Filosofie ve středověku, scholastika, sv. Tomáš Akvinský
SCHOLASTIKA
- hlavní směr ve vývoji filozofie feudální společnosti v 9. – 15. století
- uplatňovala se ve středověkých církevních školách, od 12. století i na univerzitách
- základními tématy – vyrovnat se nově s antickým dědictvím, přesunout těžiště z novoplatónismu na aristotelskou filozofii, rozumově prověřit a podložit strukturu křesťanské nauky a víry – „rationem fidei“ = rozumnost víry (rozumové důvody víry)
- doba vzmachu lidského rozumu a myšlení
- filozofie považována za služebnici teologie
- tři období – raná, vrcholná, pozdní scholastika
1. Raná scholastika
- 11. – 12. století
Anselm z Canterbury (1033 – 1109)
- italský mnich, arcibiskup, filosof
- proslavil se svým pojetím víry a rozumu
- podal originální ontologický důkaz Boží existence
- východiskem mu byla víra, protože teprve věřící člověk hledá rozumové zdůvodnění své víry (pokud si náš rozum dokáže myslet něco, nad co si už nelze myslet nic většího, pak to může existovat ve skutečnosti; je to něco, co může existovat mimo náš rozum – tím, nad co si nelze myslet nic většího, je Bůh)
- vše, co si myslíme, má reálný základ – pokud existuje pojem Bůh, pak i on je reálný
Spor o univerzálie
- jde o jeden z klíčových problémů scholastiky
- spor o univerzálie = spor o obecné pojmy
- spor o poměru mezi podstatou a jevem, mezi obecným a jednotlivým
- podstatou sporu při řešení této otázky je zda jsou obecné pojmy reálné, zda skutečně existují, nebo jsou li to jen pojmy, které reálně neexistují
· realisté – tvrdili, že obecné pojmy existují, jsou na konkrétních věcech nezávislé, jsou věcné; reálně existují v Boží mysli, ještě dříve, než jsou obsaženy v jednotlivých věcech (podobně jako Platónovy ideje); pojmy (myšlenky, ideje) existují před věcmi = „ante rés“
· nominalisté – reálně, objektivně existují pouze jednotlivé předměty a jevy se svými individuálními vlastnostmi; existence pojmu je vázána na existenci věci; pojem je jen jméno (nominalismu – od slova „nóméné“ = jméno); pojmy existují po věcech = „post rés“; obecné pojmy jsou výsledkem abstrahující činnosti lidského myšlení
Pierre Abélard (1079 – 1142)
- navrhl kompromisní řešení ve sporu o univerzálie
- přijal pozici umírněného nominalismu – kdy pojmy jsou sice jména, ale jména nějak s konkrétními věcmi (jsoucny) souvisejí
- samy pojmy nemohou být jednotlivými jsoucny (nebyly by pak obecné), ale přestane-li platit pojem, existuje věc sama
- pojmy existují v našem intelektu – v tom je velký dar rozumu, kterého se nám dostalo
- bytí věci a ideje v našem rozumu k sobě přilne
- mít ideje v mysli – to je práce člověka – tím naplňuje Boží vůli
- důležité pro A. je také, že rozum stojí před vírou – rozum bez víry ano, ale víra bez rozumu ne
- etika – člověk má správně poznávat, co je dobro a co zlo; člověk má být hodnocen podle toho, co dělá než podle toho, v co věří
2. Střední scholastika (vrcholná)
- 13. století
- v křesťanství vynikly 2 proudy
· františkánské hnutí – František z Assisi (1182 – 1226) – snažil se vrátit zpět k původním hodnotám křesťanství, k chudobě, lásce k člověku a přírodě
· dominikánské hnutí – věnovali se hlavně osvětě lidu, vzdělávání a vědecké práci; nejvýznamnějšími dominikány byli Albert Veliký a Tomáš Akvinský
Tomáš Akvinský (asi 1225 – 1274)
- od 14 let se věnoval filozofii
- základem jeho učení – Bůh stojí za světem jako Stvořitel
- zabývá se problémem vztahu mezi vírou a rozumem
„Víra důkaz nepotřebuje, je zcela zřejmé, že musí existovat božský princip.“
- jenže rozum touží po ověření existence Boha – vytvořil 5 důkazů
· důkaz z pohybu = všechno co jest, je hybné, minimálně přechod od možnosti ke skutečnosti; vždy musí být příčina – pohyb je řetězem hybností, prvním hybatelem je Bůh
· důkaz účinku a příčiny = každý účinek má příčinu, někde se však musí řetězec zastavit, někde musí začít – něco je na počátku jako první příčina, která sama není účinkem a tato příčina nestojí na roveň ostatním příčinám › Bůh stojí mimo předávanou povahu jsoucen; Bůh je umožňujícím principem bytí všech jsoucen (pro Boha není charakteristické „bytí“ ale „být“ – činnost jako sloveso)
· důkaz z nahodilosti = nemůže existovat absolutní nahodilost, vždy za ní stojí něco, co je nutné
· důkaz ze stupňů dokonalosti = od méně dokonalých se postupuje k dokonalejším, až dojdeme k dokonalosti, kterou si už nemůžeme představit – je mimo hierarchii → Bůh
· důkaz uspořádání věcí (účelnost) = každá věc má svůj účel, někam směřuje › „Bůh je účel účelu, cíl cílů.“
- jediné co tedy o Bohu můžeme vědět je, že Bůh jest
„Bůh je jediný, jehož esence (bytnost, podstata) zahrnuje existenci.“ (Bůh nemůže nebýt)
- poznání Boha jsou schopni všichni lidé – rozum je k tomu svou přirozeností vybaven
- víru potřebujeme tehdy, když chceme od tohoto přirozeného poznání přejít k vyšším pravdám (pravdám o Bohu)
- povaha člověka – každý člověk je jedinečným subjektem, každý je jedinečný
a neopakovatelný, každý hledáme to svoji cestu života, ale i to, co nás spojuje
- k naší racionalitě patří vědomí sebe sama › hledání cesty k životu a Bohu
- naše vědomí je rozvrstveno
· synderesis = základní vědomí sebe sama – nese sebou poznání základních mravních principů; spojeno s přirozenou racionalitou; obsahuje základní požadavky desatera, které se netýkají víry – jde o vyjádření normy lidství, přirozené všem lidem; pomáhá základně rozlišovat mezi dobrem a zlem
· sapientia = moudrost – získáme prostřednictvím výchovy a kontaktů s ostatními lidmi – získáme hodnotová východiska, celosvětový názor, dokážeme se rozhodovat ve složitějších případech
· scientia = vědění – výsledek každodenní lidské zkušenosti – umožňuje člověku při rozhodování využít jeho minulou zkušenost
- člověk je zodpovědný za své jednání, které vychází z jeho vlastní zkušenosti
- díky synderesis se můžeme shodnout na společných základech
- lidské ctnosti postaveny na činných ctnostech – víra, naděje, láska
- učení Tomáše Akvinského = tomismus
- na tomistickou náboženskou filozofii navazuje v současnosti novotomistická filozofie – snaží se sjednotit výsledky moderní vědy a filozofie se základy katolického obrazu světa, které vytvořil Tomáš Akvinský
- učení Tomáše Akvinského a dalších scholastiků bylo již za jejich života podrobováno kritice různých myslitelů
3. Pozdní scholastika
- 14. až 15. století
- spor nominalismu s realismem o tzv. dvojí pravdě pokračoval – nominalisté dokazovali, že vedle tzv. zjevené pravdy existuje vědecká pravda, která je výsledkem lidské činnosti, a kterou lze zkušeností a vědeckým bádáním ověřit; mezi tyto kritiky patřil např. anglický filozof Roger Bacon
William Occam (1300 – 1350)
- jeden z posledních scholastiků
- radikálně oddělil filosofii od teologie – to, co je řečeno o světě, neplatí o Bohu
- rozumové poznání platí jen v rámci světa
- rozvedl logiku
- oddělení rozumu a víry aplikoval i na politiku – církev se má věnovat duchovnímu poslání, ne politice