Morální filozofie

Etika

• ako teorie mravnosti a morálky
• z řečtiny „ethos“ = mrav › teorie morálky
• předmětem etiky jsou mravní jevy, jejich vznik a vývoj v minulosti, současný stav a další vývojové tendence
• řeší především problém mravního dobra
• hledá podstatu mravních norem a snaží se odpovědět na základní problémy morálky
• mravnost jako celek zahrnuje:
  • mravní jednání › chování, zvyky jednotlivců i skupin = objektivní stránka mravních jevů
  • mravní vědomí › cítění a přesvědčení = subjektivní stránka mravních jevů
  • mravní cíle› ideje, kodexy mravních hodnot a norem = teoretická stránka mravních jevů
• mravní jevy existovaly dříve než nauka o nich
• mravní principy se na počátku lidských dějin soustřeďovaly především na zvyky, na prakticky potřebné a účinné normy chování
• šlo spíše o objektivní potřeby uvnitř společnosti než o subjektivní potřeby jednotlivce
• vznik těchto norem vyplýval ze vzájemné závislosti lidí, z jejich odkázanosti jednoho na druhého
• významnou roli ve vštěpování mravních norem mají rodiče, učitelé, kamarádi, veřejní činitelé, literatura, film, lidová moudrost (pohádky..)
• vliv na utváření morálky má náboženství a filozofie
• v celém dlouhodobém vývoji etiky můžeme sledovat tyto základní problémy:
  • vztah mezi tím, co je a co má být
  • vztah mezi individuálním a společenským zájmem
  • výběr mezi dobrem a zlem

Dobro a zlo

• dobro a zlo je polární dvojice dvou nejvyšších a nejobecnějších kategorií etiky
• jimi lze vyjádřit morální hodnocení sociálních jevů i jednajících jednotlivců ve všech dobách a ve všech situacích

1. dobro

• dobro je v nejobecnějším smyslu slova to, co hodnotící subjekt hodnotí na jiném subjektu jako prospěšné a užitečné
• v Kantově teorii je dobro to, co odpovídá příkazům morálního zákona vloženého do každé rozumné bytosti a nezávislého na tom, v jakých podmínkách člověk žije, a na okolnostech, do nichž se dostává
• dobro je shoda myšlení a jednání v první řadě se svědomím, ale také s přirozeným a mravním řádem
• tíhnutí k dobru je nejvlastnější podstatou lidského života

2. zlo

• zlo je něco, co škodí, co zraňuje, co nemá význam, co je nesmysl
• zlo rozlišujeme na:

1. zlo metafyzické › základní otázka po jeho podstatě; odpověď – zlo jako nějaká podstat vlastně neexistuje; to, co my vnímáme jako zlo, je nedostatek dobra nebo jeho upnutí nesprávným směrem
2. zlo fyzické › katastrofy, nemoci, války, násilí a podobně
3. zlo mravní › v lidské svobodě; člověk, který ví o svých povinnostech, závazcích vůči druhému i o mravním zákoně ve svém nitru a vědomě jedná proti nim a proti svému svědomí, jedná mravně zle; takové jednání narušuje vztahy a i samotné lidství jednajícího, který se tak sám stává zlým

• bolest je zvláštní kategorií – poprvé ji většinou hodnotíme jako něco zlého, špatného, ale pravdou je, že bolest je pozitivní
• bolest varuje před zlem – nemocí, nebo pomáhá k prohloubení, očištění a změně života

Svoboda a mravní jednání

• člověk má lidskou svobodu – jsme schopni se svobodně rozhodovat, ale zároveň jsme pod určitými vlivy – biologickými, společenskými, osobními
• díky svobodě se rozhodujeme a za své jednání jsme plně zodpovědní
• svobodu lze rozdělit na:

1. vnitřní – tu nemůže postihnout žádné vnější omezení
2. vnější – týká se spíše vnějších podmínek života a může být právně (trest) nebo neprávně (totalitní stát) omezena

• svoboda je jedním z nejcharakte­rističtějších rysů lidské existence

Svědomí

• svědomí je schopnost člověka posoudit jednání z více zorných úhlů; největší význam má úhel náboženský
• svědomí hraje roli v našem rozhodování
• pomáhá nám v orientaci v životě – vede nás k mravnímu dobru
• svědomí je dáno každému člověku a je potřeba ho během života formovat
• na formování má vliv naše rodina, přátelé, škola, náboženství
• pokud člověk nejedná své svědomí – svědomí otupuje, degeneruje a s ním i celá mravnost v člověku

Mravní zákon

• mravní zákon – by nám měl ukazovat na to, co má být dobré, co máme konat jako mravně dobré
• do problematiky mravního zákona se promítají náboženské motivy a cítění
• přirozený mravní zákon = nejobecnější a neměnné etické normy, jež vycházejí ze samé podstaty lidství (lidské přirozenosti); závazné mravní zásady společné všem lidem
• je zakódován v lidském bytí a jasně ukazuje co konat a čeho se varovat
• nejobecnější jeho výzvy:

„Čiň dobro, varuj se zla!“ „Jednej podle svědomí!“ „Jednej s ostatními jako sobě rovnými!“

• zkušenost a nároky tohoto zákona jsou formulovány např. v desateru, 10 buddhistických ctností, Kantův kategorický imperativ, lidská práva a svobody
• rýsují v nich některé obecné principy:

úcta k lidské osobě a uznání lidské důstojnosti respekt k autonomii a svobodě druhého princip spravedlnosti princip solidarity princip ekologické odpovědnosti za Zemi

• logikou přirozeného zákona je odklon od egoismu a příklon k druhému

Přehled směrů etiky

1. individuální etiky

• rozlišení podle Kanta

1. autonomní etika – vychází vnitřní svobody a odpovědnosti jedince
2. heteronomní etika – předpokládá, že mravní zásady mají svůj zdroj mimo lidský svět, a že jsou lidem dány nezávisle na jejich zájmech a společenských cí­lech

1. instinktivní (uzavřená) – etika naplňující stále stejné základní lidské instinkty – lidské jednání se moc nemění
2. intuitivní (otevřená) – společnost i člověk se mění – proměny jednání; hledání nových cest, kdy každý nový krok je krokem do neznáma › proto musí být něco, co nás vede – intuice

• rozdělení podle Abélarda

1. intencionalistické – základem všeho je směřování a záměr jednání – intence; rozhodujeme se dle hodnocení záměru; vše s dobrým záměrem může být považováno zadobré
2. opusové („opus“ = dílo) – vše je určeno podle výsledku jednání; ale člověk nikdy neví, jak to dopadne, pokud to neudělá

• dělení podle volby

1. kontextuální – zkoumání volby
2. konsekvencionální – volba sama je činěna s předjímáním následků

1. utilitaristické – hledají zájmové příčiny mravního chování; jednat mravně je v zájmu člověka – je to pro něj užitečné
2. deontologické – základem mravního jednání nesmí být zájem – došlo by pak k uspokojení zájmu a ne mravního dobra

1. absolutistické – snaha stanovit základní normativní etiku – absolutní normy
2. relativistické – vše je vázáno na určitou osobu, čin, kontext, jednání, vědění – bez toho nemůžeme hodnotit na mravné nebo nemravné

2. etiky na filosofické základu

1. racionalistické etiky – základem poznání a vědění dobrého je rozum, který ustanovuje pochopitelní normy
2. sensualistické – člověk má sensuální předpoklady předurčující jednání › hledat slast

a vyhýbat se strasti

3. etiky vkusu a citu – člověk je vybaven citem pro krásu – spojeno s etosem a dobrem

• hledisek dělení existuje mnohem více – dalšími např. jsou dělení podle samotných etických východisek (blaženost, štěstí, emoce, užitečnost…), sociální etiky (liberální, socialistické, křesťanské)