byl omilostněn na přímluvu vlivného šlechtice.

Italská balada (balata) à stejně jako sonet má 14 veršů, které jsou ale rozděleny do dvou slok (první sloka 4 verše, druhá 10 veršů); J. Vrchlický

Česká balada

Jednu z prvních českých balad – Toman a lesní panna– napsal F. L Čelakovský. Jde o klasickou preromantickou baladu, která je inspirována lidovými pověrami, vírou, že některá místa přinášejí lidem neštěstí, že existují nadpřirozené bytosti. Toman jede za svou milou do hájovny, sestra ho varuje, aby minul Doubravu, jeho dívka však slaví zásnuby s jiným, nešťastný Toman se pustí přes Doubravu, tam potká lesní pannu na jelenu, ta mu slibuje, že s ní zapomene na všechno trápení, Toman jede bezhlavě za ní, spadne do propasti a kůň se vrací domů sám. Vyskytuje se zde pro baladu také charakteristické silné dramatické napětí. Báseň je součástí sbírky Ohlas písní českých.

Dalším tvůrcem balad je K. J. Erben, jeho 13 romantických balad ve sbírce Kytice vyjadřuje myšlenku, že za každé provinění vás stihne trest, nadpřirozeným silám nelze odporovat. Špatně dopadla matka z Polednice, která vystavila své dítě nebezpečí přivoláním nadpřirozené bytosti, sama si pak hrůzou udusila vlastní dítě. Matka z Pokladu prožila rok hrůzy , sebeobviňování a výčitek, protože dala přednost bohatství před dítětem. Dívce z Vodníka vodník zabil dítě, protože ho několikrát neposlechla. Dívku z balady Svatební košile zachránily jen vážně míněné modlitby, jinak by ji její milý, respektive jeho duch, roztrhal. Zároveň ale ponechává naději, že i když osud nejde zrušit, lze ho překonat láskou, pokáním a odpuštěním (Záhořovo lože, Zlatý kolovrat, Holoubek, Dceřina kletba). Podkladem kytice jsou staré české lidové báje, životní prostředí postav je časově i místně neurčité, hlavními postavami jsou především ženy. V r. 2000 se Kytice dočkala filmového zpracování (režie F. A. Brabec)

Autorem tohoto žánru je také J. Neruda. Jeho balady najdeme nejen ve sbírce Balady a romance, kde autor záměrně nedodržuje žánry a baladu často zaměňuje za romanci a opouští tragickou osudovost i strašidelný námět, ale také v první částí sbírky Knihy veršů (Dědova mísa, Před fortnou milosrdných)

Balady a romance

1. básně zabývající se člověkem obecně: Balada dětská, Balada horská
2. legendární a biblické příběhy: Balada pašijová, Balada tříkrálová
3. národní balady a romance: Balada o Karlu IV, Romance o jaře 1848

Sociální balady psal také Jaroslav Vrchlický. Jeho sbírka Selské balady, která je součástí cyklu Zlomky epopeje reflektuje postavení rolníků, vypravuje o útisku a bídě prostých lidí. Báseň Hrabě Breda je o muži, který stříhal dívkám vlasy a prodával je. Jedna se mu zalíbila, a tak jí nechal vlasy dlouhé. Když ji chtěl zneuctít, svými vlasy ho uškrtila à pomsta za všechny dívky, které přišly o vlasy

Námětem sbírky Slezské písně od P. Bezruče je české i cizí panstvo, lhostejné k bídě slezského lidu. Jde o kritické básně, které jsou zároveň výzvou k odporu proti národnostnímu útlaku a sociálnímu útisku, zejména ze strany Němců a Poláků. Nejznámější baladou je Maryčka Magdonová, která pojednává o dívce, která skončí život skokem z mostu do Ostravice, protože neunese hanbu, že ji zatkli pro pár nasbíraných polínek v panském lese, aby se její sourozenci zahřáli. Boj proti národnostnímu útlaku představuje báseň Kantor Halfar – učitel odmítající učit české děti polsky, odevšad ho vyhazují, nakonec spáchá sebevraždu. Autor vstupuje do děje jako poutník, svědek nebo vypravěč, který svými otázkami provokuje čtenáře. Užívá symbolů, metafor, náznaků, nadsázky a prvků nářečí.

Vývoj české balady vrcholí v díle Jiřího Wolkera. Jádro sbírky Těžká hodina, která popisuje náročnou cestu přerodu chlapce v muže, tvoří tři sociální balady. První z nich je Balada o snu, která vystihuje podstatu tehdejšího světa. Je naléhavou výzvou k revoluci, k boji se sociálním zlem. Balada o nenarozeném dítěti pojednává o osudu dvou lidí, kteří nemají prostředky na to, aby se jim mohlo narodit dítě. Hlavním hrdinou Balady o očích topičových je topič Antonín, který strávil v kotelně většinu života, pak oslepl, ale svou prací je pro lidi nesmrtelný.

Prvním autorem sociální balady meziválečného období je Vladislav Vančura se svým románem Pekař Jan Marhoul. Je to baladický příběh drobného živnostníka, který žije jen svou prací,pomáhá všem, kteří ho potřebují. Stihle ho ale tragický konec. Je utýrán nelidským a bezcitným kapitalistickým světem, kterému podléhá, protože se mu svým dobrým srdcem nedokáže ubránit. Ve svém dalším baladickém románu Markéta Lazarová podává obraz ze života středověkých rytířů. Nejedná se však o zobrazení určitého historického období. Vančura hledal v minulosti to, čeho se nedostávalo v přítomnosti. V lásce, která v člověku probouzí síly k největším činům, spočívá smysl života.

Formou románové balady je psán Olbrachtův Nikola Šuhaj Loupežník. Děj není tvořen pouze reálnými událostmi – fakty o soudech zběha z 1. světové války – ale vychází i z lidového mýtu o loupežníkovi, který bohatým bral a chudým dával. Autor zde propojil obraz bídy chudých lidí Zakarpatské Ukrajiny s lidovým vyprávěním o nezranitelném hrdinovi.

Za jednu z nejvýznamnějších románových balad je považována novela Havířská balada Marie Majerové. Společenské události jsou umělecky propojeny s osobními prožitky člověka. Člověk toužící pracovat se stává nezaměstnanýma je ponížený tehdejší nesmyslnou společností.