Vznik Francie a Svaté říše římské, Normané, Boj o investituru, Křížové výpravy, Stoletá válka

VZNIK FRANCIE

• do r. 987 vládl v západofrancké říši rod Karlovců, ten ale neměl dostatečný vliv, feudlové se drželi své moci a neohlíželi se na panovníka, téhož roku došlo ke sjednocení Francie, na trůn dosedli Kapetovci

Hugo Kapet

• vévoda, zakladatel rodu Kapetovců, stál u skutečných pořátků Francie
• ovládl oblast mezi řekami Loira a Seina + Paříž

 

• celé francouzské území bylo rozstříštěno do mnoha obrovských lén → Kapetovci připojovali ke královským statkům majetek uvolněný úmrtím jeho držitele → scelování říše
• před rozpadem chránila Francii dědičnost trůnu
• církev očekávala ochranu i podporu, udržovala určité nastolení společenského klidu. Zásady božího míru – kdo olupuje nebo poškozuje církevní majetek, může být vyobcován (hlavně proti výbojným feudálům)
• postupem doby se Kapetovcům podařilo vybudovat z Francie mocný a vyspělý stát
• ve 2. pol. 11. stol. zde došlo k rozvoji zemědělství, měst a obchodu. Jih: tranzitní obchod se Středomořím (Bordeaux, Marseille, Toulouse). Sever: rozvoj řemesel (Arras, Remeš)
• v pol. 13. stol. došlo k upevnění královské moci, tehdy vládl Ludvík IX. zvaný Svatý, 1226 – 1270

Filip IV. Sličný (1285 – 1314)

• za jeho vlády došlo k růstu centralizace
• dostal se do sporu s církví (papež Bonifác VII.) kvůli zdanění duchovenstva, Filip byl dán do klatby, Filip nechal papeže zajmout. R. 1305 prosadil za papeže francouzského Klimenta V.
• 1312 zkonfiskoval majetek mnoha templářů, potlačoval Židy
• na konci své vlády se pokusil obsadit bohatá flanderská města, ale neuspěl

 

• Kapetovci vymřeli r. 1328, po smrti Karla IV., poté došlo k obnovení sporu o nástupce na francouzský trůn, nároky si dělal anglický král Eduard II, ale na trůn byl dosazen Filip VI. (z vedlejší větve Kapetovců). Skutečnou příčinou byla flanderská města, která chtěl Eduard obsadit a udělit jim velké daně. Tím začala stoletá válka (1337 – 1453)

 

VZNIK SVATÉ ŘÍŠE ŘÍMSKÉ

• stol. – krize východofrancké říše (vpády maďarských kmenů, vymření Karlovců, boje o moc)
• 919 zvítězil saský vévoda Jindřich I. zvaný Ptáčník, získal královskou korunu, vládl v severoněmecké ovlasti, odsud pak podnikal výboje na východ a na jih

Oto I.

• Jindřichův syn
• 962 přitáhl do Říma, přijal od papeže císařskou korunu → obnovení císařského titulu

 

Obnovení římské říše

• korunovace Oty stála na počátku vzniku Svaté říše římské (= nadnárodní útvar, jehož cílem bylo sjednotit křesťany v prostoru západního a posléze i východníko křesťanství a bojovat proti pohanům)
• SŘŘ zahrnovala území nynejšího Německa, sev. Itálie, Rakouska, Švýcarska, Lichtenštejnska, Belgie, Nizozemí, Lucemurska, části Francie.
• Světský panovník = římský císař, ti se pokládali za nejvyšší představitele světské moci v celém křesťanském světě
• SŘŘ měla obnovit moc antického impéria
• doopravdickou moc měli ale pouze v německých oblastech, málokteří římští císařové si dokázali vydobýt širší území, neměli dostatek vojenských a hospodářských sil k ovládnutí Evropy a k upevnění svého vlivu ve SŘŘ → jejich vládu uznávaly především německé oblasti → římsko – německý císař (všichni středověcí římští císaři byli zároveň panovníky v německých zemích)
• císař se volil (Frankfurt nad Mohanem), titul nebyl dědičný , korunovace v Cáchách. Pak „římská jízda“ – cesta do Říma, kde byl korunován císařem, ale potřeboval i italskou korunu (podmínka pro přijetí císařské koruny, chrám sv. Petra)

Nástupci Oty I.

• v pol. 10. dosáhli císařské hodnosti potomci Oty I. – Ota II. (syn) a Ota III. (vnuk) → otonské období
• zaměřili své výboje hlavně na východ – polabské a pobaltské oblasti, k jejich podrobení a připojení k SŘŘ došlo až ve 12. stol.
• Podporovali církev (udělování světských lén církevním hodnostářům, očekávali jejich politickou podporu)
• východofrancká říše + SŘŘ položily základy ke vzniku středověkého Německa (velké území, správní roztříštěnost, nejednotnost – i dnes)

 

NORMANDIE

 

Vikingové

• byli to skandinávští mořeplavci, předkové nynějších Švédů, Norů, Dánů, Islanďanů
• v 8. – 11. stol. se vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do mnoha evropských zemí.
• Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů, kteří dlouho odmítali přijmout křesťanství. V Evropě byli nazýváni Normany (Francie), Dány (Anglie), Ascomany (Německo) nebo Varjagy (Rus, Byzanc).
• Jižní Evropu ohrožovali muslimové, pro západoevropské a středoevropské státy byli nebezpečím Vikingové, ti od 8.-11. stol. Útočili na britské ostrovy a jižní pobřeží Severního moře
• Ze Skandinávie (Norsko, Švédsko) se vypravili zhruba v 8. století, plenili pobřeží Británie (kláštery Iona a Lindisfarne) a také pobřeží Francie (zejména při ústí řeky Seiny) a to až do 11. století. Pirátské nájezdy spojovali s obchodem – obchodovali s kořistí i válečnými zajatci.
• Důvody: nedostatek zemědělské půdy , pravděpodobně i velké napětí mezi Franky a Dány, obchody v Evropě (bohatá kořist), sociální změny, přelidnění v severských oblastech
• Vyvinuli si i své vlastní lodě – veslice, jinak přezdívané drakkary. Tyto lodě měly malý ponor, což byl pro Vikingy skvělý prostředek. Stavbu lodí dovedli v tehdejších podmínkách k dokonalosti, lidé ji vnímali jako posvátný úkon

 

• byli vynikajícími válečniky, vojenská družina a její náčelník (jarl) měl v jejich společenském uspořádání významné postavení
• nerozlišovali obyvatele oblastí postižených vikinskými vpády, všichni byli Normané (= muži ze severu)
• jednotlivé kmeny si vymezily sféry zájmu.
• Norové: britské ostrovy, v 860 objevili Island, později se dostali do Grónska, odtud podnikali průzkumné plavby, kolem r. 1000 se dostali až k severoamerickému pobřeží.
• Švédové: pronikali na území pozdější Rusi, zde se vikingům říkalo Varjagové
• Dánové: zaměřili se na pobřeží západofrancké říše, plavili se do jihovýchodní Anglie
• Vikingové přepadávali přístavy, trhové osady, kláštery
• na dobytých územích se často usazovali – na pobřeží severozápadní Francie vznikl normanský stát → NORMANDIE

Kultura: znakové písmo (znaky = runy); ságy – díla oslavující hrdinské činy (Edda)

 

Normané

• potomci části Vikingů, kteří v 9. století obsadili severní Francii.
• 911 západofranský král Karel III. zvaný Prosťáček udělil jejich náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (Normandie) → Normanské vévodství. Král se tímto způsobem pokusil řešit problém rozpínavosti a dravosti Normanů. Ti mu přísahali věrnost, přijali křesťanství a také galorománský jazyk.
• Další výboje směřovali Normané do Anglie, 1066 v bitvě u Hastingsu si normanský vévoda Vilém Dobyvatel podmanil Anglii a stal se tak anglickým králem.
• 1072 napadl Vilém Dobyvatel Skotsko a král Malcolm III. se mu byl nucen podrobit. Normané též usilovali o vládu ve Walesu a v Irsku.
• ovlivnili také dějiny Středozemí. Zúčastnili se řady bojů s Araby.

 

• Zeměpisně se Normandie nachází v zhruba těch samých místech, jako stará církevní provincie Rouen, která se nazývala Brittanica Nova stejně, jako západní Flandry. Toto území nemělo přirozenou hranici, proto předtím tvořilo administrativní celek. Historicky bylo obyvatelstvo převážně francouzské. V oblasti se také natrvalo usadili vikinští osadníci, kteří začali oblast osídlovat kolem roku 880 a kteří byli rozděleni mezi malou kolonii ve východní Normandii a o něco větší usedlost v západní Normandii.
• Během 10. století se začaly množit případy zkázonosných nájezdů Vikingů ze severu, pronikajících po řekách hluboko do vnitrozemí Galie, které se začaly stávat jejich častým tábořištěm. S sebou si Vikingové brali i své ženy i osobní majetek. Část Vikingů se zde trvale usadila, jejich pohanské zvyky byly později nahrazeny křesťanstvím a Vikingové též přijali také galorománský jazyk místních obyvatel. Po jedné či dvou generacích se již potomci vikinských nájezdníků ničím nelišili od zdejšího francouzského obyvatelstva.
• Normané si v Normandii osvojili sílící feudální systém a stejně jako Normané v Anglii, tak v severní Francii zaujali své místo ve společenském žebříčku.
• Normanští válečníci se zcela lišili od místní francouzské aristokracie, která mohla leckdy vysledovat svůj původ až do karolinské doby. Většina rytířů zůstávala chudá a lačná po půdě. Rytířstvo v dobách před křížovými výpravami patřilo k nízké společenské třídě a rytíř býval často jen profesionální voják a jediným jeho majetkem byl jeho kůň. Mnoho anglických a francouzských Normanů se proto horlivě připojilo k myšlence křížové výpravy.

 

BOJ O INVESTITURU

• z lat. Investicio – udělovat roucho, berlu a prsten
• spor mezi církevní a světskou mocí, konkrétně papežem a císařem Svaté říše římské o vliv na jmenování církevních hodnostářů, který probíhal na přelomu 11. a 12. století.
• Ve středověké společnosti znal téměř každý své místo a povinnosti, ale klid zde vládl jen málokdy. Jednotlivci i celé společenské vrstvyusilovali o větší politickou moc, bohatství, lepěí život.. O to se snažila hlavně vyšší šlechta, která měla rozsáhlý pozemkový majetek
• 1215 se vyšší šlechtě v Anglii podařilo omezit panovníkovu moc, král Jan Bezzemek byl nucen vydat Velkou listinu svobod (→ o zemi mělo rozhodovat i shromáždění vysokých šlechticů → Veká rada → ZÁKLAD PARLAMENTARISMU). Podobné uspořádání bylo i ve Francii a dalších zemích, kde o důležitých věcech rozhodovaly zemské sněmy (vysoká šlechta, představitelé církve, později i zástupci nižší šlechty a měst)

 

Zápas mezi světskou a duchovní mocí

• nejzávažnější společenský rozpor v té době
• církev byla odkázána na vůli panovníka a jeho družiny, vládců a šlechticů → ti rozhodovali, kdo bude vykonávat církevní úřady, až r. 1073 papež Řehoř VII. vydal dictatus papae = dal požadavky na právo odvolávat světské panovníky a volit si arcibiskupy. Proti němu se postavil panovník Jindřich IV., svolal synod = nejvyšší uskupení římského kléru a zde prohlásil papeže za sesazeného, papež se nenechal a vyloučil císaře z církve – vyhlásil nad ním klatbu, mohl ho kdokoliv zabít
• církev svůj názor prosadila, získala téměř nezávislé postavení, podporu pozemkovým i peněžním bohatstvím, preláti (představitelé církve) mohli zasahovat do politických záležitostí
• 1077 se vydal Jindřich IV. do hradu Canossa prý bos v lednu, Jindřich zde odprosil papeže a bylo odpuštěno
• 1122 se spory udobřili, vyhlášen konkordát wormský = smlouva mezi duchovními a světskými lidmi, panovník přiděloval biskupovi majetek a nesměl do volby biskupa zasahovat
• 1054 spor mezi církví, proběhlo východní schizma (rozluka v církvi), náboženství se rozdělilo na
  1. východní – pravoslavné, patriarcha, řečtina. 2.západní – katolická církev, papež, latina
• Počátky sporu je třeba hledat v tzv. clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II. postavili proti laické investituře (tj. dosazování církevních hodnostářů světskou mocí). Za tímto se skrývala snaha o získání praktické nezávislosti na světské moci. V těchto zásazích totiž spatřovali simonii (tj. svatokupectví).
• Naopak panovníci v záp. Evropě se snažili udržet systém, který jim umožňoval ovlivňovat církevní dění → spor mezi církví a jednotlivými panovníky.

 

KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY

• starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům.
• Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati).
• Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
• Křižáci – šlechtické družiny z Francie, Belgie, Nizozemí, německých oblastí SŘŘ, Anglie, Česka, spolu s nimi chodila na výpravy i spodina – kořistníci
• se znamením kříže se vydávali na daleká tažení, osvobodit Svatou zemi od muslimů, zajistit poutníkům volný přístup k Božímu hrobu v Jeruzalémě, šířit křesťanské zásady i mimo Evropu

 

Počátky zápasu s islámem

• Evropa zesílila, snažila se získat pod svoji kontrolu Blízký východ (požadovali christianizaci)
• v 1. pol. 11. stol. proběhly na Pyrenejském poloostrvě boje o ovládnutí ostrova, první úspěšné křesťanské zápasy s islámem, rozpadl se mocný cordóbský chalífat, kastilský panovník Ferdinand toho využil a postavil se do čela boje za znovuovládnutí celého poloostrova křesťany → RECONQUISTA, toto úsilí skončilo r. 1492
• války s Araby (Maury), štechtic Rodrigo Díaz de Vivar (Cid) se ve válkách s Araby vyznamenal, přestože občas bojoval i na muslimské straně
• v průběhu 12. stol. ovládli křesťané velkou část poloostrova, r. 1212 u Las Nevas de Tolosa křesťané opět vyhráli

 

Křižácké výpravy do Svaté země

• 1095 vyhlášena první křižácká výprava, uskutečněna o rok později. Cestou ukutečňovali časté pogromy na Židy
• 1099 se zmocnili Jeruzaléma, následovalo zabíjení a loupení, poté vítězové vyhlásili Jeruzalémské království (pobřežní pás Sýrie a Pelestiny). Po 90 letech se Jeruzalému ale opět zmocnili muslimové, křižáci je pak již nikdy nedokázali zcela vyhnat
• jiné křižácké cíle: 1202-04: Benátky využili křižáckého tažení k oslabení Byzantské říše (obchodní konkurent)
• ve 2. pol. 13. stol. Křižácké výpravy na Blízký východ skončily
• dětská křížová výprava: neúspěchy na Blízkém východě vedly náboženské fanatiky k názoru, že Svatou zemi osvobodí od muslimů pouze děti. Dětská křížová výprava však r. 121 skončila špatně – část dětí do Svaté země nedorazila, zbytek byl prodán do otroctví
• mnoha výprav se účastnili i přední evropští panovníci: císařové Fridrich I. Barbarossa, Fridrich II, anglický král Richard Lví srdce, francouzský panovník Ludvík IX, český vládce Vladislav II.
• Rytířské církevní řády: vznikly původně pro střežení křesťanských svatých míst na Blízkém východě a k péči o křesťanské putníky, tito mniši – rytíři ale také bojovali. Johanité – zdravotní služby, dnes se jim říká také maltézští rytíři. Řád německých rytiřů. Templáři – pečovali o svatá místa v Jeruzalémě, francouzský král Filip IV. Sličný si na poč. 14. stol. Vymohl zrušení templářů, dal popravit jejich představitele.

 

Význam křížových tažení pro styky mezi muslimy a křesťany

• Evropané si zdokonalili své zeměpisné znalosti, pozanli jiné kultury a odlišný způsob života
• mír mezi křesťany a muslimy nebyl přípustný, přesto docházelo k obchodování
• Arabové znali výborně matematiku a lékařství
• Evropané se naučili pěstovat cukrovou třtinu, užívat bavlnu k výrobě papíru

 

Křížové výpravy na evropském kontinentě

• skončily výpravy na Blízký východ. Ve 13. a 14. stol. podnikali křižácké výpravy tažení do Pobaltí, kde dosud žili pohané. Nejdélo odolávala Litva, vládce přijal křest až r. 1385
• později podnikali křižáci výpravy proti katarům, husitům, osmanským turkům…

 

STOLETÁ VÁLKA

• konflikt mezi Anglií a Francií v letech 1337 – 1453.
• Příčinou byl spor o nadvládu ve Flandrech a jihozápadní Francii. Jako záminka posloužilo odmítnutí nástupnictví Eduarda III. na francouzský trůn. Válka skončila tak, že Angličané ztratili všechna francouzská území (která před válkou vlastnili) kromě Calais a Normanských ostrovů.
• Ačkoliv se pro tuto válku vžilo označení stoletá, trvala celých 116 let. Byla to střídavá období prudkých a příměří
• 1328 skončila ve Francii vláda rodu Kapetovců, na trůn usedla dynastie Valois. Jejich nárok na francouzskou korunu odmítl uznat anglický panovník Eduard III. (po matce Kapetovec) → chtěl posílit anglický vliv ve Flandrech (území dnešní Belgie); chtěl také uchovat a rozšířit anglické državy na pevnině (hlavně v oblasti Biskajského zálivu) X Francie chtěla také kontrolovat Flandry, chtěla scelit pod jednou vládou veškeré francouzsky mluvící obyvatelstvo na evropské pevnině, včetně anglických držav
• Před začátkem stoleté války měli v těchto sporech převahu Francouzi. V roce 1336 dal flanderský kníže Ludvík I. pozatýkat všechny anglické obyvatele své země. Následovalo odvetné opatření ze strany Angličanů: zákaz vývozu anglické vlny do Flander a dovozu flanderských výrobků (především sukna) do Anglie. Ve Flandrech vypuklo lidové povstání pod vedením Jakoba van Artelvede. Anglický král Eduard III. se stal jeho spojencem. Když však francouzský král Filip VI. napadl anglické državy ve Francii, Eduard III. pod záminkou nároku na francouzský trůn vyhlásil Francii válku.
• 1337 vypukla válka, začala potopením francouzských lodí u flanderského pobřeží

První etapa (1337 – 1360)

• Na počátku si Angličané chtěli udržet svá území ve Francii a upevnit své obchodní postavení ve Flandrech.
• Spojencem Francie bylo Skotsko, spojencem Anglie byly samotné Flandry.
• 1340: námořní bitva u Sluys, vítězství Anglie → dlouhodobá kontrola nad kanálem La Manche.
• Angličanům se vedlo v námořních bitvách, v pozemních ale tolik úspěchů neměli, ztratili spojence Jakoba van Artevelde. R. 1345 byl zavražděn poté, co se pokusil dosadit na flanderský trůn prince z Walesu.
• rozsáhlé boje však propukly až v 1346 – bitva u Crécy (Kresčak): Angličané (Eduard III.) se vylodili v sev. Francii a porazili francouzské vojsko. Angličané získali důležitý přístav Calais. V této bitvě padl též významný spojenec Francie, český král Jan Lucemburský.
• Rozdíly v taktice Anglie a Francie: Francie: šlechtické jízdy, oddíly měšťanů a žoldnéřů. Šlechta nižším stavem pohrdala a bránila jim zapojit se do bitvy. Dokonalejší taktika Angličanů a neshody uvnitř vojska → série proher a tragédií. Anglie: výborná jízda a lukostřelci → nepostradatelná součást anglické armády.
• 1347 po dlouhodobém obléhání Angličané dobyli přístavní město Calais a drželi ho pak déle než dvě stě let.
• 1347 byl uzavřen mír mezi Francií a Anglií (8 let, do r. 1355)
• 1350 zemřel Filip VI., na trůn nastoupil jeho syn Jan II. přezdívaný Dobrý.
• 1356 bitva u Poitiers: Francouzi poraženi princem Eduardem a král Jan II., spolu s mnoha šlechtici, byl zajat.
• V následných zmatcích se vlády ve Francii chopil Karel V., přezdívaný Moudrý, syn Jana II. S pomocí panstva a duchovenstva potlačil protiválečnou vzpouru pařížských měšťanů.
• 1360 mír v Brétigny, konec první etapy stoleté války. Anglický král Eduard III. se zřekl francouzské koruny a Flandry setrvaly v moci Francouzů. Angličanům však zůstalo přístavní město Calais, jakož i většina francouzského území. Kromě toho měl král Jan zaplatit obrovské výkupné v hodnotě tří milionů dukátů. Když nezaplatil, byl jako zajatec odveden do Anglie, kde v roce 1364 zemřel. Před svou smrtí udělil svému druhému synovi Filipu Smělému Burgundské vévodství.

Druhá etapa války (1360 – 1415)

• 1364 nastoupil na francouzský trůn Karel V. a za několik let Francouzi obnovili boje. Teď však už změnili svou taktiku a pod vedením schopného vojáka Bertranda z Guesclinu vedli malou válku, bránili města a velkým bitvám se opatrně vyhýbali.
• 1380 zůstaly v anglické moci už jen Bayonne, Bordeaux, Brest, Cherbourg a Calais.
• Za vlády Karla V. Francie prosperovala. Král zbavil zemi loupeživých band bývalých žoldnéřů a dal zbourat mnoho hradů, aby se nestaly anglickou oporou. Nařídil, aby parlament zasedal stále, nikoliv jak dosud příležitostně, a právo vydávat zákony vyhradil jen panovníkovi. Podporoval vědu a umění, rozšířil Paříž, zvelebil Louvre a založil několik zámků.
• 1377 zemřel v Anglii král Eduard III. a zanechal vládu svému vnukovi, Richardu II. Jeho strýcové Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru, Edmund z Cambridge, vévoda z Yorku a Thomas z Woodstocku, vévoda z Gloucesteru, uznali mladého krále a svolili k zřízení zvláštní vlády. Období panování Richarda II. však nebylo pokojné.
• 1381 musel potlačit lidové povstání (vliv Jana Wicliffa, cíl: rovnost všech stavů, vedení Wat Tyler). Povstalci se zmocnili Toweru. Povstání bylo potlačeno a Wat Tyler zavražděn.
• Richard se obrátil proti parlamentu a proti svým strýcům. R. 1389 se sám chopil plně moci a r. 1397 dal některé své protivníky zajmout a některé i popravit. Omezil moc parlamentu a začal vládnout absolutisticky. R. 1399 zemřel Richardův strýc Jindřich z Gauntu a Richard se zmocnil jeho majetku. Jindřichův syn, také Jindřich, využil královu nepřítomnost v Anglii (Richard tehdy podnikl válečnou výpravu do Irska) a vrátil se z exilu do Anglie. Spojil se s nespokojenými stavy a a když se Richard vrátil, byl zajat a zbaven královské koruny. Parlament potom přijal za krále syna Jindřicha z Gauntu jako Jindřicha IV. → dynastie Lancasterů. Sesazený král Richard II. zemřel v roce 1400 ve vězení na hradě Pontefract.
• Ve Francii od r. 1380 vládl syn Karla V. Karel VI. a pro zemi tehdy nastaly zlé časy. Za mladého panovníka nejprve vládli jeho strýcové. V zemi vypuklo několik povstání, ta byla potlačena.
• 1384 se vlády ve Flandrech ujal burgundský vévoda Filip. Po získání Flander se začalo Burgundsko Francii stále více odcizovat a vedlo stále nezávislejší politiku.
• 1388 se Karel VI. odvrátil od svých strýců a vybral si rádce z příslušníků nižší šlechty. R. 1392 se měj objevil první záchvat duševní choroby a vlády se znovu chopili jeho strýcové. R. 1404 burgundský vévoda Filip zemřel, syn Jan Nebojácný si chtěl zachovat svůj vliv a postavení ve vládě. Když se mu v tom pokoušel zabránit králův bratr Ludvík, dal jej Jan v roce 1407 zavraždit. Následovala občanská válka mezi burgundskou a orleánskou stranou.

Třetí etapa války (1415 – 1453)

• Nepokojů ve Francii využil nový anglický král Jindřich V. (syn Jindřicha IV.) → 1415 se vylodil v Normandii. → třetí a poslední období války
• 1415 botva u Azincourtu: Jindřich V. zvítězil nad francouzskou převahou → ovládl celou Normandii
• 1420 uzavřel Jindřich V. s francouzskou královnou Isabelou a novým burgundským vévodou Filipem Dobrým smlouvu z Troyes.(Jindřich V. měl dostat za manželku dceru Karla VI. Kateřinu a po tchánově smrti zasednout na francouzský trůn. Syn Karel měl být z následnictví vyloučen. Burgundský vévoda → angl. spojenec)
• 1422 Jindřich nečekaně zemřel. Zanechal po sobě devítiměsíčního syna Jindřicha VI. Ač nemluvně, byl následník trůnu uznán za krále v Anglii a části Francie severně od Loiry a v Guyenne. V Anglii za něho vládl vévoda z Gloucesteru a ve Francii jeho strýc, vévoda z Bedfordu. V ostatních oblastech Francie vládl z města Bourges syn Karla VI., princ Karel z Valois, devatenáctiletý lenivý mladík, kterému, kvůli jeho sídelnímu městu, Angličané posměšně říkali Králík z Bourges.
• Proti Karlovi VI. pokračoval ve válce vévoda z Bedfordu, jeho vojska r. 1428 oblehla Orléans (poslední pozice francouzských vojenských sil a strategicky důležité město). Pod velením známého Dunoise, přezdívaného Bastard Orleánský, se Francouzi bránili až do příchodu posil. Přivedlo je prosté venkovské děvče Johanka a Orléans ji přijal s obrovským nadšením. 1429 se jí podařilo Orléans osvobodit, čímž získala svoje bojové jméno Panna Orleánská. V témže roce byl v Remeši, kterou Panna předtím dobyla, korunován princ Karel francouzským králem.
• Vystoupením Jany z Arku se uplatnily lidové síly. Válka proti Angličanům nabyla národního charakteru. Angličané museli náhle čelit potížím ze všech stran. Vztahy s burgundským vévodou se začaly zhoršovat. Jejich vojska ve Francii strádala nedostatkem zásob a posil. Počaly neshody mezi dvěma nejmocnějšími panovníky lancasterské linie, vévodou z Bedfordu a vévodou z Gloucesteru.
• Osvobození města Orléans a porážka Angličanů u měst Pataye a Jargeau → obrat ve válce. Vysoká šlechta však záviděla Janě její postavení.
• Jana byla nakonec vyštvána z královského dvora a vrátila se zpět do boje. Při osvobozování Compiégne byla zajata Burgunďany a v roce 1431 v Rouenu upálena.
• 1435 bylo svoláno zasedání do města Arras, na které se dostavili vyslanci skoro všech evropských států. Mělo se zde rozhodnout o osudu Francie. Nepřekonatelné rozpory mezi Anglií a Francií však jakékoliv dohodě zabránily. Válka proto pokračovala. Angličané však ztratili svého burgundského spojence. Příklon k Francii znamenal pro Burgundsko zisk mnoha území a lenní nezávislost na francouzském králi až do Karlovy smrti.
• Pak už Angličany stíhala jedna porážka za druhou. V roce 1436 dobyli Francouzi Paříž a v roce 1449 Normandii. Angličané na závěr v roce 1453 prohráli bitvu u Castellione a museli válečné akce přerušit (ve Francii zůstalo v jejich moci jedině přístavní město Calais s okolím a Normanské ostrovy). Nejdelší konflikt středověké Evropy skončil nenápadně a bez uzavření konečné mírové smlouvy.
• Calais získali Francouzi za zcela jiných okolností v roce 1558. Jediné území z těch dob, které se Angličanům na Francouzech podařilo získat a dodnes podržet, jsou Normanské ostrovy.