Vznik Československa 1918
V průběhu první světové války v Čechách vládla neobyčejně sklíčená atmosféra. Česká společnost nepřijala rakouský stát za svůj ani dříve, těžko to mohla udělat v době, kdy jí nabízel jen
perspektivu války. Je očividné, že k tomuto postoji přispělo také nepřátelské
chování rakouských úřadů. V zásadě tolerantní Rakousko se dosti
změnilo. Byl uzavřen parlament, demokratická práva byla omezena a na řízení státu
získávalo stále větší vliv armádní velení. Česká politika se odmlčela. Za
těchto okolností nabývala na významu česká kultura. Jen novináři, herci,
spisovatelé se mohli veřejně obracet k národu. Úřady nedokázaly formulovat
přitažlivý propagandistický a kulturní program, zatajováním a překrucováním
zpráv z bojiště jen podryly důvěru v jakékoli zpravodajství, a tak
jim jako hlavní nástroj kulturní politiky zbyla jen cenzura. Zdálo se, že v duchu, teoreticky se s Rakouskem
rozešel už kdekdo, ve skutečnosti našel odvahu k tomuto kroku jen jediný muž
? Tomáš Garrigue Masaryk.
V prosinci 1914 se odebral do emigrace. Masarykovo
postavení zpočátku vypadalo beznadějně. Jediné na co se mohl spolehnout doma byl jen
úzký proužek příznivců pod vedením Edvarda Beneše, kteří vytvořili tajnou
organizaci, již nazvali Mafie.
V zahraničí nacházel odezvu zprvu u anglosaských publicistů a intelektuálů,
podporovat ho začaly i organizace krajanů, hlavně v USA. K personálnímu
posílení odboje došlo až na konci roku 1915. V září přijel do Paříže
E.Beneš, a v prosinci navázal s Masarykem spojení i slovenský
astrofyzik Milan Rastislav Štefánik.
Tito tři muži sestavili v průběhu roku 1916 Českou, později Československou
národní radu jako hlavní orgán protirakouského odboje. Aby svým koncepcím dodala
Národní rada skutečné váhy, podporovala ze všech sil vytváření československého
zahraničního vojska, legií, které se na
italské, francouzské a ruské frontě formovaly z českých a slovenských
předválečných emigrantů a především z vojenských zajatců a přeběhlíků.
Vojenská hodnota československých legií se nejvýrazněji uplatnila na ruské
jihozápadní frontě v létě 1917. Československá střelecká brigáda
v síle tří pluků se vyznamenala v bitvě u Zborova. Dobře
organizované a vyzbrojené legionářské oddíly se přitom mohly stát i zárodkem
velké protisovětské akce. V okamžiku, kdy se 21. pěší pluk chystal posílit
spojenecké pozice, uznala národní radu, jako legální představitelku obou národů
Francie a později se k ní připojily i Spojené Státy a Velká Británie.
Mezitím se výrazně změnila i domácí politická scéna. Všechny naděje na ruskou
pomoc pohřbila porážka carských armád u Gorlice v květnu 1915. Česká politika upadla opět do hluboké
deprese. Mezi Čechy se začala rýsovat myšlenka aktivní podpory rakouského
státu, který měl za odměnu více přihlížet
k přáním českého národa. Tuto iniciativu podpořily i další politické strany
včetně sociální demokracie, které se v listopadu 1916 dohodly, že vytvoří
dvě společné organizace ? Český svaz a Národní výbor. Koncentrace
českých politických sil byla považována za nutnou především s ohledem na
předpokládané ústavní změny, spojené s nástupem nového císaře Karla
I. v roce 1916. Své představy o potvrzení
jednoznačné nadvlády německé buržoazie v Rakousku němečtí politici
neuskutečnili. Na jaře 1917 se politické klima v monarchii změnilo natolik, že
nemohli riskovat žádné experimenty.
České veřejné mínění se výrazně radikalizovalo, začalo se uvažovat buď o
zásadní přestavbě Rakouska, tentokráte podle českých představ, nebo o jeho
úplném rozbití.
Český svaz se přizpůsobil měnící se situaci a 30.května vydal prohlášení,
žádající, aby habsburská monarchie byla upravena ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národů. Nepřímo, nicméně
jasně, se vyslovil i pro budoucí spojení Čechů a Slováků v jednom státě.
Složitého úkolu se ujal zreorganizovaný Národní výbor, který byl 13.7.1918
sestaven podle výsledků posledních voleb z roku 1911. Jeho představitelé si
uvědomovali, že nebude problém samostatnost vyhlásit, ale udržet, nedopustit
násilnosti a krveprolití, připravit fungující státní aparát a příslušná opatření, jimiž by se přerušil styk s Vídní a
Budapeští a vytvořila vlastní ekonomická základna státu.
Vojenskou porážku monarchie a hospodářský chaos násobilo ještě nebezpečí politické
dezintegrace, k níž valným dílem přispívali
právě Češi. Česká politika se rozhodla oddělit své země od ostatního
středoevropského prostoru, hrozícího dalšími zmatky a revolucemi. Císař nekladl
českým snahám velký odpor. Mohl alespoň doufat, že nově konstituovaný český
stát nepřeruší s Rakouskem všechny svazky. Když 27.října odeslal ministr zahraničí Julius Andrássy nótu Spojeným
státům, v níž jeho vláda ve snaze ukončit válku za každou cenu přislíbila i
uznání práv Čechoslováků a Jihoslovanů, pochopilo úřadující předsednictvo
Národního výboru, že přišel čas. 28.října převzal Národní výbor hlavní zásobovací centrálu, Obilní ústav, a
později i další úřady včetně místodržitelství. Odpoledne byla na Václavském
náměstí oficiálně vyhlášena samostatnost.