Starověká Filosofie a Náboženství, sociální organizace společnosti

FILOSOFIE staré INDIe

Filosofie Staré Indie představuje myšlení pouze Indoárijců, tj. národa, který začal od roku 160 př.n.l. dobývat Indii od severu. Z duchovního světa předárijských národů neznáme téměř nic.

1. OBDOBÍ VÉDSKÉ (1500-500 př.n.l)

-pojmenováno podle spisů véd (=náboženské, teologické vědění, které je svým rozsahem asi 6x větší než Bible)

-4 oddíly véd: Rgvéd = véd veršů, vědění a chvalozpěvech

Sámavéd = véd písní, vědění o melodiích

Jadžurvéd = véd obětních výroků, vědění o obětních formulích

Atharvavéd = vědění o magických formulích

Þ tyto védy byly příručkami starých indických kněží, kteří v nich uchovávali vše to, co je potřebné pro náboženské obětní rituály, tj. hymny, výroky, formule atd.

-každý ze specifických védů je ještě rozdělen do 4 oddílů: Mantry = hymny a modlitební formule

Bráhmany = návod na užívání Mantry

Áranjaky = tzv. lesní texty, určené poustevníkům žijícím v lesích

Upanišády = tzv. „tajné nauky“, jež jsou z filosofického hlediska nejzajímavější

-lze rozlišit další podobdobí:

• doba hymnů – víra v mnohobožstvo, nejstaršími bohy byly přírodní živly
• období obětní mystiky – vznik kastovního systému obyvatelstva, kdy podnětem k tomu byla nutnost striktního oddělení početně slabší vrstvy árijských vládců od původního obyvatelstva a nejprve se tak učinilo rozdělení na Árje a Šúdry (=podrobené národy) a později došlo k větší diferenciaci Árjů; viz. následující žebříček společenské „hodnoty“:

1.bráhmani = kněží

2.kšatrijové = vládcové, králové, bojovníci (přibližně význam jako středověká šlechta)

3.vaišjové = svobodní lidé

4.šúdrové = podrobené, původní kmeny

5.párjové = tzv. zapuzení, tj. domorodé kmeny, váleční zajatci a otroci

• období upanišád – pojmenováno podle upanišád, v překladu tj. tajných nauk přístupných jen zasvěceným

-v této době pojmy brahma a átman, jež šly do popředí již v období obětní mystiky, nyní nabyly univerzálního významu:

brahma = původním významem modlitba, zaklínání a o něco později posvátné vědění; nakonec význam jako universum

světa, neosobní jsoucno, tvůrčím principem světa či velká duše světa; říká se, že ne počátku bylo brahma, to stvořilo bohy . . .

átman = duchovní složka, duševní princip nebo pro někoho něco jako Bůh, neegoistická složka člověka

-druhou základní myšlenkou tohoto období bylo zavedení pojmu reinkarnace (tj. konám-li dobro, pak v dalším životě se převtělením dostávám do vyšší kasty a z nejvyšší kasty mne pak čeká smysl reinkarnace, tj už se nenarodit, kdy má duše vyvane z koloběhu, což je označováno jako pojem nirvána)

1. OBDOBÍ KLASICKÝCH FILOSOFICKÝCH SYSTÉMŮ (500 př.n.l. – 1000 n.l.)
2. neortodoxní systémy

-tzn. nepravověrné systém, bez Boha

-období náboženské plurality

-historické a poměrně zřetelně se rýsující osobnosti (Budha, Mahávíra)

-filosofie ztrácí charakter tajné nauky a obrací se tak i k nižším vrstvám

-konec používání mrtvého jazyka učenců a používání běžně mluvené řeči, resp. Lidových jazyků (hlavně buddhismus s tím začal)

-patří sem materialismus čarváka, džinismus a buddhismus

• Materialismus čarváka:
• čarváka byla škola myslitelů, napadajících nejen bráhamnské náboženství, ale náboženství jako takové vůbec
• holdování hrubému materialismu, tj. že existuje pouze hmota a že všechny duchovní děje lze převést na materiální
• i nauka o átmanu je považována za pouhý klam, tj. že neexistuje žádná duše, ale jen hmota v podobě 4 elementů
• žádná etika a popírání mravního uspořádání světa
• hlavní a jediný cíl člověka je smyslová rozkoš
• i když tato nauka byla vlastně proti duchu zaměření Indů a odlišná od minulých i budoucích systémů, i tak si našla poměrně dost stoupenců
• Džinismus:
• zakladatelem Mahávíra Vardharnda (v překladu „Velký hrdina“) z 6.století př.n.l; snad pocházel z bohaté rodiny, jež patřila k sektě, která svým způsobem přikazovala ukončení života sebevraždou a tak jeho rodiče skončili i svůj život dobrovolným vyhladověním a on pod dojmem těchto událostí se vzdal světských radostí a stal se putujícím asketou a během 72 let kázal své náboženské přesvědčení (ve své době na 14 000 přívrženců)
• jeho stoupenci věřili, že Mahávíra je jedním z džínů, tj. vykupitelů, kteří se pravidelné zjevují na zemi
• učení praktického rázu, kdy se člověk skládá z: * džívy – individuální, oživená duše, ve které jsou vlohy k vševědoucnosti,

mravní dokonalosti a věčné blaženosti

* adžívy – neoduševnělé hmoty; materialistická část pro chod organismu (vnější)

* karmány – pojítka mezi džívou a adžívou, prostřednictvím nichž se zdokonalujeme a zároveň je nutné udržovat adžívu a džívu v souladu

• o tom, jakou má člověk dojít cestou k dokonalému poznání, chování a životu
• základní 4 sliby džíny:    nebrat co není darováno

2. nelhat (nevést nepravdivé řeči)
3. zříci se světské rozkoše)
4. nezabíjet nic živého, tj. nezabít ani neobtěžovat žádné zvíře (přecezovat pitnou vodu pro odstranění drobných živočichů, nosit závoj, abychom nevdechli hmyz atp. )

• elitní menšina stoupenců, jež dnes čítá na 3 miliony lidí
• známé sekty, např.: bíle odění, vzduchem odění atd.
• Buddhismus
• osobnost Budhy; ačkoliv se o něm ví poměrně málo, jsou dochované určité legendy; vlastním jménem Siddhártha Gautama z rodu Šákjů (Siddhártha značí v překladu „ten, který dosáhl cíle“) a později nabyl jména Budha (tj. „Probuzený“); syn královské rodiny, narozený kolem roku 560 př.n.l. v Kapilavastu (J úpatí Himalájí); pověst o jeho narození: ještě dávno před jeho narozením se jeho matce zdál podivný sen, že ji unesli 4 králové a přivedli ji do Zlatého paláce na Stříbrné hoře, kde ji 3x obkroužil slon, nesoucí na svém chobotu lotosový květ, a poté pravým bokem vstoupil do jejího lůna; král po vyprávění královny nechal přivolat 64 moudrých brahmánů pro výklad snu a ti jej vyložili tak, že královna porodí chlapce, jež se stane, zůstane-li doma králem a vládcem světa a opustí-li dům, stane se osvíceným a sejme ze světa závoj nevědomosti; ale král chtěl raději syna králem míti a proto jej vychovával v bohatství, přepychu, prostě tak, aby syn nepoznal nikdy bídu, nemoc a smrt; avšak Budha jednou vlezl do zahrady a spatřil tam vetchého starce, po druhé nemocného horečkou, po třetí rozkládající se mrtvolu a nakonec mnicha, v jehož rysech se mu zračil pokoj a klid, byl povznesen nad všechnu bídu světa; Budhy se zmocnil odpor k dosavadnímu způsobu jeho života a vzdal se trůnu, aby se mohl věnovat askezi a soustředění, ale když došel až na samou mez sebetrýznění, poznal, že toto není pravá cesta a askeze se vzdal; sedl si pak pod strom plně odhodlán čekat až se mu naskytne pravé poznání a v nadlidském vidění uzřel věčný koloběh život, v němž se všechny bytosti plodí, rodí a umírají; nakonec mu prozřením vytanula jednoduchá formu o čtyřech ušlechtilých pravdách, jež se stala základem celého toho učení; až do své smrti (asi 80 let) žil Budha putujícího kazatele, učitele a pomocníka lidem a i když se stal Probuzeným, tj. Budhou, dál sděloval své poznání lidem; říká se, že když zemřel, tak padaly květiny z nebe a zněla nebeská hudba
• náboženství bez Boha, vskutku ateistické alespoň ve své původní podobě, kdy tvrzení: „Neexistuje žádný Bůh, tvůrce stvoření ani žádné já, žádné trvající bytí žádná nesmrtelná duše.“
• Čtyři ušlechtilé pravdy: 1. Všechno žití je strast.

2. Všechna strast má příčinu v žádosti, žízni.
3. Odstraněním této žádosti vede k odstranění utrpení, čímž se přeruší samsara, tj. věčný koloběh života.
4. Cestou k tomuto osvobození je ušlechtilá osmidílná stezka obsahující: pravou víru

pravé myšlení

pravé mluvení

pravé jednání

pravý život

pravé snažení

pravá bdělost

pravé soustředění

• hlavní překážky na 8mi dílné stezce: světská žádostivost

zlovůle

mdlá lenivost

zlá povýšenost

pochybovačnost

• Budha stanovil patero ctností (obdoba Desatera) = Pančašíla: 1. Neubližovat živým tvorům.

2. Nebrat, co nebylo darováno.
3. Udržovat se nepovoleného pohlavního styku.
4. Nevést prázdné a nepravdivé řeči.
5. Nepožívat opojné nápoje.

• tato nauka také používá termín dharma, což znamená něco jako mravní zákon světa = věčný koloběh žití (znovuzrození) než dojdeme k 8mi dílné stezce a to každé jedno žití se nazývá dharma; vzniká a zaniká se zákonitě a není to záležitostí pouhé náhody, nýbrž podléhá přísnému zákonu příčiny a každé dharma tak vzniká v zákonité následnosti, tj. z podmínek daných předchozí existencí dharm; to vše se děje až do té 8mi dílné stezky, po které (po jejím vykonáním) následuje absolutní dosažení míru a vyvanutí duše z koloběhu, tj. nirvána

 

• Budhova nauka se opírá o tři tzv. pitaky (tj. košíky), jež jsou svým obsahem souborem učení tzv. Pálijského kánonu (či zákonu): a) koš kázně = Budhovy zásady

1. b) koš kázání = soubor učení Budhy a jeho následovníků
2. c) scholastické nauky

• základní buddhistické školy:

1. Hinájana – tzv. malé učení; konzervativní s málo stoupenci, u kterých je Budha osvíceným člověkem; snaha těchto studentů o askezi, koncentraci a izolaci od světa
2. Mahájana . tzv. velké učení; obracejí se ke všem, i k laikům; pro tyto lidi Budha spíše Bohem (jímž se stal po smrti) a řídí se hlavně otevřeností ke všem živým tvorům
3. Matajana – nejnovější, jež vznikla během 5.-7.století

• nynější cesta buddhismu:    pokora před všemi tvory

1. trpělivost k slabým

• ošetřování nemocných

1. touha po míru (vnějším i vnitřním)

• dnes buddhismus čítá na 150 milionů stoupenců a šíří se i na západ, hlavně v podobě Zenbuddhismu – zformovaný teprve v Číně – nemá propracovaný myšlenkový, filosofický systém a nepředepisuje přesně víru; přesvědčení, že lpění na slovech, pojmech či stanovených pravidlech nám brání vniknout do pravého smyslu toho, co je míněno a čistá pravda je až za tím, co lze říci slovy, jelikož i Budha předával své učení formou mlčenlivého chápání ® „Nevyjádřeno slovy, nesepsáno písmem.“; vlastní způsob meditace, kdy ten, kdo hledá osvícení, dostává od mistra určité téma a v předepsané pozici medituje o tom a zachovává tzv. trojí ticho a když se domnívá, že nalezl řešení, jde za mistrem, poví mu o tom a mistr rozhodne o úspěšnosti řešení úlohy; poznatky jsou pak předávány do praxe

 

filosofie staré číny

Nejstarší památky staré Číny pocházejí až z doby 3000 let př.n.l, z tzv. doby císařů třetího tisíciletí př.n.l. a tradice těmto spíše mýtickým vládcům připisuje objev písma, instituci manželství, vytvoření hudby, vynalezení jídelních hůlek a jiných kulturních činů zásadního významu.

Filosofie Číny měla odedávna základní, charakteristické rysy:

1. snaha o soulad světa a přírody
2. odpor k extrémnosti a jednostrannosti
3. filozofie základem čínské kultury
4. vzájemné působení dvou sil jin a jang
5. tolerance k ostatním náboženstvím a filosofiím
6. světský charakter náboženství – nemají bohy
7. humanismus – člověk zaujímá ústřední místo v taoismu – člověk + příroda ® splynutí; konfucianismus – člověk + sebezdokonalování
8. střídmost, uměřenosti, duševní klid
9. člověk je od přírody dobrý
10. nauka o správném chování (etika)
11. sociální aspekt – člověk jako součást státu, společnosti
12. značná izolovanost od Z myšlení

Ve Staré Číně se setkáváme s třemi základními filosofiemi, tj. : konfucionismus, taoismus a mohismus. Ty pokrývají zhruba období od 6.století př.n.l. do 2.století př.n.l

• Konfucionismus
• Konfucius – nejvlivnější čínský myslitel narozen kolem roku 551 př.n.l; pocházel ze staré šlechtické rodiny rodu Kchung a jeho jméno bylo Kchung-fu-c’ (tzn. Mistr z rodu Kchung); Konfucius je tak latinizovaná forma jména zavedená Evropany. Zpočátku Konfucius vyučoval dějinám, básnickému umění a formám slušného chování; byl poměrně dosti ctižádostivý a v 50ti se stal ministrem spravedlnosti, přičemž je dochována historka o jeho působení na tomto postu: Když se Konfucius stal ministrem, sám lid začal usilovat o správný život a kriminalita tak podstatně klesla. Ale vládce vedlejšího státu začal závidět rozkvět souseda a tak Konfuciovi poslal darem družinu mladých zpěvaček, tanečnic a krásné koně. Konfucius se tak oddal radovánkám s dary a přestal se tak věnovati státu. Sám sebe tak zklamal a z úřadu odstoupil a opustil rodnou zem. 13 let putoval a pak se vrátil do rodné vlasti, kde se věnoval shromažďování a vydávání dochovaných písemných památek a sepsal kroniku své rodné země. Svou smrt si sám předpověděl. Nejstarší podání čínské kultury vydal v tzv. kanonických knihách.
• Kniha proměn – patrně nejstarší filozofický dokument, psaný prostřednictvím hexagramů (tj. kombinace dlouhých a krátkých čar), hlavním autorem je neznám císař, z let 1200 – 100 př.n.l; jsou zde první filosofické abstrakce a terminologie; Konfucius nejen publikoval tuto knihu, ale napsal k ní také komentář; kniha poskytuje široké pole výkladu, jelikož je psána i tzv. trigramem a každý trigram znázorňuje jednu přírodní sílu a nějaký element lidského života (jin a jang)
• Kniha písní – obsahuje okolo 100 písní vybraných z početných sborových písní (písně o lásce, politice, přírodě a obětní písně), zhruba z let okolo 1100 př.n.l.
• Kniha listin – soubor dokumentů, tj. zákonů a výnosů různých vládců
• Jaro a podzim – kronika rodného státu Konfucia (státu Lu) pro léta 722-480 př.n.l.
• Zápisy o ritech – ačkoliv až po smrti Konfucia, byla již vytisknuta, jednalo se o nejrozsáhlejší soubor předpisů etiky, mravů a zvyků
• stejně uznávané jako předešlé knihy jsou tzv. klasické knih, jejichž autorem či vydavatelem již není Konfucius, ale obsahují jeho nauku a učení jeho nejvýznamnějších žáků: Rozpravy, Veliké učení, Nauka o středu
• Konfucius vytvořil pedagogický systém a tak není divu, že filosofie je dosti a myšlení, přemýšlení a učení = Konfucionismus je pro všeobecné základní myšlení, jelikož podle něj je důležité umět prakticky přemýšlet a nikoliv umět nazpaměť spoustu faktů
• celé učení je vlastně sbírkou zásad chování a mravních příkazů (tj. vlastně jde o formu etiky)
• mravní ideál člověka: člověk musí být stále sebevýchovný, mravně vážný ve všem konání a upřímný v jednání s bližními; hmotnými statky by člověk neměl opovrhovat, ale měl by být připraven se jich kdykoliv a bez jakýchkoliv problémů umět vzdát v zájmu svých mravních principů; dobro by měl člověk oplácet dobrem a zlo spravedlností
• základem tohoto učení je i rovnováha dvou složek člověka = formy (vnější, tělesná stránka) a obsah (vnitřní, duševní stránka)
• na otázku dokonalé ctnosti si Konfucius odpověděl výrokem: „Co sám nechceš, nečiň jiným.“
• další známý výrok Konfucia: „Člověče, hledej chyby nejprve u sebe.“ (čímž chtěl říci, že stát, společnost může být dokonalá pouze tehdy, pracuje-li každý jedinec sám na sobě)
• dalším rysem konfuciánské filozofie je zejména: příklon k člověku a praktickému životu, snaha o mír, poctivost a blaho, s čímž se váže další výrok: „ . . . k tomu, aby v lidských hlavách zavládl řád, a tím i mír, je třeba nazývat věci jejich pravými a prostými jmény . . .“
• požadavky konfuciánské filosofie: přísnost, vážnost a úcta k sobě samému a i vůči ostatním; vzorné chování v každé situace podle konfuciánských zásad
• konfucionismus dnes – mezi Konfuciovy významné žáky patří Mencius, jež doplnil konfucionismus o psychologický základ tím, že vypracoval konkrétní teorii lidské povahy a dále také vynikl jako rádce vládců), tento filosofický směr dominoval veškerému dalšímu vývoji čínského myšlení a to až do doby dnešní
• Taoismus
• 30 miliony příznivců
• kořeny sahají až do období vlády císaře Chuang-tiho (tzv. Žlutého císaře), který údajně vládl v letech 2696 – 2598 př.n.l a je dochována historka: Chuang-ti se v 9.roce své vlády vydal do hor, aby tam zvěděl od starého mnicha a poustevníka tajemství života. Císař musel dlouho, předlouho čekat, než s ním mudrc promluvil, avšak nakonec přece jen ve svém hledání pravdy uspěl a dosáhl výjimečného poznání, když mu poustevník vyprávěl, že žije již 1200 let v tzv. Tau, čili harmonii s universem a Chuang-ti přijel jeho zásady za své. Za své panování získal pak uznání a vážnost a na konci své 98 leté vlády se na zádech draka vznesl do nebes a stal se nesmrtelným
• Lao-c’ – 6.století př.n.l – není doklad, že skutečně žil, ale v jakýchsi Čínských dějinách, napsaných okolo 2.století př.n.l., se dozvídáme, že existoval jakýsi Lao-c’ (starý mistr), vlastním jménem Li Er; různé listy, údaje, knihy atd. se o něm zmiňují jako o velice moudrém a ctnostném muži, jež měl také jazyk břitký jako dýka a byl také značně popudlivý; povoláním byl historický archivář v královském paláci v hlavním městě Čou; věřil, že člověk je od přírody dobrý a aby to tak zůstalo, pak musí být ponechán sám sobě, zůstat ve své přirozenosti
• Tao-te-t’ing neboli „Kanonická kniha i Cestě a její Síle“ 4.století př.n.l. – kniha je pomůckou k umění vládnout a v základních rysech rad doporučuje panovníkovi zejména nečinnost a pokoru + citace „Buď slabý, nech věci být tak, jak jsou!“, „Vládnout velké zemi je stejné jako smažit malou rybu. Když se v ní budeš moc rýpat, zničíš ji.“
• počátkem 2.století začal taoismus podléhat změnám zásluhou muže jménem Čang Tao-ling, jemuž se snad zjevil duch Lao-c’ a udělil mu posvěcení vytvořit nové náboženství (do té doby taoismus náboženstvím ještě nebyl) a tak zásluhou Čanga se taoismus obohatil o nové prvky jako např. víru v mnoho bohů, bohyň a démonů; zaklínací a zaříkávací praktiky a celý soubor obřadů
• „Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnní tao, jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno.“ „Tao plodí jedno, jedno plodí dvě, dvě plodí tři a tří plodí všechny věci.“

„Tao tu bylo, je a bude; tao je věčné!“

• tao tedy nelze příliš vysvětlit, jelikož je pro lidské chápání příliš nezměrné
• vlastnosti taa – skutečnost a zjevnost, nikoliv činnost a tvar (tj. beztvárné a pasivní)
• cestou taoismu – člověk má jít „středem“, tzn. že člověk má žít a působit tak, aby byl i nebyl v tomto světě, což chápu tak, že si člověk má sám v sobě ponechat určitý odstup od lidí a nadhled nad situacemi a vždy se řídit rozumem
• „tři poklady lidského života“, jež jsou neoddělitelné a na sobě závislé: I. esence (t’ing) = tvořivost a základní tělesné

funkce

1. energie (čchi) = životní vitalita, působící na oba elementy velice silně

III. duch (šek) = vědomí, intelekt, duchovnost

Þ na základě těchto tří elementů člověk funguje, pracuje, tvoří atd.

• v poslední době si taoismus otevřel cestu na západ a to zejména ve spojitosti s různými tématy jako např. Tao a zdraví nebo Tao a politika
• Jakousi odnoží taoistické praxe je dnes velmi známá akupunktura, akupresura a relaxační metody, není tak divu, že v současné době taoismus prožívá svou renesanci
• Mohismus
• tvůrcem je filosof Muo Ti, jež žil někdy v rozmezí 500 – 396 př.n.l.
• motto: „Napomáhat obecnému blahu a bojovat proti zlu.“
• čistě praktická filosofie prospěšnosti (vše orientovat na praktickou životní zkušenost, to jest věřit tomu, co jsme zakusili, uviděli, uslyšeli a nevěřit věcem, které se povídají, ale my je neprožili)

 

1. ortodoxní systémy

-také vznik tzv. upanišád a tzv. súter (tj. velmi krátkých rčení, snadno zapamatovatelných a shrnujících základní myšlenky jednotlivých systémů)

• Njája
• zde je hlavní, pro poznání logika a dialektika ® ke spasení se dostanu pomocí dodržování určitých pravidel a správného logického usuzování
• Vaišéšika
• usilování o jasné poznání světa odhalováním a následným vypracováním rozdílů ve světě i v lidském nitru
• jedná se o jistý druh atomismu, kdy existují jakési malé a nedělitelné částečky, jež různým poskládáním vytvářejí různosti a tyto diference vaišéšika odhaluje Þ později tyto dva systémy splynuly v jediný
• Sánkhja
• zakladatelem je Kapila
• filosofie založená na základě 2 principů a to: původním principu, který je přírody a je to vlastně materiální a aktivní princip, jež je v ustavičném pohybu, avšak chybí mu vědomí sebe sama, což je dodáváno právě oním druhým principem, principem duchovním
• Jóga
• souvisí se slovem „jko“ (= sebeovládání, sebekázeň, disciplína)
• myšlenka, že člověk dosáhne nejvyššího a nejhlubšího poznání tak, že prochází určitým systémem asketických cvičení, meditací a obrovskou koncentrací (což je základem učení jógy)
• náboženství s Bohem, který je však pro učení spíše bezvýznamný

sebepřemáhání má tzv. 8 stupňů:

1. kázeň – nenásilí, pravdivost, cudnost, oproštění od hmotných a egoistických statků
2. sebekázeň – záleží na dodržování 5 příkazů (tj. čistota, skromnost, askeze, studium a oddanost Bohu)
3. správné sezení
4. správná regulace dechu
5. odpoutání se od vnějších předmětů
6. soustředění myšlenek na jeden předmět
7. meditace, uvažování
8. chvíle uzření prazákladu světa (znalost minulosti a budoucnosti, rozumět jazyku všech živočichů, učinit se neviditelným, síla slova, minulý život, poznání vesmíru, poznání uspořádání svého těla, odolnost proti vodě, bahnu a trní, pohyb vzduchem, ovládání smyslových orgánů, svrchovaná vláda)

• Mímánsa
• nejméně významný
• v podstatě se jednalo o školu, které potírala filosofické systémy vzniklé od konce védské doby (hl. proti filosofii sánkhja)
• hlásání pokorného návratu k posvátným tradicím a k předepisovaným formám náboženského života
• Védánta

* v překladu znamená „konec véd“ a dříve to vlastně znamenalo upanišády, ovšem postupem času se z toho stával filosofický směr, který snad nejdůsledněji rozvíjel myšlenku áthmanu bráhmanu

 

3. antická FILOSOFIE I, základy etiky

6.stol.př.Kr. – 6.stol.po.Kr.

1.období

-6.stol. – 5.stol.př.Kr.

Mýty

-mýtus – je symbolický příběh zachycující původní lidskou zkušenost v přírodě a v historii

-náměty – vznik světa, vysvětlení různých přírodních jevů, vyprávění o bozích, legendárních hrdinech

-typické pro každý národ

-nejvíce významné z filosofického hlediska jsou řecké mýty (roku 700 př.n.l – Homér, Hésiod)

-mýtičtí bohové se podobali lidem ® filosof Xenon z Kolofónu poprvé řekl, že když bohům přisuzujeme takové vlastnosti jaké máme sami mohou být dokonce snad i vymyšlení tak jako mýty

-za počátek filosofie je považováno opuštění mýtu a přechod ke kritickému myšlení založenému na zkušenosti a rozumu

 

Milétská škola

-první filosofická škola v Řecku

-filosofové přírody

-otázka prapůvodu světa – materialisté – hmota ®myšlenka

-idealisté – myšlenka® hmota

-živelní materialisté – základ světa vidí v látkovém principu – prazáklad dialektiky (nauka o vývoji) – uvědomují si vývoj světa

-nevěřili v mýty a proto hledali něco – pralátku, která uvádí svět do pohybu Þ problém přeměny – jedna látka není schopna se stále a náhle přeměňovat (nedokonalost teorií)

-první podnět k vývoji přírodních věd

Thálés z Milétu (625 – 546 př.n.l.)

-první známý filosof, materialista,

„Vše je plné bohů.“ – svět co vidíme je přítomností bohů

-světa je z vody = zdroj života – zhušťováním a zřeďováním vody vzniká další skupenství

-matematika, astrologie, první předpověděl zatmění slunce (585 př.n.l.), praví se, že změřil výšku jedné pyramidy tak, že změřil velikost jejího stínu právě v chvíli, kdy jeho vlastní stín byl stejně dlouhý jako on sám

-ekonomicky zdatný – prakticky vše využívá

Anaximandros (611 – 547 př.n.l.)

-také žil v Milétu

-domníval se, že náš svět je jen jedním z mnoha dalších světů, které vnikají a odehrávají se v „bezmeznu“ neboli „neurčitu“ – tomu říkal Apeiron (pralátka)

-látka ze které je vše stvořeno musí být docela jiná než vše co je z ní utvořeno Þ nemohla to být voda, ale něco neurčitého

-naznačil vývojovou teorii – vše vznikne a zase zanikne, svět je boj o bytí

-vznik života z ryb a další organismy

-představoval si zemi jako válec, vzniklý z horké látky co vychladla

-nakreslil mapu hvězdné oblohy, specifikoval pravidelný oběh hvězd

Anaximenés (570 – 500 př.n.l.)

-také z Milétu

-základem je vzduch (mlha) – neomezený, nekonečný a jeho zhušťováním vzniká země, kameny, vítr a mraky a zřeďováním vzniká oheň

-voda je stlačený vzduch – když prší vidíme, že se voda tlačí ve vzduchu a když se tlačí ještě víc tak vznikne země

 

Eleaté

-500 př.n.l. – filosofové z jižní Itálie se zajímají a řeší o problém přeměny

-slabinou v eleatské nauce byla jednostrannost a lpění na strnulém neměnícím se bytí

Parmenidés

-jako první používá filosofický termín bytí – je věčně trvající, filosofickou pravdu nám vkládají do úst bohové, pravda je v jednotě (celku)

-nezaniká a ani nevzniká (nekonečnost bytí) – vše bylo odjakživa

-žádná skutečná změna není možná – něco se nemůže změnit v nic ® dějící se změny registrujeme smysly ( ty nám ale poskytují falešný obraz světa, který neodpovídá skutečnosti, tedy tomu, co opravdu je – skutečnost lze vnímat pouze rozumem = racionalismus)

„Bytí je, nebytí není.“, věčné bytí

-bytí by muselo vzniknout z nebytí a opět zaniknout do nebytí ® bytí je věčně trvající ® myšlení a bytí je totéž

Xenofanés

-putující básník a pěvec po řeckých městech, usadil se v Eleji, zakladatel tamější filosofické školy

-proti tradičním náboženstvím, pověře, víře v zázraky ® nevěří v bohy ® věří v jednoho, kterého nelze srovnávat se smrtelníky, je identickým s jednotou celku světa = panteistická výuka (bůh = vesmír)

 

 

Zenón z Eleje (5.stol.)

-Parmenidův žák

-přijetí reality pohybu a mnohosti jsoucna (změny) ® neřešitelné rozpory – důkazem proti pohybu je

1. závod Achilla s želvou – želva by měla jen sebemenší náskok, aby ji Achilles nemohl nikdy dostihnout. Neboť v okamžiku, kdy Achilles dosáhne určitého bodu A, v němž se bezprostředně předtím nacházela želva, se želva již přesunula dále do bodu B. Dosáhne-li Achilles tohoto bodu, želva ho opět právě opustila a přešla do bodu C atd. Achilles tedy může náskok zmenšovat, ale nikdy želvu nedohoní!
2. důkaz o Letícím šípu – letící šíp pozorován v kterémkoli jednotlivém momentě svého letu, se nalézá na určitém místě v prostoru, na němž je v tomto okamžiku v klidu. Když je ale v každém okamžiku svého letu v klidu, pak je v klidu i v celém čase; to znamená, že se letící šíp nepohybuje, že není žádný pohyb

-dokazoval rozpory mezi vnímáním a myšlením

-důkazy proti pohybu:

-v závodě Achilla s želvou (má malý náskok) ji nikdy nedohoní – když je v bodě A, kde před chvílí byla želva, ona už je v bodě B ®nikdy ji nedohoní

-letící šíp je v každém místě svého letu v klidu ® nepohybuje se

-zformuloval pantheismus – názor vnímání boha jako součást přírody, abstraktní síla

-jeden z pilířů dialektiky – nekonečnost času a prostoru

 

Přírodní filosofie 5.století př.n.l.

Hérakleitos z Efesu

-součastník Parmenida

-pralátka světa je oheň – zřeďování a zhušťování, věčné vznikání, podstata vládnoucí ve všem jsoucím je příroda – fysis

„Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky.“ – vše je ve vývoji, vše zaniká a vzniká; věří svým smyslům

„Válka je otcem která jedny činí otroky a druhé zase pány.“

-vývoj je založen na boji protikladů, jedno ovlivňuje druhé – měnící se je nehybné – měnící se jednota vracející se do původního stavu – dobo i zlo má ve světě své nezbytné místo, kdyby neprobíhal neustálý boj protikladů, svět by se zastavil (Kdybychom nebyli nikdy nemocní, nechápali bychom, co to je být zdravý.)

-světovým zákonem je duchovní zákon světa – řád, duchovní princip, logos (vhled) = namísto slova Bůh – všeobjímající rozum

-odmítal demokracii – byl aristokrat

-zakladatelem dialektiky (nauka o vývoji), „Vše je jedno.“

 

Předchůdci Atomistů

Empedoklés ze Sicílie (494 – 434 př.n.l.)

-bůh než byl bohem skočil do Etny

-nevěří pouze v jednu pralátku, to co je zůstane vždy tím čím je, musíme se spoléhat na to co nám sdělují naše smysly

-voda, vzduch, oheň, země – základy (živly, kořeny) ® jsou oživeny silami přitažlivostí a odpudivostí (láska a nenávist) Þ vyvolání přeměn v přírodě

-ve vyšší podobě formuluje vývojovou teorii (rostliny – údy – organismy)

Anaxagoras

-odlišní tvrzením, že bozi nemají vlastnosti lidí – je jen jeden dokonalý na lidmi

-zájem o astronomii, Slunce není bůh, ale žhavá masa větší než Peloponés, všechna nebeská tělesa jsou tvořena ze stejné látky jako Země – provedl rozbor meteoritu, Měsíc nesvítí sám od sebe, ale dostává světlo ze Země, vysvětil jak a proč vzniká zatmění Slunce

-vznik a zánik hmoty slučováním a rozdělováním malých částic, které jsou do nekonečna dělitelné – nějaký duch (rozum) tyto částice dává dohromady, nejmenší částečky nazývá semínka nebo klíčky

-představitel dualismu – kompromis idealismu a materialismu

 

Atomisté

Leukippos

„Nic se neděje náhodně, nýbrž vše z nutnosti, z příčiny a důvodu.“ – první známá formulace kauzality

Demokritos z Abdéry (461 370 př.n.l.)

-Abdéra – severní část Egejského moře

-atom – věcná a neměnná jednotka , různé druhy ® spojují se v nekonečné množství různých těles

-jsoucno – plný prostor (je nekonečno mnoho jsoucen, což jsou atomy)

-nejsoucno – prázdný prostor

-nejmenší částečka je atom – dál nedělitelný

-liší se mezi sebou tvarem, velikostí, tíhou, polohou

-duší si představuje jako atomy – my je vdechujeme ze vzduchu

-vnímání – z věci se oddělují atomy působící na naše smysly a vytvářejí se v naší mysli obrazy těchto věcí

-smrt – atomy se rozlétnou do všech stran, a tak se mohou dostat do nějaké nově se tvořící duše

-materialista, ale chápe i duševní stránku věcí; vyložil kausální výklad světa

Pythagorejci

Pythagoras (570-490)

-v Krotónu v jižní Itálii založil filosofickou školu, která byla zároveň náboženským spolkem – Pythagorejský spolek – pro vyšší společnost – etika je určena pro představitele aristokracie a povinností je to předávat davu (ale ten to stejně nepochopí)

-kromě filosofie se pěstovala zejména teorie hudby, matematika, astronomie, lékařství

-jádro učení bylo tajné

-sám nenapsal žádný spis – jeho učení je známe ze spisů jeho žáka Filoláa (ostatní žáci Alkmaion, Epicharmos, Archytás)

-základ Pythagoreismu – číslo je podstatou všeho, číselně lze vyjádřit svět

-vyjadřují prostorové útvary -1bod, 2přímak, 3trojúhelník, 4čtvěrec = dohromady 10 posvátných čísel – přísahání věrnosti ve spolku

-spravedlnost 4 (2+2, 2*2), manželství 3 (příležitost, rozum, zdraví)

-posvátná symbolika čísel

-teorie protikladů (sudý-lichý, levý-pravý, jeden-mnoho, klid-pohyb, dobro-zlo)

-věřili v převtělování duší

-někde uprostřed je oheň a zem se kolem něho točí jednou za 24 hodin a také kolem své osy

 

2.období

-pol.5.st. – 4.st.př.n.l., Athény kulturním centrem světa, filosofie dostala nový směr

-zájem filosofie – člověk a jeho místo ve společnosti

-vývoj demokracie s lidovými shromážděními a soudy

Sofisté

-učitelé moudrosti (učenci, znalci), vyučovali za peníze, cestovali z města do města, učili umění rétoriky, umění obhajovat svou osobu

-spustili zájem o lingvistiku, v etice došli k relativismu (nic není absolutní), rozvinuli dialektiku a rétoriku, gramatiku a pedagogiku

-podle nich, lidé nemohou nalézt správné odpovědi na hádanky přírody a vesmíru

-položili základy společenské kritiky ® debaty o existenci absolutní normy, co je správné a  co je špatné

Protágoras z Abdéry (487 – 420 př.n.l.)

-člověk je mírou všech věcí

-agnosticismus – nebyl si jistý existencí boha

-představitel krajního subjektivismu – jak se co člověku zdá, tak to jest, každé vnímání je pravdivé, neexistuje subjektivní pravda

Gorgiás z Leontín

-dožil se prý 109 let

-skepsi dovedl ještě do krajnější meze

-každé mínění je nepravdivé

-spis – O jsoucnu neboli o přírodě – dokazoval zde, že nic neexistuje a kdyby něco existovalo, muselo by to být nepoznatelné a i kdyby něco bylo možné poznat, nebylo by toto poznání sdělitelné

 

Sokrates (470 – 399)

-nikdy nic nenapsal, narodil se v Athénách; ošklivý, malý, tlustý, s odstátýma ušima, obžalován z kažení mládeže – trest smrti vypitím číše s jedem (měl i možnost opustit Athény); sám odsuzoval trest smrti

-všichni si ho vážili, chodil zanedbaný

-Platón napsal řadu dialogů (filosofických rozhovorů), kde použil Sokrata jako tlumočníka svých názorů – Obrana Sokratova; díky němu se o Sokratovi dozvídáme

-poznej sám sebe – největší ctností lidského života je poznání sama sebe, postupně kladenými otázkami ze svého okolí (bavil se a filozofoval s lidmi na ulici) ® vím, že nic nevím – učená skepse

-jsme si vědomi hranic vědění, které však posouváme „Vím, že nic nevím.“

-nevěří v bohy, ve které věří stát; „Kdo potřebuje nejméně, je bohům nejblíže.“

-vyznával daimonion (mravní jednání – doslova božské) – hlas svědomí v člověku se má chovat jak mu káže jeho svědomí, varuje nás před špatnými skutky; člověk nemůže být šťasten, pokud nejedná v souladu se svým přesvědčením

-kladl důraz na samostatnost lidské osobnosti

-zdokonalil dialektiku – umělecká rétorika

-subjektivní povaha lidských poznatků

-zlo – nepoznané dobro, hledá neustále pravdu; rozlišovat mezi dobrem a zlem je v rozumu jednotlivce nikoliv ve společnosti

-Sokratovy školy jsou zřízeny po jeho smrti – Kynická škola

„Život bez zkušenosti není pro člověka hoden žít.“ – „Správné myšlení vede k správnému jednání.“

-racionalista – nalezení spolehlivého základu pro naše poznání – lidský rozum

 

 

 

 

Etika

-filosofická nauka o správném jednání, teorie morálky nebo morální filosofie

-hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla

-snaží se najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. morálku zdůvodnit

-podle Kanta:

1. heteronomní etika – založena na myšlence, že mravní zásady mají svůj zdroj mimo lidský svět a jsou lidem dány bez ohledu na jejich zájmech a společenských cílech (př. je křesťanská etika nebo etika Platonova)
2. autonomní etika – základním principem etiky a mravnosti autonomie je vůle (praktického rozumu)

 

4. Antická filosofie ii

Platón (427 – 347)

-pokračovatel Sokrata

-milovat moudrost = filosofovat

-založil filosofickou školu v Athénách – Academia – hlavní metoda je rozhovor, zde studuje Aristoteles

-dílo: Obrana Sokrata, Symposion (= Hostina; o lásce), Faidros (dialog, popis duše v původu bohů s dušemi toužící po pravzorech), Faidron (o nesmrtelnosti), Politea, Kritón (o poslušnosti zákonů), Protagoras (o ctnosti) Gorgias (o řečnickém umění), Tímaios ( o stvoření světa), Ústava, Zákony

-teorie idejí:

-idea – podstata věci, je to trvalé, idea věci je objektivnější než ta věc

-svět idejí – soubor podstat věcí, dokonalejší než reálný, člověk ho poznává

-reálný svět – je odvozen od světa idejí, odstínem

-čím déle je moje duše po životě tím více toho vím – po životě se v člověku ukládá pravzor (preexistence), věci vnímám a umím je pojmenovat, pokud mám duši pravzor mohu je nazvat skutečnými Þ pravzor je skutečným světem (to další je pouze důsledek)

-vědění je pouze vzpomínání na to, co jsme věděli ve světě idejí

-duše je nesmrtelná a po smrti jde před soud – duše nedokonalé se vrací na zem v podobě ženy či zvířete; dokonalé duše se dostávají do blaženosti

-lidská duše je součástí duše světové:

• část rozumová poznávající ideje, sídlí v hlavě, je nesmrtelná
• část vášnivá jejímž základem jsou pudy, sídlí v hrudi, je smrtelná
• část žádostivá jejímž základem jsou chtíče a žádosti, sídlí v podbřišku, je smrtelná

-ctnosti – rozumová – moudrost

-vášnivá – statečnost

-žádostivá – uměřenost

-podobenství o jeskyní – symbolické podoby lidského poznání

-vězení je náš obvyklý způsob života, pouhý stín je naše okolí jak nám ho smysly ukazují – symbolický pohled do světa idejí

-člověk by byl rád nesmrtelným, proto si vybírá krásné partnery, aby mohl plodit krásné děti jak je on sám (erot)

-idea = řecky je to původně obraz

-jsou formy ideje – obecné rysy bytí

-teorie státu – úkolem státu je vychovávat lidy pro svět idejí, aby byl stát co nejdokonalejší

-rozdělil společnost:

1.stav – zem., řem.

2.stav – strážci

3.stav – vládci

-systém výchovy :

• předškolní společná výchova – 3-6 let v rodině
• 7-10 let – gymnastická výchova
• 10-14 let – čtení, psaní
• 14-16 let – poesie a muzika
• 17 let – logika
• 16-18 let – matematika
• 18-20 let – vojenský výcvik

®válečník – 2.stav

-pokud neprojde – zůstává v 1.stavu

• 20-30 let – přírodní vědy

®státní úředník

• 30-35 let – dialektika, filosofie

®vyšší úředník

• 35-40 let – praxe

®vládce

-zabývá se ústavou – nejlepší je rodová otrokářská aristokracie – vláda nejmoudřejších

-výchovu, morálku a umění má řídit stát

-připouští timokracii – vláda válečníků

-špatné typy vlády – oligarchie – vláda bohatých

-demokracie – rovná vláda pro nerovné

-tyranie – vláda jedince

-vytvořil model zemědělského státu – kombinací demokracie a monarchie (demokratické metody s osvíceným panovníkem dodržující řád státu spravedlivě)

-úkolem státu je vychovávat lidi pro svět idejí – proto musí být co nejdokonalejší

 

Aristoteles (384 – 322)

-z města Stageiry na poloostrově Chalkidiké

-syn slavného lékaře Níkomanchose na Makedonském dvoře, studoval na Platónově Academii

-stal se později vychovatelem Alexandra Makedonského, po jeho smrti byl také obviněn z bezbožnosti, ale zachránil se útěkem

-založil školu – Lykeion – žáci se jmenovali peripatetici (=peripateo = procházet se) – při učení se procházeli

-zakladatel logiky – dílo Organon (Nástroj – tj. nástroj k správnému filosofickému myšlení)

– Níkomachova etika

-Politea – sbírka ústav řeckých státu + komentáře

-Rétorika, humanismus: „Staň se, čím jsi.“

-fyzické a přírodovědné spisy

-logika – určil kategorie nejobecnějším vyjádřením jsoucna ® 10 kategorií – snížil počet:

1. substance
2. kvantita
3. kvalita
4. relace
5. místo
6. čas

® odpovídají slovním druhům v řečtině

-principy logiky:

1.princip sporu – a jest a a nikoliv non a

2.princip vyloučení třetího – a jest buď a nebo non a

-zajímá se o podstatu věci, nestará se sám o sebe

-snaží se pochopit přírodu – studuje stavbu a vývoj živočichů ® entelechie – každý organismus má svůj cíl a účel – člověk se liší od zvířat duchem a rozumem = logos = pravá podstat člověka

-základ skutečnosti je božstvu

-teorie o látce a tvaru – na jsoucnu je rozeznávána látka neexistující bez tvaru či formy, látka obsahuje v sobě možnost přijmout formy (dřevo – tužka), podstata jsoucna, vztah bytí a dění, proměnlivého a neměnného, možného a skutečného, jedinečného a obecného

-látka (hylé) – je vymezována jako podklad světa; je tím co zůstává při všech změnách (a co je zároveň umožňuje), co samo stále setrvaná; jako substrát všech existujícího má možnost přijímat tvary, přecházet od jednoho tvaru k druhému, může se stát vším; je chápána (poprvé v řecké filosofii) zcela abstraktně

-tvar (eidós, morfé) – je aktivní jednotící princip, který přistupuje k látce a tím utváří jednotlivé věci – určité bytí; činí je tím, čím mají být

-zabývá se psychologií – o duši – forma, životní princip, duše – živočišná – zaniká

-smyslná – zaniká

-rozumná – nezaniká

-etika – mravnost ® areté – zdatnost = to co je pro mne přirozené

-předmětem etiky – hledat nejvyšší dobro jako účel lidského snažení a stanovit jednotlivé ctnosti jako prostředky k dosažení tohoto cíle

-na ctnostném dobrém životě a dobrém jednání je založena lidská blaženost – tu pokládal za nejvyšší dobro

-nejvyšší forma blaženosti – myšlení

-dobro – činnost člověku vlastní avšak neomezující ostatní

-ctnost – spočívá v dosažení rovnováhy mezi extrémy

-optimální dobro – střed mezi dvěma krajnostmi

-politika – člověk je od přirozenosti tvor společenský ®dzoón fysei politikon

-stát (obec, polis) je forma přirozená vedoucí občany k blaženosti

-prostudoval 158 ústav městských států

• je přirozené ve společnosti vztah : pán – otrok
• otrok je přirozený nástroj
• správné vlády jsou monarchie, aristokracie
• špatné vlády jsou tyranie, demokracie, oligarchie
• to co je optimální – oligarchie + demokracie ® dobré prvky

 

3.období

-3.stol.př.Kr. – raný středověk

Helénistické období

-helénismus – vznik škol stoicismu, epikureismu, skepticismu

-2 konce období:

-7.stol. – zavření škol Justiniánem

-6.stol – konec období po uzavření muzea Alexandrijského

 

Stoicismus

-filosofie se začíná zajímat o problematiku člověka jako jedince a o jeho poměr ke světu a ostatním lidem

-stoická škola – název odvozen od sloupořadí, v němž přednášeli zakladatelé této školy

-rozlišují ctnosti (moudrost, uměřenost, spravedlivost apod.)

                 neřesti (ty které narušují přirozenost)

-ctnosti – důležité (přirozené) – zdraví, život

lhostejné (nepřirozené) – nemoc či chudoba

-ideální člověk – stoický mudrc upřednostňující důležité (přirozené) věci a ostatní je mu lhostejné

-jako první zavádějí pojem povinnost – plnění povinností považovali za vysokou ctnost

Zenón z Kitia (336 – 264)

-zakladatel stoické školy spolu s Chrysipposem ze Soloi (280 – 205)

-vymyslel způsob života co by byl optimální

-filosofie:

1.logika – skořápka – učí správnému myšlení a jasnému vyjadřování, učení rozlišování pravdy a nepravdy, o poznání jako předpokladu správného způsobu života

2.fyzika – bílek – učení o bytí a světových zákonech

3.etika – žloutek – základním požadavkem je žít podle přírody, tj. ve shodě s rozumem a bohem; ctnost, moudrost a svoboda spočívá v tom, že se člověk podrobí řádu kosmu a nechce nic, co není v jeho moci; nese bez odporu svůj úděl, užívá všecho, co je mu v životě propůjčeno, avšak na ničem nelpí

-etika – mravní život je založen na přirozenosti, cílem je blaženost (edaimonia) ® přirozenost je, jestliže žijeme ve schodě s přírodou – věci důležité

-věci lhostejné – měnil se názor v průběhu období, co je a co není lhostejné či důležité

-věci – přirozené – zabývám se tím, protože to má pro mě význam

-nepřirozené

-pojem povinnost – Marcus Aurrelius považoval za svoji povinnost házet Křesťany dravé zvěři kvůli jejich víře, nebyli ctnostní

-ideální člověk – mudrc – příchylnost přirozeným věcem, měl by se účastnit společenského dění (nejprve s tím nesouhlasí)

-sebevražda – totální mravní svoboda, není to útěk – „Dveře jsou otevřeny, ale neodcházej bez důvodu.“

-názor – lhostejnost bohatství

Lucius Annaeus Seneca

-filosof nové stoy

-vychovatel Neróna

-kázal lhostejnost bohatství, ale sám se jím obklopoval

-byl ze šlechty

Marcus Aurelius Antonius

-římský císař

Epiktetos

-původně otrok

 

Epikureismus

Epikuros (341 – 270)

-užíval si bohatého a pohodlného života, jeho názory se dochovaly ze spisů pozdějších autorů

-založil školu Zahrada Epikurova – mohli sem chodit ženy i otroci

-senzualista – smyslový vjem nemůže být klamný, neboť je odrazem skutečných věcí, naopak klam vzniká z myšlenky nepodložené vnímáním

-přírodní dění se zakládá na přirozených zákonech; jejich hlavním principem je, že nic nevzniká z ničeho a nic zcela nezaniká v nicotu; lidská duše se dle Epikure skládá z nejjemnějších atomů, jež jsou rozptýleny po celém těle, a je smrtelná

-etika:

-lidské štěstí, které je cílem veškeré filozofie, záleží na vyhýbání se strasti a ve vyhledávání slasti ® lze toho dosáhnout působením rozumu na smysly a zdržením se extrémů, tj. uměřenosti

-slast – fyzická – jídlo

-duševní – filosofování

-slast – klid – stálá slast, „Slast je původem a cílem šťastného života.“ je to nejvyšší dobro

-ataraxia – klid duše i těla, bez strach te smrti a přemáhajícího vůlí bolest

-blaženost – duševní klid

-utilitaristický kalkul – svobodná vůle člověka, který volí mezi slastmi – mohu dojít až k ataraxii

-základní slast je rozumnost

-podstat života – štěstí

Titus Lucrecius Carus

-především básník

 

 

Skepticismus

-filosofický směr vycházející z gnozeologické problematiky a vyzdvihuje jako hlavní princip pochybnost

-skepse – pochybnost o tom, co se člověku předkládá jako samozřejmé a závazné

-pravá blaženost – klidná a vyrovnaná mysl

-pochybnost o poznatelnosti světa, o pravdě, o možnosti uskutečnit stoický mravní ideál v praktickém životě

-formulovali relativismus

Pyrrhón z Elidy (360 – 270)

-zakladatel tzv. starší skepse

1. Jaká je povaha věcí ® O povaze věcí nemůžeme nic vědět, neboť poznání (smyslové i rozumové) je klamné. Proti určitému tvrzení, můžeme uvést stejně silné opačné tvrzení.
2. Jak se máme k nim chovat? ® Skepticky a zdržet se úsudku.
3. Co pro nás vyplívá z tohoto chování? ® Distancovat se, a cvičit se, aby nám byli tyto věci lhostejné (apatheia) Učím se aby jsem byl klidný, vyrovnaný a mlčenlivý (ataraxia) Þ nejvyšší stupeň blaženosti

Arkesilaos (315 – 241)

Karneades (214 – 129)

-sídlili v platónské Akademii

-propracovávali názor o pravděpodobnosti lidského poznání

Ainesidemos

-snažil se obnovit původní skepsi

-zformuloval deset trópů  argumenty, kterými se antičtí skeptikové snažili zdůvodnit svoji pochybnost o obecné platnosti poznání

 

-prvním obdobím zvýšeného zájmu o antická témata je období renesance, a to jak v malířství (Bellini, Michelangelo, Tizian, El Greco), tak v literatuře (Dante, Shakespeare, Johnson)

-z barokních malířů je to například Peter Paul, Rubens, v literatuře jsou to náměty prvních oper, básníci Racine, Corneille, rokokové malířství pak přispělo díly Nicolase Poussina, F. Bouchera

-nový rozmach zájmu o antiku přinesl klasicismus a romantismus (např. obrazy Jacquese Davida, Ingerese)

 

5. STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE bIBLE

Křesťanství A judaismus

-vznik 1.-2.stol.n.l. ve východních provinciích římské říše

-krize otrokářského řádu a značný útisk lidu ® lidé doufali v zázrak „příchod božího spasitele“

-přebírá některé prvky od východních náboženství, např. útrapy umírajícího boha a jeho vzkříšení, naděje na záhrobní život

-nejvydatnější pramen – židovství (judaismus) – převzali Starý zákon a slovo Kristus (řecký překlad starožid. mášiah – mesiáš = pomazaný)

-křesťané byli ze začátku krutě pronásledování, avšak za císaře Konstantina se situace stala neudržitelná a křesťanství se stalo oficiálně uznané – Milánský edikt 313 n.l. a roku 325 n.l. se na Nikájském koncilu formulovalo vyznání víry

-10.st. – římskokatolické (církev) + pravoslavné (řeckokatolická církev), 16.st. – protestanti

-dějiny Izraelitů – Abrahám, Izák, Jákob

-13.stol.př. Kr – usídlení Izraelitů v Egyptě – otrocké povstání – Mojžíš = zakladatel judaismu; starozákonní příběh o Mojžíšovi – zjevil se mu Bůh, předal mu desatero, měl vyvést Izraelity z Egypta do země Zaslíbené

-Saul – první vojevůdce – 1.král

-David – 11.stol. př.Kr. – král – panování líčí Samuelova kniha, sjednotil Izraelské kmeny v jedno království, založil hlavní město Jeruzalém

-Šalamoun – syn Davida, započal stavbu Jeruzalémského chrámu

-rozdělení království – judské království – Jeruzalém (6.stol.př.Kr. v područí Babyloňanů)

-izraelitské království – Samaří (8.stol.př.Kr. v područí Asiřanů)

-židovská diaspora – rozptýlení do celého světa

-2.stol.př.Kr. – povstání bratrů makovejských, vůdce Bratru Kohba

-Písmo svaté (Bible) :

12. Starý Zákon – 3 části – převzato od židů, psáno hebrejsky a část aramejsky, vznik 12.stol.př.n.l. – 2.stol.př.n.l. ® 1.stol.n.l. konečná podoba
13. Pentateuch – 10.-5.stol.př.Kr. – 5 Knih Mojžíšových = Tóra
14. Genesis – počátek, stvoření světa, první historie
15. Genesis exodus – činnost Mojžíše, odchod Židů z Egypta
16. Leviticus – kultovní záležitosti kmene Levi, desatero
17. Numeri – počty, koncentrace židovských kmenů pod horou Sinaj, praktické záležitosti okolo židovské víry
18. Deuteronomium – reforma judaismu, doplnění k Exodu
19. Knihy prorotské – Samuelovy knihy, Kniha soudců, Ezachiáš, Daniel, Abakus, Algeuš, Zachariáš, Joel, Jeremiáš, Královské knihy, Ezechiely, Prorotské knihy, Izariáš
20. spisy – kniha přísloví -židovská moudrost + ovlivněno staroegyptskou poezií, Píseň písní (původně svatební -náboženská), Žalmy (náboženské reflexe), knihy Ester, Růth, Jobova, kazatel (židovské motto: „Nespravedlivě trpící člověk přemýšlí o spravedlnosti světa.“), přísloví

-Desatero přikázání:

• V jednoho Boha věřit budeš!
• Nevezmeš jména Božího nadarmo!
• Pomni, abys den sváteční světil!
• Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře to bylo na zemi!
• Nezabiješ!
• Nezesmilníš!
• Nepokradeš!
• Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!
• nepožádáš manželky bližního svého!
• Aniž požádáš statku jeho!

-Talmud – památka z pol.4.stol.n.l., která navazuje na starý zákon úzce ovlivněna změnami během několika století, obsahuje zcela konkrétní poznámky ze zcela konkrétního života

1.část – Mišna – setba – zemědělské předpisy, svátky, předpisy o svatbě, rozvodu, vztahy; škody – soubor civilního a trestního práva, etické normy; svaté věci – kultovní věci, povinnosti kněžstva; očisťování – zákony očisťovacích rituálů

2.část – Gemara – návod použití Mišny

-vznik synagog – synanogé = schůzka, židovská modlitebna sloužící také jako shromáždiště členů židovské obce nebo škola

-svátky a rituály:

• šabat – sobota – den odpočinku
• kypur – den smíření, podzim, pokání
• Svátek stánků – pobyt Izraelitů v poušti a odchod z Egypta
• chanka – svátek svatých – znovu vysvěcení Jeruzalémského chrámu
• kabala – židovská mystika

-od 12.stol – hluboká spekulativní víra spojená s filozofií

-finančnictví a obchod – měli zakázáno provozovat řemesla mimo ghetto a nesměli pracovat v řemeslech a na půdě (zem.)

-čeští Židé – Jehuda Liwa ben Becakel = Rabbi Lów – 16./17.stol. – za vlády Rudolfa II. – zabýval se Golemem, oživená šémem, psal filosofické, pedagogické a etické spisy; Karel Poláček, Lustig, Klíma, O. Fischer

-Einstein, Freud, Huster, Kafka, Proust, Feuchtwanger, Mann, Mahler

-holocaust – vyvražděno 6 milionů evropských židů, 80 tisíc českých a moravských, od r.1935 norimberské zákony – r.1941 deportace

1. Nový zákon – 1.-2.stol.n.l., řecky,
2. 4 evangelia:
3. a) Matouše
4. b) Marka synoptická – jsou mezi nimi podobnosti
5. c) Lukáše
6. d) Jana – shrnuta hlavní podstata křesťanství, vypráví o životě a skutcích Ježíše Krista, výskyt podobenství = příběhy o tom, jak by se lidé měli chovat
7. Skutky apoštolů – autor je Lukáš (žák sv. Pavla)
8. Listy apoštolů – sv. Pavel je psal obcím, které navštívil

-Kerigma – 4 základní body, které předal Ježíš sv. Pavlovi

• všichni zhřešili, nesou dědictví po Evě
• Bůh se nad námi slitoval a poslal svého syna, který nás má vykoupit svou smrtí
• z mrtvých vstáním nám dal nadějí, že věčný život existuje, musím ale věřit
• Každý může uvěřit, že ho Bůh miluje a že může žít věčně

 

islám

-náboženství rozšířené především v J Asii, Indonésii, Sa V Africe

-vznik – Arábie – dřívější náboženství – semitský polytheismus, byzantské křesťanství, arabský judaismus a astrální náboženství

-uctívání džinů ® Alláh (znám již v době předislámské)

-Mekka – náboženské centrum od 6 stol., narodil se zde prorok Mohammed

-Mohammed – měl vizuální i sluchové zjevení; archanděl Gabriel ho nutil číst korán (posvátná kniha muslimů), která v té době ještě neexistovala) Þ postupně z těchto zjevení vznik korán; pro své názory musel utéci do Mediny 622 n.l. = počátek muslimského kalendáře; nazýván hidžra (útěk); r. 630 se mu podařilo dobýt Mekku a ta se stává poutním místem muslimů

-korán – posvátná kniha muslimů, od slova kerava = číst; první byl sestaven za prvních chalífů (po Mohammedově smrti)

-114 kapitol (súry), ty mají různý počet veršů (á jat), řazeny od nejdelších po nejkratší, to byly ty první, všechny až na jednu začínají slovem Basmala (ve jménu Boha slitovaného, milostného; do textů je zabudováno mnoho apokryfů – smyšlených vyprávění

-povinnosti muslimů:

• 1x za život vykonat pouť do Mekky
• 1x v roce se 1 měsíc poctít (ramadán)
• 5x za den se pomodlit, čelem k Mecce
• uznávat 1 boha Alláha
• uznávat posvátný pramen Zem-Zem a černý meteorit v chrámu Kaaba
• dávat chudým almužny
• šiř islám ohněm a mečem

® když se budu takto chovat, po smrti mě čeká ráj

-korán doplněn sunnou = skutky proroka

-8. stol. – Arabové se začali zajímat o řeckou vědu a filosofii -vychází především z Aristotela

-Avicenna – geocentrický výklad světa

-Zákon medicíny

 

Patristika

-1.stol – 8.stol.

-doba prvních křesťanských otců, první učenci a apoštolové

-jednota církevního dogmata, organizace – presbyteři, biskupové

-formování křesťanského náboženství

-vznik prvních pokusů o teologicko-filozofické vyjádření křesťanství

-hlavní otázky, které se řešily:

• teologický problém (učení o Bohu a Boží trojici)
• problém christologický (o Kristu jako druhé božské osobě)
• problém antropologický (dědičný hřích, svoboda lidské vůle)

1. období (1.-.2stol.)

Apologetika

-proud, jež se snažil ochránit křesťanství před pohanstvím a kacířemi

-apologeti – jako první se snažili vyložit na základě evangelia filozofické otázky a zdůvodnit učení církve

-chtěli přesvědčit vyšší vrstvy o přednostech tohoto náboženství

 

 

Tertullián (160 – 230)

-materialista

-rétorická propaganda křesťanství a obrana církve před římskou mocí

-byl pro neslučitelnost filosofie a víry

„Věřím, protože je to nesmyslné.“ – pravda víry je něco zcela jiného, než pravda rozumu

-bůh všechno určuje a řídí i lidský život; filosofický  rozum vede jen k herezi Þ pojetí víry jako nejvyšší pravdy Þ podřízení filosofie teologii

Gnosticismus

-tento proud se snažil spojovat křesťanství s mimo křesťanskými prvky

-základní rys – mystika

-hledali odpovědi na otázky o původu světa, dobra a zla ® církev v tom vidí hrozbu kacířství a počala vést boj

Alexandrijská škola

-sblížit křesťanství s helénistickou filosofií

Órigenés (184 – 254)

-sjednocoval křesťanství s platonismem

-nemateriálnost Boha

-kdyby Bůh byl, podléhal by změně ® je pro nás nepojmenovatelný

-bůh stojí nad člověkem a nad světem, a proto ho nelze poznat

2. období (3.-4.stol.)

-vytvoření základních dogmat víry – trojjedinost Boha ® Bůh otec, Bůh syn a duch svatý

Svatý Augustin – Aurelius Augustinus (354 – 430)

-Dílo – Vyznání – popisuje jak konvertoval, přijal víru ve 32 letech a stal se biskupem v SV africkém městě Hippó po velice zhýralém životě

-čerpal z platonismu

„Stvořil jsi nás pro sebe a nespokojeným je naše srdce dokud nespočine v tobě.“

-představitel kreacionismu – Bůh stvořil svět z ničeho, dřív byla hmota, ze které se stvořil svět

-Bůh – příčina, řád, princip bytí

-jediný je dokonalý, zachtělo se mu stvořit svět

-bůh existuje z vlastní přirozenosti, všechno ostatní neexistuje nutně

-zlo je nedostatkem dobra, Bůh ho používal k vytvoření dobra

-nedokonalost + dokonalost = harmonie

-Jak to, že Bůh dovoluje zlo? ® predestinace – svobodná vůle člověka (Adam a Eva) lidstvo je předurčeno k chování mezi dobrem a zlem

-theodicea – Bůh dal člověku svobodnou vůli + predestinace – lidské chování je předurčeno prvotním hříchem – ztráta svobody – nabývá ji však Kristovým vykoupením ® dobro konám sám přirozeně + Boží pomoc

-tajemství Boží – jedni jsou spaseni, druzí ne

„Myslím tedy jsem“ X Descartes : „Pochybuji, tedy myslím, tedy jsem.“

® myslím z Boží milosti – potvrzení Boží existence

-O obci Boží – první filosofické pojetí dějin

-pokládá se za iracionalistu – původní jsou city, víra, vůle + zakladatel voluntarismu ® rozum je závislý na vůli a víře

3.období (5.-8.stol.)

-systematizace vytvořených pojmů

 

Scholastika

-lat. schola = škola, školní nauka

-souvisela s rozvojem feudální společnosti zhruba od 9.stol. – 15 .stol. a měla pouze náboženský charakter (vše ke vztahu k bohu)

-filosofie – kláštery, kapitulní školy, university (výchova církevních hodnostářů) ; nebyla svobodným oborem, vázána na církev a teologii

-snaha utřídit a zpřístupnit systematickou dogmatiku

-snaha prostřednictvím rozumného myšlení odůvodnit a vyložit náboženské pravdy Þ tři cíle

1. prostřednictvím rozumu nejlépe proniknout do pravd víry a přiblížit tak jejich obsah myslícímu duchu člověka
2. převést náboženskou a filosofickou pravdu filosofickými metodami do uspořádané, systematické formy

• filosofickými argumenty odmítnout námitky proti těmto svatým pravdám

1.ranná – 9.-12.stol.

2.vrcholná – 12.-13.stol.

3.pozdní – 14.-15.stol. (renesance)

Systém školství:

-první university při katedrálách a klášterech (Paříž, Oxford, Bologna, Padov)

-v 15 letech – začátek studia -artistická fakulta (dnes je tato fakulta filosofická ® dokončení či pokračování v medicíně, právu či teologii

-artistická fakulta – Sedmero svobodných umění

• trivium – gramatika, logika, rétorika
• kvadrivium – geometrie, aritmetika, astronomie, múzika

-metody výuky – četba náboženských textů (poznání Bible), určená disputace (diskuse) o dvou myšlenkách – spor o univerzálie:

1. scholastici realisté

Realisté vycházeli z idejí Platóna – existují obecné pojmy, co ale skutečně neexistují (krajní realisté); umírnění realisté – obecné pojmy jsou ve věcech, kopírovali Aristotela (pojem formy a látky)

2. scholastici normalisté (nomina = jména)

Obecné pojmy jsou pouze slova (jména) co si člověk vytvořil pro jednotliviny, aby si je mohl řadit do kategorií.

Ranné období

-zakládání mnišských řádů ® snaha o obrodu křesťanství

Františkáni – city, rehablititace vztahu člověk + příroda, vyznával chudobu, zakladatel sv. František z Assisi

Cisterciáci – vycházejí z benediktýnů, jsou mystifičtější; šlo jim o jednoduchost a prostotu; hl. představitel Bernard Clairvaux – využívá mystiky (vnímání harmonie mezi člověkem a Bohem v té nejužší podobě) „Abychom milovali Boha, musíme žít, abychom žili, musíme milovat sebe samotné.“

Dominikáni – kázali slovo Boží, metody proti heterikům – kacíř, inkvizice – zrod, zakladatel sv. Dominik. 12.-.13.stol.

Anselm z Canterbury

-když chci něčemu rozumět, musím v to věřit

Petrus Abélard (1079 – 1142)

-renesanční duch

-nelze bezmyšlenkovitě přijímat teze otců scholastiky, je zapotřebí zjistit, zda v učení neexistují rozpory ® pak teprve mohu přijmout tuto autoritu:

1.rozpoznat zad-li jestli jsou texty autentické

2.jestli autor zjištění neodvolal

3.odlišit citace od svých názorů

-poznej sám sebe

-důležitý je záměr, čin je dobrý nebo zlý, v závislosti na záměru jestli je dobrý či zlý

-křesťan – je ten, kdo žije křesťanským životem, ale ne ten kdo se řídí dogmaty

Vrcholné období

Tomáš Akvinský (1225 – 1274)

-dominikánský mnich a realista, ovlivněn Aristotelem

-snažil se o soulad vědění a víry

-předmět filosofie – poznání Boha

„Přirozený rozum musí sloužit víře.“

„Filosofie je jen úvodem předcházejícím tajemství víry.“

-chtěl systematicky uspořádat křesťanská dogmata a vytvořit jednotnou ideologickou koncepci světa, přírody a člověka, založenou na náboženské víře

-prameny našeho poznání jsou víra a rozum, ale nemají stejnou hodnotu; jejich vztah je takový, že rozum slouží víře a filosofie teologii; filosofie je jen původem předcházejícím tajemstvím víry

-zdůvodnění boží existence:

1.důkaz – důkaz z pohybu – každé jsoucno je uváděno do pohybu jiným jsoucnem, který je hýbatelem jsoucna, a protože nelze postupovat do nekonečna musí existovat hýbatel

2.důkaz – důkaz z příčiny – jednotlivá jsoucna jsou příčinně spojeny – první příčkou je Bůh – je sám ničím nezapříčiněn.

3.důkaz – důkaz z možného a nutného – Všechna jsoucna jsou jen možná (nejsou nutná), musí tedy existovat něco co je nutné, co je nezávislé na možných věcech.

4.důkaz – důkaz ze stupňů dokonalosti – Věci jsou ve své dokonalosti odstupňovány, ale existuje něco, co je příčinnou dokonalosti všech ostatních jsoucen = Bůh

5.důkaz – ze řízení světa – teologický – ústřední síla je bůh

-rozum má přednost před vůlí, materiál našeho poznání pochází ze smyslů, učení o duši a poznání = tomistická etika

-etika – etické vlastnosti a ctnosti – rozumové – moudrost, vědění, umění

-mravní – statečnost, uměřenost

-křesťanské (nadpřirozené) – nadpřirozené – víra, naděje, láska

-lidská duše – netělesná, čistá forma bez hmoty Þ nezničitelná a nesmrtelná:

-vegetativní – přítomná již u rostlin

-senzitivní – již ji mají zvířata (smyslové vnímání)

-rozumná – vykonává i funkce obou nižších

Roger Bacon (1210- 1294)

-ta své názory musel do exilu a po návratu by stejně uvězněn

-kritizace špatných překladů v této době

-kritizuje vědecké metody – místo vědomostí, kladl důraz na experiment a pozorování

-dílo – O užitečnosti věd – hlavní důraz na fyziku (využívá experimentu) – empirismus Þ otřásá základy scholastiky

 

-hlavní námitky proti scholastice:

1. „Musíme méně užívat gramatiku a logiku, ale více cizí jazyky.“
2. nedostatečná znalost matematiky, kterou pokládal za základ věd
3. všechny otázky se řeší s odvoláním na autoritu (např. Bible) odkud se pak dedukuje; místo toho říká, že by se mělo vycházet z bezprostřední zkušenosti

Pozdní období

Jan Duns Scotus (1270-1308)

-františkán, realista, vychází z Aristotela Þ uvědomil si propastný protiklad mezi světem a přírodou

-nechce svazovat teologii a filosofii

-tradicí přírody je individuální charakteristika člověka – tak jak na sobě pracujeme = to je hlavní

-vůle je nadřazená myšlení – aktivní a samostatná složka + pasivní intelekt

-bůh – božská vůle je primární a panující, svět je stvořen tak, jak je, protože to tak chtěla; samo o sobě není nic dobré či nutné; něco je dobré, protože to tak bůh chtěl; stejné je to pak s lidským jednáním – je dobré, protože to tak bůh chce a předpisuje; lidská vůle je dobrá, jestliže se plně podřizuje božské vůli

-úkol filosofie – zkoumání názorů jiných a způsoby reflexe světa

Vilhem Occam (Ockham) (1290 – 1349)

-nominalista, ostrý kritik scholastiky, ve službách ludvíka Bavorského, prohlášen za kacíře ® exkomunikován

-kritizoval papežství – papežové nejsou neomylní, nejsou zástupci Krista na zemi, duchovní a světská moc by měli existovat odděleně

„Určitá věda je pro teologa pravdivá, pro filosofa nepravdivá a naopak.“ – obojí je správné

-pro existenci boha nemohou být realistická vysvětlení

-nový spor o univerzálie – kritizuje realistům, že obecné pojmy jsou jen znaky, kopie jednotlivých věcí; jsou jen součást božího vědění, ale tyto substance neexistují sami o sobě; pojmy jsou pouze znaky věcí, ale poznání se zakládá na podobnosti mezi předměty a znaky, které je označují

-základ našeho vědomí pochází ze zkušenosti, ale ta nic o boží existenci neříká; přirozené vědění o bohu není možné ® teologie se opírá o exaktní důkazy, a tudíž jako věda není možná

Þ jeho nominalismus a důsledky oddělili teologii a filosofii

 

6. renesanční filosofie, pojem státu, státoprávní teorie

-renasor = narodit se, obnovit

-dvě teorie o počátku novověku – 1492 – objevení Ameriky

-1640 – francouzská buržoazní revoluce

1.období – Florencie – pol.14.stol – pol.15.stol

2.období – celá Itálie – pol.15.stol. – poč.16.stol.

3.období – celá Evropa – pol.16.stol. – poč.17.stol.

-společenské změny – vznik silných státních celků – absolutistické monarchie

-měšťanstvo hraje ve společnosti významnou roli

-sociální konflikty – náboženské války, sleské povstání

-zámořské objevy

-vynález kompase (Kolumbus, Vasco da Gama, Magalheaes), střelného prachu, knihtisku (snazší rozšiřování vzdělanosti)

-rozštěpení církve

-malířství – Botticelli, Correggio, Raffael, Tizian, Leonardo da Vinci, Michelangelo

-literatura – Tasso, Arisoto, Rabelais, Cervantes, Shakespeare

-reformátoři – Luther, Kalvín

-brána do novověku, vyšší oceňování všeho individuálního

-rozvoj přírodovědy, svobodné studium antiky, světskost, neduchovní charakter myšlení

Johann Kepler

-zákon o pohybu planet

• Harmonie světa – celý vesmír se řídí jednotnou zákonitostí, rozdíly v přírodě nejsou kvalitativní, ale kvantitativní

-opíral se o matiku

Mikuláš Koperník

-polský astronom

-nahradil geocentrickou soustavu heliocentrickou soustavou – O obězích nebeských sfér

-proces osvobozování přírodních věd od teologie

Erasmus Rotterdamský

-Chvála bláznivosti

-kritizace pojetí světa, teologie

-renesanční snaha se odpoutat od jakékoliv závislosti

Galileo Galiley

-astronom, pokus o filosofii

Michel de Montaigne

-první z filosofů této doby

-jeho přístup k věcem byl čistě renesanční – světský, kritický, skeptický, bez předsudků

-v centru jeho myšlení je člověk

-úvahy o státu, politice, vědění, výchově, životě a smrti

 

Humanismus

-humanismus – označení z řečtiny a latiny jak opětné stádium antiky

-později humanismus zahrnuje ostatní obory – všeho co je lidské (=humanus)

-velká pozornost Platóna a Aristotela – svou ideou krása předkládá duševní krásu

-humanista – renesanční filosof – psal filosofii, zabýval se přírodními vědami, politik, pedagog, diplomat, básník

-hlavním cílem je ospravedlnění života – usilování o pozemskou slávu, nesmrtelnost jména

-středem světa není již bůh, ale člověk – individualismus

-příklon k věcem světským – laicizace myšlení

„Každý je sám svého štěstí strůjcem.“ (Mirandolla)

-božský – božský Michelangelo – časté připodobňování, člověk je prohlášen za božského než lidského

-příroda je také zbožštěna (příroda = bůh)

-literatura – Dante Alighieri – Božská komedie, Francesco Petrarca – Sonety Lauře

 

Reformace

-v této době převratů a změn se probudila i potřeba lidí reformovat církev

Martin Luther (1483 – 1546)

-nebyl filosof ani vědec, pouze přesvědčivě věřil v Boha

-zavrhuje nárok církve být jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi

-odkazuje jedince na sebe sama a svou víru, nikoliv na pomoc církve

-neuznává rozum

-odsuzuje Aristotelovo učení

-filosofie a teologie se nemají mísit, nýbrž co nejmoudřeji odlišovat

-později se snažil své teologické učení zakomponovat do filosofie, aby bylo lidmi lépe přijímáno a více vyhledáváno a vybral si právě Aristotela (již upraveného, vylepšeného humanistickou kritikou), ale toto spojení nebylo příliš šťastné

-vzdělávací ústavy byly odloučeny od církve a dány do správy státu

-dány základy filosofie Immanuela Kanta a německého idealismu

 

Sociální a politické převraty, nové právní a politické myšlení

-proměny ve společenské struktuře – vzestup měst a měšťanstva, bourání stavů

-rozmach obchodu – směnné hospodářství

-Německo – selská povstání, ale byla nejednotná a neorganizovaná, takže nedosáhla většího úspěchu

-probouzelo se národní vědomí, tvoření států s plnou suverenitou

-vznik národní kultury a literatury

-duchovní a světská moc se stala více rozcházely

-změněná situace vyžadovala zcela nové právní a státnické myšlení

Nicolo Machiavelli (1469 – 1527)

-myšlenka národní jednoty a velikosti Itálie

-nenávist vůči papežství

• Vladař – svůj názor na to jak má vypadat silný jedinec v čele státu, jednající bez zábran ve jménu dosažení pozitivního cíle; všechny prostředky sloužící tomuto cíli jsou oprávněné, ať jsou morální či nikoliv; z historie poučen, že úspěšné jsou většinou prostředky nemorální jako klam, lest, zrada, úpadek, porušení smlouvy a násilí, státník musí mít na paměti, že všichni lidé jsou špatní a většinou také hloupí; chválí rychlé a bezohledné jednání, právu důvěřuje jen velmi rezervovaně; ve vztazích států neplatí morálka a právo, nýbrž jen holý boj o moc

-kult jedince

-vzor politického myšlení novověku

-mluvčí měšťanstva v Itálii v počátku kapitalismu

-individualismus

-cíl – formování absolutistického státu s osvíceným vladařem

-oddělení morálky a politiky

Thomas Hobbes (1588 – 1679)

-není pouze filosofem státu, ale jeho učení mělo největší vliv

-z etické a politické filosofie odstraňuje poslední zbytky teologie

-materialista, ostře odmítá svobodu vůle, opírá se pouze o zkušenost

-člověk je egoista usilující o vlastní výhody – válka všech proti všem

-přirozená lidská potřeba jistot – stát

-mravnost není člověku vrozena, ale později ji získává

-ve vztahu k státu může člověk volit jen mezi dvěma zly – naprostou anarchií a úplným podřízením státnímu pořádku

• Základy přirozeného a politického práva – první část tvoří pojednání O lidské přirozenosti
• Elementy filosofie – části: O občanu, O tělese, O občanu
• O svobodě a nutnosti
• Leviathan – hlavní dílo zabývající se státem; stát se stává „smrtelným Bohem“; určuje, co je právo, co je dobré a špatné v mravním smyslu, co je náboženství

 

Systémy přechodného období

Mikuláš Kusánský (1407-1464)

-studoval v Itálii, stal se právníkem a později knězem

• De docta ignorantia – o vědomé a učené nevědomosti

-vyslovil hypotézu pohybu Země a nekonečného univerza

-důraz na individualitu

-nesouhlasil s personifikací boha, ale chápe ho spíše filosoficky (považuje ho za počátek světa)

-vzájemná dialektika částí a celků – první složka není nad ani podřazena, ale cokoli je obsaženo v čemkoliv (= vzdálený základ deismu) – bez hierarchie

-stupně lidských poznávacích schopností:

1. schopnost smyslová – poskytuje jednotlivé, nesouvisející dojmy
2. schopnost rozvažovací – uspořádává a spojuje dojmy, rozděluje protiklady
3. rozum – protiklady spojuje ve vyšší jednotu

„Bůh je princip.“ – nekonečné absolutno

-teorie splynutí protikladů – v Bohu všechny protiklady splývají

Giordano Bruno (1548 – 1600)

„Jedinou autoritou je rozum a svobodné bádání.“

-původně dominikán – putující učitel

-názory – rozvinul Koperníkovy

-17.2.1600 upálen na náměstí v Římě „Vynáším rozsudek s větším strachem než já ho přijímám.“

-Nesmírný a neskutečný vesmír. – popírá geocentrické pojetí

-pantheismus – příroda je bůh ve věcech, bůh je nekonečno v nekonečnu, je všechno ve všem a všude, tím je zbaven své samostatné a mimosvětové existence.

-vše co je živé je svobodné – nikdo nemá právo vnucovat jakékoliv omezení

• O příčině, principu a jednom; O nekonečnu, vesmíru a světech; Večeře na popeleční středu, vyhnání vítězné bestie

-od Kausánského převzal a zdokonalil myšlenku nekonečného universa

-poukazoval na svobodu – niko nemá právo vnucovat jakákoli omezení

Francis Bacon

-Angličan, významný politik (v parlamentu, poradce hraběte z Essexu), generálním prokurátorem, Lordem kancléřem (3. nejvýznamnější osoba v Anglii), skončil s politikou po odhalení jeho uplácení

-věnoval se i vědě a spisovatelství; usiloval o obnovu vědy

-naše poznání je složeno z jednotlivých údajů, které experimentálně potvrzujeme či vyvracujeme.

-poznání je ovlivňováno – teorie idolů:

idol = přízrak naší mysli, klam

1. lidského rodu – klamy příznačné pro celé lidstvo
2. idoly jeskyně – individuální – dáno výchovou
3. idoly tržiště – ze sugesce slov
4. idoly divadla – klamy vznikající z přesvědčivosti nesprávných teorií

• Nové Organon (= Správný Návod) – jak vykládat přírodu

-metoda induktivní od jednotného k obecnému: sbíráme materiál

děláme experimenty

shromažďovat a třídit

® jinak by nás tyto idoly zmátli

• Nová Atlantida – zařazení do utopických autorů + Thomans More (Utopia – Ostrov s lidmi)

+ Thomaso Campanelay (Sluneční stát)

-název pro mýtický ostrov, kde podává obraz ideální společnosti – řízen vědci, využití vědeckého pokroku

• O důstojnosti a pokroku věd – kritika tehdejšího stavu vědy

Thomas More

• O nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii – obraz ideálního socialistického společenství

-žádal konec vykořisťování nižších tříd, společné vlastnictví, zaopatření ve stáří, volný přitup ke vzdělání

 

7. filosofie a politické myšlení období baroka a osvícenství

Baroko

-17.století

-nalezení nových cest myšlení, naděje ve vědě, osvobození, harmonie, dokonalost

-empirismus (empiria = zkušenost) – člověk je smyslová bytost – lidské poznání vychází ze smyslové zkušenosti, induktivní metody, anglosaské země

-empirici spojují počitky a vjemy v hlavě jako zdroje v představy a pojmy (pasivní spojování)

-empirici – naše vědomí je nepopsaná tabule (při narození) ® zkušenost je na papíře (tabula rasa)

-Descartes – rodíme se s vrozenými idejemi ® empirismus popírá absolutní pravdu, způsob předejetí smyslových klamů je velké množství zkušeností

-racionalismus – člověk je rozumová bytost – chápání smyslové zkušenosti jako beztvarého materiálu, který až aktivní rozum zpracovává

® racionalismus – prostřednictvím aktivního rozumu to bude objektivnější; evropský kontinent

-oba směry jsou základy osvícenství

 

Empirici

-snaží se přivést rozum na smyslovost a ukázat smyslové poznání jako jediné

-opakem gotického dogmatismu

-fascinace přírodními vědami a jejich rozmachem – experimentální, empirické a syntetické povahy

Thomas Hobbes (1588- 1679)

-odmítal spekulaci, definoval filosofii jako poznávání účinků z příčin a příčin z pozorovaných účinků, účelem filosofie mu bylo předvídání účinků a jejich využití ve prospěch života

-svůj vzor spatřoval v Galilleovi

-jako první uplatnil mechanický způsob výkladu ve všech oborech filosofie

-z etické a politické filosofie odstraňuje poslední teologická hlediska a ohledy

-materialista

-člověk vidí jako egoistu, který usiluje o zachování nejlepších výhod a statků pro sebe ® v přírodním stavu proto vládne tzv. válka všech proti všem ® toto ovšem neuspokojuje lidskou touhu po jistotě, a proto si lidé smlouvu vytvoří nadřazenou moc státu, jejíž vůli se dále podřizují

-člověk získá mravnost až ve společenském sjednocení

-ateista ® vzpírá biblickou představu o rajsky dokonalém stavu člověka a jeho pozdějším pádu

• Základy přirozeného a politického práva, O svobodě a nutnosti, Leviathan (hl. dílo zabývající se státem)

 

John Locke (1632 – 1704)

-studoval přírodní vědy, lékařství, státovědu; jeho život ovlivnil lord Ashley, u kterého pracoval jako učitel, rádce a domácí lékař; 5 let se skrýval v Holandsku ® Vilém Oranžský (1689) – návrat do Anglie ® 11 let úřad komisaře pro obchod a kolonie

-iniciátor liberalismu – svoboda jednice = individualismus, víra v pokrok, preferování politické svobody, uznávání – nedotknutelnost soukromého vlastnictví, omezení státního vlivu, stanovení státního vlivu, svobodní volby

-vychází z toho, že člověk je starší než stát, vytvořil, proto teorii předstátního přírodního stavu člověka – člověk vlastním pánem ® neomezená vnější svoboda ® neudržitelný stav ® smlouva stát – rozdělení státní moci

-legislativní moc – politická demokracie (parlament)

-vládní moc má být vázána zákony a odpovědná legislativě

-soudní moc je nezávislá, ale podřízena zákonům

-svrchovaná moc – lid (suverenita lidu), lidé nepřenášejí na stát neomezenou moc, ale jen takovou, kterou musí mít, aby účinně odvracela ohrožení přírodního stavu

-reakce na novověký absolutismus

• Rozprava o lidském rozumu – sensualista – smyslové poznání je východiskem našeho poznání („Není nic v mysli, co nepatřilo rozumu.“) – sensitismus

-obrazem našeho vědomí je ideje

-počitky a vjemy jsou vnější podněty ® vnější poznatky

-používal tabula rasa – bílý nepopsaný papír

-úkolem filosofie je třídění idejí:

1. jednoduché ideje – nejjednodušší elementy našeho myšlení, vnější zkušenosti je pramen, jimž přicházejí do vědomí jednoduché ideje. Tímto vnímáním přijímáme pouze kvality, nikoliv substance
2. primární kvality – pohyb, počet, tvar těles; není zde důvod si myslet, že jsou jiné než je vnímáme
3. sekundární kvality – barva, chuť, vůně, teplota

-vnitřní zkušenost (reflexe) nazýváme vněmy; vznikají tak, že vědomí nepřijímá dojmy z vnějšího světa, a obrací se jaksi samo k sobě a pozoruje vlastní činnost; rozlišuje poznávání (vzpomínání, vnímání, rozlišování, srovnávání) a chtění; vnější a vnitřní zkušenosti mohou působit také společně, je tomu tak např. při pociťování bolesti či rozkoše

 

 

2. složené ideje – rozum je vytváří kombinováním jednoduchých; rozlišujeme 3 druhy

-mody – počet, prostor, trvání

-substance – bůh, duch, těleso

-vztahy – pojmově dvojice jako např. účinek a příčina

-vznikají výhradně kombinací jednoduchých v rozumu, neodpovídá jim nic skutečného

• Dvě rozpravy o vládě – Lidé jsou si rovni; Lidé si uvědomují, že jsou součástí státu, ale dobrovolně představují moc panovníka; mají možnost kontroly

 

Liberalismus

-zakladatel John Lock díky jeho teoriím o právním a ústavním státě, který by vycházel z principu svobody

-svoboda je neodlučitelná od podstaty člověka, protože přirozený lidský stav je svobodný

-svoboda – od útlaku a násilí

-vláda by měla být tvořena na souhlasu těch, kteří tvoří společnost Þ konsensuální paradigma

-funkce vlády v liberalismu redukována na zajištění práv občana (přirozených, kterých nemůže člověk nikdy zbavit) – když to tak není lidé mají právo se vzbouřit

-v roce 1668 koncipoval ústavu pro SV americkou kolonii Karolína; čerpali z něho američtí otcové zakladatelé (Jefferson)

 

George Berkley (1684 – 1753)

-narozen v irsku, přednášel bohosloví, lektorem řečtiny a hebrejštiny

-hodně cestoval – Amerika (chtěl Indiány obracet na víru)

-představitel senzualismu – počitek je jediný pramen i předmět poznání, popíraje existenci vnějšího světa či jeho poznatelnost Þ solipsismus – okolní svět je pouze počitek a já jsem jediná realita

-zpochybnil výroky novověké přírodovědy

• Nová teorie vidění
• Pojednání o základech lidského poznání – říká zde, že nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech; upírá vědem objektivní existenci, tj. na vnímání nezávislou; bez prostřednictví smyslů ji nemůžeme prokázat ® bytí věci tkví v tom, že je vnímána; věc je konstantní sumou počitků ve vědomí; mimo a nezávisle na subjektu žádné věci neexistují

-upravil Lockovu teorii – vše je fenoménem vědomí, až už se jedná o vnímání primární, sekundární, složené či jednoduché ( Lock považoval kvality za existující vlastnosti těles a sekundární teprve za výtvor naší psychiky

-jeho názory jsou značně protimaterialistické (a tím i protiateistické) ® podpora náboženství; předpoklad boha bere jako jediný možný výklad faktu, že vjemy jsou nezávislé na naší vůli

-být, je být vnímán

-když přestanu určitou věc vnímat, přestane pro mě existovat

-věří jen v to, co vidí

David Hume (1711-1776)

-pochází ze Skotska, synem edinburgského právníka, znal se s Rousseauem a připravil mu půdu v Anglii; bohatý, úspěšný

-zabýval se procesem poznání

-představitel agnosticismu (něco objektivního mimo počitky a vjemy není, počitky a vjemy tj. naše smyslové zkušenosti můžeme pouze třídit a popisovat); k agnosticismu se také vztahuje jeho názor na příčinnost (nebere ji jako objektivní vztah) – výsledek časté následnosti dojmů ® můžeme jen popisovat a pozorovat spojování objektů, ale ne objevovat a zdůvodňovat jejich příčinou souvislost

-skeptik (poznáváme pouze to, co je v naší hlavě, ne to, co tvoří vnější svět; obraz světa si každý vyjádříme jinak, závisí na našem vědomí)

• Pojednání o lidské přirozenosti, Dějiny Anglie, Zkoumání lidského rozumu

-zásadně se vyhýbal otázce objektivního bytí reality; zdrojem poznání jsou hlavně počitky a vjemy; to co je za jejich hranicemi nevíme; když myslíme, předmětem myšlení jsou naše dojmy a ne vnější svět Þ poznáváme pouze to, co je v naší hlavě, ne to co tvoří vnější svět

-dochází k závěru, že obsahy našeho vědomí jsou tvořeny smyslovými vjemy, které rozdělil do dvou tříd

-ideje:

1. imprese – dojmy – momentální počitky vzniklé při vnímání, živé, aktuální smyslové počitky, které máme, když slyšíme, vidíme, cítíme atd.
2. představy – vznik při rozpomínání na dojem – naše myšlení je založeno na asociacích – řetězec idejí
3. jednoduché – vznikají reflexí týkající se impresí, a proto jsou to slabší kopie impresí
4. složené – vznikají spojováním jednoduchých představ pomocí asociace, tzv. asociační zákon na základě – podobnosti a odlišnosti; prostorové a časové souběžnosti; příčiny a účinku

-souhrn obsahů vědomí vzniká z aktuálních smyslových počitků, jejich zobrazení a z asociačních zákonů; duchovná rozum, odlišný od smyslovosti, neexistuje Þ dva důsledky – věci (substance) – jsou jen sledy percepcí ve smyslovém vědomí

-já – je pouze svazek (smyslových) percepcí

 

 

 

 

Racionalisté

-obrat k subjektu je chápán jako obrat k rozumu

-poznání nemá nic společného se smyslovostí, ale uskutečňuje se čistě rozumově, racionálně

-vyzvedá rozumové schopnosti a přirozené poznání člověka

-smyslová zkušenost je jen beztvarý materiál, který rozum uspořádává

-racionalismus v původním smyslu znamená jisté řešení otázky původu a podstaty lidského poznání

-v širším slova smyslu znamená stanovisko zdůrazňující význam vědy, vzdělání, osvěty a kultury (typické pro osvícenství)

-skutečné poznání vyrůstá z racionálního myšlení

-dle racionalismu by měla filosofie vycházet z prvních idejí a principů a z nich logicky odvozovat vše ostatní; tyto jasně a zřetelně pochopené ideje a principy jsou však rozumu vrozeny (u klasického racionalismu bylo jasné, že jsou od Boha)

-rozum preferovali již Eleaté, Demokritos, Sokrates, Platon, Aristoteles, ale i scholastici

 

Rene Descartes (1596-1650)

-francouzská filosof, matematik, fyzik; objevil analytickou geometrii (kartézská soustava souřadnic); hodně cestoval, účastník třicetileté války, v Nizozemí se setkal s Komenským

-z matematického hlediska bere i filosofické pojetí ideálu poznání a pojetí prostoru

-chce převést exaktní vědy do filosofie a tu pozvednout nade vše ostatní ® odkloňuje se od věd = ve vědění najdu jen sám sebe

-témata jako bůh a duše se snaží členit logicky a filosofii předělat v univerzální matematiku

• Rozprava o metodě, Úvahy o první filosofii, Principy filosofie

„Pochybuji, tedy myslím, tedy jsem.“ „Cogito, ergo sum.“

Mohu pochybovat o všem co nepoznávám jasnou intuicí. Mohu se domnívat, že svět i já je sen a představa. Nemohu však pochybovat o tom, že pochybuji.“

-našel první pravdu, která je nepochybná – jistota vlastního myšlení a existence

-myslící substance (duše) je nezávislá na hmotné substanci (fyzická existence)

-pokud bychom se rozhodovali pouze pro to, co víme s jistotou, dostali bychom správný obraz světa Þ stále mohu poznávat dále

-Rozprava o metodě – zásady dodržující se ve filosofii i v ostatních vědách – lidé se toho drželi celou historii:

1. Za evidentní lze považovat pouze to, co je přítomné (je nazíráno) a to co je zřetelné
2. Každou otázku lze rozdělit na co nejvíce částí
3. V posuzování věcí postupujeme od jednoduchých ke složitějším otázkám (=metoda indukce)
4. Musíme činit obecné přehledy, které budou úplné, aby jsme si byli jisti, že jsem nic neopomenuly

-iniciátorem rozdělení filosofie na idealismus a materialismus

-mechanické názory – živá a neživá příroda funguje jako stroj, ale jen lidé mají duši, i když jsou také stroje

-zkoumal reflexy, deduktivní metody

Benedictus de Spinosa (1632-1677)

-portugalský Žid Baruch Despinoze z Amsterodamu, nadaný žák, otec z něj chce udělat rabína ® vyhnán a proklet, zemřel na tuberkulózu

-pro svobodu slova a myšlení ve státě; svoboda = poznaná nutnost

• Teologicko-politický traktát – bible nebyla zjevena jen vyvoleným, ale celému lidstvu; říká, že písmo svaté je práno tak, aby pochopili i prostí lidé, a proto lze chápat ve dvojím smyslu – čistě prostým bez zamyšlení, či filosofováním objevovat hloubku myšlenek; Ježíše Krista nepovažoval za božího syna, ale za nejušlechtilejšího ze všech lidí; dle jeho učení by se mohli sejít nejen židé s křesťany, ale dokonce všechny národy
• Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii – zabývá se pojmem substance – Jedno nebo Nekonečno, které stojí pod anebo za všemi věcmi, které v sobě sjednocuje a pojímá veškeré bytí Þ substance = bůh = příroda (tvořící – natura naturas); protějškem je modus -s vět věcí v nejširším slova smyslu, svět konečných jevů; v nejširším slova smyslu pojímáme také jako přírodu )stvořená – natura naturata)

-každá konečná věc je vždy dána jen ostatními konečnými věcmi, ale žádná konečná věc nemá jako svou (nejbližší) příčinu bezprostředně boha; bůh má dvě vlastnosti – myšlení a rozhlednost; vše je obsaženo v bohu, a proto každá bytost má také tyto vlastnosti Þ tělo a duše nejsou dvě oddělené substance, ale dvě stánky bytosti

Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646-1716)

-významný vědec, filosof, diplomat, právník; *Lipsko, Paříž, politik, z jeho podnětu byla roku 1700 založena Berlínská Akademie věd; umírá osamělý

-ve své racionalistické koncepci klade důraz na analýzu – když si rozložím složené pojmy a pravdy na jejich elementární prvky, které si dále označím, mohu s nimi dále lépe pracovat a dobrat se tak ke všem možným pojmům a pravdám ® jistota a přesnost matematiky

-dvojí typy pravd: 1. Pravdy rozumu – vrozené, ale tak, že se ještě rozvíjejí během života (k uvědomění)

2. Pravdy náhodné – na základě zkušenosti = racionalismus + empirismus, neodvoditelné, nedokazatelné, nalézáme pomocí indukce

• Monadologie – podstatou světa a všech věcí jsou tzv. monady, které jsou nejmenší nedělitelné a neprostorové částečky duchovní povahy; kvantitativně se od sebe liší a vzájemně jsou nezávislé; navazuje tím na atomisty (až na duchovní podstatu); monady lze zkoumat jako: body, duše, síly a individua

-monady vytváří harmonický celek světa, i když jsou značně rozdílné; je to možné díky tomu, že všechny pocházejí od boha; tzn. předzjednanou harmonii světa vysvětluje na hodinách – bůh jako hodinář nařídil všechny hodiny (monady) dle určitého plánu, podle kterého to dále funguje

-zabýval se také otázkou teodicee – bůh stvořil tento svět nejlépe možně; a proč je zde zlo a utrpení? ® protože lidé jsou nedokonalý (kdyby byly dokonalí, byli by rovni bohu) bytosti se svobodnou vůlí, a proto musejí zákonitě ve své nedokonalosti chybovat a hřešit

-navrhl zákon zachování síly, od toho později zákon zachování energie

• nové úvahy o lidskému rozumu, Teodicea

 

osvícenství

-18.století

-celoevropský jev

-zrod – Itálie, Anglie, Nizozemí – radikální ve Francii

-charakter – typické je to, že filosofové se aktivně účastní politiky a společenského dění – tato filosofie je praktická

-kritizují zažité pořádky ® revoluce

-filosofie – osvobození od pověr, zaostalosti

-věřili ve spásnou roli vědy, techniky, vzdělání, věřili v osvětu

-svoboda a nezávislost v myšlení

-v Německu se překrývá s romantismem – literatura – J.W.Goethe

 

Charles Louis de Montesquie (1689-1755)

-narozen nedaleko Bordeaux, studoval literaturu, věnoval se přírodním vědám, historii a právu

-přišel s teorií o dělbě moci ve státě; každé politické moci hrozí zneužití, a proto by jich mělo být více; vzájemná nezávislost mocí je podmínky svobody Þ rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní

-podal ostrou kritiku absolutistických poměrů a říká, že nejlepší typ vlády je konstituční monarchie; chtěl státní zřízení, které by zabezpečovalo svobody občanů se svrchovanou mocí buržoazie a svobodomyslné šlechty; nebyl ateista, avšak ostře kritizoval církev

* Perské listy – satiry na společnost, církev a stát v období Ludvíka XIV.; dva perští poutníci porovnávají život v orientu a v Paříži

Francois Marie Arouet Voltaire (1694-1778)

-propagátor buržoazního myšlení

-spojil filosofii a literaturu – román Candide

-často vězněn v Bastile, vyhnán do Holandska a Londýna

• Filosofické listy o Angličanech – positivně hodnotí buž. revoluci v Anglii; obrana Locka a liberalismu, kritika církve, nejdřív napsáno je do šuplíku, po zveřejnění musel nakladatel do Bastili a Voltaire utíká

-ve Francii byli jeho díla zakázána a páleny jeho knihy – kritizoval soudní nespravedlnost, církev

„I kdyby neexistoval Bůh, museli by jsme si ho vmyslet.“

-deista – Boha bere jako prapříčinu světa, ale nikoliv jako určující a udržující sílu světa; ten je řízen přírodními zákony; nenáviděl náboženské pověry

-hájil determinismus – svět ani člověk nezávisí na božských silách, ale že vesmír má své objektivní, poznatelné zákony; stal se šiřitelem Newtona ve Francii

-byl proti nesnášenlivosti, netolerantnosti, nevolnictví a stavovským privilegiím; domáhal se svobody tisku, slova a myšlení

• Pojednání o snášenlivosti – všechny náboženství jsou stejná i když jsou rozdílná, považuje je za stejně silná
• Encyklopedie
• Oidipus – napsal v Bastile a celkem mu to vyneslo
• Filosofický slovník – hesla pojednávají jako krátké eseje

-skeptický k politice – přispěl ke vzniku revoluce – odmítal krvavou revoluci, navrhoval postupnou evoluci společnosti

-teodicea – je možné věřit v dobrotu boha, když ukazuje ve světě tolik nesmyslného? (zlo, katastrofy, nemoci)

-skepticismus vítězí na rozumem

Jean Jacques Rousseau (1712-1778)

*Ženeva, přátelský vztah s Diderotem (spolupráce na Encyklopedii)

-život: kniha Vyznání – rozporuplný, nestálý, hluboce cítil, nevyrovnaný, nešťastný, psychopatické stavy

-Akademie v Dijonu vypsala soutěž – Zda pokrok věd a umění přispěl ke zlepšení mravů? – Odpověděl, že nemůže. Úpadek lidskosti.

-znalosti (o člověku) získáme poznáním sama sebe

-vše co pociťuji že je dobré je dobré a naopak Þ řídím se citem (člověk je v nitru dobrý)

-Rozprava o vědách a umění – věda je projev úpadku – otřásá základy osvícenství

-rozum – chladná nesrozumitelnost; svoboda je otroctví a ideje pokroku jsou iluze

-nabádá k návratu k přírodě

-další otázka Akademie – Jak vznikla nerovnost mezi lidmi a jestli je nerovnost vysvětlena přirozeným právem? (slabý x silný)

 

-Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi

-nerovnost – fyzická

-vzniklá v důsledku společnosti (soukromého vlastnictví)

-společnost nemá být založena na rozumu, ale na citu

• Společenská smlouva – zapříčinění francouzské revoluce
• dílo Emil – výchovou a vzděláním se změní společnost – – rodíme se nezkažení, společnost nás kazí – nevychovávat, nechat dítě v přirozených podmínkách

-tvrdí, že je rozum nedokonalý což je proti osvícenství, klade důraz na city, kriticky se staví k pokroku

-společnost falšuje, zatajuje a znemožňuje být dobrým

• Společenskou smlouvou ovlivnil VFR ® Deklarace lidských práv a občanských práv + Ústava francouzské republiky – Robespiere; o demokratické vládě a boji za svobodu a rovnost mezi lidmi; lidé mají právo na povstání proti despotické vládě
• Nová Hélios – román v dopisech, vypráví o chudém učiteli a dívce z bohaté rodiny

-i když s něčím nesouhlasím podvoluji se tomu, takže s tím nakonec souhlasím (občan se musí podřídit zákonům státu – všeobecná vůle – i když mám jinou vůli)

-právo jednice povstat proti despotické vládě

-ovlivnil – hnutí Bouře a Vzdor (Goethe, Schiller); Marxe – Veškeré zlo pochází ze soukromého vlastnictví

Francouzští encyklopedisté

1751-1780 – Encyklopedie věd, umění a řemesel (Francie)

„Věk náboženství a filosofie ustoupil století vědy.“

-shrnout poznatky doby a najít souvislosti mezi poznatky

-encyklios = řec. v kruhu, pedea = vzdělání

Denes Diderot

-18.století

-od theismu k atheismu

-dílo: Výklad Přírody – zdrženlivý k Bohu

d’Alembert

-matematika

-Úvod encyklopedie – vyložil zde význam a cíl encyklopedie

La Mettric

-materialista, fanatický proti Bohu a církvy

-žádné tělo a duše – člověk je dohromady systém

Holbach

-dílo je základem materialismu

Helvétius

-náboženství je výmysl a podvod lidí

Immanuel Kant (1724-1804)

* Královec v Prusku, zbožná rodina, zabýval se fyzikou, metafyzikou, matematikou, teologií, filosofií, přírodovědou; striktní, upjatý

-vyslovil hypotézu o vzniku sluneční soustavy – Kant-Laplaceova teorie; snažil se vysvětlit vliv přílivů a odlivů na změnu rychlosti otáčení Země kolem své osy v historii naší planety

-rozlišil zkušenost – věc o sobě – nelze vnímat ani poznávat, existuje mimo čas a prostor, ale i jiné kategorie, jež náš rozum považuje za nezbytné pro existenci toho, co můžeme poznat; poznat můžeme pouze to, jak se nám věci jeví, nepoznáme však podstatu věci

-jevy – vnímáme smysly; z části výtvor naší psychiky

-nejdokonalejší náboženství je pro něj křesťanství, jinak je ale deista

-úkolem filosofie je spojit filosofii s vědou, aby se navzájem podporovali a učili se od sebe

-učil na universitě – snažil se žáky naučit co největší samostatnosti

-zaměřen na filosofii prakticky

-ovlivnil filosofii 19.a 20.století – existencionalisty:

Existuje v člověku něco, co jeho podmíněné konečné bytí přesahuje tak, že může přetrvat smrt? ® nesmrtelnost duše

Existuje ve světě jen řetěz podmíněností nebo se nabízí i prostor pro nepodmíněné jednání? ® svoboda

Existuje konečně něco, v čem má svou konečnou příčinu celek všeho podmíněného, svět i člověk? ® Bůh

-zaměřil se na existenci jednotlivce a jeho vnímání

-analyzoval, třídil dílčí poznatky jednotlivých vět, které filozoficky zobecňoval ® ovlivnění positivismu

-pokusil se prozkoumat strukturu aparátu lidského myšlení

• Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes – předkritické období
• Kritika čistého rozumu – poznání začíná zkušeností (empirické – ze zkušenosti; čisté – poznatek apriori – předem) ® smysly nám poskytují počitky a my máme pak materiální představu

-od všeho empirického můžeme abstrahovat, ale nemůžeme odhlédnout od rozhlednosti v prostoru; představa v prostoru je apriorní (apriorní je také čas)

-zkoumá v tomto díle odkud pochází metafyzika a čem spočívá – zkoumá otázkami to, co je bezprostředně dáno, a sestupuje otázkami k tomu, co je prvním a posledním důvodem skutečnosti

-nejvýznamnější je podle Kanta matematika – zabývá se vztahem prostor a čas

1. poznání empirické – z rozumu, je až posléze Þ post priori
2. poznání čisté – jen to a priori, ke kterému není přimícháno nic empirického

-všeobecnost, nutnost, zkušenost jsou znaky, které by měli pomoci rozlišit (nutné a všeobecné je a priori); zabývá se tím, zde existují dva druhy a priorního poznání – analytické a syntetické; existují subjekty; podmínky, které nelze odvodit od zkušenosti, ale umožňují nám ji; čas je čistá forma našeho vnitřního smyslu; všechno se děje v čase, je přede všemi představami a myšlenkovými pochody, bez něj by nebyla žádná zkušenost

-nepochybuje o smyslech

-Kritika praktického rozumu – rozum je teoretický a praktický

 

člověk si je sám vytvořil (žebříček hodnot)                   hypotetické imperativy                      kategorické imperativy

-vysvětlení své etiky založené na formálním zákonu mravnosti a tzv. kategorickém imperativu

-rozum:

1. teoretický
2. praktický -maxima (jen pro jednotlivce) – jedná tak, aby mohla vždy platit; praktický zákon má určovat vůli každého jedince; charakter požadavku je imperativ

-maximum – pokud se pro něco rozhodnu, nezáleží na okolí, zda se rozhodne stejně či ne, obecně platné zásady

-hypotetický a kategorický imperativ – chceš-li něčeho dosáhnout, musíš něco pro to udělat – hypotetický – podmíněný a všeobecně platný; kategorický není podmíněný je to náhlý rozkaz, etické zákony společnosti; kategorický imperativ je nepodmíněný příkaz – brání nám chovat se podle zvůle a nálad (ovlivňuje naše chování)

-analytické a syntetické soudy – apriorní poznání – předem, všeobecně a nutně platí

-synteticky – aposteriorně platí – platí pro apriorní soudy – matematické věty

-transcendentální dialektika – princip nazírání, boj protikladů, část z Kritiky čistého rozumu, hranice teoretického rozumu jsou tam, kde končí oblast možného zkušenostního vědění. „Musel jsem zrušit vědomí, abych získal místo pro víru.“

-věřil v boha, křesťanství = soubor kategorického imperativu, je mravně dokonalé

-skutečnost – má svou příčinu v lidském rozumu – skutečnost se nejeví tak jak sama o sobě může být, nýbrž tak, jak se mu jeví na základě zvláštního způsobu jeho poznávacích schopností

-člověk – vlastní já – morální

-empirické já – žádostivé

• Kritika soudnosti

 

8. filosofie 19.století

Německý idealismus

Johannes Gotfried Heder

-18.století, osvícenství v Německu, Výmar

-představitel romantismu, básník, historik

-zájem o Slovany, ovlivnil Jungmanna, oblíben v Čechách, výchova, vzdělání

-měli bychom směřovat opět k přírodě

-optimistický, že člověk se stále zdokonaluje, dějiny lidstva = dějiny sebeutváření člověka

Immanuel Kant

-striktní, upjatý

-úkolem filosofie je spojit filosofii s vědou, aby se navzájem podporovali a učili se od sebe

-učil na universitě – snažil se žáky naučit co největší samostatnosti

-zaměřen na filosofii prakticky

-ovlivnil filosofii 19.a 20.století – existencionalisty:

Existuje v člověku něco, co jeho podmíněné konečné bytí přesahuje tak, že může přetrvat smrt? ® nesmrtelnost duše

Existuje ve světě jen řetěz podmíněností nebo se nabízí i prostor pro nepodmíněné jednání? ® svoboda

Existuje konečně něco, v čem má svou konečnou příčinu celek všeho podmíněného, svět i člověk? ® Bůh

-zaměřil se na existenci jednotlivce a jeho vnímání

-analyzoval, třídil dílčí poznatky jednotlivých vět, které filozoficky zobecňoval ® ovlivnění positivismu

-pokusil se prozkoumat strukturu aparátu lidského myšlení

-dílo – Kritika čistého rozumu – poznání začíná zkušeností (empirické – ze zkušenosti; čisté – poznatek apriori – předem) ® smysly nám poskytují počitky a my máme pak materiální představu

-od všeho empirického můžeme abstrahovat, ale nemůžeme odhlédnout od rozhlednosti v prostoru; představa v prostoru je apriorní (apriorní je také čas)

-zkoumá v tomto díle odkud pochází metafyzika a čem spočívá – zkoumá otázkami to, co je bezprostředně dáno, a sestupuje otázkami k tomu, co je prvním a posledním důvodem skutečnosti

-nejvýznamnější je podle Kanta matematika – zabývá se vztahem prostor a čas

-Kritika praktického rozumu – rozum je teoretický a praktický

 

člověk si je sám vytvořil (žebříček hodnot)                   hypotetické imperativy                      kategorické imperativy

-maximum – pokud se pro něco rozhodnu, nezáleží na okolí, zda se rozhodne stejně či ne, obecně platné zásady

-hypotetický a kategorický imperativ – chceš-li něčeho dosáhnout, musíš něco pro to udělat – podmíněné a všeobecně platné; nejsou podmínění, etické zákony společnosti; kategorický imperativ je nepodmíněný příkaz – brání nám chovat se podle zvůle a nálad (ovlivňuje naše chování)

-analytické a syntetické soudy – apriorní poznání – předem, všeobecně a nutně platí

-synteticky – aposteriorně platí – platí pro apriorní soudy – matematické věty

-transcendentální dialektika – princip nazírání, boj protikladů, část z Kritiky čistého rozumu, hranice teoretického rozumu jsou tam, kde končí oblast možného zkušenostního vědění. „Musel jsem zrušit vědomí, abych získal místo pro víru.“

-věřil v boha, křesťanství = soubor kategorického imperativu, je mravně dokonalé

-skutečnost – má svou příčinu v lidském rozumu – skutečnost se nejeví tak jak sama o sobě může být, nýbrž tak, jak se mu jeví na základě zvláštního způsobu jeho poznávacích schopností

-člověk – vlastní já – morální

-empreické já – žádostivé

J.G.Fichte

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

-osvícenství 18./19.století

-university – Vídeň, Berlín – přednášel, vyrovnaný, matematik,

-dílo – Fenomenologie ducha, Logika, Základy filosofie práva

-pouze duchovní je skutečné

-jednota člověka = láska – morální i žádostivá ® základ procesu skutečnosti

-1.teorie – absolutní ideje – učení o rozvoji, podstata všech jevů, duchovní princip světa, vše hmotné je druhotné

-3 stádia: 1.čistá idea – mimo čas a prostor, samo o sobě

2.příroda a hmotná skutečnost – vznik v čase a prostoru

3.lidská civilizace – nejvyšší forma skutečnosti

-2.teorie – filosofie duch (světový duch)- 3 stupně vývoje ducha:

1. subjektivní duch – duchovní život každého z nás – psychologie, fenomenologie, antropologie – sebezdokonalení světového ducha

2.objektivní duch – subjektivní duch se přetvoří do vnějších projevů vnějšího života – právo, nauka o státu

3.absolutní duch = Bůh ® chování Boha = svět; projev umění a kultury, lidstvo se vyvíjí k cíli; smířený návrat ze sebe jiného k sobě samému

-filosofický systém je ze 3 částí: 1.  Logika – představení Boha – 3 stádia sebeuvědomění

2. filosofie ducha
3. filosofie přírody – učení o Bohu v jeho sebeodcizení

-Bůh – vše žije v božství, nekonečný život, v čele filosofie, není to klasický Bůh ale „Bůh světa“

-autor 3 dialektických zákonů (přejal to Marx):

1. zákon proměny kvantitativních vztahů do kvalitativních
2. jednota a boj protikladů
3. negace, negace

® aplikace na pojem láska:

1. milující je ® oddá se milujícímu
2. sám sobě se odcizí ® nalezne sám sebe
3. neguje počáteční kladení sebe sama a staví proti sobě toho druhého

-ovlivnil období kdy žil – mladohegelovci ® německá levice (Marx) x starohegelovci Þ Hegelovy školy

„Člověk je tím, čím se svou činností učiní.“

-člověk je nástrojem světového ducha

Materialismus a Marxismus

Karl Marx (1818-1883)

-2.pol. 19.století

*Trevír, studuje v Bonnu a Berlíně; oženil se se šlechtičnou; mladohegelovec „Doktorský klub“, Rýnské noviny – levicové noviny (šéfredaktor); v Paříži se setkává s Bedřichem Engelsem, který ho finančně podporuje, vydává Něměcko-francouzské ročenky, V Bruselu zakládá první komunistickou stranu se 17 členy, Londýn

-dílo – společné – Komunistický manifest (1848) (Učení o diktatuře proletariátu)

-Německá ideologie – kritizuje to co považuje za svou opozici – uznává Hegela jako dialektika, ale neuznává ho jako idealistu; uznává Feuerbacha po opuštění Hegela

-zabývá se ekonomií – Kapitál – Engels dopracovává po jeho smrti – teorie sociální ekonomiky, postupy, přestup od kapitalismu ke komunismu

-marxismus – 1.marxistická filosofie – dialektický materialismus

-historický materialismus

2.politická ekonomie – kapitalismus

-socialismus

3.vědecký komunismus – převzetí vlády  pomocí proletářské revoluce, vznik beztřídní společnosti

-zdroje Marxe – utopický socialismus, klasická anglická ekonomie, klasická německá filosofie (Hegel – dialektika)

-marxistickoleninská filosofie:

1.zákon – přeměny kvantitativních změn na změny kvalitativní

pracovní předmět (surovina)

výrobní prostředky

výrobní vztahy Þ výrobní síly                                                                       pracovní prostředek (nástroj)

pracovní síla (dělník)

-změnou společnosti a charakterem výroby se mění kvantita v kvalitu

2.zákon – jednoty a boj protikladů

-směna zboží je nejběžnější vztah ve společnosti a současně je to příčina rozporu

-za kapitalismu je upřednostňována směnná hodnota místo užitné hodnoty (výrobní cena 20 Kč ® prodej za 200 Kč)

3.zákon – negace, negace

-vývoj společnosti – na počátku to bylo spravedlivé; nespravedlivé jsou otrokářská, feudální a kapitalistická Þ negace negace je spravedlivá = komunismus

-historický materialismus – diakritický materialismus více rozpracovaný a aplikovaný na společnost

-filosofové vždy svět vykládali, jde však o to jej změnit

-„Potom co zmizela pravda onoho světa, je úkolem dějin etablovat pravdu tohoto světa.“

-kritizuje Hegelovu teorii o světovém duchu, ale prvotní je materiální upokojení; chápe narozdíl od Hegela, že skutečnost je člověk „Kořenem člověka je člověk sám.“ ® filosofie reálného humanismu; „Člověk, tj. svět člověka, státu, společnosti.“ , společnost se liší společenskou prací

-byl proti proletářské revoluci

-komunismus – pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jako lidského sebeodcizení, a proto jako skutečné osvojené lidské bytosti člověkem a pro člověka

-teorie politické ekonomie – odcizení člověka ® kapitalismus je charakteristický, že člověk je námezdně pracující a důsledkem je odcizení v rovinách: 1.   vztah dělníka k produktu práce – není to jeho, ale kapitalisty; dělník musí produkt sám

kupovat, aby mohl existovat

2. odcizení proti sobě samému – ztrácí svobodu při pracovním postupu
3. odcizení lidí navzájem
4. odcizení od rodového života – ztrácí tradiční vztahy od kořenů

-po smrti Marxe pokračují dva proudy – revoluční marxismus – Lenin – taktika proletářské revoluce ® Stalin

-revizionářský marxismus – přizpůsobení podmínkám doby

Ludwig Feuerbach (1804-1872)

-antropologický materialista „Člověk se má vzdát křesťanství, aby se stal člověkem.“ „Prvním předmětem člověka je člověk.“- jde mu o skutečnost „Podstatou člověka je smyslovost.“ ® smyslovost je zdrojem pravdy

-člověk je začátek, střed a konec náboženství ® Bůh není a v podstatě jsme závislí na přírodě, která má moc nad životem a smrtí

„Nikoliv bůh stvořil člověka, ale člověk Boha.“

-zaměření na člověka, jako na jednotnou bytost (psychika – myšlení, vnímání atd. + fyzika)

-lepší společnosti – místo milování Boha je lépe milovat člověka; místo filosofovat je lépe tvořit potomky

-podporuje demokracii

• Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti , Podstata křesťanství

„Na místo víry nastoupila nevěra, namísto Bible rozum, namísto náboženství a církve politika, namísto nebe země, namísto modlitby práce, namísto pekla materiální bída, namísto křesťana člověk.“

Iracionalismus a Voluntarismus

Arthur Schopenhauer

-2.pol. 19.století, Výmar

-od roku 1850 jeho myšlenky mají vliv na lidi, úspěšná, krásná matka, vážný a neoblomný otec, nenáviděl universitní profesory a ženy, působil v Berlíně, sok Hegela

-je namyšlený, nazývá se císařem filosofie

-charakter dědíme po otci a inteligenci po matce

-kniha – Životní moudrost – „Život je obchod, jehož výnosnost zdaleka nekryje náklady.“

„Láska je iluze. Cílem je rod.“

-popírá život (x Nietzsche přitakává k životu) -máme velké množství potřeb, které stejně nikdy neuspokojíme

-dílo – Svět jako vůle a představa:

1. část – Svět jako vůle „Svět je moje představa.“

-podstata člověka – vůle – vznik myšlenek, pohání intelekt, formuje charakter, rozlišuje individuální vůli a světovou nevědomou vůli, která je nadřazena, rozmnožovací pud je nejsilnější

-názory na život – utrpení světa – 3 dimenze: a)  neuspokojení potřeb ®život jako utrpení, nouze, nuda

1. osamění – nakonec jsme sami se sebou – nezaujaté pozorování (např. umění)
2. zápas – válka, ničení

-optimismus = slabost

„Svět je podle svého bytí o sobě a podle své podstaty vůlí. Existuje jako zjevující se vůle.“

-etický princip (předpokládá svobodu) – odpovědnost a pocity viny ® člověk je empiricky nesvobodný Þ může popřít vůli:

2. část – Svět jako představa

-dvě etické cesty vykoupení z hlubokého utrpení

1. cesta – umělec, génius je schopen ztvárnit podstatu světa, historik nás o tom pouze informuje

-preferuje hudbu – nejvyšší výraz vůle, protože hudba je z umění nejméně závislá na jevícím se světě (je abstraktní),

bezprostřední projev vůle

-genialita ® šílenství (blíží se k sobě)

-odpoutání od vůle dočasně na dobu tvorby

1. cesta – „Vezmi na sebe svůj kříž a odříkej se“

-asketická cesta – vytlačit vůli ® cílem je extáze, splynutí v Bohu

-mohou sem jen jednotlivci

„Život by neměl být.“

1. teoretická cesta – vládne pravůle ® vyvolává utrpení ® člověk nahlédne a pochopí utrpení ® stav zkřehnutí ® askeze ® vnitřní klid
2. praktická cesta – popření vůle konáním ® utrpení se mírní spoluutrpením ® soucit = pramen morálních postojů (spravedlnost, láska)

-ovlivnil – Nietzscheho, Bergsona

-on ovlivnil – Wagner, Man, Beckett, Morgenstein

-vůle sídlí v genitáliích

Friedrich Nietzsche (1844 – 1900)

-rozporuplná osobnost, zájem o umění, nihilista: „Diba, di níž jsme vrženi, je dobou velkého vnitřního úpadku a rozpadu. Nejistota době vlastní. Nic nestojí na pevných nohách a na pevné víře v sebe.“

-nihilismus – není definitivní, je pouze přechodem:

1. není pravdy
2. není morálky
3. není náboženství

-protestantská rodina – otec duchovní ® zemřel; vychováván mezi věřícími ženami

-studoval v Bonnu a Lipsku – antiku (zbožňoval předsokratovskou antiku), teologii, filologii ® profesor klasické filologie v Basileji ® syfilis (působí na něj i psychicky) a odchází z akademie, Německo, Itálie, Švýcarsko, Turín (zjištění syfilis)

-sestra Elizabeth se o něj stará a vydává a dopisuje některá jeho díla po smrti

-zbožňoval Wagner, ale když se přiklonil později ke křesťanství tak ho začal nenávidět, horoval pro jeho ženu Cosimu ; neměl rád Rousseaua, Ibsena, Kanta; měl rád Goetha

-setkání s Lou Andreas Salome (psychoanalytička) a s Paul Redem ® milostný trojúhelník

-ve všech dílech se setkáváme s jeho vztahem ke křesťanství – kritizuje ho, že popírá život, upírá se k něčemu nadpozemskému, pokora, popírá pudy, v utrpení vidí sílu

-síla člověka – nezáleží na charakteru, posílit entusiasmus, touha něco dobýt (®fašismus) „Svět je vůle k moci.“

-odmítá demokracii – styl kramářských duší; socialismus – stádní zvěř; feminismus také odmítá; křesťanství: „Ujalo se všeho slabého, nemocného.“; pesimismus: „Kdo říká, že život nestojí za nic, říká, že já nestojím za nic.“

-Dionýský princip – bůh vína a zlodějů x Ježíš

-Apollónský princip – zápasí a doplňuje D.p., vzrušuje oči, aby se dostavila vize; míra řád, princip tvůrčí mohutnosti

Þ dohromady vzniká nejvyšší výkon řectví = tragédie

-dílo:

• Nečasové úvahy – O užitečnosti a škodlivost historie pro život

-Schopenhauer jako vychovatel – pozitivně ho hodnotí v charakterizování života x kritizace teorie

(popřeni)

-Wagner – vyznává se k obdivu

-Strauss – tehdejší myslitel

• Lidské, příliš lidské – uznání Voltaira, kritický k umění – zavádí nás, ale oporou je věda
• Soumrak model – nenávidí na německém živlu jeho těžkopádnost ducha x  francouzský duch

-svoboda, liberalismus je stádní hovadění

-dělnická otázka je hloupost, považuje dělníky za otroky, ze kterých se ale stávají páni

-manželství – založené na pohlavním pudu a muž vlastní ženu i dítě

-zločinec – typ silného člověka, který žije v nevhodných podmínkách ® obdiv Dostojevskému

-hlásí sílu ducha

-u Rousseaua kritizuje pokrok, je prý povrchní

-Goethe koncipoval silného vzdělaného člověka, co si sám sebe váží, nemusí být skromný

-Dionýsos měl vůli k životu danou pohlavním pudem

• Ecce Homo – Ejhle člověk aneb Jak se staneme, čím jsme

-Kde my vidíme ideální věcí, on vidí lidské, příliš lidské.

-snaha o novou cestu ve vědě a v umění

1.kapitola – Proč jsem tak moudrý?

-protože jsem silná povaha, ke které patří agresivita a útočím tam, kde jsem sám

2.kapitola – Proč jsem tak chytrý?

-protože nemám výčitky svědomí, nečtu knihy, aby má slova nezakalila mou mysl

-př. :Když nejvíce kritizuji křesťanství, jsem nejvíce křesťanem.

-citoval Standhalla: „Boha omlouvá to, že neexistuje.“

3.kapitola – Proč píšu tak dobré knihy?

-cynismus knih; nesnášel emancipaci – pouze nevydařená žena musela vymyslet boj proti mužům

4.kapitola – Zrození tragédie z ducha hudby ( je to i samostatné dílo – jeho první dílo)

-„Jsem první tragický filosof a ostatní jsou pesimistní filosofové.“

-uznává Herakleita – věčný návrat, koloběh života

• Rodokmen morálky (Genealogie morálky)

-návrat ke křesťanství, kněžský ideál = Kněz se nestal ideálem, protože přes něj působí bůh, ale protože lidstvo nemá jiný ideál

-kapitola Proč jsem osudem? – Friedrich si myslí, že bude svatým; pokud mu nerozumíme, bude radši šaškem

• Antikrist „Kdo se ve svém postoji ke křesťanství stane obojetným, tomu nepodám ani prst své ruky. Zde je jen jedna počestnost, říci bezpodmínečné ne.“ křesťanství je lidské dílo a šílenství „Bůh je mrtev.“ „Kam se poděl Bůh?“
• Tak pravil Zarathrustra-básnické dílo – příběh

-„Jmenuji vám 3 přeměny ducha: jak se duch stává velbloudem (víra v ideály), velbloud lvem (rozbití víry) a lev naposledy dítětem (nová víra).“

-Zarathrustra hlásal nadčlověka, protože má být překonán člověk, tak jako byla dřív překonána opice; „Člověk přítomnosti je jen lanem uvázaným mezi zvířetem a nadčlověkem, lanem nad propastí.“

-3 stádia vývoje člověka:  1.st. – závislost na autoritách

2.st. – oproštění se od autorit a vydobytí si svobody

3.st. – vytvoření vlastních hodnot a cílů

-morálka slabých chce zvítězit, nemá moc, své hodnoty spojila s mocí morálního smyslu světa a zvítězila pomocí nadpozemských statků (křesťanství) ® otrocká morálka

-morálka panská – dobré i zlé vlastnosti, důležitost obou

Soren Kierkegaard

-dánský filosof a teolog

-v mládí se zamiloval do 15ti-leté dívky (Regina Olsenová), ale nebyl schopen si ji vzít a s tímto se potýká zbytek života (jeho otec se celý život zabýval, tím, že v 15ti proklel Boha)

-dílo:

• Bázeň a chvění – biblický motiv Abraháma(otec víry ) a Izáka srovnáván s Agamemnónen a Ifigeou (Trojská válka)

-úzkost ovlivňuje naše rozhodování ® člověk se stejně většinou rozhodne pro Boha – naprostá odevzdanost, tím že věřím; úzkost je svoboda (základní podstata člověka) ® rozhodování (možnost volby)

-Abrahám – „Nade mnou neplač, raději plač nad sebou, žes to nepochopil.“ – rezignuje na obecno, aby se stal jedincem (ztrátou získává) x Agamemnon – vzdal se své lásky, aby pomohl obecně

-mravní odůvodnění Abraháma před Sárou a Izákem ® vymyká se to lidskému chápání našich hodnot

„Je lépe být dobře pověšen, než-li být v důsledku nešťastného sňatku systematicky sešvagřen s celým světem.“

-pravdivá existence člověka je ovlivněna díky aktu víry, neracionálním uvažováním (etickým, lidským rozměrem, ale i duševním)

-náboženství je vyšší rozhodnutí k víře, vyčítá církvi zradu křesťanství

-poznání se týká existence ® úvahy o člověku

-náš rozum nedokáže vysvětli existenci boha „Všude rozum: místo bezpodmínečné zamilovanosti manželství z rozumu, místo bezpodmínečné poslušnosti poslušnost na základě rozumové úvahy, místo odvahy pravděpodobnost, chytrá vypočítavost, místo jednání náhodná událost.“

• Nemoc k smrti – vysvětluje svou cestu vykoupení z úzkosti světa

1. východisko – estetické stádium – člověk se spokojí s tím, že má možnost, které stejně všechny nevyužije; užívačné stádium, honba za požitkem ® existence prázdna; člověk volí mezi možnostmi
2. východisko – etické stádium ® uvědomění se, že se nestanu pravdivým ze sebe samého, ale mohu volit a rozhodnout se
3. východisko – náboženské stádium – skok do víry, zpětně mě to osvobodí „Věřit znamená ztratit rozum, abychom získali Boha.“

• Buď anebo; Studia na cestě života; Filosofické drobky; Pojem úzkosti; Zacvičování v křesťanství

-aby se něco stalo pro člověka pravdou, je závislé na tom, zda to může uchopit s plnou vášní jako svou osobní pravdu, získat pravdu nemá smysl, jestliže se nedotýká existence a nepřeměňuje ji. ® pravda je živá jen pro toho, kdo si ji rozhodně přivlastní a ve své konkrétní existenci realizuje ® „Je nutno najít pravdu, která může být pravdou pro mne, najít ideu, za niž chci žít i zemřít.“, „Subjektivnost je pravda.“

pozitivismus

-Francie; 1.pol.19.století; August Comte, Spencer

-základní princip – vycházet z faktů, odmítat zbytečné úvahy a bezúčelné tázání se na podstatu věcí nebo skutečnou příčinou

-fakta můžeme zkoumat, popisovat, zkoumat vzájemné vztahy skutečností (vztahy mezi fakty)

-můžeme zkoumat podmínky, za kterých se určitá fakta objevují ® popíšeme je buď podle principu podobnosti (vznik pojmů) nebo na základě posloupnosti (vznik zákonitostí)

-všechny exaktní i humanitární vědy byli určitou dobu pozitivistické

-ovlivnil všechny -ismy

-jednostranný pohled na svět

-zajímá se pouze o skutečnost, zabývá se tím co je společensky užitečné a co lze definovat

August Comte

-teorie – zákon 3 stádií – vývoj lidského myšlení

1.období – teologické – lidé se zaměřovali na vnitřní povahu věcí, věřili v možnost absolutního poznání v budoucnosti

1. animismus – nejstarší období, oživení přírody (přírodní děje)
2. polyfeismus – každá oblast jevů má svého boha
3. monotheismus – dospělá nejvyšší bytost ® křesťanství

2.období – metafyzické – objev od Platóna, zkoumání abstraktních sil a pojmů, příroda je pramenem všech jevů

3.období – pozitivní – deskripce faktů a jejich zákonitostí; nevyšší a budoucí období

-tvůrce sociologie – bojuje proti anarchii

-svět je souhrn pozitivních faktů

-Anglie – po průběhu buržoazní revoluce není reakce na osvícenství moc bouřlivá (nevzniká krajní levice ani pravice)

-sociální pokrok + starý liberální princip individuální svobody

John Stuart Mill (1806-1873)

-otec – pedagogický experiment provedl na Millovi – ve 3 letech se učil řecky, ve 4 letech četl Platóna, v 8 letech se učil latinsky, algebru, geometrii ® Mill to později kritizuje

-zakladatel utilitarismu – utilitos (lat.) = užitek ® pravdivé je to co je užitečné

„Pravda je zdůvodněna praktickým upotřebením pro život, kritérium pravdy je užitečnost a prospěch.“

-snažil se dát pozitivismu pevný vědecký základ

-rozlišil humanitní a přírodní vědy (historii zařadil do přírodních věd, neboť je to souhrn faktů)

• O svobodě – filosofii zaměřil na praxi

-svoboda – osobní užitek – egoistické

-vytvořil sociální filosofii – snažil se aby se utilitaristický záměr projevil na všech stupních společnosti ® pozitivismus vše ovládne (vliv i na obecnou mravnost)

William James

„Představa je pravdivá, pokud je pro náš život prospěšné ji věřit.“

-pozitivismus ® pragmatismus (USA – rozvoj kapitalismu) – Þ rychlejší rozvoj společnosti

-pragmatismus – to co není podstatné, to se eliminuje; pragma = čin, pravidlo pro naše chování

-novopozitivisté – Vídeňský kruh – mezi válkami, více reagoval na poznatky přírodních věd

-Russel – vystavěl pozitivismus na základě matematiky

-agnoocismus – nepoznatelnost světa

 

-darwinismus – vliv na filosofii

• Původ člověka a pohlavní výběr
• O původu druhů

-představitel evoluční teorie

-boj o život v přírodě, kdo neobstojí ten vymírá, přetrvává ten co se přizpůsobí

-literární historie – historik a pozitivista Vlček

-sociologie a politologie – T.G.Masaryk

-psychologie – Krejčí

-česká pozitivismus:

1. vliv na národní myšlení
2. realistická koncepce věd
3. podpora sociálního pokroku

 

9. filosofie 20.století, klasikové sociologie 20.st.

Existencionalismus

-nauka o úzkosti

-základní skutečnost bytí

-osamělost člověka ® tragika lidskosti

-pesimistický pouze na povrch

-lidé (intelektuálové) začali mít obavy z negativních vlivů civilizace, odcizení člověka, projevení odporu proti konformismu, zdrojem poznání je reálný (skutečný) člověk, nedůvěra k možnosti objektivního poznání

-podnětem k filosofování – existencionální prožitek (= zvláštní jednoznační moment v životě člověka)

-Jaspers – moment – bezvýchodné ztroskotání člověka v mezní situace (smrt, duchovní zápas, hluboká ex. víra v Boha, utrpení, samota)

-Sartre – moment – zkušenost naprostého zhnusení (nevolnosti)

-Marcel – náboženský prožitek

-vždy běží o něco krajního, překračování mezní hranice

-aktuálnost existencionalismus – končící tisíciletí, pocit ohrožení, složité situace ® projev agresivity, uzavření, projev v umění

-existence člověka – individuální, subjektivní, jsem na to sám, vše si musím udělat sám, nikdo nic za nás neudělá

Karl Jaspers

-původně psycholog

-prožíval pocit samoty, špatně navazoval kontakty s lidmi, nechodil vůbec do společnosti

„Filosofující člověk, jeho základní zkušenost, jeho jednání, jeho svět, jeho každodenní chování, duševní hnutí, které z něj hovoří, nelze nechat stranou.“

• Psychopatologie, Psychologie světových názorů, Filosofie, Filosofická logika, duchovní situace doby

-bytí jako obemykající – v naší existenci jsou určité meze, kterých když dosáhneme se opět zase posunou dál, pořád nás obemykají (mez bytí) ® smysl je co nejvíce proniknout skrz mez

-mezní situace – člověk je sám ze sebe nicotný a nemůže dál vlastní silou ® naráží na absolutní hranici; uvědomíme si podstatu člověka

„Když se člověk vnitřně utvrdí v osudu, když odhodlaně čelí i umírá, pak to nedokáže skrze sebe sama. Spoléhá se sám na sebe – na svou svobodu“ (transcedence)

-kategorie existence:

1. svoboda – možnost bytí, člověk je uprostřed volby a je vyzván k rozhodování ® svobodu si uchová nebo ji utratí; existencionální volba
2. komunikace – existenciální otevřenost pro jiného člověka „Staneme se sami sebou jen do té míry, do níž se ten druhý stane sebou samým, budeme svobodni potud, pokud i druhý bude svobodný.“
3. dějinnost – existence je vždy v situaci; to co se stane je ovlivněno lidmi a prostředím; jednota subjektivního času a věčnosti (bereme v potaz to co je pro mě důležité, ale i to co souvisí s mým životem)
4. jednota neúprosného času
5. jednota transcendentálního času (vedoucího do věčnosti)

Jean Paul Sartre

– r. 1964 nepřijal Nobelovu cenu za literaturu

-rozděluje existencionalismus podle podstaty věci, což je vztah existence esence:

1. náboženský (Jaspers, Marcel) – esence předchází existenci ( viz Platón)
2. ateistický (Sartre) – existence předchází esenci; člověk je takový jaký chce být a jak sebe pojímá, člověk plně zodpovídá za to co je

-volbou sebe ovlivním všechny ® moje rozhodnutí má vždy univerzální rozsah – tuto volbu doprovází úzkost; jsme sami bez omluv odsouzeni žít ve svobodě (zprvu je člověk nicotou) ® svoboda je volba k pozitivnímu jednání, je to angažovanost ve světě

-existence nepřipouští úvahy, musí to do nás vpadnout – dolehnout na srdce jak velké těžké zvíře

• Bytí a nicota, marxismus a existencionalismus, Kritika dialektického rozumu, Existencionalismus je humanismus
• Nevolnost, Zeď, S vyloučením veřejnosti, Špinavé ruce, Slova (aneb co je literatura)

Albert Camus

-Nobelova cena

-filosofická esej – Mýtus o Sisyfovi – vysvětlení postoje člověka k absurdnímu světu (nesrozumitelné)

• Cizinec, Mor

Fenomenologie

-počátek 20.století

Edmund Husserl

-zakladatel, Němec narozen v Čechách

-vychází z – Rene Descarte – racionalista ® informace skrze smysly, vliv scholastiky

-transcendentální (transcendére – přesahovat) – něco nad věcí, nepřímo jí náleží, náš vztah či naše vnímání

-metafyzika – vychází z Aristotela, co náleží věcem, ale je to nehmotné, určitá vlastnost, rozměr nelze oddělit

-intencionalita – mít něco v intenci

-noesis (noema) = vědomí ® všechny předměty mají noetickou strukturu – vše co vnímáme, zkoumáme; k věcem co známe se chováme přirozeně ® vztah k těmto věcem přechází v inenci

-výskyt člověka ve světě je určen druhými = vztahy

• Karteziánské meditace

-od jména Descartes

-píše o nové věci – epoche (řec.) ® fenomenologická redukce:

1. stupeň – eidetická redukce – redukce názorů
2. stupeň – transcendentální redukce – redukce apriorních uchopování světa, přestaneme pochybovat

-redukce – pokřivenost vnímání světa ® čisté pochopení světa = čisté svědomí dosáhneme redukcí

-viděl krizi v evropském myšlení – vyřeší to fenomén ® redukce ® zkoumání věci ® dochází k fenoménu = 2 roviny vnímání:

1. rovina – zjev ( = fainomenon) – něco se ukazuje
2. rovina – fenomenalita – fenomén dané věci není ta věc sama – nehovoříme o konkrétních věcech, máme to ve své mysli – je to transcendentální (skrz fenomén vidíme věc jak ji vnímáme my, ale nikoliv jaká je, idea – je něco podobného, ale jak to vidíme ideálně)

Martin Heidegger

-upravuje německé kategorie

-vrací se k antické filosofii – interpretace

-fenomén ® jev + vznik slova ze slova světlo (záře) ® věc tak jak je skrze fenomenalitu se nám nějak jeví ® potřeba našeho otevřeného vědomí

-nevytrhovat věci z prostředí ® zkoumal všechny vztahy (voda bez mokrosti, dna, hladiny apod. ® vůbec o ní nic pak nevíme)

 

Klasikové Sociologie 20.století

Émile Durkheim (1858 – 1917)

-reprezentuje druhou vlnu pozitivistického myšlení

-chápe sociální jevy (fakty) jako zcela svébytné zkušenosti, jako něco, co stojí nad jedincem a ovlivňuje ho

-jeho sociologismus – zdůrazňuje neredukovatelnost sociální skutečnosti na jevy psychologické se uplatňuje např. při analýze procesů dělby práce, náboženství nebo v jeho známém spise o sebevraždě

-zachování řádu a hodnotového a normativního konsensu ve společnosti

Vilfred Patera (1848-1923)

-italský inženýr, ekonom

-sociologie – logicko-experimentální věda

-teorie vzniku a koloběhu elit, pokusy o analýzu lidského jednání

Max Weber (1864-1920)

-klasik teorie sociálního jednání, Němec, historik

-metodologické pozice – spojil analýzu jednotlivých událostí + teoretické konstrukce (tzv. ideální typy)

-racionalita moderní společnosti – usiloval o porozumění lidskému jednání

-jedinec – smysluplně jednající aktér ® základy interpretativní sociologie

Georg Simmel (1858 – 1918)

-rozbor několika dílčích problémů – role peněz v moderní společnosti, analýza módy, teorie konfliktu

-členem formální sociologie usilující o vytvoření obecnější teorie forem sociálních vztahů

Max Weber (1864 – 1920) – Němec

-sociologie – věda o sociálním jednání individuí

-společnost – suma jednání individuí

-Protestantská Etika a Duch kapitalismu – vliv náboženské orientace na způsob hospodářského podnikání

Robert Ezra Park (1864 – 1944)

-Američan; osobnost tzv. chicagské školy

-učebnice sociologie – Úvod do sociologie

-problémy sociální kontroly a davového chování, sociální důsledky překotné urbanizace a kulturní souvislosti přistěhovalectví

-Město – problém sociální patologie a fungování moderních komunit

Theodor Geiger (1891 – 1952)

-Němec; jako první analyzoval nový jev – nacismus

-masová společnost, sociální stratifikace – Sociální stratifikace německého lidu

Karl Mannheim (1893 – 1947) – Maďar

-sociologie vědění – Ideologie a Utopie

-Diagnóza naší doby

Paul F. Lazarsfeld (1901 – 1976)

-metody sociálních věd – Jazyk sociálního výzkumu

Raymond Aron (1905-1983)

-industriální společnost – kapitalismus a socialismus jsou dvě odlišné verze téhož typu sociálního systému

Pierre Bourdieu (1930)

-zkoumá systém vzdělání ® koncepce kulturního kapitálu – kulturní zvýhodnění

Raymond Boudon (1934)

-metody společenských věd – použití matematických postupů v sociologii