HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA STÁTU

Její cíle, součásti a nástroje

Státní rozpočet

Inflace

Nezaměstnanost

 

 

Hospodářská politika státu

Chtějí-li země dosáhnout stability a růstu svých ekonomik, musí se zabývat hospodářskou politikou.

Hospodářskou politikou státu rozumíme souhrn nástrojů, cílů, rozhodovacích procesů a opatření státu v oblastech ekonomické reality (mikroekonomické, makroekonomické).

 

Mikroekonomie – zkoumá chování jednotlivých subjektů ekonomiky (opírá se přitom o analýzu trhu a cen, zkoumá např. určení výše výroby jednotlivých podniků, stanovení konkrétních mezd pracovníků). Mezi tyto hlavní ekonomické subjekty patří:

• domácnosti
• firmy
• stát

 

Makroekonomie – zkoumá a analyzuje fungování ekonomiky jako celku. K tomuto pozorování ekonomům slouží čtyři základní (často protichůdné) agregátní veličiny, vypovídající o vyspělosti jednotlivých ekonomik.

Základní agregátní veličiny měří:

1. roční míru inflace
2. roční míru nezaměstnanosti
3. roční tempo růstu reálného hrubého domácího produktu
4. saldo obchodní bilance

 

Hospodářská politika se dělí:

1. na teoretickou hospodářskou politiku – vytváří teoretická doporučení a závěry
2. na praktickou hospodářskou politiku – ta přijímá částečně modifikovaná teoretická doporučení v závislosti na politickém klimatu dané země.

 

Nositelé hospodářské politiky může být každá instituce či jednotlivec, kteří mohou určovat své hospodářsko-politické cíle a jsou schopni vytvářet podmínky pro jejich plnění. Lze je rozdělit na nositele, kteří mají pravomoc rozhodovat a nositele, kteří nemají pravomoc rozhodovat.

 

Hlavními nositeli jsou:

1. Stát a jeho orgány – které působí v oblasti HP, tj. zejména vláda, parlament, centrální banka, státní úřady a instituce. Důležitý význam má i vliv veřejnosti, politických stran a občanských sdružení.
2. Mezinárodní organizace – uskutečňují zájmy svých členů
3. Nadnárodní organizace

 

 

 

 

Cíle státu v oblasti HP:

• státními zásahy dosáhnout plynulého vzestupu ekonomiky
• přerozdělovat důchody
• podporovat účinnost fungování tržního mechanismu
• mezinárodní spolupráce a integrace

 

Soudobé moderní ekonomiky nepředstavují čistý tržní systém. Tedy takový, v němž vše podléhá tržní regulaci. Dochází k tržním selháním a tím i k nutnosti zásahu státu do ekonomiky, např. některé statky a služby lze v tržních podmínkách zabezpečit jen obtížně.

 

• snaha dosáhnout co nejvyššího zisku může vést ke společensky nežádoucím činnostem (např. poškozování životního prostředí)
• sklon k vytlačování konkurence a zneužívání monopolního postavení
• sklon k nerovnovážnému stavu ekonomiky

 

Stát zasahuje do ekonomiky také z důvodu existence tzv. externality (vedlejší efekty výroby nebo spotřeby, které neprocházejí trhem).

Pozitivní externality – vznikají při bezplatném získání určité výhody.

Negativní externality – nadbytečné náklady pro subjekty, které jim nepřinášejí žádný efekt.

 

 

Cíle hospodářské politiky

1. Uspokojivé tempo růstu ekonomiky

Plnění tohoto cíle se měří pomocí makroekonomických ukazatelů – agregátů, které vyjadřují konečný cíl ekonomiky. Používá se především míra růst HDP a to buď celkového nebo v přepočtu na jednoho obyvatele. Meziroční přírůstek by měl činit alespoň 3 %.

 

2. Cenová stabilita

Cílem je udržet stabilitu všeobecné cenové úrovně. Jde o stabilní ceny v podmínkách volného trhu, tedy zajištěné nikoliv zákazem pohybu cen, ale tržním mechanismem. Přitom dochází k tzv. cenové flexibilitě (pružnosti), kdy některé ceny stoupají, jiné klesají, ale průměrná cenová hladina je téměř stabilní. Za stabilitu cen se považuje ještě 2 % roční růst.

 

3. Přiměřená míra nezaměstnanosti

Cíl vychází ze skutečnosti, že lidé chtějí najít dobrou a velmi dobře placenou práci a přitom velmi snadno. Proto nedojde ke zcela stoprocentnímu odstranění nezaměstnanosti. Nezaměstnanost tedy připouští míru 2-6 %. Teprve vyšší míra nezaměstnanosti se považuje za jev, který se může nepříznivě projevovat ve společnosti. Plnění tohoto cíle je úzce spojeno se sociálním zabezpečením a sociální politikou.

 

4. Hospodářská rovnováha se zahraničím

Cílem je dosažení stabilní vyrovnané obchodní a platební bilance a udržení či zvýšení stavu zásob zlata a volně směnitelných měn.

 

 

 

 

 

 

 

Nástroje hospodářské politiky

K tomu, aby mohly ekonomiky své cíle plnit, musí mít náležité prostředky. Hovoříme o nástrojích hospodářské politiky. V tržní ekonomice existují čtyři základní skupiny nástrojů:

1. nástroje monetární politiky – monetární politika souvisí se změnami množství peněz a výše úrokových sazeb v ekonomice.
2. nástroje fiskální (daňové) politiky – fiskální politika je spojena s rozpočty. Každý rozpočet má dvě části (stranu příjmovou, kterou tvoří z převážné většiny příjmy z daní a stranu výdajovou).
3. nástroje důchodové a sociální politiky – do oblasti důchodové a sociální politiky např. patří různé podoby regulace mezd či vytváření sociálních programů.
4. nástroje vnější (zahraniční) obchodní a měnové politiky – zahraniční obchodní a měnová politika se zabývá regulací toků statků, které plynou přes hranice země a ovlivňováním (regulací) měnových kurzů.

 

 

Státní rozpočet

• je to souhrn státních příjmů a výdajů
• je to ústředně peněžní fond, určený k hrazení státních výdajů

 

Příjmy                                                                       

1. daně – nejdůležitější položka, 80 – 90 % všech příjmů (DPH 30 % všech daní, spotřební daně – 17 %, clo 6 %, DPPO 18 %, majetkové daně 6 % atd.)
2. poplatky a cla
3. půjčky (pokuta, penále)

 

Výdaje

• státní správa,
• obrana a bezpečnost
• zdravotnictví
• školství
• kultura
• sociální dávky
• dotace a subvence

 

Součástí uvedených státních výdajů jsou tzv. transfery, jsou to státní výdaje, za které státní orgány od příjemce neobdrží žádný výrobek nebo službu (např. podpory v nezaměstnanosti nebo starobní důchody).

 

Státní rozpočet sestavuje Ministerstvo financí ČR a po projednání v parlamentu ho schvaluje vláda.

 

Státní rozpočet může být vyrovnaný, schodkový nebo přebytkový. Pro krytí schodku stát shromažďuje zdroje např. emisí státních obligací nebo úvěrem od Centrální banky, vzniká tak státní dluh.

 

Roční výsledky se zpracovávají do formy státního závěrečného účtu, dochází ke kontrole skutečných příjmů a výdajů, výsledky slouží ke zhodnocení stanovených cílů a jeho podklad pro sestavení návrhu rozpočtu na příští období.

 

 

Státní rozpočet plní tyto funkce:

1. Alokační funkci – je nezbytné, aby stát zajišťoval tzv. veřejné statky – to jsou statky nebo služby, které nemohou být poskytnuty jedné osobě, aniž by byly bezplatně poskytnuty jiným osobám (armáda)
2. Distribuční funkci – zda jde o usměrňování procesu, rozdělování důchodů a bohatství ve společnosti
3. Stabilizační funkci – stabilizuje ekonomiku

 

Ekonomický růst                                                       Tempo růstu HDP

HDP_(t) – HDP _(t) 0                                                      HDP _(t) – HDP_(t)    X 100

HDP_(t)

 

Další ukazatele:

• inflace (měření indexem růstu spotřebitelských cen)
• nezaměstnanosti (% nezaměstnaných z počtu práce schopných)
• obchodní bilance (měření saldem dovozu a vývozu)

 

 

Nezaměstnanost

Zdravý vývoj ekonomiky by vedle značného hospodářského růstu měl současně znamenat i přijatelnou míru nezaměstnanosti. Nezaměstnanost na jedné straně znamená ztrátu služeb, které by mohly být nezaměstnanými vyrobeny. Tuto ztrátu můžeme při průměrné produktivitě práce celkem snadno vyčíslit. Součástí ztráty jsou vlastně i dávky v nezaměstnanosti, které na jedné straně vytváří podmínky pro to, aby nezaměstnanost byla snesitelnější, avšak na druhé straně zatěžují státní rozpočet.

 

Vedle těch ekonomicky propočitatelných ztrát však nezaměstnanost přináší ještě mnoho negativních sociálních důsledků v podobě poklesu životní úrovně nezaměstnaného a jeho rodiny.

 

Míra nezaměstnanosti se vypočítá:

Míra nezaměstnanosti = počet nezaměstnaných, kteří aktivně hledají práci

ekonomicky aktivní obyvatelstvo

 

Ekonomicky aktivní:

• pracující
• nezaměstnaní (ale aktivně hledají práci)

Nepatří sem:

• studenti
• důchodci
• ženy na MD
• trvale nemocní
• práci nehledající

 

 

 

 

 

 

 

Existuje pět základních typů nezaměstnanosti:

1. Profesní – zaniklou-li některé činnosti, např. těžba nerostných surovin. Pracovníci kvalifikovaní na tyto činnosti musí být přeškoleni. Po dobu přeškolení (rekvalifikace) musí být sociálně zajištěni (např. podpora v nezaměstnanosti). Stát je garantem těchto sociálních jistot.
2. Regionální – je to nezaměstnanost v určité oblasti, která je spojena se zrušením určité továrny, závodu, atd.
3. Frikční – je to normální jev provázející tržní vývoj ekonomiky. Vyjadřuje plynulé přecházení pracovníků z jednoho zaměstnání do druhého. Charakteristickým rysem je její krátkodobost, je neodstranitelná, ale její výši lze do určité míry ovlivnit zlepšování informovanosti o pracovních příležitostech.
4. Strukturální – vyplývá ze změn ve struktuře národního hospodářství, je vyvolána zejména technickými pokroky a změna preferenčních spotřebitelů. Výrazně na ni mohou působit i změny struktury světové ekonomiky. Její řešení není jednoduché, začínají vznikat „kapsy“ strukturální nezaměstnanosti. Vzniká problém rekvalifikací starších pracovníků, jejichž kvalifikace je zastaralá, ale jejichž přizpůsobivost je již malá a perspektivy jsou omezené.
5. Cyklická – je spojena s hospodářským cyklem tržní ekonomiky. To znamená, že má tendence výrazně růst v období recese (ekonomický pokles) a naopak mizet při konjunktuře (ekonomický růst).

 

Tyto typy nezaměstnanosti mají různou povahu, různou dobu trvání a přináší rozdílné ekonomické a sociální důsledky.

 

 

Inflace a deflace

Inflace

Inflaci můžeme definovat jako růst celkové cenové hladiny v ekonomice. Inflace může mít různé podoby, a to podle toho, jak rychle a zároveň výrazně dochází k růstu cenové hladiny.

Rozlišujeme:

1. mírnou (plíživou) inflaci – při které roste cenová hladina nejvýše o 10 %
2. pádivou (cválající) – při které roste cenová hladina mezi 10 – 100 %, tempo růstu výroby zaostává za tempem růstu cen
3. hyperinflaci – u které roční míra inflace přesahuje 100 %, extrémní případ cválající inflace, tempo růstu cen je vysoké, nemá již žádnou souvislost s tempem růstu výroby. Ceny jsou vysoce nestabilní.

 

S inflací jsou spojeny i nepříznivé ekonomické a sociální dopady na obyvatelstvo. Dochází například k:

1. poklesu kupní síly peněz
2. poklesu reálných mezd
3. růstu sociálních nepokojů
4. znevýhodňování věřitelů
5. zvýhodňování dlužníků
6. zhoršení sociální situace pro ty, kteří pobírají fixní důchody (např. důchodci)

 

Deflace

Pokles cenové hladiny v ekonomice se označuje jako deflace. K tomu, abychom mohli změny cenové hladiny měřit, se používají cenové indexy. Mezi nejvíce používané patří index spotřebitelských cen, který vyjadřuje změnu výdajů na nákup vymezeného spotřebního koše, který tvoří vybrané statky ve vztahu ke zvolenému výchozímu roku.