Filosofie v českých zemích

většina myslitelů, kteří zde budou uváděni, nebyla „profesionálními filosofy“ – byli to spíše reformátoři, politici, vědci a literáti

filosofické myšlení v českém prostředí bylo prodchnuté určitými sociálními a politickými zájmy, vždy bylo spojeno s „praktickým životem“
filosofie byla vždy odrazem našeho společenského vývoje

1. Doba předhusitská

filosofické myšlení bylo spjato s rozvojem vzdělanosti a školství
počátky českého filosofického myšlení tedy spadají do 14. století a souvisejí se založením univerzity roku 1348
filosofie se studovala na tzv. „artistické fakultě“ (od latinského „ars“ = věda, umění)
koncem 14. Století se objevují sociální motivy, zejména u předchůdců Husa

Tomáš Štítný ze Štítného

jeho hlavní díla „Řeči besední“ a Řeči nedělní a sváteční“ vykládají křesťanské učení
křesťanské pravdy by neměly být předmětem slepé víry – je třeba k nim dojít svobodně, rozumovým bádáním (rozumu je dostupné veškeré poznání)
svojí racionální filosofickou metodou vytvářel předpoklady k postupnému oddělení filosofie a teologie
svá díla psal jen česky, proto je považován za zakladatele české filosofické terminologie

2. Doba husitská Jan Hus

děkan, rektor pražské univerzity, kazatel
těžiště jeho učení je v oblasti sociálně politického myšlení a kritiky církve
jeho filosofie je nazývána „filosofií sociální“
hlavním principem je kategorie „Božího zákona“, který je absolutní normou jak pro život jedince, tak pro celou společnost
„zákon boží“ je plně přístupný lidskému rozumu › lidský rozum, rozum každého člověka, rozhoduje, je-li „Boží zákon“ ve společnosti uplatňován

Petr Chelčický (1390 – 1460)

od táborského radikalismu se liší tím, že odmítá „tělesný“, revoluční boj a obhajuje pacifismus (mír)
v díle „O trojím lidu“ zavrhuje dělení společnosti na tři stavy a žádá všeobecnou rovnost lidí
třetí stav – voráče, řemeslníky, kupce – považuje za základ společnosti

3. Doba českého humanismu a reformace

období 15. a 16. století se u nás vyznačuje rozvojem přírodních věd a tím i filosofie › představiteli jsou např. Tycho de Brahe, Jan Kepler nebo Jan Jesenský
na husitské tradice, co se týká hlavně sociálních snah, navázala Jednota Bratrská

Jan Ámos Komenský (1592 – 1670)

zakladatelem moderní pedagogiky, bojovník za demokratické školství
věřil ve velkou moc lidského rozumu – rozum nemá meze, které by mu bránily poznávat stále více a hlouběji
cílem rozumového poznání není jen znát, ale i ovládat přírodu a využívat poznatků ve prospěch lidstva
„pansofie“ – vzdělání pro všechny, vzděláním lze přetvářet lidi, aby každý byl skutečným člověkem, aby přestaly spory a války
filosofické myšlenky sepsal v díle „Všeobecná porada o nápravě věcí lidských“ – obsahuje 7 částí
toto dílo je společenskou utopií – chápe ideální stát jako organizaci celosvětovou, zaručující mír, politickou a vědeckou spolupráci, a tím také stále stoupající blahobyt lidí
koncepce nové společnosti má vzniknout jako výsledek porad, které se mají účastnit státníci a vědci všech národů

4. Doba osvícenská

Bernard Bolzano (1781 – 1848)

filosof, logik, matematik
pro své pokrokové názory byl zbaven profesury na pražské univerzitě
v díle „Vědosloví“ se zamýšlí nad tím, jak má věda přispívat k rozvoji společnosti; napsal návod, jak zpracovat souhrn všeho vědění, aby sloužilo lidskému pokroku
ve spisu „knížka o nejlepším státě“ líčí stát, ve kterém nebude soukromého vlastnictví, hospodářství bude řízen státem, bude rovnost občanů a rovnoprávnost žen

Augustin Smetana (zemřel roku 1851)

v revolučním roce 1848 byl jmenován děkanem filosofické fakulty, spolu se studenty se účastnil revolučních bojů – po porážce byl zbaven profesury a vyloučen z církve
silně ovlivněn Hegelem – v duchu jeho dialektiky se rozhodla řešit otázky 40. let 19. století
otázky vzájemného souladu filosofie a lidské aktivity, překonání pouhého filosofování a vyústění realizace filosofie v oblasti dějin

5. Doba přelomu 19. a 20. století

Tomáš Garrique Masaryk (1850 – 1937)

významný politik, sociolog, filosof, první prezident Československé republiky
učitelem filosofie mu byl ve Vídni Franz Brentano, studoval spolu s Husserlem
byl významným kritikem své doby
ve filosofii dějin se M. snažil o to, aby dějiny – „minulost“ – nebyly jen nějakým nostalgickým vzpomínáním, ale aktivizujícím činitelem, inspirujícím k jednání a sjednocování národa
smysl českých dějin viděl v humanitě a angažovaném občanském postoji
politiku chápe jako naplnění filosofických ideálů v praxi
aby člověk v životě obstál, musí neustále usilovat plně o lidskou existenci – ta se rodí v angažovanosti vůči problémům člověka a v ochotě reformovat své postoje pokaždé, když to vyžaduje pravda
lidskou existenci ohrožují hotové názory, laciná módnost, nacionální, rasové či třídní „mýty“ a předsudky, anonymní přimknutí se k většině

6. Doba 20. století Jan Patočka (1907 – 1977)

jeden z posledních žáků E. Husserla
přednášel dějiny filozofie na UK v Praze
v Praze se habilitoval spisem „Přirozený svět jako filozofický problém“ – v této své první knize řeší především otázku smyslu filozofie, její vztah k vědě a její poslání v životě člověka vůbec (vycházel z Husserla)
ve druhé fázi svého filosofického vývoje byl více ovlivněn Heideggerem
v díle „Kacířské eseje o filosofii dějin“ popisuje přechod mezi předdějiným obdobím lidstva (doba mýtu) a vlastními dějinami (období filosofie), které začínají tehdy, když člověk objevil možnost žít ze svobody – v řeckém městském státě (polis)
občanská svoboda a zodpovědnost je předpokladem plně lidské existence

Analýza tří životních pohybů

těmito pohyby člověk v průběhu času uskutečňuje sám sebe
pohyb zakotvení ve světě › člověk přijímá situaci, do které je vržen a je přijat druhými jako člověk;v zájmu druhého o sebe si uvědomuje svou odlišnost věcí
pohyb sebezbavení sebeprodloužením › pohyb práce, životního obstarávání; člověk si všímá pouze věcí, které mu mohou sloužit (prodlužují jeho možnosti); je výhradně zaměřen na praktickou užitnost věcí, nakonec chápe i druhé jako předmět užitku, s který mlze manipulovat a který je zbaven autentického života
pohyb sebenalezení › pohyb setkání člověka se sebou samým;pochopení toho, že lidská konečnost nemůže být překonána žádným praktickým obstaráváním – člověk přijímá vlastní konečnost jako podstatnou charakteristiku sebe sama; charakteristiku, která ho zavazuje zodpovědnosti za vlastní život a vede ho k „péči o duši“ jako k tomu nejdůležitějšímu, oč má člověk usilovat